Zbyněk K. Holub: Zpívající meč: Čajový drak a kočičí démon

1. kapitola – Černý kočár

Měla hlad. Hrozný hlad. Uplynul už celý den od chvíle, kdy naposledy jedla.

Béla naprázdno polkla. Vybavil se jí skrojek zelenou plísní potaženého chleba, který včera našla na smetišti. Poslední jídlo, o něž musela svést souboj s hejnem krys. Byly stejně hladové jako ona. Nevzdaly se potravy snadno.

Dívka se podívala na poškrábané ruce. Ty potvory jí málem ukously prsty.

Setmělo se. Na noc si vyhlédla výklenek ve zdi domu s přepychově zdobenou fasádou. Stála v něm socha bohyně Dunril, Paní vod.

Pro dvě se tu snad místo najde, pomyslela si a schoulila se do výklenku k ženě z mramoru. Třásla se zimou. Zabalila se do starého potrhaného pláště, ale nebylo jí to nijak platné.

Celý den pršelo. Ulice zely prázdnotou, jen občas se objevil osamělý chodec, který rychle spěchal do tepla domova. Nikoho nezajímala otrhaná žebračka a její prázdný žaludek.

Do albirejské přístavní čtvrti se pozvolna vkrádala mlha. Stoupala zpod mol i zamřížovaných poklopů kanálů.

Bélu čekala dlouhá noc. Moc dobře věděla, jak se špatně usíná s hladem. Alespoň, že bude spát v suchu…

Kdesi na střeše domu zamňoukala kočka. Vzápětí zazněl klapot kopyt, provázený rachotem kol.

Béla sebou polekaně trhla. Ulicí se k ní blížil velký černý kočár – kočár bez erbu. Táhl jej pár koní, hlavy zdobily rudé chocholy. Oči zvířat se temně leskly.

V mysli dívky se vynořilo neblahé tušení. Slyšela vyprávět o spřežení černých koní, které po nocích projíždí ulicemi Albirea a…

„Bohové, dejte, ať tohle není on!“

Schoulila se dál do výklenku. V duchu se modlila k bohyni, jejíž socha na ni netečně shlížela.

„Paní deště, slitovná Dunril, nedopusť, aby…“

Vztáhla ruku a pohladila lem šatu z umně zpracovaného mramoru.

Zachvěla se. Kámen studil jako led.

Vůz mezitím zpomalil, až se nakonec zastavil přímo před dívčiným úkrytem.

Béla už na víc nečekala. Vyběhla a dala se na útěk.

Kočár se opět rozjel.

„Pomóc!“ vykřikla zoufale do setmělé ulice.

Žádná odpověď. Jen mlha ještě víc zhoustla. Pak někde poblíž bouchla okenice. Pochopila, že jí nikdo nepomůže.

Rachot kol se přibližoval. Zněl stále naléhavěji a hlasitěji. Raději se neohlížela a běžela, co jí nohy stačily.

Když bylo zapotřebí, uměla utíkat rychle. Dnes to ale nestačilo. Klopýtla a upadla na dlažbu. Bolestivě zanaříkala. Kolena pálila, sedřela si je do krve.

Kočár zastavil.

Zaťala zuby a rychle vstala.

Vtom vrzla dvířka, ozvaly se kroky. Silné paže uchopily dívku za ramena a nemilosrdně s ní smýkly dozadu. Mozolnatá dlaň zadusila zděšený výkřik.

Bélu obklopila trojice statných mužů. Neviděla jim do tváří, měli přes ně nasazené škrabošky.

„Co mi chcete…“ hlesla.

Neodpověděli. Místo toho jí strčili do úst kus špinavého hadru. Myslela, že se udáví. Potom jí přetáhli přes hlavu hrubý pytel, co páchl po rybině a zkaženém masu. Chtělo se jí zvracet.

Znovu vrzla dvířka. Zvedli ji a hodili na tvrdou podlahu kočáru. Dal se do pohybu, kola opět zarachotila.

Béla cítila, že se vedle ní cosi pohnulo. Někdo tiše zasténal. Nebyla tu sama.

…

Tejča se sotva držela na nohou. Potácela se a myslela, že jí z té bolesti pukne hlava.

Tak jo, levá noha… a teď zase pravá… kdepak mám pravou?

Pomalu se prodírala tanečním sálem. Míjela rozesmáté tváře navoněných dam a pánů s pomádou ve vlasech.

Co se mi směješ, ty… Víš, kdo já jsem? Co? Sakryš, víš to?! škytala, zatímco pokračovala v kolíbavé chůzi.

