Robert Jordan: Velké hledání (Kolo času 2)

Ozval se zvon, jediný rozechvělý tón, který přicházel ze všech stran najednou a uťal ostatní zvuky jako nůž.

Vysoké dveře na protějším konci komnaty se rozlétly a do místnosti vstoupili dva trolloci v černých kroužkových košilích po kolena a ozdobených hroty. Všichni ucouvli. Dokonce i muž, jenž si říkal Bors.

Trolloci byli o hlavu a ramena vyšší než nejvyšší z přítomných mužů. Vznikli nechutným spojením člověka a zvířete a lidské tváře měli pokřivené a pozměněné. Jeden měl místo nosu a úst velký ostrý zoban a na hlavě peří místo vlasů. Ten druhý měl na nohou paznehty, obličej protažený do chlupatého čenichu a nad ušima rohy.

Trolloci si lidí nevšímali, obrátili se zpátky ke dveřím, přikrčili se a podlézavě se uklonili. Peří se tomu prvnímu zvedlo do tuhého hřebínku.

Mezi trolloky prošel myrddraal a oni padli na kolena. Myrddraal byl celý v černém a vedle něho vypadaly kroužkové košile trolloků i škrabošky lidí vesele. Jak myrddraal procházel s hadím půvabem komnatou, jeho odění viselo zcela nehybně, ani v nejmenším se nezavlnilo. Muž, jenž si říkal Bors, ohrnoval rty, napůl pohrdlivě a napůl, jak si musel s hanbou připustit, strachem. Myrddraal neměl zahalený obličej. Tvář měl nezdravě bledou, lidskou, avšak bez očí, takže připomínala vaječnou skořápku, připomínala červa v hrobě.

Obracel hladkou bílou tvář a zdálo se, že si přítomné jednoho po druhém prohlíží. Řadami lidí proběhlo při tom bezokém pohledu zachvění. Jak se lidé ve škraboškách jeden po druhém snažili vmáčknout do davu a couvali, aby se vyhnuli jeho pohledu, myrddraalovy tenké bezkrevné rty se zvlnily, až to skoro připomínalo úsměv. Myrddraalův pohled způsobil, že se lidé rozestavili do půlkruhu čelem ke dveřím.

Muž, jenž si říkal Bors, polkl. Jednou přijde den, půlčlověče. Až se velký pán Temnoty vrátí, vybere si nové hrůzopány, a potom se ty budeš hrbit před nimi. Budeš se hrbit před lidmi. Přede mnou! Proč nic neříkáš? Přestaň na mě zírat a řekni něco!

„Váš pán přichází.“ Myrddraal měl chraplavý hlas znějící, jako když se drolí suchá hadí kůže.

„Na zem, červi! Padněte na tváře, jinak vás jeho záře oslepí a sežehne!“

Muž, jenž si říkal Bors, dostal vztek, rozzuřil ho tón stejně jako slova, ale pak se vzduch nad půlčlověkem zachvěl a jemu konečně došel význam myrddraalových slov. To není možné! To nemůže…! Trolloci už leželi na břiše a svíjeli se, jako by se chtěli zavrtat do podlahy.

Aniž by čekal, zda se ostatní pohnou, muž, jenž si říkal Bors, padl na tvář a zachrčel, protože se uhodil o kámen. Ze rtů mu splynula slova, kouzelná ochrana proti nebezpečí – bylo to kouzlo, i když to proti tomu, čeho se obával, bylo jenom jako ono pověstné stéblo slámy – a on zaslechl, jak stovka dalších hlasů, zadýchaných strachem, pronáší do podlahy stejná slova. „Velký pán Temnoty je mým pánem a já mu budu z celého srdce sloužit až do posledního záchvěvu své duše.“ V koutku mysli mu brebentil vyplašený hlásek. Temný a všichni Zaprodanci jsou upoutáni… Muž, jenž si říkal Bors, se otřásl a přinutil hlásek zmlknout. Už dávno ho přestal poslouchat. „Hle, můj pán je pánem smrti. Nepožádám ničehož a sloužiti mu budu pro den jeho příchodu, a přesto sloužím s jistou nadějí na věčný život.“ …upoutáni v Šajol Ghúlu, upoutáni Stvořitelem v okamžiku stvoření. Ne, já teď sloužím jinému pánu. „Věrní budou obdařeni zeměmi, pozvednuti nad nevěřící, pozvednuti nad trůny, a přesto poníženě sloužím pro den jeho návratu.“ Ruka Stvořitele kéž nám všem poskytne útočiště a Světlo nás ochraňuj před Stínem. Ne, ne! Jiný pán. „Den návratu se rychle blíží. Rychle přijde velký pán Temnoty, aby nás vedl a vládl světu na věky věkův.“

Muž, jenž si říkal Bors, s funěním dokončil vyznání víry. Lapal po dechu, jako by uběhl deset mil. Namáhavé supění všude kolem mu prozradilo, že není sám.

