Ukázka: Černá smečka

„Zkurvenej den,“ povzdechl jsem si, aniž bych si to uvědomil, nahlas, takže mě přitom zpražila pohledem třicetiletá ženská, která vedle mě usadila tříletého kluka, zatímco sama v přeplněné tramvaji zůstala stát. Blonďáček v červené mikině Gap se bavil tím, že kopal do sedačky před sebou, obsazené vetchou důchodkyní. Ale to jeho matce nejspíš nevadilo tolik jako moje sprostá slova. Nechal jsem si svůj názor na tu disproporci pro sebe a civěl z okna na Prahu.

Chyběla mi. Strávil jsem tu většinu života, ale když jsem na ulici zastřelil pár lidí, musel jsem vypadnout na několik let pryč, než se věci trochu zklidní a zapomene se na ně – a hlavně na mě. Pomoci k tomu měla moje nová identita – argentinská, což jsem považoval za čistě zlovolný vtip otce Simeona. Jméno na pasu totiž bylo Diego García, to je sice kombinace častého španělského jména a neméně častého příjmení, ale také název amerického korálového ostrova v Indickém oceánu. Jméno se tak často objevovalo jako součást vtipů o hloupých latinos.

Dorazil jsem před klášter. Brána už byla zavřená. Zafoukal vítr a mně začínala chybět ta košile. Září pomalu končilo a letošní podzim se tvářil, že to s tím globálním oteplováním nemusí být tak horké.

„Jste sám?“

Mnich se zatvářil překvapeně. Měl totiž v rukou připravená policejní pouta. Vypadal s nimi docela komicky. Zvlášť, když měl na sobě tradiční benediktinský mnišský ohoz. Benediktin to ale nebyl, i když k mnichům patřil. Členové benediktinského řádu sídlili v hlavní budově a už po stovky let svou klidnou existencí skrývali Tobiášův řád.

„Potřebuji mluvit s opatem,“ řekl jsem místo odpovědi.

„Ne, Filipe, on potřebuje mluvit s tebou,“ odvětil otec Michal a pustil mě dovnitř.

***

Neměl jsem důchoďák rád, i když to byl tak trochu můj domov. Hlavním vchodem ztemnělé třípatrové budovy, ve které nesvítilo žádné světlo, jsme prošli po mramorových schodech ke vchodu do podzemí. Hlavní dveře se naposledy měnily ve třicátých letech. Tenkrát je sem dovezli z vítkovických železáren. Masivní čtyřiceticentimetrová ocel zazvonila, když do ní otec Michal zabušil. Postavili jsme se tak, aby nás mohli vidět skrz skleněnou čočku, zabudovanou do stěny vedle dveří. Ty se nakonec otevřely. Stáli v nich dva členové Tobiášova řádu, tentokrát už oblečení v normálních kalhotách a bílých ošetřovatelských pláštích.

Řád neměl žádný společný oděv, a tak se každý jeho člen oblékal čistě prakticky s ohledem na funkci, kterou vykonával.

„Jste sám?“ otočil se na mě překvapeně jeden z nich.

„Ne, s otcem Michalem,“ zavrčel jsem.

„To jsem…“

„Byl to sarkasmus,“ vysvětlil svým bratrům otec Michal a nechal mě vejít dovnitř jako prvního. Ocelové dveře se za námi zabouchly bez jediného zaskřípání. Inu, Vítkovice a pečlivá péče otce Michala.

Postavili jsme se do zamřížované předsíně a otec Michal odříkal exorcismy. Na konci jsem se k němu přidal. Ne, že by mě chtěl vymýtat, ale musel zkontrolovat, jestli já jsem stále já.

Prošli jsme hlavní chodbou, a zatímco Michal odběhl pro řádového představeného, já zůstal stát v hlavní podzemní chodbě. Měla přes sto metrů na délku. Po obou stranách se nacházelo dvacet cel. Všechny měly podobně masivní ocelové dveře s průhledem dovnitř. Z prvních dvou vyhrávala tlumeně televize. Dokonce bych si tipnul, že z jedné se linula Ulice, z druhé porno. No, každý měl své úchylky.

„Filipe.“

Opat vypadal ještě starší, než jsem si ho pamatoval. Býval vždycky malý, ale teď jako by se ještě zmenšil. Vlasy mu hýřily všemi odstíny šedi už tenkrát, ale nejen, že jich povážlivě ubylo, ale ještě víc zbělaly. Přesto mi velmi pevně stiskl ruku a zamrkal na mě svýma blankytně modrýma očima.

