Robert Jordan: Drak Znovuzrozený (Kolo času 3)

Drak Znovuzrozený – dávno předpovězený vůdce, jenž má zachránit svět, a zároveň ho zničit. Zachránce, jenž má zešílet a pobít ty, které miluje, je na útěku před svým osudem.
Je schopen se dotknout jediné síly, ale není schopen ji řídit. Protože ho tomu nemá kdo naučit – naposledy to muži uměli před tisíci lety – Rand al’Thor ví, že se Temnému musí postavit sám. Nikdo však neví, jak…

Niall kývl. Ten muž si věřil. Byl si jistý, že nebezpečné otázky již byly položeny, pokud vůbec nějaké měly být položeny. Neměl bys zapomínat, Carridine, že jsem byl uznávaným stratégem. „Proč,“ pronesl nyní tiše, „jsi nevyvedl své síly do Falme? Když byli temní druzi na Tomově Hlavě a jejich vojsko drželo Falme, proč ses nepokusil Bornhalda zastavit?“

Carridin zamrkal, ale mluvil klidně. „Nejdřív to byly jenom řeči, můj velící kapitáne. A než jsem zjistil pravdu, Bornhald už dobojoval. Byl mrtvý a temní druzi rozprášení. Kromě toho mým úkolem bylo přinést Světlo na Almothskou pláň. Nemohl jsem neuposlechnout rozkaz, abych se honil za klepy.“

„Tvým úkolem?“ pravil Niall a vstávaje, zvedl i hlas. Carridin byl sice o hlavu vyšší, ale teď ustoupil. „Tvým úkolem? Tvým úkolem bylo dobýt Almothskou pláň! Prázdný sud, který v podstatě nikomu nepatří, a ty jsi ho měl jedině naplnit. Státy Almothu by znovu ožily, ovládány dětmi Světla, aniž by musely něco slibovat nějakému hloupému králi. Amadicie a Almoth, pak moudře zabraný Tarabon. Do pěti let bychom tam drželi otěže v rukou jako v Amadicii. A ty jsi to všechno vyhodil oknem!“

Úsměv konečně zmizel. „Můj velící kapitáne,“ bránil se Carridin. „Jak jsem měl tušit, co se stane? Další falešný Drak. Tarabon a Arad Doman nakonec ve válce, když na sebe tak dlouho jenom vrčely a štěkaly. A Aes Sedai odhalující své pravé já po třech tisících letech utajování! Ale ani tak ještě není vše ztraceno. Můžu najít a zničit toho falešného Draka, než se jeho stoupenci spojí. A jakmile se Taraboňané a Domanci oslabí navzájem, bude možné je z pláně smést bez…“

„Ne!“ vyštěkl Niall. „Tvoje plány již dávno skončily, Carridine. Možná bych tě měl hned předat tvým vlastním tazatelům. Nejvyšší inkvizitor nebude nic namítat. Skřípe zuby, aby našel někoho, na koho to hodit. Sám by nikoho ze svých lidí nejmenoval, ale pochybuji, že by byl proti, kdybych mu uvedl tvé jméno. Pár dní výslechů, a přiznal bys cokoliv. Dokonce bys sám sebe označil za temného druha. Do týdne bys skončil pod katovou sekerou.“

Carridinovi vyvstal na čele pot. „Můj velící kapitán…“ Zarazil se a polkl. „Můj velící kapitán se zřejmě snaží naznačit, že je i jiná cesta. Pokud to vysloví, přísahal jsem uposlechnout.“

Teď, řekl si v duchu Niall. Teď je čas hodit kostky. Naskočila mu husí kůže, jako by byl uprostřed bitvy, a náhle si uvědomil, že každý muž na sto kroků kolem je nepřítel. Velící kapitán nemohl skončit pod katovou sekerou, ale o nejednom bylo známo, že zemřel zcela náhle a nečekaně, byl rychle oplakán a ještě rychleji nahrazen mužem s méně nebezpečnými nápady.

„Dítě Carridine,“ začal pevně, „zajistíš, aby tento falešný Drak nezemřel. A jestli snad některá Aes Sedai půjde proti němu místo s ním, použiješ ty svoje ‚nože v temnotě‘.“

Inkvizitor otevřel užasle ústa. Ale rychle se vzpamatoval a přemýšlivě se na Nialla zadíval. „Zabíjet Aes Sedai je povinnost, ale… dovolit falešnému Drakovi volně pobíhat? To… to by byla… zrada. A rouhání.“