Málem vrazila do číšníka, který proti ní nesl tác plný pohárů krvavě rudého vína.

„Jen to né!“ zamávala před sebou rukama, jako by chtěla zahnat zlého ducha.

Na vyvýšeném pódiu se svíjela lesklá těla nahých tanečnic a tanečníků. Uprostřed všeho toho okázalého přepychu probíhaly divoké orgie. Rozjaření diváci sprostě pokřikovali a skandovali až do ochraptění. Někteří lezli po čtyřech, jiní se už nezmohli ani na to.

Lidé jsou zvrácená rasa, říkala si v duchu Tejča. Vyhubila bych je jako… jako…

Na okamžik se zastavila a opřela o desku stolu. Nic vhodného ji právě nenapadalo. Polapila komára, co se jí usadil na nose.

„Odporná havěť!“ zavrčela a rozmázla hmyz mezi palcem a ukazovákem.

Divila se, co z toho všeho křepčení a opíjení lidé mají. Kdyby to patřilo k nějakému magickému rituálu nebo náboženskému obřadu, možná by je dokázala pochopit. Ale tohleto…

Zastesklo se jí po domově ve Zlatém lese.

To jejich děsné pití… Proč to vůbec pijí? Proč jsem se, já hloupá, nechala přemluvit? Svět se tak hrozně točí… Co bych teď dala za šálek dobrého čaje. Hned by mi spravil zažívání… Tak kde mají ten prokletý záchod?!

Musela si pospíšit. Cítila, jak se obsah jejího žaludku chystá každým okamžikem podívat ven.

„Hej ty, skrčku!“ zaječel Tejče nepříjemný mužský hlas těsně u ucha. Dech páchnoucí pivem ovanul její tvář.

Černovlasá skřítka se zmateně zakolíbala. Jen s vypětím posledních sil udržela rovnováhu a pohlédla do odulého, potem zalitého obličeje.

„Přines mi ještě jedno!“ poroučel tlouštík v honosně vyšívaném kabátci, zatímco skřítce podával prázdný korbel.

Tejča nádobu neudržela. Vyklouzla jí z rozklepaných dlaní a s třesknutím se proměnila v hromadu střepů.

„Ty nemehlo!“ zařval muž a ohnal se pěstí.

Nedopadla. Vysoký muž v černém obleku, pán domu, zachytil včas otylou ruku a postavil se mezi tlusťocha a malou ženu.

„Promiňte, pane Joachyme,“ pravil mírným hlasem, ale v jeho krutých očích se zračila hrozba.

„Paní Tejča je váženým hostem slavnosti, stejně jako vy. Přijela z dalekého Zlatého lesa, aby s naším rodem uzavřela důležitý obchod.“

„Ahá,“ pochopil tlouštík a rozvalil se na kožešinami vystlaném divanu. Z obou stran se k němu přitiskly polonahé dívky, mohlo jim být sotva patnáct. „Kdo by to byl do toho malýho prcka řek. Ono je to skřítek. A dokonce malinká ženská,“ zachraptěl pobaveně. „Promiňte, slečinko. Já myslel, že ste ňákej kluk, co tu obsluhuje,“ zašklebil se na Tejču.

Ta už ho ale neposlouchala. Očima pátrala po tanečním sále a hledala záchod. Obrátila se k nechutnému tlusťochovi zády, aby mu nepozvracela stůl.

„By mě zajímalo, jestli má malý všecko…“ ozvala se za ní oplzlá poznámka.

„Kde tu máte ten hajzlík, sakryš?“ mračila se Tejča na muže, který se jí zastal.

Vypila příliš mnoho lidského vína. Drobné skřítčí tělo nebylo na něco takového stavěné.

Eduard Tracián, její hostitel, chápavě přikývl a ukázal na dveře vedoucí k oné místnosti.

Černovlasá skřítka si přikryla ústa dlaní a potácivým krokem proběhla sálem. Nevšímala si pobavených pohledů ohlížejících se hostů.

Nahmátla kliku a vstoupila.

„U shnilého žaludu!“ zaklela.

Spletla si dveře. Místo na záchodě se ocitla na začátku nějaké dlouhé chodby. Na druhém konci klesalo schodiště kamsi dolů.

Už to déle nevydržela. Opřela se hlavou o zeď a vyprázdnila obsah žaludku.

„Sakra! Jak nedůstojné!“ povzdechla si, když to měla konečně za sebou.

Přísahala, že už nikdy neokusí žádné lidské pití.

