Noc co noc přicházejí s tmou jadrnci – démoni, kteří na sebe berou děsivou podobu i podstatu. Planou sžíravou nenávistí k lidstvu, vládnou nadpřirozenou silou a mocí. Po stovky let pozvolna vyhlazují lidské stádo, které se před nimi skrývá za magickými chranami – mocnými symboly, jejichž původ je zahalen tajemstvím a ochrana děsivě křehká…
…Kdysi bojovali lidé s jadrnci za rovných podmínek a zastavili je. Jenže ty dny jsou dávno pryč. Démoni sílí, zatímco lidí díky každonočním útokům ubývá.
Nyní svítá lidstvu naděje. Tři mladí lidé, kteří přežili krutý démonský útok, se odváží o nemožné – vystoupí zpoza křehkého bezpečí chran a riskují vše v zoufalé snaze odhalit tajemství minulosti.
Arlen přinese jakoukoli oběť za svobodu. Truchlivá životní pouť ho dovede až za hranice lidské moci.
Rojer, zmrzačený démonem, který mu zabil rodiče, hledá útěchu v hudbě – a objevuje, že hudba může být stejně tak útočištěm jako zbraní.
Krásná Leesha se stane obratnou léčitelkou, ale lektvary mohou i ublížit… Společně budou čelit noci.
První díl trilogie. Druhý díl Pouštní kopí připravujeme k vydání na září/říjen letošního roku.
„Svět nebyl vždycky takový, jak ho znáte,“ sdělil žonglér dětem. „Ach, ne. Byly časy, kdy bylo lidstvo s démony v rovnováze. Ta raná doba se nazývá věkem nevědomosti. Ví někdo proč?“ Rozhlédl se po dětech vepředu a několik jich zvedlo ruce.
„Protože nebyly žádné chrany?“ zeptala se jedna dívenka, když na ni Keerin ukázal.
„Správně!“ zvolal žonglér a udělal přemet, který mu od dětí vynesl nadšený vřískot.
„Věk nevědomosti byl pro nás sice děsivý, jenže tehdy nebylo démonů tolik a nemohli zabít všechny. Víceméně jako dnes lidé ve dne stavěli, co stihli, a démoni to noc co noc bořili.
A tak jsme bojovali o přežití,“ pokračoval Keerin, „přizpůsobovali jsme se, učili jsme se, jak před démony skrývat jídlo a dobytek a jak se jim vyhýbat.“ Jakoby v hrůze se rozhlédl kolem, pak zaběhl za jedno dítě a přikrčil se. „Žili jsme v dírách v zemi, aby nás nemohli najít.“
„Jako králíčci?“ rozesmála se Jessi.
„Přesně tak!“ zvolal Keerin, vystrčil zpoza každého ucha kmitající prst, poskakoval kolem a krčil nos.
„Žili jsme, jak se dalo,“ pokračoval, „až jsme objevili písmo. Pak už netrvalo dlouho a zjistili jsme, že některé znaky dokážou jadrnce odrazit. Jaké znaky to jsou?“ zeptal se a nastavil dlaň k uchu.
„Chrany!“ zakřičeli všichni jednohlasně.
„Správně,“ pochválil je žonglér a lusknul prsty. „Chranami jsme se mohli před jadrnci bránit, a tak jsme se v nich cvičili a pořád jsme se zlepšovali. Objevovali jsme další a další, až někdo objevil jednu, která dokázala víc, než jen démony odrazit. Zraňovala je.“ Děti vyjekly a dokonce i Arlen zjistil, že se zajíkl, přestože slýchal skoro to samé představení rok co rok, kam až mu paměť sahala. Co by za to dal, kdyby takovou chranu znal!
„Démonům se tento vývoj nijak nezamlouval,“ ušklíbl se Keerin. „Byli zvyklí, že utíkáme a schováváme se, a když jsme se obrátili a bojovali, bránili se. Tvrdě. Tak začala první válka s démony a věk druhý, věk Osvoboditele.
Osvoboditel byl člověk, jehož povolal Stvořitel, aby vedl naše vojska, a s ním v čele jsme vítězili!“ Máchl pěstí do vzduchu a děti se rozjásaly. Bylo to nakažlivé a Arlen radostí zlechtal Jessi.
„Jak se naše magie a taktiky zlepšovaly,“ pokračoval Keerin, „začali lidé žít déle a přibývalo nás. A jak naše vojska rostla, počet démonů klesal. Byla naděje, že jadrnci budou jednou provždy přemoženi.“
Pak se žonglér odmlčel a nasadil vážný výraz. „Pak,“ pravil, „zničehonic se démoni přestali objevovat. Za celou historii světa neminula noc bez jadrnců. A najednou plynula noc za nocí, po jadrncích ani stopy a my jsme byli zmatení.“ Posměšně předvedl nechápavé drbání na hlavě. „Mnozí věřili, že válečné ztráty démonů byly tak velké, že ten boj vzdali a hrůzou bez sebe se krčí v Jádru.“ Přikrčil se dál od dětí, syčel jako kočka a třásl se strachy. Některé děti se zapojily do hry a výhružně na něj vrčely.
„Osvoboditel,“ pokračoval Keerin, „který noc co noc vídal démony bojovat beze strachu, o tom pochyboval, ale jak míjely měsíce a po netvorech nebylo ani stopy, začala se jeho vojska rozpadat.
