Robin Hobb: Šílená loď (Živé lodě 2)

Starobylé tradice původních bingtownských kupců se postupně bortí pod tlakem nového, nelidského řádu prohnilého vládce. Vestritovi úzkostlivě očekávají návrat své živé lodě, a nejvíc ze všech Althea, která se nedávno vrátila z plavby na palubě živé lodi Ophelie. Stále sní o tom, že vznese nárok na Vivacii, své ukradené dědictví, a bude se s ní plavit jako její kapitánka. Jenže kapitán Kennit není ochoten vzdát se své vytoužené kořisti. Když pak Vestritovy zastihne zpráva o porobení Vivacie piráty, je to pro ně zdrcující rána. Jejich finance vysychají a teď vzala za své i poslední naděje. Bez podpory ostatních starých kupců Althee nezbývá nic jiného, než aby se se svým někdejším druhem z lodi a milencem Brashenem pokusila živou loď osvobodit. Je tu pouze jeden problém: jejich plán může mít pro svět daleko ničivější následky, než kdyby loď ponechali v rukou ctižádostivého piráta Kennita…

Na tváři a hrudi vnímal svěží, studený větřík, v němž se i přesto tajil příslib jara. Vzduch chutnal po jódu; musí být zrovna odliv, jenž u břehu obnažuje pásy chaluh. Hrubý písek pod jeho trupem byl po posledním lijáku stále vlhký. V nose ho lechtal kouř z Ambeřina ohýnku. Příďová figura od něj odvrátila slepou tvář a zvedla ruku, aby se poškrábala v nose.

„Pěkný večer, nemyslíš?“ zeptala se ho, aby řeč nestála. „Nebe se již vyčistilo. Pořád tam ještě otálí pár mraků, ale už vidím měsíc i některé hvězdy. Nasbírala jsem mušle a zabalila je do chaluh. Až se oheň rozhoří, vyhrábnu z něj uhlíky a uvařím je na nich.“ Její hlas se odmlčel, plný naděje.

Paragon neodpověděl.

„Nechtěl bys ochutnat, až budou hotové? Vím, že nemusíš jíst, ale možná by se ti to mohlo líbit.“

Zívl, protáhl se a založil si ruce na hrudi. Byl v tom mnohem lepší než ona. Těch třicet let, co trčel vytažený na pláži, ho naučilo trpělivosti. Však na ni vyzraje. Říkal si, jestli se dnes večer rozohní, nebo naopak zesmutní.

„K čemu je pro tebe nebo pro mě dobré, když se mnou odmítáš mluvit?“ zeptala se ho rozumným tónem. Paragon slyšel, že její trpělivost začíná doznávat první trhliny. Ani se neobtěžoval pokrčit rameny.

„Paragone, ty jsi beznadějný trumbera. Proč se mnou nechceš mluvit? Copak nevidíš, že jsem jediná, kdo tě může zachránit?“

Zachránit mě před čím? mohl by se zeptat. Totiž, kdyby s ní mluvil.

Uslyšel, že vstala a obchází jeho příď. Zastavila se před ním. On jen ležérně odvrátil svou zohavenou tvář.

„No dobře. Předstírej si, že mě ignoruješ. Je mi jedno, jestli odpovíš, nebo ne, ale budeš si muset vyslechnout, co ti řeknu. Hrozí ti nebezpečí, velmi opravdové nebezpečí. Vím, že jsi byl proti tomu, abych tě odkoupila od tvé rodiny, ale já tu nabídku přesto vznesla. Odmítli.“

Paragon se snížil k tomu, že si malinko odfrkl. No jistě, že ji Ludluckovi odmítli. Byl přece jejich rodinná živá loď. Možná je v nemilosti, a ne zrovna malé, ale nikdy by ho neprodali. Mají ho tady na té pláži uvázaného a zakotveného už nějakých třicet let, ale nikdy by ho neprodali! Ani Amber, ani žádnému z těch nových kupců. Neudělali by to. To celý ten čas velmi dobře věděl.