Usedla na první schod a chvíli popadala dech. Cítila, jak se jí pozvolna vracejí síly. Hlava ještě třeštila, ale alespoň se zastavil ten šílený kolotoč, rej světel a barev.

Zrovna se chystala vrátit zpátky do sálu, když k ní odněkud zdola dolehl zoufalý ženský výkřik.

…

Béla seděla ve velké železné kleci. Spolu s ní sem přitáhli také drobného hubeného staříka. Ležel v koutě na troše shnilé slámy a přerývavě dýchal. Měl ošklivě pomlácený obličej a podle toho, jak sípal, asi i nějaké vnitřní zranění.

Zpoza okovaných dveří na protější straně místnosti se ozýval žalostný křik. Patřil mladé ženě, kterou tam před chvílí odvlekli dva polonazí muži v černých kápích.

„Co tam s ní dělají?“ zašeptala vystrašená Béla.

„Nechtěj to vědět… ách, to je bolest,“ zasténal stařec.

Pak se rozkašlal. Vyplivoval krvavé chuchvalce, chvílemi se přitom dávil.

„Mohu ti nějak pomoct?“ zeptala se dívka starostlivě.

Přiklekla ke zraněnému a opatrně se dotkla tmavých podlitin, co měl na rozhalené hrudi.

„Ne, mně už není pomoci, maličká,“ zachrčel stařec.

Koutky úst se mu povytáhly v náznaku úsměvu, aby se vzápětí zkřivily v novém přívalu dávivého kašle.

„Kdo ti tohle udělal?!“ zhrozila se Béla.

Pod roztrhanou košilí spatřila hluboké řezné rány na bocích. Mokvaly a podebíraly se hnisem.

„Poslyš, maličká…“ zašeptal stařec s námahou. „Musíš odsud pryč, rozumíš?!“

„Z téhle klece se nikdy nedostanu,“ zalomcovala dívka zoufale mříží. „Je moc pevná.“

Zpoza okovaných dveří zazněl další výkřik. Byl plný bolesti.

„Já se bojím,“ vzlykla Béla. „Proč unášejí žebráky? Co jsme jim udělali? Vždyť nic nemáme…“

„Ale máme,“ zachroptěl stařec. „Naše orgány… ty chtěj.“

„Cože, orgány?“ zalapala po dechu.

„Jo, vnitřnosti. Maličká, na tomhle světě je tolik špatnosti… Některý věci si ani nedokážeš představit. A je to tak i lepší…“ šeptal žebrák.

Pak zaťal pěsti a pomalu se postavil. Skučel při tom bolestí.

„Se mnou si pohrajou, vykuchaj mi střeva, auu… Ale ty… ty seš mladá a zdravá…“

„Proč to dělají?“ vrtěla nevěřícně hlavou pobledlá dívka.

„Se vším se dá obchodovat, maličká. Se vším!“

„To nemůže být pravda!“ nechtěla uvěřit. „Jak tohle všechno můžeš vědět?!“

„Dával jsem jim tipy… ách! Bejval jsem jedním z nich. Teď… teď jsem nic, nula…“

Béla zaraženě zírala na zuboženého starce. Najednou nevěděla, jestli ho má litovat, nebo nenávidět. Černý kočár unesl několik jejích přátel. A tenhle muž nejspíš mohl za jejich smrt…

„Poslyš, maličká,“ naléhal sípavě. „Udělal jsem hodně špatných věcí. Až pro mě přijdou, uteč! Teď to aspoň trochu napravím, rozumíš?“

Mlčky přikývla.

„Až ti řeknu, vezmeš roha.“

Béla si ho změřila nedůvěřivým pohledem. Život na ulici ji naučil, že musí zůstat opatrná za jakékoliv situace. Co když tohle byla nějaká léčka?

Vtom se okované dveře otevřely. Do kobky vstoupili dva pacholci v černých kápích a zamířili rovnou ke kleci. Jeden držel obušek, druhý nesl svazek klíčů.

Stařec zaťal zuby, postavil se k mříži a silně s ní zalomcoval.

„Tak pojďte, vy Traciánovi zkurvysyni!“ zasmál se chraplavě. „Buď připravená,“ sykl pak směrem k dívce.

Klíč zarachotil v zámku. Muž s obuškem vešel dovnitř a popadl žebráka za rameno.

Ten se ale nepohnul ani o píď. Pevně se držel kovové tyče a chrlil na příchozí sprosté nadávky. V chatrném těle se ukrývala nečekaná síla.

