Robert A. Salvatore: Tisíc orků

Legenda o Drizztovi je sice ukončena, ale jeho příběhy zdaleka nekončí. Barbarské hordy krvežíznivých netvorů se valí na Páteř světa a v cestě jim stojí jen hrstka lidí a trpaslíků. Mezi statečnými obránci je i temný elf Drizzt Do’Urden a jeho přátelé. Jenže tentokrát mají orci nečekaného a mocného spojence – ledové obry. Děsivá armáda nezvyklých spojenců je prakticky neporazitelná a zůstává za ní jen zkáza a utrpení. Zastaví Drizztovy scimitary tuto lavinu zla?

Píseň měla spoustu slok, a když trpaslíkům slova staré písničky přece jen došla, improvizovali a přidali si každý něco vlastního, co by na tak pozoruhodném místě, jako bylo Vzhůrunohama, chtěli najít. To bylo koneckonců na trpasličí písni tak zábavné a pro vnímavého trpaslíka to byl dobrý způsob, jak odhadnout potenciálního přítele či nepřítele. Píseň taky představovala dobré rozptýlení, hlavně pro tři trpaslíky v zápřahu, kteří s ohnutými hřbety a velkou námahou vlekli vůz. Během několika minut urazili kus cesty, poskakovali po kamenité stezce dál k jihu a po pravici se jim zvedaly hory.

Dup na kozlíku vždy zakřičel jméno toho, kdo měl přidat další sloku. Všechno šlo jako na drátkách, dokud nezavolal na svého mladšího bratra Kopa.

Zbývající pětice dál pobrukovala melodii jako doprovod, ale odzpívala už skoro celou sloku a Kop stále nereagoval.

„No?“ zeptal se Dup, otočil se k mladšímu bratrovi a zadíval se mu do velmi zmatené tváře.

„Musíš se přidat, chlapče!“

Kop na něj dlouho zvědavě a nechápavě hleděl, pak tiše řekl: „Myslim, že sem zraněný.“

Teprve pak přestal Dupa zajímat bratrův zmatený výraz, zaklonil se a dobře si Kopa prohlédl. A uviděl, že mu z boku trčí oštěp!

Zavřískl. Pobrukování vzadu na voze utichlo a dva trpaslíci, kteří tam seděli, se obrátili ke Kopovi, který se pomalu sesul k zemi. I ti vpředu se ztišili, ale úplně zmlkli až ve chvíli, když z výšky přilétl balvan, dopadl přímo vedle nich, odrazil se a přeskočil je. Zasáhl přitom do ramene Nikvula a omráčil ho.

Zděšený zápřah vyrazil tryskem vpřed, zraněný kůň a chudák Stok se přitom utrhli z úvazu a trpaslík se zřítil na kamenitou zem. Dup trhl vší silou za otěže a pokusil se zvířata zpomalit, protože táhla a vláčela trpaslíky vpředu za sebou, a hlavně pak Nikvula, který se zdál být v bezvědomí.

Další balvan dopadl těsně za poskakující vůz a třetí přistál přímo před prchajícím potahem. Koně zabočili prudce doleva, pak se pokusili vrátit zpět na stezku a vůz se tak ocitl na dvou kolech.

„Všichni napravo!“ poručil Dup, ještě to ale ani nedořekl a levá kola vozu se zkroutila a vůz se překotil.

Koně se utrhli a i s postrojem a třemi trpaslíky v závěsu prchli pryč kamenitou stezkou. Dva trpaslíci za Dupem vylétli do vzduchu – Kop byl sotva při vědomí – a Dup by je byl následoval, kdyby mu noha neuvízla pod kozlíkem. Cítil, jak mu křupla kost, když na něm vůz přistál, pak se tvrdě udeřil do hlavy. Vůz se kutálel dál a on si na okamžik myslel, že ho zalévá krev, pak si ale prchavě uvědomil, že to asi bude pivo.

Jen štěstí zachránilo trpaslíka před rozdrcením, nějak totiž skončil uvnitř rozbitého sudu, ve kterém se skutálel a odskákal dolů z kopce. Zprudka ho zastavil až kámen, který sud rozbil a vyhodil Dupa do vzduchu, kde provedl podivně zkroucené salto.

Trpaslík byl houževnatý jako skála, proto se ihned vyškrábal na nohy. Jedna se mu ale podlomila, takže znovu upadl, paličatě se však zvedl na loktech.

Vtom je uviděl, tucty a tucty orků mávajících oštěpy, kyji a meči, kteří se valili přes zničený vůz a padlé trpaslíky. Z výšin je následovali dva obři – ne ti kopcoví, které by tu Dup čekal, ale větší ledoví s modrou kůží. Podle nich poznal, že se nejedná o obyčejnou tlupu nájezdníků.

Dup cítil, že ztrácí vědomí, zachoval si ale dost rozumu na to, aby se vrhl dozadu. Skutálel se z dalšího svahu a tvrdě narazil na další balvan pod trnitým keřem. Opět se pokusil vstát, v ústech ale cítil krev a hlínu.

Pak ztratil vědomí.

„No, žiješ, nebo ne?“ ozval se vzdálený, drsný hlas.

Dup otevřel jedno krví slepené oko a přes opar uviděl potlučeného Nikvula, který dřepěl před trním a zíral na něj.

„Dobře, takže jo,“ řekl Nikvul, strčil ruku do křoví a nabídl ji Dupovi. „Drž zadek u země, jinak tě to trní stáhne z kůže.“

Dup ruku přijal a pevně ji stiskl, nepokusil se ale vylézt z křoví.

„Kde sou vostatní?“ zeptal se. „Kde je můj brácha?“

„Vorci je zabili,“ ozvala se ponurá odpověď, „a ty prasata nejsou moc daleko. Zatracení koně mě vodvlekli víc než míli vodsaď.“

Dup ho nepustil, ale ani se nepohnul.

„Tak polez, ty ňoumo,“ vynadal mu Nikvul. „Musíme do Mělčiny a poslat zprávu králi Válečný koruně.“

„Běž sám,“ odpověděl Dup. „Mám pochroumanou nohu. Jenom tě budu zdržovat.“

„Pcha, ty sis vo mně dycky myslel, že sem pitomý!“

Nikvul vší silou zatáhl a vyvlekl Dupa z trnitého křoví.

„Pcha, taky si!“ zavrčel Dup.

„Takže bys mě tu nechal, kdybys byl na mým místě?“

Otázka trefila do černého. „Najdi mi ňáký klacek, ty starý pitomče!“

Krátce poté už oba neohrožení trpaslíci ruku v ruce klopýtali k Mělčině, Dup se opíral jak o Nikvula, tak o hůl, a plánovali, jak se orcké tlupě, která je ze zálohy napadla, pomstí. Neměli ani tušení, že z hlubokých děr v horách vylezla další stovka podobných tlup a plíží se krajinou.

FANTOM Print