Tim Powers: Tři dny do nikdy

Když v roce 1939 řekl Albert Einstein Franklinu Rooseveltovi, že je možné zkonstruovat atomovou bombu, neřekl prezidentovi o svém dalším objevu, tak mimořádném a nebezpečném, že zůstal tajemstvím… až dosud.

Když dvanáctiletá Daphne Marrityová vezme z domu své babičky videokazetu nadepsanou Pee-wee a jeho veliké dobrodružství, netuší ona ani její otec, vysokoškolský profesor Frank Marrity, že krádež přilákala pozornost izraelské tajné služby a prastarého okultistického spolku z Evropy, ani to, že se během několika hodin objeví její dávno ztracený dědeček, který se také zoufale snaží kazety zmocnit.

A když někdo ukradne Daphneina plyšového medvídka, slepá vražedkyně málem zastřelí Franka a na Daphne z vypnutého televizoru hovoří duchové, ocitají se oba uprostřed vražedného zápasu. Aby přežili, musí se rychle naučit pravidla magické šachové partie a využít všechen svůj důvtip a odvahu, aby unikli osudu mnohem horšímu než smrt…

Když Lepidopt odemkl a otevřel dveře, Malka překvapilo, jak vyčerpaně vypadá. Malk věděl, že Lepidoptovi je čtyřicet, ale teď, s propadlou tváří plnou vrásek, vějířky kolem očí a s neupravenými kadeřemi modlicího příčesku spadlými do čela, vypadal o dvacet let starší. V ruce držel list bílého papíru, na který zřejmě psal hlášení. Měl přísnou úpravu Mossadu, řádky adresáta a objektu byly podržené.

Malk věděl, že nad Lepidoptem není žádný nadřízený důstojník, pro kterého by hlášení mohlo být určeno – byla to kopie k archivaci, něco jako kastach, aby si kryl záda.

„O co jsem přišel?“ zeptal se opatrně Malk, když vešel dovnitř a Lepidopt za ním zavřel a zamkl. Závěsy byly zatažené a lampa u okna svítila. „V Čínském kině žádný muž s děvčetem nebyl.“

Mladý Bozzaris stál ve dveřích kuchyně, kousek od mísy s makarony a světlo stropní zářivky vykrajovalo jeho siluetu. Sam Glatzer seděl na pohovce a spal. V místnosti voněla salsa a kukuřičné tortilly.

Lepidopt pokývl. „Jo, šli rovnou domů. Glatzer zachytil další přenos.“

Malk si povšiml magnetofonu na kávovém stolku. Ležel ve změti mastných voskových papírů a papírových kelímků; bylo zřejmé, že přenos přišel tak náhle, že bylo jednodušší přinést magnetofon ke Glatzerovi, než Glatzera k magnetofonu.

„Máme tentokrát nějaké záchytné body?“

Lepidopt se opřel o zatažené okno a promnul si oči. „Ne, pořád se nemáme čeho chytit.“ Svěsil paže. „Glatzer je gamúr.“

Malk se znovu podíval na starce na pohovce. Bradu měl opřenou o hruď a vůbec se nehýbal. Rukopisný talisman spočíval na přezce jeho opasku a uvolněná šňůrka mu ležela na košili. „Ach,“ šeptl Malk. „Bylo to… vyčerpávající?“

„Přehraju ti to. Po setmění ho převezeme na Pershingovo náměstí, posadíme ho k jednomu šachovému stolku a zavoláme policii, že je tam tělo. Raketa dohořela. Chudák Sam. Sedni si.“ Malk se posadil do křesla vedle dveří, naproti pohovce.

Lepidopt už musel kazetu převinout na správné místo, protože když stiskl přehrávání, ozval se záznam jen s krátkým zpožděním.

Začínal ho Lepidoptův hlas, několik slabik, které končily „…teď!“ Pak Malk uslyšel Glatzerův křehký hlas: „Dívka, v domě, s kočkami. Teď Eiffelova věž – ne, je to jen její obraz – cyklistické závody, ve Francii – vjíždí tam nějaký chlápek v šedém obleku, šíleně se směje, všechny předjíždí – jede na červeném kole, není to žádné závodní kolo – vyhrál, protrhl pásku…“

„To je Pee-wee a jeho dobrodružství,“ ozve se z nahrávky Bozzarisův hlas.

„…dav ho nese na louku…“

„Cože?“ Lepidoptův hlas.

„To je film,“ vysvětluje Bozzaris. „Někdo se na něj dívá.“

„Je to film, v televizi,“ pokračuje Glatzerův hlas. „Teď je to jiný film, jedna žena hraje dvě role… ne, ne, dvě ženy hrají jednu roli…“ Na několik vteřin je stařec na pásce stejně tichý jako na pohovce. Malk lituje, že před puštěním nahrávky nepožádal o cigaretu; nedokáže se zbavit pocitu, že ten hlas z pásky je Glatzer, který na ně právě mluví odtamtud, kam odcházejí mrtví. Z přístroje se ozve chraptivý výkřik a Glatzerův hlas bez dechu pokračuje. „Nemůžu za ní, padá z tohohle místa i času. Málem jsem spadl s ní – počkat, je zpátky – všechno hoří, nahoře v chodbě a televize – běží kouřem – jsem v pořádku, dej mi to! – mužský hlas říká ‚Nebyl někdo v domě, u dveří?‘“

Malk se stále díval na Glatzerovo mrtvé tělo v košili a kravatě a skoro čekal nějaká gesta, kterými doprovodí tu stručnou, útržkovitou interpretaci.