„Otče Danieli,“ kývl jsem hlavou na pozdrav. Tušil jsem, že ten vtip s Diegem Garcíou byl spíš jeho kousek než Simeonův, ale nechtěl jsem mu dopřát to zadostiučinění, abych mu řekl, že se mu docela povedl.

„Vítej doma,“ pronesl, když mou ruku pustil.

Rozhlédl jsem se poněkud rozpačitě po celách.

„Myslím tím Prahu,“ usmál se a pak se podíval na oba muže v pláštích, kteří jen bezradně pohodili rukama, že očekávaná zásilka není k dispozici.

„Nehoda. River to déčko zastřelila. V sebeobraně,“ dodal jsem. Nebyla to pravda. Mohl jsem ho v klidu uspat a dostat do důchoďáku, ale místo toho mu rozmašírovala kebuli. Jenže River už tak byla v permanentním hledáčku řádu a nechtěl jsem na ni upozorňovat ještě víc.

„Simeon tě tam neměl posílat,“ máchl ve vzduchu rukou, jako by chtěl k té větě přidat ještě jednu, ale pak se rozhodl raději udělat tečku a vyrazil klidnou chůzí vpřed.

„Byl zvláštní.“

„Ano?“ pozvedl opat tázavě obočí.

„Jako by tenhle svět vůbec neznal. Jako by netušil nic o jeho rizicích, o řádu, jako by…“

„Byl tady naprosto čerstvý a chtěl si to užít?“

„Ano,“ přitakal jsem. Přesně to mě napadlo. Taky slovo „nabubřelý imbecil“, ale to už se s déčky pojilo automaticky.

„Stává se to.“

„Jak často?“ vyhrkl jsem nechápavě. Sám jsem ještě někoho takového nelovil.

Opat jen pokrčil rameny a vyrazil šouravou chůzí dál.

„Máte docela plno,“ řekl jsem po chvíli mlčení.

Překvapilo mě to. Důchoďák nebyl nikdy zaplněný ani z poloviny, ale teď byla většina cel zavřená. Opat jen pokrčil rameny.

„Jakub je velmi výkonný, stejně jako jeho muži,“ prohlásil opatrně.

O tom jsem rozhodně nepochyboval, ale i tak mi přišlo, že je tu vážně hodně lidí. Schválně jsem popošel k jedné z cel, odkryl okno a pohlédl dovnitř. Bylo zrcadlové, takže její obyvatel nevěděl, že ho někdo sleduje. Spatřil jsem asi čtyřicetiletou ženu.

Četla si nějakou detektivku od Martina Goffy. Démoni prostě postrádali vkus. Neměla na sobě jediný kousek oblečení. Vlastnila pěknou vysportovanou postavu s několika tetováními. Zahlédl jsem něco japonského a pak datum. Možná narození dítěte nebo třeba psa. Lidi poslední dobou měli radši psy než děti. Na rozdíl od ostatních ale neměla ve své vypolstrované cele televizi, jen knihy.

„Je tu dva roky. Zvykla si rychle,“ vysvětlil opat a popošel dál.

„Ne všichni se tak rychle přizpůsobí. Ale tahle už tu je potřetí,“ dodal. „Také proto nás provokuje tou nahotou, potvůrka. Pokud vím, uzavřela sázku, že některého z našich ošetřovatelů dostane,“ ušklíbl se rošťácky.

Nejtěžší bylo projít kolem předposledních dveří vlevo. Za nimi panovalo naprosté ticho. Nacházela se tu jediná osoba, která nebyla déčko. Důvod toho, proč jsem poslední roky strávil ve vyhnanství. Stačilo, abych se podíval ke dveřím, nemusel jsem nic říkat.

„Mlčí,“ pronesl opat.

„Pořád?“

Jen pokýval hlavou.

„Nic nechce, jen mlčí.“

„Nesmí zemřít cizí vinou,“ pronesl jsem slova, která mi do hlavy vtloukal Simeon a já se jich vlastně docela rád chytil. River říkala, že je to zasraná kurva, ale já pořád…

„Já vím, Filipe, to já přece vím,“ usmál se a přerušil tok mých myšlenek. Nejspíš mě to mělo uklidnit. Raději jsem rychle přidal do kroku.