„Povstaňte. Vy všichni, povstaňte.“

Medový hlas ho překvapil. Nikdo z jeho společníků ležících na břiše s maskovaným obličejem vtisknutým do mozaiky by určitě nepromluvil, nicméně tohle nebyl hlas, který by čekal od… Opatrně pozvedl hlavu a jedním očkem se podíval.

Ve vzduchu nad myrddraalem se vznášela mužská postava a lem jejího krvavě rudého roucha visel asi píď nad půlčlověkovou hlavou. Muž měl také škrabošku v barvě krve. Zjevil by se jim velký pán Temnoty jako člověk? A navíc v masce? A přesto se myrddraal, v jehož pohledu se zračil děs, třásl a téměř zhroutil, když na něj dopadl stín té krvavé postavy. Muž, jenž si říkal Bors, se v duchu chytil odpovědi, kterou dokázal přijmout, aniž by mu z toho praskla hlava. Snad jeden ze Zaprodanců.

Ta myšlenka byla jen o málo méně děsivá. Jestliže je některý ze Zaprodanců volný, znamená to, že den Temného návratu musí být blízko. Zaprodanci, třináct z nejmocnějších lidí, kteří kdy vládli jedinou silou, ve věku plném mocných lidí ovládajících sílu, byli zavřeni v Šajol Ghúlu spolu s Temným. Zavřel je tam, aby se nedostali do světa lidí, Drak se stovkou rytířů. A zpětná reakce, která při tomto počinu vznikla, pošpinila mužskou polovinu pravého zdroje, takže všichni muži Aes Sedai, muži prokletí ovládáním síly, zešíleli a rozbili svět, zničili ho, jako když se hliněná mísa roztříští o kámen, a než zemřeli, zakončili věk pověstí, kdy sami shnili zaživa. Vhodná smrt pro Aes Sedai, podle jeho názoru. Až příliš dobrá. Muž, jenž si říkal Bors, litoval pouze toho, že ženy zůstaly ušetřeny.

Pomalu, s námahou, se uklidnil, potlačil paniku a držel ji na uzdě, byť se strach snažil proniknout na povrch. Nic lepšího stejně dělat nemohl. Nikdo z těch, kdo leželi na zemi, se nezvedal a jen několik se odvážilo pozvednout hlavu.

„Povstaňte.“ Tentokrát se v hlase postavy v rudé škrabošce ozval ostrý tón. Postava pokynula oběma rukama. „Vstaňte!“

Muž, jenž si říkal Bors, se začal neohrabaně škrábat na nohy, ale v půli cesty do stoje zaváhal. Ty ruce byly strašlivě popálené, zjizvené a protkané zčernalými prasklinami a obnažené maso v nich bylo stejně rudé jako šaty, co měl muž na sobě. Objevil by se snad Temný v takovém stavu? Nebo dokonce jeden ze Zaprodanců? Štěrbiny pro oči v krvavě rudé škrabošce se pomalu obrátily k němu a on se spěšně postavil. Měl dojem, že z toho pohledu cítí žár plápolající hranice.

Ostatní plnili rozkaz se stejně pramalým půvabem a stejně velkým strachem. Když už všichni stáli, vznášející se postava promluvila.

„Znají mne pod různými jmény, ale to, pod nímž mne budete znát vy, je Ba’alzamon.“

Muž, jenž si říkal Bors, zaťal zuby, aby mu nezačaly cvakat. Ba’alzamon. V jazyce trolloků to znamenalo Srdce temnoty, a dokonce i nevěřící věděli, že je to trollocké jméno pro velkého pána Temnoty. Toho, jehož jméno nesmí být vysloveno. Ne pravé jméno, Šej’tan, nicméně i toto bylo stále zapovězeno. Pro ty, kdož se zde shromáždili, i pro další jim podobné, znamenalo vyslovit jedno či druhé lidskými ústy rouhání. Muži, jenž si říkal Bors, hvízdal vzduch v nose a kolem sebe slyšel, jak i ostatní lapají pod škraboškami po dechu. Sloužící byli pryč, trolloci také, i když je neviděl odcházet.