Lidstvo se z vítězství nad jadrnci radovalo celá léta,“ pokračoval Keerin. Vzal loutnu, zahrál veselou melodii a zatančil. „Ale jak plynula léta bez společného nepřítele, lidská soudržnost se bortila, až se rozpadla úplně. Poprvé jsme bojovali jeden proti druhému.“ Žonglérův hlas nabral zlověstný tón. „Jakmile vzplanula válka, všechny strany povolávaly Osvoboditele, aby je vedl, ale on zvolal: ‚Nebudu bojovat proti lidem, dokud v Jádru zůstane jeden jediný démon!‘ Obrátil se k nim zády a opustil zemi, zatímco vojska táhla dál a celá země se propadla do chaosu.
Z těch velkých válek povstaly mocné národy,“ dodal a spustil povznášející nápěv. „Lidské plémě se rozšířilo široko daleko a pokrylo celý svět. Věk Osvoboditele se nachýlil ke konci a začal věk vědy.
Věk vědy,“ pokračoval žonglér, „byl největším časem lidstva, ale v té velikosti vězela i naše největší chyba. Dokáže mi někdo říct, co to bylo?“ Starší děti to věděly, ale Keerin jim naznačoval, ať jsou zticha a nechají odpovídat ty menší.
„Protože jsme zapomněli magii,“ ozval se Gim Drvoštěp a hřbetem ruky si otřel nos.
„Pravdu díš!“ zvolal Keerin a luskl prsty. „Hodně jsme zjistili o tom, jak svět funguje, o medicíně a strojích, ale zapomněli jsme na magii, ba co hůř, zapomněli jsme na jadrnce. Za tři tisíce let už nikdo nevěřil, že kdy vůbec existovali.
A proto,“ pronesl zlověstně, „jsme nebyli připraveni, když se vrátili.
Během staletí, kdy svět na démony zapomněl, znásobili svůj počet. A pak, jedné noci před třemi sty lety, povstali z Jádra v obrovském počtu, aby si svět dobyli zpět.
Celá města byla zničena té první noci, kdy jadrnci slavili svůj návrat. Muži se bránili, ale ani ty největší zbraně věku vědy proti démonům nic nezmohly. Věk vědy se nachýlil ke konci a vlády se ujal věk zkázy. Začala druhá válka s démony.“
Arlen v duchu viděl tu noc, viděl hořící města, viděl lidi, kteří v hrůze prchají, jen aby je vzápětí rozervali číhající démoni. Viděl muže, kteří se obětovali, aby získali svým rodinám čas uprchnout, viděl ženy, jak nastavují vlastní tělo pařátům sápajícím se po jejich dětech. A ze všeho nejvíc viděl jadrnce, jak s barbarským nadšením tančí a dovádějí a z tesáků a pařátů jim kape krev.
Keerin postupoval vpřed, i když děti už strachy couvaly. „Válka trvala celá léta a lidé byli bez ustání hromadně vražděni. Bez Osvoboditele se nemohli jadrncům rovnat. Přes noc padly velké národy a nahromaděné znalosti věku vědy shořely za skotačení ohnivých démonů. Učenci zoufale hledali v troskách knihoven nějaké řešení. Věda neposkytla žádnou pomoc, ale nakonec nalezli spásu v odděleních, kde kdysi bývaly pohádky a pověry. Lidé začali neuměle kreslit do hlíny symboly, které jadrnce zadržely. Ty starodávné chrany byly stále mocné, jen třesoucí se ruce, které je kreslily, často dělávaly chyby, za které se draze platilo. Ti, kteří se to naučili, shromáždili kolem sebe další lidi a za dlouhých nocí je bránili. Z těch mužů se stali první chraničáři, a ti nás chrání dodnes.“ Žonglér ukázal do davu. „Takže až příště uvidíte chraničáře, poděkujte mu, protože jemu vděčíte za život.“
V tom příběhu byly drobnosti, které Arlen ještě nikdy neslyšel. Chraničáři? V Tibbetské Říčce se učil chraničářství každý, kdo byl dost velký na to, aby udržel klacík. Mnozí měli jen nevalné nadání, ale Arlen si neuměl představit, že by si někdo nedal tu práci a nenaučil se základy odpuzování ohnivých, skalních, bahenních, vodních, větrných a lesních démonů.
„Takže my nyní zůstáváme v bezpečí za chranami,“ pokračoval Keerin, „a necháváme démony, ať si užívají svých radostí venku. Poslové,“ ukázal na Ragena, „ti nejodvážnější ze všech odvážných, za nás cestují od města k městu, přivážejí zprávy a doprovázejí lidi a zboží.“
Chodil kolem a oči, které se střetávaly s vyděšenými dětskými pohledy, byly tvrdé. „Ale my jsme silní,“ řekl. „Ne?“
Děti přikyvovaly, ale oči měly pořád vykulené strachy.
„Co?“ zeptal se a přiložil dlaň k uchu.
„Ano!“ zvolal dav.
„Až se Osvoboditel vrátí, budeme připraveni?“ zeptal se. „Naučíme démony, aby se nás znovu báli?“
„Ano!“ zaburácel dav.
„Oni vás neslyší!“ zakřičel žonglér.
„Ano!“ řvali lidi a mávali pěstmi ve vzduchu, Arlen ze všech nejvíc. Jessi ho napodobovala, mávala pěstičkou ve vzduchu a ječela jako démon sám. Žonglér se uklonil, a když dav ztichl, vzal loutnu a spustil další píseň.
překlad: Miroslava Polová
provedeni: hardback s přebalem
vydá nakl. Triton
448 stran / 399,–