Amber umíněně pokračovala: „Mluvila jsem přímo s Amis Ludluckovou. Dostat se k ní nebylo vůbec snadné. A když jsme daly řeč, tvářila se, že ji má nabídka šokovala. Tvrdila, že nejsi na prodej, za žádnou cenu. Říkala mi ty samé věci jako ty, prý by žádná bingtownská kupecká rodina svoji živou loď neprodala. Že se to prostě nedělá.“

Paragon se nemohl ubránit plíživému úsměvu, který jeho výraz nakonec úplně proměnil. Pořád ho měli rádi. Jak o tom mohl vůbec pochybovat? Svým způsobem byl Amber skoro vděčný, že vznesla tu absurdní nabídku na jeho koupi. Možná že teď, když Amis Ludlucková před cizím člověkem připustila, že Paragon je pořád součást její rodiny, nedá jí to a přijde ho navštívit. A jakmile by ho Amis navštívila, mohlo by to vést k dalším věcem. Třeba by se zase mohl plavit po mořích s přátelskou rukou na kormidle. Paragon popustil uzdu fantazii. Jenže Ambeřin hlas ho stáhl neúprosně zpátky. „Předstírala rozrušení, že by se vůbec mohly vyskytnout zvěsti o tvém prodeji. Tvrdila, že je to urážka její rodinné cti. A pak řekla…“ Amber pojednou ztišila hlas, ze strachu nebo v hněvu. „Řekla, že najala nějaké lidi, aby tě z Bingtownu odtáhli. Že by bylo pro všechny lepší, kdybys sešel z očí i z mysli.“ Významně se odmlčela.

Paragon ucítil, že se v jeho hrudi z čarodějného dřeva cosi hrozně sevřelo.

„A tak jsem se jí zeptala, koho že to najala.“

Rychle zvedl ruce a zacpal si uši. Nechtěl to slyšet. Chtěla drnkat na strunu jeho obav. No co, tak se ho jeho rodina chystá odtáhnout. To ještě nic neznamenalo. Bylo by naopak pěkné, kdyby se octl někde jinde. Možná že tentokrát, až by ho odtáhli, taky by ho podepřeli, aby mohl stát ve vodorovné poloze. Už ho unavovalo být pořád předmětem něčího zájmu.

„Povídala, že mi do toho nic není.“ Amber opět zvýšila hlas. „Ale já se jí zeptala, jestli jsou ti lidé bingtownští kupci. Jen na mě vztekle pohlédla. A tak jsem se zeptala, kam tě chce Mingsley odvléct, aby tě mohl rozebrat.“

Paragon si v zoufalství začal pobrukovat. Nahlas. Amber mluvila dál. Nemohl ji slyšet. Nechtěl ji slyšet. Vrazil si prsty ještě hlouběji do uší a hlasitě zapěl: „Penny za bochánek, penny za švestičky, penny za losíček, uvidíme poníčky…“

„Vyhodila mě!“ zakřičela Amber. „Když jsem stála venku a hulákala, že to přednesu bingtownské kupecké radě, pustila na mě psy. Málem mě chytili a roztrhali!“

„Spusť mě dolů, vynes mě nahoru, vynes mě až k Pánubohu,“ zpíval dál dětskou rýmovačku zoufalý Paragon. Mýlila se. Musela se zmýlit. Jeho rodina ho určitě odtáhne někam do bezpečí. To je vše. Ve skutečnosti ani nezáleželo na tom, koho si na to najali. Jakmile ho dostanou do vody, půjde ochotně. Ukáže jim, jak je snadné se na něm plavit. Ano. Bude to šance, aby se jim předvedl. Mohl by jim ukázat, jak ho mrzí všechny ty věci, ke kterým ho dohnali.

Už nemluvila. Paragon polevil ve zpěvu a pak přešel do tichého broukání. Až na jeho hlas se kolem rozhostilo ticho. Opatrně si vyndal prsty z uší. Nic, jen šumění vln a vítr, jenž honil písek po pláži, a praskání Ambeřina ohně. Napadla ho otázka a vyslovil ji nahlas ještě dřív, než si vzpomněl, že s ní vlastně nemluví.

„Až se dostanu na to nové místo, budeš tam za mnou taky chodit?“

„Paragone. Nesmíš si takhle lhát do kapsy. Jestli tě odsud odtáhnou, rozřežou tě na kousky kvůli čarodějnému dřevu.“

Příďová figura se pokusila změnit kurs. „To je mi jedno. Bylo by fajn být mrtvý.“

Ambeřin hlas teď zněl tlumeně, poraženě. „Nejsem si jistá, že bys byl mrtvý. Obávám se, že tě od lodi akorát oddělí. Pokud tě to nezabije, nejspíš tě převezou do Jamaillie a prodají jako kuriozitu. Nebo tě dají jako dárek satrapovi výměnou za jeho přízeň a příděly půdy. Vůbec netuším, jak by s tebou zacházeli tam.“

„Bude to bolet?“ zeptal se Paragon.

