Christopher Hardebrush: Trolové

Probudil ho ledový déšť a hromy burácející tak, že sebou trhl. Lněnou košilí mu zmítaly poryvy studeného větru a téměř vodorovně před sebou hnaly déšť. Během několika okamžiků byl Şten promočený až na kůži a byla mu příšerná zima.
V dálce se míhaly další a další blesky a na krátké okamžiky osvětlovaly krajinu. Doprovázelo je mohutné dunění hromu. Şten si nevzpomínal, že by někdy zažil tak divokou bouři. Možná to ale bylo jen jeho nepohodlným stanovištěm, které ho, naprosto bezbranného, vystavovalo řádění živlů. Těžká železná klec se houpala ve větru a větev výhružně skřípala. Şten měl pocit, že se každým okamžikem zřítí k zemi, silný dub ale odolával a nejspíš se tak stane místem posledního odpočinku Ştena cal Dabrâna.
Sklíčeně se schoulil a objal si pažemi trup, aby se alespoň trochu zahřál. Možná umrzne už tuto noc, protože k dešti se teď přidaly i ledové kroupy a bolestivě na něj dorážely.
Už nikdy neuvidí domov, rodinu, přátele… Zmocnilo se ho zoufalství a připravilo jeho unavené tělo o poslední zbytky sil. Takže jen otupěle seděl a kolem něj zuřila bouře. Musel myslet na Floresina varovná slova pronesená při jejich posledním setkání, slova, kterých tak lehkovážně nedbal. Jeho vlastní poslední slova k sestře byla urážlivá a on teď zemře, aniž by to mohl napravit.
Vylekalo ho zapraskání, přehlušující dokonce i šumění stromů ve větru. Rychle propátrával očima malou mýtinu, ale ve tmě toho nedokázal mnoho rozeznat. Pak se po obloze mihl klikatý blesk a na chvíli ozářil les. Ştenovi se před očima roztančily křiklavé obrazy, jako by na mýtině stálo několik obrovských, lidem podobných postav. Trvalo několik okamžiků, než si jeho oči zase přivykly na tmu, okamžiků, během nichž si namlouval, že se mýlil, že tam venku pod křídly noci nic nebylo.
A pak je spatřil, černé stíny, odrážející se na pozadí lesa. Čtyři, ne, pět postav téměř dvakrát vyšších než člověk, s mohutnými rameny a dlouhými, svalnatými pažemi. Skoro šílený hrůzou se vrhl proti tyčím klece, aby jim unikl. Ve tmě viděl, jak jde jeden z těch tvorů přímo k němu. Snažil se před ním couvnout, ale bylo to marné. Musel bezmocně přihlížet, jak se blíží, až se sotva na délku paže před ním zastavil. I když klec visela dobré dva kroky nad zemí, nebylo pro něj problémem nahlédnout dovnitř. V tu chvíli šlehl po obloze další blesk a mýtina se na okamžik zalila světlem.
Když Şten uviděl právě tak mohutnou jako odpornou hlavu, zaplavil ho bezedný děs. Lebka byla v hrubých obrysech lidská, ale rysy tváře probíhaly téměř vodorovně a vysoké lícní kosti a hranatá brada vypadaly, jako by byly vytesány z kamene. Když pohlédl bytosti do očí, skrývajících se pod kostnatými oblouky, sevřel se mu žaludek. Uši se zdály být na tak obrovskou hlavu příliš malé. Čelo bylo ploché a podivně vrásčité a nad ním se rýsovaly na prst tlusté, rohovité štětiny, které Şten pro nedostatek jiných slov musel označit za vlasy. Aby toho nebylo dost, vystupovaly z přední části lebky dva mohutné, dlouhé rohy, dodávající nestvůře ďábelský zjev. Nejhrozivější byla ovšem její tlama, široká a s plnými rty, za nimiž byly vidět mohutné tesáky připomínající divočáka.
