Přečetl jsem už hodně trilogií, ale snad žádný druhý díl ze tří ve mně nevzbudil takovou touhu si přečíst závěr, jako právě Útěk z Arestonu, pod kterým je podepsán dnes již legendární autor české sci-fi Josef Pecinovský.
Na úvod drobné připomenutí faktů. Areston znamená kilometrovou kouli, která je opředená tajemstvím víc, než majetkové poměry jistých ministrů. Dokonalé vesmírné plavidlo zvládá udržet desetitisíce lidských bytostí naživu po desetiletí, aniž by potřebovalo palivo nebo obsluhu. A lidstvo jej využilo vpravdě po svém. Chvilku kouli neznámého původu studovalo a pak z ní udělalo vesmírné megavězení. Ono se není čemu divit, zkuste si utéci z něčeho, co na osm let zmizí někam do vesmíru.
Ve stále se zmenšující posádce muklů na Arestonu žije i hlavní hrdina sám sobě přezdívající Sršeň, jehož prostřednictvím sledujeme dění na dlouhé pouti vesmírem. První díl nám víceméně představil společnost, jaká se ve vězení bez absence stráží vytvořila. Josef Pecinovský nicméně nenabídl, a ani to nikdy neměl v úmyslu, nějakou podrobnou sociologicko-psychologickou studii života v uzavřeném plavidle. Jeho cílem bylo vytvořit sci-fi thriller částečně podobný jeho Plástvi a přitom originální a nečekaný. To se mu do velké míry podařilo, byť kniha trpěla nevyrovnaným tempem vyprávění.
A nyní se ocitáme na počátku druhého dílu po hodně, ale opravdu hodně divokých dějových zvratech, které Sršně dostaly z výsluní na úplné dno. Byl jsem zvědavý, jak z toho cliffhangeru autor vybruslí, a moc nadšený jsem tedy nebyl. Jeho řešení bylo takové polovičaté, nevýrazné. Ale bez nějakých dlouhých cirátů se mu podařilo nastartovat a rozjet příběh z té části Arestonu, kde nevládne smetánka, ale naopak ti nejchudší. Dá se říci, že tu funguje po technologické stránce těžký pravěk, a to paradoxně na kosmickém plavidle netušených možností.
A v tom právě vězí jádro pudla. Ten rozpor mezi dokonalým strojem a zcela primitivním způsobem života, jaký v něm lidé vedou. Pecinovský tu a tam nechá Sršně utrousit nějakou tu poznámku na tento fakt narážející, ale spíše jej nechává na čtenáře působit z prostého popisu běžného života v chudších částech Arestonu.
Běžný život tu však neskýtá jen perfektní příležitost pro představení hlavní premisy románu, jako dvousečná čepel mu i škodí. Valnou část knihy se hlavní hrdina jen plácá od ničeho k ničemu, dostává vznosné úkoly, jako ovládnout celé vězení, ale nic z toho se neděje, a statný Sršeň šlape hlínu v hrnčířské dílně. Navíc je tolikrát zmiňované “peklo na nebesích“, jak se často o Arestonu mluví, až příliš měkké.
Možná to je jen mnou, ale čekal bych od pekla více sugestivních scén, krutosti a hrůzy, aby na popis přirovnání sedělo. Autor je v tomto ohledu velice mírný. Ale na druhou stranu, mrtvolami se mu to v knize jen hemží, jenže čtenář se k nim dostává jen jako ke zprávám v novinách. Často chybí ten prožitek a Pecinovský se často spoléhá jen na popis, který přestává stačit k vyvolání potřebné atmosféry.
Jak už kniha napovídá, velkou roli tu hraje také myšlenka na útěk ze zdánlivě neproniknutelného vězení. Nicméně nějaký vesmírný Prison Break nečekejte. A je nesmírně osvěžující sledovat, co se dá vymyslet z ničeho a co taková myšlenka na nečekanou svobodu může vyvolat.
Navzdory předchozím výtkám se Útěk z Arestonu čte velice plynule. Děj utíká a čtenář hladově otáčí stránky. Jednak proto, aby se dozvěděl, jak to tentokrát se Sršněm dopadlo, ale především očekává, že se už za rohem skrývá odpověď alespoň na jednu z miliardy otázek, které Pecinovský kolem Arestonu zákeřně vytváří.
V tomto ohledu autor nemá čtenáře rád a absencí odpovědí je vysloveně mučí. Co chvíli v textu vytvoří novou záhadu nebo ukáže, co dalšího Areston umí, nebo by umět mohl, jen to stávající posádka nedokáže ovládat. Ale 99,5% těchto záhad autor v textu odbývá větami: “Teď ti to neřeknu. Později. To se dozvíš pak.”
Hype okolo tajemství kulovitého vězení roste do nečekaných rozměrů. A to i v samotném závěru, který končí “tradičním” šokem, proti kterému byla ta předchozí překvapení jen takovým vlažným tréninkem.
Útěk z Arestonu není zcela dokonalý román. Má své mouchy, chování některých postav i samotného hlavního hrdiny vyvolají občas silné pochyby, zároveň to je ale velice povedený kus sci-fi literatury, který výrazně zvedá úroveň celé série. A především dokonale navnazuje čtenáře ke koupi a frenetickému přečtení závěrečného Vládce Arestonu. Jen běda, autore, běda, jestli v něm všechno pořádně nevysvětlíš.
Josef Pecinovský: Útěk z Arestonu
Vydal: Epocha, 2017
Formát: brož.
Počet stran: 360
Cena: 299 Kč
Hodnocení: 70 %