Niall se zhluboka nadechl. Málem cítil neviditelné nože číhající ve stínech. Ale teď už nemohl ustoupit. „Udělat něco, co je třeba, není zrada. A dokonce i rouhání lze kvůli velké věci připustit.“ Tyto dvě věty stačily na to, aby ho zabily. „Víš, jak sjednotit lidi za sebou, dítě Carridine? Co nejrychleji? Ne? Vypustíš lva – vzteklého lva – do ulic. A až lidi zachvátí panika, jakmile se jim roztřesou kolena, klidně jim sdělíš, že to vyřídíš. Pak ho zabiješ a nařídíš jim, aby mrtvolu pověsili někde všem na očích. Než mají čas si to promyslet, vydáš další rozkaz, a oni poslechnou. A když dáváš rozkazy dál, oni pořád poslouchají, protože ty jsi ten, kdo je zachránil, a kdo jiný by je mohl vést lépe?“

Carridin nejistě potřásl hlavou. „Ty chceš… dostat všechno, můj velící kapitáne? Nejen Almothskou pláň, ale i Tarabon a Arad Doman?“

„Co chci, je moje věc. Tvoje věc je poslechnout, jak jsi přísahal. Doufám, že uslyším, jak byli dnes v noci na pláň vysláni poslové na rychlých koních. Jsem si jistý, že víš, jak napsat zprávu, aby nikdo nevytušil, co by neměl. A jestli už musíš na někoho zaútočit, tak se obrať na Taraboňany a Domance. Nechci, aby mi zabili lva oni. Ne, pod Světlem, musíme jim vnutit mír.“

„Jak můj kapitán rozkazuje,“ pronesl Carridin klidně. „Já slyším a poslouchám.“ Až příliš klidně.

Niall se chladně usmál. „V případě, že tvoje přísaha není dost silná, věz tohle. Jestli ten falešný Drak zemře dřív, než nařídím jeho smrt, nebo jestli ho dostanou tarvalonské čarodějnice, najdou tě ráno s dýkou v srdci. A kdyby se mi… něco stalo – i kdybych jen zemřel stářím – nedožiješ měsíce.“

„Můj velící kapitáne, přísahal jsem uposlechnout…“

„To jsi přísahal,“ uťal ho Niall. „Tak na to nezapomínej. Teď jdi!“

„Jak můj kapitán rozkazuje.“ Tentokrát neměl Carridin tak pevný hlas.

Dveře se za inkvizitorem zavřely. Niall si zamnul ruce. Bylo mu zima. Kostky se otáčely a nedalo se poznat, jaká čísla ukážou, až se zastaví. Poslední bitva se opravdu blížila. Ne Tarmon Gai’don z pověstí, kde se Temný dostane z vězení, aby čelil Draku Znovuzrozenému. Ten ne, tím si byl jistý. Aes Sedai z věku pověstí možná udělali díru do věznice Temného v Šajol Ghúlu, ale Luis Therin Rodovrah a stovka rytířů ji zase uzavřeli. Protiúder navždy pošpinil mužskou polovici pravého zdroje a oni z toho zešíleli, a tak začalo rozbití, ale jeden či jedna z těch starých Aes Sedai dokázali to, co dneska nedokázalo deset čarodějnic z Tar Valonu. Zámky, které vytvořili, vydrží.

Pedron Niall byl muž chladné logiky a už přišel na to, jak bude Tarmon Gai’don vypadat. Hordy příšerných trolloků se vyhrnou na jih z Velké Morny, jako za trollockých válek před dvěma tisíci lety, s myrddraaly – půllidmi – v čele, a možná i s novými lidskými hrůzopány mezi temnými druhy. Lidstvo, rozdělené do států hašteřících se mezi sebou, by tomu nedokázalo čelit. Ale on, Pedron Niall, sjednotí lidstvo pod vlajkou dětí Světla. Budou se vyprávět nové pověsti o tom, jak Pedron Niall bojoval v Tarmon Gai’donu a zvítězil.

„Nejdřív,“ zamumlal si, „musím vypustit do ulic vzteklého lva.“

„Vzteklého lva?“

Niall se otočil na patě a zpoza jednoho ze zavěšených praporců vyklouzl kostnatý mužík s nosem jako zoban. Když se prapor vracel na místo, na okamžik bylo vidět posuvnou dřevěnou desku klouzající zpátky.

„Ukázal jsem ti ten průchod, Ordeite,“ vyštěkl Niall, „abys mohl přijít, když tě povolám, aniž by o tom hned věděla půlka pevnosti, ne abys mohl naslouchat soukromým slyšením.“

Ordeith se podlézavě uklonil a přistoupil blíž. „Poslouchal, velký pane? Něco takového bych nikdy neudělal. Právě jsem dorazil a prostě jsem nemohl přeslechnout tvá poslední slova. Nic víc než to.“ Trochu posměšně se usmíval, ale Niall dobře věděl, že tak se Ordeith tváří vždycky, i když netuší, že ho někdo pozoruje.