„Já nevím. Pořád toho o tobě nevím dost. Když ti… když ti rozsekávali obličej, bolelo to?“ Odvrátil od ní poničenou tvář. Zvedl ruce a přejel si prsty po zdrsnělém dřevě v místě, kde dřív míval oči. „Ano.“ Zkrabatil čelo a jedním dechem dodal: „Nepamatuji se. Je hodně věcí, na které si nevzpomínám, však víš. Mé lodní deníky se ztratily.“

„Nepamatovat si bývá někdy to nejjednodušší.“

„Takže ty si myslíš, že ti lžu, co? Myslíš si, že si pamatuju, ale nechci si to připustit.“ Chytil se toho a doufal, že rozpoutá hádku.

„Paragone. Včerejšek změnit nemůžeme. Bavíme se tady o zítřku.“

„Oni přijdou už zítra?“

„To já nevím! Myslela jsem to obrazně.“ Pojednou přistoupila blíž, natáhla se a položila na něj ruce. Měla na nich rukavice proti nočnímu chladu, ale přesto to byl dotek. Na svém dřevě vnímal obrysy jejích dlaní jako dvě teploučké náplasti. „Nesnesu pomyšlení, že by tě odvezli a rozřezali. I kdyby to nebolelo, i kdyby tě to nezabilo. To pomyšlení prostě nesnesu.“

„Nic proti tomu nezmůžeš,“ podotkl Paragon. Najednou se cítil oprávněný, že tu myšlenku může vyslovit. „Ani ty, ani já nemůžeme nic dělat.“

„To jsou ale kecy,“ prohlásila Amber zlostně. „Můžeme toho udělat hodně. Když už nic jiného, přísahám, že se jim postavím na odpor.“

„Nevyhrála bys,“ trval na svém Paragon. „Bylo by přece hloupé bojovat, když dobře víš, že nemůžeš vyhrát.“

„To je možné,“ odvětila Amber. „Já jen doufám, že tak daleko to nedojde. Nechci čekat, až bude situace natolik zoufalá. Chci podniknout kroky dřív než oni, Paragone. My potřebujeme pomoc. Potřebujeme někoho, kdo se za nás postaví před kupeckou radou.“

„A to ty nemůžeš?“

„Přece víš, že ne. I pouhá účast na těch schůzích je vyhrazená jen pro staré kupce, natož právo vzít si slovo. Potřebujeme někoho, kdo za nimi může jít a přesvědčit je, aby to Ludluckovým zakázali.“

„A koho?“

Amber útlým hláskem odvětila: „Doufala jsem, že ty budeš znát někoho, kdo by se tě zastal.“

Paragon na nějakou dobu zmlkl. Pak se drsně zasmál. „Mě se nikdo nezastane. Je to marná snaha, Amber. Jen se nad tím zamysli. Ani mé vlastní rodině na mně nezáleží. Vím, co o mně vykládají. Že jsem zabiják. Navíc je to pravda, ne? Všichni námořníci jsou mrtví. Převrátil jsem se a všechny je utopil, a ne jednou. Ludluckovi mají pravdu, Amber. Měli by mě prodat, aby mě mohli rozřezat.“ Zaplavilo ho zoufalství, hlubší a ledovější než ta nejhorší rozbouřená vlna. „Kéž už bych mohl být mrtvý,“ prohlásil. „Přál bych si prostě přestat existovat.“

„Nemyslíš to vážně,“ řekla Amber tiše. V jejím hlase však slyšel, že ví, že myslí.

„Prokážeš mi laskavost?“ zeptal se náhle.

„Jakou?“

„Zabij mě dřív, než to stačí udělat oni.“

Uslyšel, jak se potichu zajíkla. „Já… ne. To bych nedokázala.“

„Kdybys věděla, že už mě jdou rozřezat, dokázala bys to. Řeknu ti, jak by to určitě šlo. Musíš mě zapálit. Ne na jednom místě, ale na více, aby bylo jisté, že to neuhasí a nezachrání mě. Kdybys nasbírala suché dříví, každý den trošku, a nadělala hromádky v mém podpalubí…“

„O takových věcech vůbec nemluv,“ řekla Amber malátně. A roztržitě dodala: „Měla bych dát vařit ty mušle.“ Slyšel ji, jak prohrabuje oheň, pak se k tomu přidalo syčení mokrých chaluh, kouřících na žhavých uhlících. Vařila mušle zaživa. Přemýšlel, že na to poukáže. Ale pak si řekl, že by ji to jenom rozčílilo a že by si ji zrovna nepřiklonil na svou stranu. Počkal, až se k němu vrátila. Posadila se na písek a opřela se o jeho nakloněný trup. Vlasy měla tak jemné. Když se otřely o jeho desky, zachytávaly se o dřevo a ulpívaly na něm.