Došli jsme na konec chodby a sestoupili do nižšího patra. Nebylo tak velkolepé jako podlaží nad ním. Jen čtyři cely. Tři otevřené, poslední nečekaně také. Svítilo v ní tlumené modré světlo. Nikdy jsem tu celu neviděl takhle ležérně otevřenou. Nikdy. A to jsem tady byl přes deset let jako doma.

„Jeho hostitel umírá,“ vysvětlil.

***

Jmenoval se Felix Cámara. Český fašista, okultista a také spisovatel hororových románů. Už před válkou se sčuchl nejen s Hitlerem, ale také s démony. A jeden z nich si ho vybral jako hostitele. Řád ho dostal na sklonku války během Pražského povstání. Od té doby žil tady v důchoďáku. S démony nebo, jak říkáme, déčky se to má tak, že jsou nesmrtelní. Nemůžete je zabít, nemůžete se jich zbavit. Ale od potopy světa tihle padlí andělé nemohou na Zemi vstoupit ve svém pravém těle, jen jejich duše. A ty mohou ovládnout každého, kdo je k tomu vhodný. Zpravidla člověka, který se démonům podbízí, má na krku spoustu hříchů a jeho duše je tak zkažená, že dokáže démona přitáhnout, on ji pohltí a ovládne jeho tělo. Inkvizice se vždy snažila démony vyhánět, ale nebylo to příliš efektivní. V pátek ho vyženete z jednoho těla, v sobotu se objeví v jiném. Lidé jsou zkažení a pro démony není problém měnit těla jako ponožky. Tedy pokud jsou vyhnáni. Jakmile vlezou do těla, nemohou z něho sami od sebe pryč. Nemůžete je nechat běhat po ulici a pořád vymýtat taky ne, pokud tedy nejste inkvizice. No a to byla myšlenka, na které vznikl Tobiášův řád. Démony jsme nevyháněli, ale chytali jsme je a zavírali do důchoďáku. Alespoň tak se tomu říkalo od konce války. Ve skutečnosti to bylo vězení. Unesli jsme hostitele a zavřeli je do cely na zbytek jejich života. Prvním instinktem démona bylo se zabít, aby mohl najít nového hostitele v lepší pozici, než je vězení. A od toho tu byli ošetřovatelé, tedy členové řádu. Měli spoustu osvědčených metod, jak udržet démona naživu – sedativa, pouta, řetězy, vitamínové injekce, aby to všechno přežil, a také zlomení tím, co všechno mohl dostat za odměnu, když nezlobil a přistoupil na pravidla hry – dožije v důchoďáku a další dobrodružství si odloží o pár desítek let. Někteří už byli na důchoďák tak zvyklí, že když potkali někoho jako mě, rovnou volali ubera na Břevnov. Ale takových bylo zatraceně málo.

Déčka byli nepříjemná pakáž. A tenhle z nich byl patrně nejhorší. Navíc byl záhada. Už dávno neměl žít. Nejméně o třicet let překonal všechny lidi zapsané v Guinnessově knize rekordů. Jasně, ošetřovatelé se o něj starali, jak nejlépe to šlo, ale biologii nepřekoná ani mrkvička k snídani a petržel k večeři.

Byla to magie. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí žít tak dlouho v důchoďáku. Vypadal, jako by byl mrtvý. Jako by šel z té postele odfouknout pšíknutím malého děcka, a přesto pořád dýchal. Tělo měl vysušené tak, že by klidně mohl hrát mumii Ramsese druhého. Nebo Helenu Vondráčkovou. Pár prakticky průhledných vlasů trčelo do prostoru a na prstech měl víc stařeckých skvrn než čisté kůže. I ta byla děsivě žlutá. Ošetřovatelé ho měli připojeného k několika přístrojům, které měřily dech a srdeční činnost. Linka běhající po monitoru byla slabá, potácela se unaveně jako opilec v nádražní restauraci v šest ráno, když mlhavým zrakem sleduje střízlivé lidi mířící do práce a snaží se marně uniknout jejich pohledům.

„Filip je tady,“ vydechl šustivým hlasem Áčko.