Glatzerův hlas z magnetofonu pokračoval: „‚Nechtěla jsem spálit Rumbolda,‘ říká ta malá holka.“

Magnetofon je zase chvíli tichý, i když Malk slyší nahrané oddechování. Přinutí se odvrátit pohled od těla.

Nakonec Glatzerův hlas pokračuje: „‚Chci pohřbít Rumbolda,‘ říká ta holka. ‚Ten film – to nebyl Pee-wee, kromě prvních pár minut, ale pak byl černobílý a němý‘ – uf – ‚Byla to čarodějnice!‘ Teď – teď na příjezdovku vjíždí auto, je v něm starý muž, v… v zelené dodávce – je – holka se drží otce – vidím toho starého muže, je…“

Pak bylo slyšet prudké nadechnutí a zmatené výkřiky Lepidopta a Bozzarise.

Lepidopt se natáhl a vypnul magnetofon. „A pak umřel.“

A my jsme ztratili našeho pozorovatele, pomyslel si Lepidopt. Naše duševní oči jsou pryč. Zabili jsme toho starce, a co jsme získali? Nemáme ani záchytné body.

Přes závěs slyšel tichou hudbu z reproduktoru přilepeného páskou k oknu obýváku. Madonna zpívala Who‘s that Girl?

Lepidopt si nepamatoval, že by byl někdy takhle unavený. Bylo by dobře, kdyby Malk a Bozzaris nepotřebovali pomoc s odvezením mrtvého těla k jednomu z těch betonových stolků s mozaikovou šachovnicí na Pershingově náměstí. Nesmějí zapomenout sundat z těla talisman.

Myslel na mrtvého muže, jak tam sám v noci sedí u stolku bez protihráče a málem se zeptal, Kdo hrál Roostera Cogburna v True Grit?

Namísto toho se odstrčil od okna a řekl Bozzarisovi: „Co všechno tedy teď máme?“

„Z polední nahrávky,“ začal Malk, „tu máme starou ženu, která zemřela na Mount Shasta, a patrně to byla ta Marrityová: Sam říkal, že se tam prostě objevila a Sam ji samozřejmě viděl prostřednictvím rukopisného talismanu, což může naznačovat, že je to ona. Co to řekla před tím, než zemřela?“

„Znělo to jako voyo, voyo,“ řekl Bozzaris. „Voyou znamená ve francouzštině chuligán, jestli to k něčemu bude. A o hodinu a půl později,“ pokračoval ze své bílé plastové židle u počítače, „tu máme muže a malou holku, kteří citují Shakespeara. A je jasné, že tu Marrityovou znají dost dobře – říkal, že nepila a že neměla pistoli.“

„Ten muž znal její věk s přesností na dva roky,“ dodal Malk. „A říkal, že po Chaplinově smrti v sedmdesátém sedmém letěla do Švýcarska, a v té kůlně má Chaplinovy otisky nohou z Čínského kina.“

Lepidopt byl rád, že přemýšlejí a nechal je, ať pokračují.

„Pořád si myslím, že ten muž a holka jsou místní,“ pokračoval Malk. „Řekl bych, že jsou z L. A.“

„Ale ta stará žena dostávala poštu na jméno Lisa Marrityová,“ připomněl mu Bozzaris, „a my jsme už hledali v L. A., ale jméno Marrity se tu nevyskytuje ani v minulosti, ani v přítomnosti.“

Malk přikývl. „A nic nenasvědčuje tomu, že by ten muž a holka cokoli věděli. Překvapilo je, když našli tu desku z Čínského kina a ten muž řekl ‚spousta starých dopisů,‘ ale zjevně netušil, o co jde a předpokládali, že do domu vnikl zloděj, ne průzkumný oddíl. Je zřejmé, že ne…“

„Ha!“ přerušil ho Bozzaris a mrštně vyskočil ze židle. Vzal z kuchyňské police těžký telefonní seznam a začal v něm listovat.

„Co je?“ zeptal se Lepidopt.

„Ta holka řekla: ,Ani čert proti nim křivého slova nemá,“ prohlásil Bozzaris vzrušeně. „To je Cohanova píseň. V té písní se zpívá o Harriganovi, a když to použijeme na Marrity, vyjde nám M-A-dvojité R-I, vidíte to? My jsme,“ – listoval bílými stránkami – „hledali buď srbské Maric nebo pomaďarštěné Marrity, všechno s jedním r. Ale co když stará paní přidala jedno r navíc, aby to vypadalo irsky? V L. A. nic, Berte, podej mi Long Beach a ty se podívej na Pomonu nebo něco takového.“

Lepidopt se přeplněnou kuchyní protáhl kolem Malka a Bozzarise a vzal z police telefonní seznam. Nalistoval stránky Marriage – Martinez a přimhouřenýma očima studoval sloupce.

„Tady je L. Marrityová se dvěma r.“ Nalistoval úvodní stránku. „Pasadena.“

V celé oblasti Los Angeles nebyli jiní Marrityové.

„Vsadím se, že je to ona,“ prohlásil Malk. „Věděl jsem, že bude místní.“

Lepidopt zíral na telefonní seznam, který stále držel v rukách. „Měli jsme to najít… už před lety,“ řekl smutně.