Před měsícem, za třeskutých mrazů, dorazil hubený mužík do Amadicie, celý rozedraný a málem zmrzlý, a nějak se mu podařilo dostat se přes stráže až k samotnému Pedronu Niallovi. Zřejmě toho věděl dost o událostech na Tomově Hlavě, víc, než bylo obsaženo v objemných, byť nejasných zprávách Carridinových, v Byarově příběhu či v ostatních zprávách a povídačkách, které se k Niallovi dostaly. Ordeith samozřejmě nebylo jeho pravé jméno. Ve starém jazyce znamenalo ordeith „pelyněk“. Když se ho na to ale Niall zeptal, muž odpověděl jen: „Kdo jsme byli, je ztraceno pro všechny lidi, a život je hořký.“ Ale byl mazaný. To on pomohl Niallovi pochopit vzor vynořující se ze změti událostí.

Ordeith přistoupil ke stolu a zvedl jednu z kreseb. Když ji rozvinul, aby byl vidět obličej mladého muže, jeho úsměv se změnil téměř ve škleb.

Niall se stále zlobil, že mužík přišel nepozván. „Tobě připadá falešný Drak k smíchu, Ordeite? Nebo tě děsí?“

„Falešný Drak?“ opáčil tiše Ordeith. „Ano, ano, ovšem, tak to musí být. Kdo jiný by to byl.“ A zachechtal se tak pronikavě, až to Nialla vyvedlo z míry. Občas měl Niall dojem, že Ordeith je přinejmenším napůl šílený.

Ale je mazaný, ať už je šílený nebo ne. „Co tím chceš říci, Ordeite? Mluvíš, jako bys ho znal.“

Ordeith sebou trhl, jako by na přítomnost velícího kapitána úplně zapomněl. „Že ho znám? Ó, ano, znám ho. Jmenuje se Rand al’Thor. Pochází z Dvouříčí na hranicích Andoru a je temným druhem tak hluboko zabředlým do Stínu, že kdybys toho o něm věděl jen polovinu, scvrkla by se ti dušička.“

„Dvouříčí,“ zadumal se Niall. „Někdo se mi zmiňoval o jiném temném druhovi z toho kraje, o jiném mladíkovi. Zvláštní pomyšlení, že temní druzi pocházejí z takového místa. Ale pravda je, že jsou všude.“

„Jiném, velký pane?“ ozval se Ordeith. „Z Dvouříčí? Že by Matrim Cauthon nebo Perrin Aybara? Ti jsou stejně staří jako on a skoro stejně špatní.“

„Jeho jméno bylo Perrin,“ řekl zamračeně Niall. „Říkáš, že jsou tři? Z Dvouříčí pochází jen vlna a tabák. Pochybuji, že existuje jiné místo, kde lidé žijí tak odděleně od zbytku světa.“

„Ve městě se temní druzi musejí skrývat. Musejí se stýkat s jinými lidmi, s cizinci, kteří přicházejí z jiných míst a tam, kam jdou, vyprávějí o tom, co viděli. Ale v tichých vesničkách, odříznutých od světa, kam přijde jen málo cizích… Jaké lepší místo by si temní druzi mohli vybrat?“

„Jak to, že znáš jména tří temných druhů, Ordeite? Tři temní druzi z konce světa. Necháváš si pro sebe příliš mnoho tajemství, Pelyňku, a z rukávu vytahuješ víc překvapení než kejklíř.“

„Jak by mohl někdo vypovědět všechno, co ví, velký pane,“ hájil se úlisně mužík. „Jenom by pořád žvanil a k ničemu by to nebylo. Povím ti ale tohle, velký pane. Tenhle Rand al’Thor, tenhle Drak, zapustil ve Dvouříčí hluboké kořeny.“

„Falešný Drak!“ opravil ho Niall ostře a druhý muž se uklonil.

„Ovšem, velký pane, přeřekl jsem se.“

Náhle si Niall uvědomil, že se kresba v Ordeithových rukou kroutí a trhá. I když měl mužík obličej až na ten sardonický úsměv klidný, rukama křečovitě trhal pergamen.

„Přestaň!“ nařídil mu Niall. Sebral mu kresbu, a pokud to šlo, ji uhladil. „Nemám tolik jeho podobizen, abych mohl nechat tyhle zničit.“ Obrázek byl teď většinou rozmazaný a mladý muž měl na prsou trhlinu, ale obličej zůstal jako zázrakem nepoškozený.

„Odpusť, velký pane.“ Ordeith se hluboce poklonil, ale úsměv mu ze rtů nezmizel.

„Nenávidím temné druhy.“

Niall se zadíval do křídové tváře. Rand al’Thor z Dvouříčí. „Možná bych měl ohledně Dvouříčí něco vymyslet. Až roztaje sníh. Možná.“

„Jak si velký pán přeje,“ opáčil Ordeith mírně.