Říkali jsme mu Áčko. Jednak nebyl žádné béčko a jednak jsme nesnášeli jeho jméno. Asmodeus znělo strašně divně. Navíc on své jméno rád měl a přezdívka byla jedním z mála projevů tyranie, který si k démonovi ve stárnoucím těle ošetřovatelé dovolovali. Jazyk se měnil i v řádu. Bratři si říkali ošetřovatelé a nám, kteří jsme jim do důchoďáku dodávali pacienty neboli déčka, se říkalo zřízenci. V čase tiktoku bylo čím dál divnější říkat slova jako démoni, bratr řádu Tobiášova, lovci řádu Tobiášova či Azyl pro nečistá stvoření řádu Tobiášova. Důchoďák pro déčka bohatě postačoval. Je fakt, že Jakub se pro nás snažil prosadit slovo chytač, ale jeho obsah dokonale zabil Harry Potter.

Popošel jsem k Áčku blíž. Dřív jsem s ním mluvil často. Byla to součást mého výcviku i získávání zkušeností. Většinou pod dozorem opata nebo Simeona, kteří se starali o to, aby se mi nedostal pod kůži. Rozhodně to nebylo nic lehkého.

„Cítím, jak krásně voníš hříchem,“ zaskuhral Áčko.

„Díky, ty dost smrdíš chcankama,“ odvětil jsem.

„Lidské tělo už je takové,“ konstatoval podivně smířlivě. „Proč jsi tady?“

Dobrá otázka. Proč jsem vlastně tady? Otočil jsem se se zdviženým obočím na opata.

„Abys ho zabil,“ odpověděl.

„Co?“ vyhrkli jsme s Áčkem současně.

„Dlužíš mi kofolu,“ řekl jsem automaticky, ale pak jsem si uvědomil, že toho parchanta tu zavřeli dřív, než kofolu vůbec na příkaz ústředního výboru KSČ vynalezli.

„To my přece neděláme,“ odpověděl jsem opatrně.

„Žije dlouho. Až moc dlouho na to, aby to nebyl plán. Čeká na něco, aby umřel v pravý čas,“ pronesl rozhodně opat a podíval se mi přímo do očí: „Něco chystá. Víme to už dlouho. Je prostě takový, nemůže si pomoci. Nechali jsme se ukolébat tím, že každý další den, kdy je tady, je svět před ním v bezpečí, ale byla to hloupost. Chci mu ten plán překazit, zkomplikovat a…“

Ruka se mu třásla. Netuším, jestli za to mohlo rozrušení nebo věk. Nejspíš obojí.

„A nikdo z vás dosud nikoho nezabil, že?“

Sarkasmus v mém hlase by se dal krájet, balit a prodávat s množstevní slevou v Lidlu.

„Ale ty ano,“ odvětil Simeon. Jako jediný seděl na židli v rohu místnosti a střídavě přelétával očima na mě, opata, Áčko a oba zřízence. Simeon byl mnohem mladší než opat. Bylo mu necelých sedmdesát.

Stejně jako jeho nadřízený měl menší postavu, ale působil větší. Nejspíš díky tomu zahnutému ostrému nosu a bradě, kterou by se daly propichovat pneumatiky. Jako jediný nenosil v důchoďáku ošetřovatelský plášť, ale jednoduchou kněžskou černou sutanu. V ní ostatně chodil všude. Říkal, že se stal knězem mimo jiné proto, aby nemusel ráno přemýšlet, co na sebe.

Otočil jsem se na Áčko. Přivřel oči a soustředil svůj pohled jenom na mě.

„Zaplatíš za to, Filipe. Budeš šest dní trpět a ten sedmý mě prosit, abych tě zabil. Rozdrtím ti koule a donutím tě je sníst, budu z tebe tahat postupně střeva a nutit tě je jíst, budu…“

Dál jsem ho neposlouchal. Výhrůžky byly v důchoďáku běžné. Ale ne od Áčka. Většinou míval větší styl.

Nejspíš měl opat pravdu. Na něco čekal a způsob, jak mu překazit plány, byl ho zabít. Podíval jsem se mu do očí. Asmodeus, padlý anděl starý jako svět sám, mi sliboval krutou smrt. V tom děsivě starém těle to ale nemělo tu sílu, kterou nejspíš předpokládal.

Opat mi podal injekční stříkačku s průhledným roztokem. Je jedno, že jsme se chystali zabít temnou stvůru, pořád to chtěli udělat bezbolestně.

„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ zadrmolil jsem a stříkl mu roztok do krku.

„Já ne, Filipe,“ zachrčel naposledy Áčko.

***