„Místo, kde stojíte, leží ve stínu Šajol Ghúlu.“ Při tomto oznámení nejeden z přítomných zaúpěl. Muž, jenž si říkal Bors, si nebyl jistý, zda nebyl jedním z nich. Když Ba’alzamon doširoka rozpřahoval paže, v jeho hlase se ozval náznak, inu, skoro by se dalo říct výsměch. „Nebojte se, neboť den, kdy váš pán vstoupí do světa, je blízko. Den návratu je na dosah. Copak vám to neprozradila pouhá moje přítomnost na tomto místě, kdy mne můžete vidět, vy, hrstka vyvolených mezi svými bratry a sestrami? Kolo času bude brzy zničeno. Velký had brzy zahyne a silou této smrti, smrti samotného času, váš pán přetvoří svět k obrazu svému pro tento věk a pro všechny věky příští. A ti, kdož mi věrně a odhodlaně slouží, budou sedět u mých nohou nad hvězdami na obloze a navěky povládnou světu lidí. Tak jsem to přislíbil, a tak tomu bude navěky. Vy budete žít a vládnout věčně.“

Řadami posluchačů proběhla vlna očekávání a někteří s pozvednutými zraky plnými nadšení dokonce o krok postoupili k oné vznášející se karmínové postavě. Dokonce i muž, jenž si říkal Bors, cítil, jak ho ten slib přitahuje, slib, kvůli němuž již stokrát odvrhl svou duši.

„Den návratu se blíží,“ pokračoval Ba’alzamon. „Ale je třeba ještě mnoho vykonat. Mnoho.“ Vzduch po Ba’alzamonově levici se zachvěl a zhoustl a náhle o kousek níž, než se vznášel Ba’alzamon, visela postava mladého muže. Muž, jenž si říkal Bors, se nemohl rozhodnout, zda je to živá bytost či nikoliv. Podle oděvu to byl vesnický chasník, v očích mu hořely poťouchlé plamínky a na rtech mu spočíval náznak úsměvu, jako by vzpomínal na nějaké šibalství, či jej očekával. Jeho pleť vypadala teple, ale hrudník se mu nezvedal a ani nezamrkal.

Vzduch po Ba’alzamonově pravici se znovu zachvěl jakoby žárem a kousek pod ním visel druhý vesnický jinoch. Mládenec s kudrnatými vlasy a mohutnými svaly, jaké mívají kováři. A bylo na něm cosi zvláštního – po boku mu visela bojová sekera, velká ocelová půlměsíčitá čepel vyvážená silným hrotem. Muž, jenž si říkal Bors, se náhle předklonil, protože ho zaujala další, větší zvláštnost. Ten hoch měl žluté oči.

Potřetí se vzduch zhmotnil do podoby mladého muže, tentokrát přímo pod Ba’alzamonem, skoro u jeho nohou. Vysoký jinoch s očima chvíli šedýma, chvíli, když na ně dopadlo světlo, modrýma, a narezlými vlasy. Opět vesničan nebo sedlák. Muž, jenž si říkal Bors, zalapal po dechu. Další věc, která nebyla obvyklá, i když si říkal, proč by tady vlastně měl čekat něco obvyklého. Chlapci visel u pasu meč s bronzovou volavkou na pochvě a další byly zasazené do dlouhého obouručního jílce. Vesnický kluk s mečem se znamením volavky? Nemožné! Co to má znamenat? A mladík se žlutýma očima. Všiml si, že se myrddraal při pohledu na postavy chvěje, a pokud se muž, jenž si říkal Bors, úplně nepřepočítal, nechvěl se půlčlověk bázní, nýbrž nenávistí.

Na komnatu padlo dokonalé ticho, které Ba’alzamon nechal ještě trochu prohloubit, než opět promluvil. „Existuje člověk, který nyní chodí po světě, ten, který byl a bude, ale zatím ještě není, Drakem.“

Posluchači začali překvapeně mumlat.

„Drak Znovuzrozený! Máme ho zabít, velký pane?“ To byl onen Šajnarec, dychtivě zatínající pěst v místě, kde by mu visel meč.

„Možná,“ odtušil klidně Ba’alzamon. „A možná ne. Možná by se dal využít pro mou věc. Dříve či později k tomu dojde, buď v tomto věku, nebo v jiném.“

Muž, jenž si říkal Bors, zamrkal. V tomto věku, nebo v jiném? Myslel jsem, že den návratu je blízko. Proč by mi mělo záležet na tom, co se stane v jiném věku, jestli zestárnu a zemřu při čekání v tomto věku? Ale Ba’alzamon už mluvil dál.

„Ve vzoru se již tvoří ohyb, jeden z mnoha bodů, kde je možné toho, jenž se stane Drakem, přimět, aby sloužil mně. Musí mi sloužit! Lépe mi však poslouží živý než mrtvý, ale ať již živý či mrtvý, musí sloužit mně, a to taky bude! Tyto tři muže si musíte zapamatovat, protože každý z nich je vláknem ve vzoru, který hodlám tkát já, a je vaším úkolem zajistit, že vzor bude vypadat tak, jak já nařídím. Prohlédněte si je pozorně, abyste je poznali.“

• Velké hledání
• Autor: Robert Jordan
• Překlad: Dana Krejčová
• Série: Kolo času 2
• Forma: hardback
• Počet stran: 464
• Cena: zatím nestanovena
• Vydá: Fantom Print, 2012

Přečtěte ukázku z prvního dílu Oko světa a článek o sérii od Borise Hokra.