„No tak, Zmare, nedělej si to těžší!“ křičel na něj pacholek. „Koukej se pustit, nebo ti zlámu hnáty!“

„Teď!“ zašilhal stařec na Bélu.

Vzápětí kopl pacholka do kolena.

Muž v kápi zavyl bolestí a popadl se za nohu. Druhý vběhl do klece a uštědřil žebrákovi několik ran pěstí.

„Běž!“ zařval stařec, když viděl, že se Béla nemůže rozhodnout.

Dívka už na nic nečekala. Mrštně se prosmýkla ven a utíkala ke dveřím, kterými ji sem přivlekli. Naneštěstí byly zamčené.

„Za ní, ať nezdrhne!“ ječel poskok držící se za koleno.

Jeho druh přikývl a cosi zavrčel. Pak prudce trhl starcovou hlavou do strany. Něco křuplo a žebrák se zhroutil k zemi.

„Hlupáku! Tys ho zabil! Za to nám šéf strhne prémie!“ zanaříkal raněný.

Béla se zatím vrhla k okovaným dveřím. Ty byly odemčené.

Na okamžik zaváhala. Vybavil se jí zoufalý nářek. Co ji čekalo na opačné straně?

Pak se za ní ozvaly rychlé kroky. Vzala za kliku.

…

Tejča sestoupila do dlouhé chodby. Několik loučí na stěnách ji osvětlovalo sporým svitem.

Po obou stranách se nacházela spousta dveří. Křik přicházel z těch prvních vlevo. Pokrčila rameny a vstoupila.

Vešla do prostorného sálu s několika východy. Klenutý strop podpíraly sloupy z bílého mramoru, na stěnách visela velká zrcadla ve zlatých rámech. Podlahu pokrývaly kožešiny šelem a drahé koberce. Polehávali na nich muži i ženy. Pokuřovali z vodních dýmek a upíjeli ze stříbrných číší.

Tejča nasála vzduch. V těžkém kouři, který se jako mlžná clona převaloval místností, rozpoznala hned několik drog.

Potom se podívala doprostřed sálu. Vzápětí ucítila nutkání ještě jednou vyprázdnit žaludek.

Na mramorovém stole leželo tělo mladé ženy. Bylo rozřezané na kusy, z otevřené hrudi tryskala krev.

Nad lidským torzem se skláněl ohyzdný muž v potřísněné zástěře. Právě z hrudi vyjímal ještě bijící srdce.

Zdrogované publikum rozjařeně zajásalo.

Tejča se znechuceně zamračila. Co tohle mělo znamenat? Cožpak měl pan Tracián pod svým domem svatyni nějakého temného boha?

„Další! Další!“ skandovali diváci.

Tejča pochopila, že není svědkem žádné oběti. Ti lidé se tímhle bestiálním divadlem bavili.

„To je odporné!“ zasyčela.

Nebyla žádné neviňátko. Když si to její poddaní zasloužili, dovedla krutě trestat. Mezi lesními skřítky měla pověst jednoho z nejobávanějších vládců. Nikdy však netrestala jen tak pro nic za nic. Dveře na protější straně místnosti se prudce rozevřely. Publikum vzdychlo očekáváním.

Do sálu vběhla světlovlasá dívka v otrhaných šatech. Vytřeštila modré oči na krvavé divadlo a zhrozeně vykřikla. Potom se rozběhla přímo ke skřítce.

„Stůj! Nemáš kam utýct!“ řval muž v černé kápi, běžící jí v patách.

Diváci nadšeně jásali. Zřejmě to celé považovali za součást programu.

Jedna z žen nastavila dívce nohu a ta zakopla. Padala rovnou na Tejču.

„Sakryš, dávej pozor!“ vyjekla skřítka a hbitě uskočila.

Uprchlice na poslední chvíli získala ztracenou rovnováhu a teď se zmateně rozhlížela kolem, kudy by utekla. Záhy zjistila, že se ocitla v pasti. Jediný možný východ byl za Tejčinými zády.

„Pomoz mi!“ upřela na skřítku vyděšené oči.

„Uhni, skrčku!“ křikl na Tejču pacholek a hrubě ji odstrčil.

Tejča zasyčela. Svět jí zrudl před očima. Ti lidští hlupáci neměli ani ponětí, s kým mají tu čest! Takové neslušné chování… To nemohla skřítčí vládkyně strpět. Měla lidí plné zuby.

„Kdo je u tebe skrček, ty tupé hovado?!“ zapištěla pronikavým hláskem.