„Já ti nerozumím,“ poznamenal přívětivě. „Slibuješ mi, že by ses za mě postavila a bojovala, a přitom víš, že bys prohrála. Ale tohle prosté milosrdenství se zaručeným výsledkem mi odpíráš.“

„Smrt v plamenech se dá stěží nazvat milosrdenstvím.“

„To ne. Být rozřezán na kousky je určitě mnohem příjemnější,“ opáčil Paragon kousavě.

„Umíš se tak rychle přepnout z dětinského durdění na chladnou logiku,“ prohodila Amber udiveně. „Jsi dítě, nebo muž? Co vlastně jsi?“

„Možná obojí. Ale tys změnila téma. Pojď. Slib mi to.“

„Ne,“ žadonila.

Paragon dlouze vydechl. Udělala by to. Slyšel to v jejím hlase. Kdyby nebylo jiné cesty, jak ho zachránit, pak by to udělala. Projel jím podivný záchvěv. Jak zvláštního vítězství právě docílil. „A nádoby s olejem,“ dodal náhle. „Až přijdou, moc času asi mít nebudeš. Díky oleji se dřevo rychle a pořádně vznítí.“

Následovala dlouhá odmlka. Když znovu promluvila, její hlas se změnil. „Pokusí se tě přemístit potají. Pověz mi, jak to asi udělají.“

„Nejspíš stejně, jak mě dostali sem. Počkají si na příliv. Pravděpodobně si vyberou nejvyšší příliv v měsíci, v noci. Přijedou s válečky, osly, muži a loďkami. Nebude to lehká práce, ale muži, kteří se vyznají, by ji mohli zvládnout rychle.“

Amber se zamyslela. „Musím si do tebe přemístit své věci. Budu spávat na palubě, abych tě mohla střežit. Ach, Paragone,“ vykřikla náhle. „Copak nemáš někoho, kdo by se za tebe přimluvil u bingtownské rady?“

„Jen tebe.“

„Pokusím se. Ale pochybuju, že mi dají vůbec šanci. Jsem v Bingtownu cizinka. Budou naslouchat jen svým vlastním.“

„Jednou jsi mi řekla, jak tě v Bingtownu uznávají.“

„Jako umělkyni a obchodnici mě uznávají. Ale nejsem ze stavu starých kupců. Kdybych se začala plést do jejich záležitostí, moc velkou trpělivost by se mnou neměli. A zřejmě bych znenadání zjistila, že nemám žádné zákazníky. Nebo by to dopadlo ještě hůř. Celé město se teď rozděluje na stoupence starých kupců a těch nově příchozích, konflikt se vyostřuje. Říká se, že bingtownská rada vypravila své vyslance k satrapovi, s jejich původní chartou. Budou požadovat, aby dostál slovu satrapy Esclepia. Povídá se, že budou chtít, aby odvolal všechny nové kupce a odebral jim veškeré parcely, které jim poskytl. Také požadují, aby se satrapa Cosgo přidržel staré charty a upustil od dalšího přidělování půdy, pokud k tomu nebude mít souhlas bingtownských kupců.“

„Na zvěst dost podrobné,“ poznamenal Paragon.

„Na zvěsti a klepy mám dobře vycvičený sluch. Nejednou mi to zachránilo život.“

Opět zavládlo ticho.

„Kéž bych tak věděla, kdy se vrátí Althea,“ řekla toužebně Amber. „Mohla bych o přímluvu požádat ji.“

Paragon přemýšlel, jestli se nemá zmínit o Brashenu Trellovi. Brashen byl jeho přítel, chtěl by se za něj přimluvit. Byl z rodu starých kupců. Ale hned vzápětí si vzpomněl, že Brashena vydědili. Byl pro rodinu Trellových stejná ostuda jako on pro Ludluckovy. K ničemu by nebylo, pokud by se za něj přimluvil, i kdyby dokázal radu bingtownských kupců přimět, aby ho vyslechla. Jen by se jedna černá ovce zastávala druhé černé ovce. Nikdo by ho neposlouchal. Položil si dlaň na zjizvenou hruď a na okamžik zakryl hrubou sedmicípou hvězdu, kterou mu tam kdysi vypálili. Zamyšleně po ní přejížděl prsty. Potom vzdychl a zhluboka se nadechl.

„Ty mušle jsou už hotové. Cítím to.“

„Chceš jednu ochutnat?“

„Proč ne?“ Měl by zkoušet nové věci, dokud to ještě jde. Možná že zanedlouho mu bude možnost prožívat nové věci odepřena nadobro.