Vylévání krve – Schink Petr

S rukou na pažbě browningu jsem přidřepl, rozhodnutý skoncovat s kýmkoliv, kdo by mě chtěl ohrozit. Prsty jsem narazil do čehosi měkkého. Výkřik a kousnutí. Ucukl jsem a v duchu zaklel. Děcko.

Rychle jsem shrabal pár novinových listů, škrtl sirkou a během chvilky osvětloval zdi pokryté plísní čadící plamen. Na zemi se v louži vlastní moči svíjel snad pětiletý černý capart s obrovskou vodnatou hlavou na tenoučkém krčku. Pavoučíma rukama si svíral hrudník a třeštil na mě obrovské oči.

V temnotě mimo dosah mihotavého světla se ztrácela dlouhá řada dveří. Tušil jsem za nimi malé, primitivně vybavené pokojíky, které kdysi sloužily k ubytování dělníků.

„Kurva!“ sykl jsem, když mi plamen dohořel k prstům.

Kluk sebou při zvuku mého hlasu cukl a začal kňourat. Rychle jsem zapálil další hrst novin a chtěl se vydat dál. Jakmile jsem se však vzdálil na dva kroky, děcko spustilo hrozný křik. Jeho jekot se prázdnými chodbami nesl lépe než poplašná siréna.

Zastavil jsem a klekl si k němu. Má blízkost ho, kdo ví proč, uklidňovala. Nesměle jsem natáhl ruku a poplácal ho po lysé hlavě.

„Ty nebudeš zticha, co?“ mumlal jsem si pro sebe. Tvoreček reagoval nadšeným kvičením. Pohledem jsem sjel na těžký kus dřeva, ulomený nejspíš z pelesti, a po zádech mi přejel mráz. Tohle ne, to jsem nechtěl. Prudce jsem potřásl hlavou, jako bych se probouzel z těžkého snu, a sáhl do kapsy saka. Do dlaně mi vklouzla reklamní lahvička bourbonu, která mi tam zabloudila z lednice v mém pokoji.

„Strejda tu pro tebe má něco dobrého,“ zakomíhal jsem lahvičkou, až se etiketa zaleskla zlatem, a kluk po ní natáhl ruce.

Alkohol mu nevoněl. Abych ho do něj dostal, musel jsem mu držet ucpaný nos a hlavu svírat mezi koleny. V tom vychrtlém těle se ukrývala překvapivá síla. Snášel jsem trpělivě rány a kopance, tiskl si drobné tělo k hrudi a pomalým kolébáním ho nakonec utišil. Přestože většina bourbonu skončila na mých kalhotách, do kluka se ho taky dostalo dost. Vzlyky tlumené mou dlaní pozvolna přešly do klidného pochrupávání.

Otočil jsem chlapce na bok, aby se nezadusil vlastním jazykem, a pomalu se zvedl. V kolenech mi lupalo a pokousané prsty pálily, ale cítil jsem nezvyklé uspokojení. Byl jsem otlučený, vystrašený, smrděl jsem jako sud od whisky a šla po mně banda šílených bastardů, ale to ještě neznamenalo, že se budu chovat jako zvíře. Nahrnul jsem na bezvládné tělíčko nějaké hadry a zvedl zlomenou násadu od smetáku. Když ji omotám nějakou látkou, poslouží mi jako louč mnohem lépe než noviny.

Podrážky bot na dlažbě měkce mlaskaly. Kolem ubíhala zdánlivě nekonečná řada dveří. Některé byly vyvrácené – pokojíky za nimi se jejich obyvatelé snažili přizpůsobit pro skromné přežívání. Jiné vypadaly, že se jich nikdo netknul od chvíle, co byla noclehárna zrušená. Na jedné klice visela cedulka s otočným papírovým ciferníkem nastaveným na tři ráno. Šichta začínala brzy.