Poskok, jenž se právě sápal po dívce, se překvapeně otočil.

„Zaplatíš za svou opovážlivost!“ zahřímala Tejča o poznání hrozivějším tónem.

Vymrštila se do vzduchu a nakopla pacholka do hlavy. Krátce zachrčel a pak se skácel jak podťatý. Kolem něj se rychle rozlévala velká rudá kaluž.

„Tys ho zabila!“ zařval ohyzdný muž v krvavé zástěře.

Lidské srdce odhodil do přihlížejícího davu. Jedna ze zdrogovaných žen kus masa zachytila a nechápavě jej teď obracela v rukou.

„Přiveď mi je! Obě!“ rozkázal druhému pacholkovi, který se mezitím objevil ve dveřích.

Tejča se zlomyslně ušklíbla. Rázem zcela vystřízlivěla.

„Tak si pro mě pojď,“ pobízela nového protivníka.

Poskok potěžkal obušek, nahrbil se a obezřetným krokem zamířil k malé postavičce v dlouhé rudé košili. Nechvátal. Viděl, co před okamžikem udělala s jeho druhem. Nechtěl dopadnout stejně. Tejča vyčkávala. Pustila si pacholka těsně k tělu. Ve chvíli, kdy se napřáhl k úderu, provedla několik bleskurychlých pohybů prsty.

Béla, tisknoucí se zády k jednomu ze zlatě orámovaných zrcadel, postřehla, že pacholek krvácí z mnoha drobných ranek na prsou a na krku. Vzápětí se složil vedle mrtvého kamaráda.

„Ty mrňavá démonko!“ zaječel muž v zástěře.

Zalovil v rozřezaném ženském těle a vytáhl dýku se širokým ostřím. Odhodlaně vykročil směrem k Tejče.

Někteří z diváků vyděšeně vykřikli. Teprve nyní začínali chápat, že zábava neběží úplně tak, jak by měla.

Skřítka cosi zamumlala. Zakroužila pravicí vysoko nad hlavou a sevřela dlaň v pěst – jako by do ní polapila něco neviditelného. Vzápětí z ní vyšlehl oslnivý rudý záblesk.

Ohyzdný muž vykřikl. Záhy přešel v nesrozumitelné klokotání. Dýka s cinknutím dopadla na zem. Celá síň zařvala hrůzou. Všichni se rázem v panice tlačili k volným východům. Strkali se a šlapali po sobě.

Když se místnost vyprázdnila, spatřila Béla příčinu jejich zděšení. Ze zbytků ohořelého těla stoupal černý dým. Uškvařená lebka na ni poulila prázdné oční důlky.

„Nezabíjejte mě, paní!“ padla před skřítkou na kolena.

Tejča si změřila dívku přísným pohledem. Potom se jí ve tváři objevil zamyšlený výraz.

„Zatím k tomu nemám důvod,“ zavrčela. „Utíkej,“ pokynula bradou směrem, kde mizeli poslední z hostů krvavého divadla.

„Sakryš, dneska je ale hrozný den,“ povzdechla si pak sama pro sebe.

…

Eduard Tracián seděl ve své pracovně a zadumaně pozoroval dřevo praskající v krbu.

Všechno je špatně, říkal si v duchu. Ta malá mrcha mě přivedla do neštěstí. Dnešek skončil pořádným prodělkem. Žádný obchod a hosté budou chtít zpátky peníze za pokaženou zábavu…

Popadl nedopitou sklenku pálenky a mrštil s ní vztekle do plamenů. Oheň zasyčel a zaprskal. Kdosi tiše zaklepal na dveře.

„Vstupte!“ zavrčel nevrle pán domu.

Vešel sluha a hned za ním malá zakuklená postavička. Černý přiléhavý oblek, okolo pasu omotaný hedvábný provaz a přes obličej nasazená škraboška. Jediné, co se dalo ze zakryté tváře rozpoznat, byl pár velkých zelených očí.

Sluha se uklonil a odešel. Mrňavý cizinec zůstal mlčky stát.

„Vítejte, Skřivane,“ pozdravil Eduard Tracián hosta. „Půjdu rovnou k věci. Doslechl jsem se, že v Albireu hledáte jistou osobu. Možná bych vám o ní mohl poskytnout určité důvěrné informace.“

Zakuklenec sáhl pod černý kabátec a vylovil z něj naditý měšec.

„Tohle by mohlo stačit…“ pronesl tichým hlasem, zatímco ho předával Traciánovi.