Şten zíral na hrůzostrašné zjevení, neschopen pohybu ani slova. Srdce mu bolestivě bušilo v hrudi. Pak nestvůra sáhla obrovskou prackou do klece a zasadila mu ránu, která otřásla celým jeho tělem. Vzápětí se naklonila dopředu a Şten uslyšel funění, jak se ve tmě snažila zachytit jeho pach. Po zdánlivě nekonečné době se obrátila a těžce kráčela zpět ke svým druhům.
Déšť tlumil zvuky, které bytost vydávala, ale Şten zaslechl drsný hlas, vycházející hluboko z hrdla. Než z toho mohl být nějak moudrý, vydala se jedna ze stvůr zpátky k němu, chopila se bez okolků železných tyčí klece a zatřásla jimi. Ştenem to hodilo z jedné strany na druhou a bolestivě narazil do tvrdých mříží. Zoufale se držel, dokud stvůra nenechala klec na pokoji a neupřela na něj zrak.
„Mluvíš?“ zeptala se náhle. Slova zněla hrdelně, ale srozumitelně. U všech duchů, ten tvor hovoří mým jazykem!
Şten byl na okamžik příliš překvapený, než aby se zmohl na odpověď, ale když stvoření opět popadlo klec, pospíšil si s ujištěním: „Ano! Ano, umím mluvit.“
„Dobře. Co tady děláš?“ zaduněl mýtinou hluboký hlas.
„Ach. Umírám? Zajali mě a mám tu zdechnout,“ odpověděl Şten.
„Zajali? Kdo?“
„Jmenuje se Zorpad.“
„Zorpad? Kdo je Zorpad?“
„Je to člověk. Stejně jako já.“
„Víme, kdo jsou lidé,“ řekla bytost hromovým hlasem.
„Zorpad je vládce této země. Nebo by jím aspoň chtěl být,“ řekl Şten rychle.
Jeho protějšek nedůvěřivě naklonil mohutnou hlavu na stranu. „Ne tak rychle,“ zavrčel.
„Jsou tady nějací další lidé? Nebo jsi sám?“
„Jsem sám.“
Tentokrát se tvor obrátil ke svým druhům a zahulákal přes mýtinu: „Je sám,“ což je přimělo, aby se přiblížili a zvědavě se seskupili kolem klece. Şten byl náhle obklopen houfem mohutných bytostí, které si ho zvědavě prohlížely. Jejich ošklivé hlavy se přiblížily ke kleci a temné oči klouzaly po Ştenovi, jako by byl dobytčetem na trhu. Několik jich ke kleci čichalo a Şten ucítil jejich štiplavý dech. Další bytosti se dotýkaly železných tyčí a šťouchaly do Ştena prsty s tvrdými nehty, vytvarovanými jako pařáty. Déšť jim bičoval těla a stékal po nich v proudech, ale vypadalo to, že si z mokra a zimy nic nedělají.
„Kde je vládce země?“ zeptal se dosavadní mluvčí.
„Ve svém hradu, u Teremi. Kdo, u všech temných duchů, jste?“ vydechl Şten.
„Jsme trolové!“ odpověděl tvor hrdě a napřímil se do své plné, působivé výšky. Ştenem projel záchvěv strachu. Troly už mnoho let nikdo neviděl a říkalo se, že vymřeli – nebo že snad dokonce nikdy nebyli víc než legendami. Teď ale stáli před ním, tvorové jakoby přicházející přímo z temných příběhů.
Şten si náhle vzpomněl na legendu o Peresovi Tanečníkovi, který se domníval, že zabil obrovského trola, jen aby vzápětí zjistil, že mohutná stvůra navzdory meči v lebce stále žije. A pak trol Tanečníka zabil, ačkoliv byl pověstným bojovníkem s mečem, a sežral ho.
Lidojedi! pomyslel si Şten zděšeně. To by mi byli dokonce i strašní Vinaiové milejší, jejich šípy alespoň znamenají rychlý konec.
„Zabijme ho!“ řekl v tu chvíli trol a napřáhl pracky ke kleci.

překlad: Svatava Kretková
obálka: Jan Patrik Krásný
provedeni: vázané s přebalem
vydalo nakl. Fantom Print