Schody do přízemí nešlo pod vrstvou rozervaných slamníků, rozbitého nábytku a koster starých kol a kočárků vůbec vidět. V neposedném světle louče se podlaha pod mýma nohama vlnila. Když jsem na ni položil nohu, došlo mi, že nejde o klam. Vrstvy odpadu opravdu ujížděly a já musel pevně popadnout zábradlí, abych nesjel po zadku až do sklepa. Navíc se s každým krokem zhoršoval zápach, který jsem cítil už venku. Teď to nebyly jen výkaly a zatuchlina, vše přebíjel lepkavý pach hnijícího masa.

Chodba vedla kolem vybydlené recepce k rozbitým dveřím hlavního vchodu. Tam venku se proti nočnímu nebi rýsovaly siluety strážců. Ačkoliv bych se měl obrátit a vzít do zaječích, pokračoval jsem přímo k nim.

Nikdo se ani nepohnul, nepřešlápl, neslyšel jsem jediné zakašlání. Muž, kterého jsem střelil, ležel na chodníku bez pomoci.

Jsou to jen panáci! Bubáci z klacků a hadrů, chechtal jsem se v duchu. V skrytu duše jsem ale věděl, že to žádní strašáci nejsou.

První stál hned za dveřmi. Skoro nepáchl, slunce se do něj dlouho opíralo a maso vyschlo do nepoddajné hnědé skořápky těsně obalující kosti. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co vidím, potřeboval jsem důkaz.

Pomalu pomaličku jsem natáhl ruku. A dotkl se. Tuhá hmota pod prsty praskala jako pergamen. V hrudi měl strašák dvě roztřepené díry po dávném smrtícím zranění. Strčil jsem do něj, dřevěná podpěra zapraštěla a tělo se v oblaku prachu poskládalo k zemi.

Podobných figur tu stálo osm. Němí hlídači, jejichž těla spekla sluneční záře a vysušil vytrvalý vítr od moře.

Tudy se mi ven nechtělo, jenže nebyl čas hledat jiný východ. S nepříjemným mrazením v zádech jsem vykročil špalírem záhrobní stráže. Po několika krocích mi došlo, že stále nesu čadící klacek omotaný hadrem – maják pro mé pronásledovatele – a hodil jsem ho do nejbližší popelnice. Chyba. Nejdřív jsem se měl podívat, jestli je prázdná. Papír a hadry prosycené něčím hořlavým ihned chytly a z okopaného plechového válce vyšlehly plameny.

Scenérie kolem se změnila. Haldy smetí přestaly být tím, čím se zdály.

Těla. Deset, patnáct, dvacet. Možná třicet. Přesný počet nešlo odhadnout. Kupila se na malém plácku před vchodem, naházená bez ladu a skladu jako prasečí půlky na jatkách. Mrtví tu leželi dlouho, ty vespod váha těch nahoře stlačila do beztvaré břečky. Všichni byli hrozivě posekáni, všiml jsem si i několika začernalých děr po průstřelech.

Vrávoravě jsem přikročil. Něco mě k té hromadě táhlo, stejná síla, která vás nutí pohlédnout za hranu propasti. Morový vzduch se lepil na kůži jako klih a každý nádech mě stál hodně sil. Tohle byla hranice zdravého rozumu a já ji právě špičkou boty setřel.

Chtěl jsem vidět. Chtěl jsem vidět všechno.

Hořící barel někdo proděravěl krumpáčem, aby měly plameny dobrý tah. Pálil do dlaní, když jsem ho nejdřív rozhoupal a pak povalil na bok. Řeřavé uhlíky se rozkutálely po zemi jako slavnostní svíčkové osvětlení a asfalt ožil nezvyklým pohybem. Pod nohama se mi vlnilo moře jako malík tlustých červů. Dobře živené růžové larvy se rozlézaly ze spodních vrstev mrtvého masa, uhýbaly mým krokům, ale nebyly dost rychlé. Hynuly s odpudivým čvachtáním.