Pán domu rozvázal stříbrnou šňůrku a nabral do dlaně hrst mincí tvaru čtyřcípých a pěticípých hvězd. Do každé bylo dovedně vsazeno několik zelených jadeitů a rudých granátů. Uprostřed měly malé čtvercové otvory.

„Rinšu-i,“ zašeptal obdivně Eduard a spokojeně vrátil „hvězdičky“ do měšce.

Držel v rukou hotový poklad. Stará skřítčí platidla, jejichž hodnota mu víc jak bohatě vynahrazovala dnešní ušlý zisk.

„Výborně,“ usmál se na hosta. „Bude mi ctí uzavřít s Bratrstvem Jiřiček obchod.“

Otevřel šuplík pracovního stolu a vyňal z něj složený lísteček papíru.

„Zde je adresa, na níž naleznete vašeho člověka… tedy skřítka,“ zasmál se samolibě svému vtipu.

„Stráže jsem poslal pryč. Uvnitř zůstal jenom starý hlídač a doprovod paní Tejči. S tím si už musíte poradit sám. Přeji vám dobrý lov.“

Skřivan mlčky přikývl a skryl klíče i papírek do záňadří přiléhavé košile. Pak se obrátil a beze slova rozloučení zamířil ke dveřím.

Už bral za kliku, když se otočil a vrhl na Eduarda zkoumavý pohled.

„Něco jste snad zapomněl?“ znejistěl pán domu.

„Ne. Jen jsem si chtěl naposledy prohlédnout tvář muže, jehož čeká meč Eldebranského ka­ta.“

Za podivným hostem tiše zaklaply dveře.

Eduard Tracián seděl ve svém křesle, tvář bledou jako křída. Ani oheň v krbu nedokázal zahnat chlad, co se mu vkrádal do duše.

…

Béla pohlédla k zataženým nebesům. Na okamžik se roztrhala mračna a ona zahlédla přízračně zelený měsíční kotouč.

Ještě před pár lety mu nikdo neřekl jinak než Modrý. Pak se jeho barva náhle změnila. Nikdo nevěděl proč. Lidé si začali povídat o přicházejícím konci světa, o neznámém zlu, které všechny brzy zahubí…

Kdesi zamňoukala kočka. Dívka sebou polekaně trhla.

Ukrývala se v průchodu polorozpadlého domu a pozorovala obrysy potemnělé budovy naproti. Dnes v noci v ní málem přišla o život.

Nad vchodem do dvora visela cedule s nějakým nápisem. Po chvíli luštění písmenek se jí ho podařilo přečíst: „Traciánův zábavní podnik“.

Číst ještě nezapomněla. Naučily ji to Rianniny kněžky v sirotčinci, na jehož prahu ji ještě jako nemluvně našly v proutěné ošatce. To už bylo dlouhých sedmnáct let.

Možná jsem neměla utíkat, povzdechla si.

V sirotčinci jí vlastně nic nechybělo. Jednou by se stala kněžkou a možná by ji časem provdali za nějakého vysloužilého vojáka. Pečovala by o něho, měla spoustu dětí – tak jako každá správná žena…

Zavrtěla hlavou. Ne! Tohle přece nechtěla. Právě kvůli takové vyhlídce v patnácti uprchla. Raději se protloukala na ulici, než by přijala předem určený osud.

Tam naproti se něco dělo. Napřed přišli vojáci městské stráže. Béla okamžik uvažovala, že opustí úkryt a všechno jim poví. Pak ale spatřila, jak Tracián tiskne každému do dlaně několik blyštivých mincí. Vojáci odcházeli se spokojenými úsměvy na tvářích.

O chvíli později se objevila její malá zachránkyně. Doprovázeli ji dva skřítci, bojovníci s krátkými meči zavěšenými na zádech. Ostražitě se rozhlíželi kolem, jako by očekávali nějaké nebezpečí. Béla počkala, dokud neminuli její útočiště. Potom se opatrně vydala za nimi.

Plížila se podél domovních stěn a vyhýbala se místům, kam dopadalo světlo z kovových košů naplněných žhavými uhlíky. Nakonec stanula před brankou v živém plotu. Vedla do velké zahrady s výstavní vilou. Skřítci vešli dovnitř.

Co to vlastně dělám? pomyslela si.

Zvědavost převládla nad strachem. Vždyť neměla co ztratit. A ta malá skřítka… Přitahovala ji a děsila zároveň. Způsob, jakým usmažila toho muže…

Zastala se jí, obyčejné žebračky. To se Béle hodně dlouho nestalo. Vlastně teprve podruhé v životě.