Nějak mi to v tu chvíli bylo jedno. Ještě jeden krok a už jsem rozeznával mrtvé tváře – napuchlé a z části rozpuštěné žárem vlastního rozkladu. Nafouklá břicha puklá vnitřním tlakem lemovaly chuchvalce ztvrdlých vnitřností. Divocí psi nebo možná sami strůjci téhle nelidské podívané si s kusy tkáně hráli jako s tvárnou plastelínou. Roztahali je po celém dvorku, rozvěsili po rezatém zábradlíčku i rozlámaných lavičkách.

Rty tlusté ženy svlečené jen do spodního prádla se našpulily v očekávání polibku. Ven vyběhl podivný tvoreček s příliš velkým počtem nohou a zmizel v příhodnější škvíře.

„To už…,“ zachroptěl jsem a kecl si na asfalt, červi nečervi, „… je moc!“

Zaklonil jsem hlavu, nozdry naplněné pachem škvířícího se masa. Přesně nade mnou se na tyči vystrčené z okna ubytovny houpal provaz s lidskou hlavou chycenou ve smyčce. Tělo se urvalo a skončilo nejspíš na hromadě s ostatními.

Zakryl jsem si oči. Z hrudi se mi dral neodbytný a nezadržitelný smích. Celým tělem se mi šířily vlny potlačované hysterie. Třásl jsem se jako osika, polykal smích a z očí mi stříkaly slzy.

„Hej! Kerej ty seš?“

To byl snad zlý sen! Mrtvý strážce mi vyšel vstříc a já se dokázal jen smát, až mi kapalo z nosu. Pak vstoupil do světla a já mezi prsty přitisknutými k tváři poznal, že je to docela obyčejný živý chlap. Jeden z černých somráků, strůjců téhle hrůzy.

Škleb mi zůstal přišpendlený k tváři. Vnímal jsem, jak mi vysychají odhalené dásně, oči pálily.

„To je ten zkurvenej bělouš! Hej, všichni sem!“ vřískl ještě muž, než jsem se vymrštil a přitiskl se k němu důvěrněji než k milence.

Pistole mi v ruce poskočila, výstřel utlumila naše těla. A ještě a ještě. A ještě. Střílel bych dál, jenže mezi kohout a úderník se dostal kus látky. Setřepal jsem prsty, které ze mě rvaly sako, a muž upadl.

„Tady! Tady je!“

Pasák stál uprostřed chodníku a mával na kumpány.

„Nenechte ho utýct! Je to Moyerův špeh!“ zařval, ještě než si všiml pistole, a do tmy se zalesklo bělmo jeho strachy vyvalených očí.

Zvedl jsem zbraň a vypálil. Kulka ho měla trefit do hrudi. Byl rychlejší. Vrhl se k zemi a zmizel mezi odpadky jako krysa. Střelu jsem ovšem nevyplýtval. Smetla k zemi dlouhána Bonga, který se držel svého šéfa jako přerostlý stín. Trefila ho do břicha a chlap padl jako pokácená sekvoj pod nohy svých kumpánů.

Znovu jsem zmáčkl spoušť, ale ozvalo se jen výsměšné: KLIK–KLIK–KLIK.

A ze všech stran se sbíhaly temné stíny. Na smrt vyhladovělí, nemocní, zesláblí a lidskosti zbavení mrchožrouti. Věděl jsem, že za pár chvil skončím na hromadě mrtvol, která se mi tyčila za zády. Možná na té tlusté bábě a ona se konečně dočká polibku. A taky jsem věděl, že nedám svou kůži lacino. Schoval jsem pistoli a sebral ze země odštěpek betonu.

„Tak pojďte, vy sráči!“

• Vylévání krve
• Autor: Petr Schink
• Formát: paperback
• Počet stran: 320
• Cena: 259,–
• Vydala: Epocha, 2011