První byl starý Kazimor, když ji před dvěma lety naučil, jak přežít na ulici.

Cítila k té podivné drobné osůbce vděk. Chtěla se jí nějak odvděčit.

Několik minut nerozhodně přešlapovala ve stínu stěny rovně zastříhaných keřů. Zvažovala, zda má zaklepat na vrátka, nebo se raději ztratit.

Pak se ulicí mihl stín. Hbitě přelezl plot a zmizel uvnitř zahrady.

Zloděj! napadlo dívku. Nebo vrah…

Už na nic nečekala. Vzala za kovový kruh v orlím zobáku a zabušila.

„Kdo je?!“ ozval se po chvíli rozespalý hlas.

„Varujte malou paní!“ křičela Béla. „V domě je zloděj…“

Dvířka se otevřela, objevil se starý sluha v županu. Posvítil dívce lucernou do tváře, až si musela zakrýt oči.

„Táhni vodsaď!“ zaskřehotal. „Tady nic nedostaneš, žebroto!“

„Paní hrozí nebezpečí!“ nedala se Béla. „Rychle, běž ji varovat…“

„Jedeš?!“ zamračil se sluha. „Nebo tě přetáhnu holí,“ zvedl nad hlavu mohutnou sukovici.

Dívka si povzdechla a pak se hbitě kolem starce prosmýkla do zahrady. Rozběhla se po písčité cestě k vile.

„Poplááách, vetřeléééc!“ ječel za ní starý hlídač.

V horním patře domu se rozsvítilo okno. Mihl se v něm stín malé postavy.

Béla vyběhla schůdky, které vedly na terasu. Málem uklouzla v kaluži čehosi lepkavého.

Zadusila polekaný výkřik. Spatřila tělo skřítčího bojovníka. Dveře vily byly dokořán.

Takže vrah.. . Vstoupila dovnitř. Málem zakopla o další mrtvolu. Tentokrát měl skřítek proříznuté hrdlo. Rychle se rozhlédla po vstupní hale. Vedlo z ní točité schodiště do horního patra. Svítilo se tam. Na stěně se pohybovaly stíny dvou zápasících postav. Vzápětí se jedna svezla k zemi a druhá zmizela.

„Malá paní!“ zvolala.

Popadla těžký kovový svícen z nedalekého stolku – lepší zbraň po ruce neměla – a utíkala nahoru. Ocitla se v krátké chodbě. Zeď okolo schodiště potřísnila krev. Na posledním schodu leželo tělo dalšího skřítčího bojovníka s přeseknutou krční tepnou. Ještě z ní tryskala rudá tekutina.

Ze dveří na konci chodby přicházelo světlo. Béla potěžkala svícen a odhodlaně se rozběhla kupředu. To, co uviděla, jí vyrazilo dech. Ve svitu svíce sváděla Tejča souboj se zakukleným vrahem. Postava v černém na ni dorážela krátkým zakřiveným mečem. Skřítka vykryla několik nebezpečných úderů a hbitým kopem zasáhla protivníka do břicha.

Útočník narazil do zdi. Okamžitě se vymrštil zpátky na nohy a hodil po Tejče kovovou hvězdicí. Skřítka krátce hvízdla a pleskla levou dlaní o zem. Hvězdice v letu vzplála. Kus žhavého neforemného kovu propálil díru v podlaze.

Znovu hvízdla, tentokrát dlouze a přerušovaně. Opsala pravačkou kruh nad hlavou, konečky prstů jí při tom oslnivě zářily. Vyšlehlo několik ohnivých výbojů.

Útočník cosi zazpíval a Tejčino kouzlo se těsně před ním rozprsklo ve spoustě jiskřivých hvězdiček. To vše se odehrálo v několika úderech srdce.

Skřítka zlostně zaječela. Béla nerozuměla jejím slovům, ale podle tónu hlasu nešlo o nic lichotivého.

Zabiják v černém teď stál necelý krok před dívkou. Byl k ní obrácený zády. Chystal se znovu zaútočit.

Béla máchla těžkým svícnem. Mířila na hlavu, ale zakuklenec stačil na poslední chvíli uhnout. Jako by měl oči i vzadu.

Přesto ho zasáhla do ramene. Ošklivě to křuplo, ruka s krátkým mečem bezvládně klesla. Tejča okamžitě využila nečekané výhody. Zavřela oči a rozevřenou dlaní udeřila před sebe. Vzduch se zavlnil. Neviditelná síla mrštila jejím sokem proti zavřenému oknu. V gejzíru střepů a dřevěných třísek proletěl do zahrady.

Skřítka se unaveně dobelhala k díře ve stěně a vyhlédla ven. Zabiják tam nebyl. Vzápětí se vyčerpaně svezla na podlahu.

„Malá paní!“

Béla přispěchala ke skřítce. Jemně ji zvedla a uložila do rozestlané postele. Nevážila víc než pětileté dítě.

„Kde jsou moji služebníci?“ zašeptala Tejča.

„Všechny zabil,“ sdělila jí smutně dívka.

„A co ty tady děláš?“

„Sledovala jsem vás,“ přiznala. „Chtěla jsem vás varovat a…“

„Tady je ale nepořádek!“ zanadával chraplavý hlas.

Ve dveřích stál starý sluha se sukovicí v ruce a znechuceně si prohlížel zpřeházenou místnost.

„Tohle všechno zvládla tahle žebračka?“ podivil se.

„Kde jsou stráže?!“ zeptala se ho přísně Tejča. „Takhle se staráš o mé bezpečí?“

Posadila se na lůžku a zahrozila starci sevřenou pěstí. Polekaně ustoupil.

„Pa-pardon, paní,“ sklopil omluvně hlavu. „Vypadá to, že kromě nás je celý dům prázdný.“

Skřítka zlostně přimhouřila oči. Pochopila, že ji Tracián zradil. Pomsta za dnešní večer a za to, že nepřistoupila na jeho obchod se zbraněmi.

Taky na tebe dojde, ušklíbla se. Moje prsty sahají daleko…

„Co mám udělat s tou holkou?“ zeptal se sluha, zatímco v rukou potěžkával sukovici.

„To je má nová služebná,“ zamračila se na něho Tejča. „Koukej tu pořádně uklidit. A sežeň jí nějaké lepší šaty. V těchhle hadrech nemůže chodit.“

Překvapená Béla zalapala po dechu a skřítku vděčně objala.

„Pusť!“ zavrčela Tejča podrážděně.

Potom ztratila vědomí.

…

Béla zůstala se svou novou paní. Vzala ji do náruče a přenesla do čistě uklizeného pokoje, který sluha připravil.

Posadila se ke dveřím a hlídala. Měla strach, jestli se zabiják nevrátí. Zanedlouho však usnula. Tělo jí vypovědělo službu, poslední hodiny sebraly dívce mnoho sil.

Probudila se s rozbřeskem.

„Opouštíme Albireo,“ oznámila jí Tejča.

Už byla vzhůru. Černé vlasy měla svázané do ohonu, na sobě dlouhou červenou košili.

„Tohle si vezmi na sebe,“ ukázala na postel, kde ležely nové šaty.

Dívka raději neprotestovala. Nevěděla, co může od skřítky čekat.

Asi bych si měla dávat pozor, je to mága, říkala si v duchu.

Vybavila si kouzla z předchozího večera. Malá cizinka ovládala magii, o tom nebylo pochyb. Napadlo ji, že by měla při nejbližší vhodné příležitosti utéct.

Ne, nebudu přece pořád utíkat! rozhodla se. Třeba mi takhle bohové dávají příležitost k lepšímu životu…

Oblékla si šaty. Byly jí sice trochu krátké, ale i tak z nich měla obrovskou radost. Vždyť až dosud chodila oblečená v záplatované pytlovině.

„Co ten noční vrah, malá paní?“ odvážila se zeptat. „Kdo to byl? Co když to zkusí znovu?“

„Zkusí,“ pravila chladně Tejča, aniž by hnula brvou. „Včera to ale pořádně odnesl. Doufejme, že budeme ve Zlatém lese dřív, než se dá dohromady.“

„Zlatý les, říše skřítků…“ zašeptala Béla.

Očarovaný hvozd z lidských pohádek ležel kdesi na východ od Albirea. Tak daleko nikdy nebyla. Jako malá holčička si představovala, jak jednou vyrazí daleko za městské hradby a pozná všechny ty tajemné kraje. Teď se jí otevírala příležitost. Skoncuje s životem žebračky, změní svůj osud…

„Tam je můj domov. Nyní i tvůj,“ oznámila jí skřítka. „Teď dojdi za sluhou do kuchyně, dá ti něco najíst. Hned potom vyrazíme. Není času nazbyt.“

• Zpívající meč: Čajový drak a kočičí démon
• Autor: Zbyněk K. Holub
• Forma: paperback
• Počet stran: zatím nestanoven
• Cena: zatím nestovena
• Vydá: Mytago, 2011