Rob Thurman: Blackout (Kal Leandros 6)

Byl jsem sám a ztracený. Nevěděl jsem, kde jsem a nevěděl jsem, kdo jsem. Ztracenější být nemůžete. Při tom, co jsem věděl, a co jsem naopak vůbec nevěděl, proč bych toužil po temnotě, kde se skrývají monstra? Protože zabijáci se tam skrývají taky.

Kal Leandros vždy kráčel po krvavé hranici mezi stavem, kdy se snažil zachovat svou smrtelnou duši svobodnou a čistou (více méně), a tím, kdy hrozilo, že se jeho hororové dědictví z jiného světa utrhne z řetězu. Pokaždé ho ale zachránila vzpomínka na bratra Nika, přátele, a ty, které miluje. Až doteď. Kal se probudil na pláži poseté rozsekanými zbytky ohavných stvoření, která zjevně vyhledávala potíže. Fakt, že jatka pravděpodobně způsobil on, ho nijak nerozrušil. Nerozrušilo ho ani to, že se cítil jako přirozený zabiják. Kala rozrušuje to, že si vůbec nepamatuje na Kala… a že si není jistý tím, že ho to zajímá.

Jsem zabiják. Když jsem se probudil, tohle jsem si uvědomil dřív než cokoli jiného. Mezi spánkem a probuzením nastal okamžik, v němž jsem se jakoby líně pohupoval. Temnota mi sloužila jako houpací síť a pohybovala mnou sem a tam. Na jedné straně čekala ještě hlubší temnota a delší spánek. Ale bylo tam víc než jen temnota. Za černou tmou rostly stromy, stovky a tisíce stromů.

Byl tam oceán modrý jako pastelka zrovna vytažená z nové krabičky. Na vlnách plula loď s plachtami bílými jako křídla racka a vlajkou černou jako jeho oči.

Byly tam nelítostné tmavooké princezny pojmenované po liliích.

Vodopády, jež padaly navěky.

Létání.

Domy v korunách stromů.

Bylo to místo, kde vás nikdo nenajde. Bezpečné místo. Všechno to bylo nádherné a úžasné a já chtěl zabořit prsty do toho jediného místa a držet se jej jako o život. Toho bezpečného místa.

Útočiště.

Jenže to všechno zmizelo, jakmile jsem se zhoupl na druhou stranu. Zaslechl jsem sykavý šepot a nepříjemné klapání, hmyzovité, hrozivé a chladné, které se mi zažíralo až do morku kostí i do všech ostatních částí těla. Kdybych měl na výběr, raději bych spal v bezpečí stromů. A kdo ne? Jenže téhle teplé a uklidňující možnosti se mi nedostalo. Místo toho mi do obličeje šplouchla ledová voda. To způsobilo, že jsem se prudce zhoupl špatným směrem a už jsem tam zůstal. Otevřel jsem oči, několikrát zamrkal a olízl si ze rtů slanou vodu. Pořád ještě byla tma, ale ne taková, jako když jsem měl zavřené oči. Na obloze zářilo pár hvězd a jasný měsíc v úplňku. Bílé světlo se třpytilo na vlnách, jež mi omývaly nohy a stoupaly mi až k hrudi. Celé to vypadalo jako roztříštěný led. Bylo to dost studené na to, aby to tak bylo. Ve vzduchu byly cítit mořské řasy a mrtvé ryby. Mořské řasy jsem měl omotané i kolem ruky, kterou jsem právě zvedl… a v níž jsem držel pistoli – velkou pistoli.

Kněz, rabín a zabiják vešli do baru…

Zabiják se probudil na pláži. A ten zabiják jsem já. Jak to vím? Nebylo to tak těžké. Pomalu jsem se zvedl na lokty. Ruka odmítala pustit pistoli. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl spoustu vody a těla rozházená po písku – těla, v nichž zely díry po kulkách. Pistole, již jsem držel v ruce, byla lehčí, než by měla být. To znamenalo prázdný zásobník. Na něco takového není potřeba být Einstein. Dost mi pomohl i fakt, že těla nebylo to první, co mě zajímalo – mnohem víc mě trápilo, kde se vymočit a najíst, a to přesně v tomto pořadí. Zabijáci mají jiné priority.

Vymočit jsem se mohl přímo tam, kde jsem byl. Nejsem žádná zatracená princeznička. Byla tam jen noc, oceán a já. Rychle si ulevit, a hotovo. Ale jídlo? Kde seženu něco k jídlu? Kde je tady nejbližší restaurace nebo fast food? Kde to vůbec jsem? Protože tohle není v pořádku. Tohle není domov. Přitáhl jsem nohy po mokrém písku k sobě, pokrčil kolena, vrávoravě se postavil a rozhlédl se kolem. Možná jsem se ztratil. Cítil jsem se ztraceně, ale stačí se jen pořádně rozhlédnout, rozpoznat nějaké orientační body a bude to fajn. Jenže z toho nic nebylo. Nepoznal jsem vůbec nic. Neměl jsem představu, kde jsem, a rozhodně mi nebylo fajn.

Měl jsem k „fajn“ stejně daleko jako těla rozesetá po písku.

A pak si zabiják něco uvědomil: vím, co jsem, ale vůbec sakra netuším, kdo jsem.

Pomyslně jsem k sobě natáhl ruku, ale nebyl jsem tam. Vstoupil jsem do vlastní hlavy a spadl do prázdna. Nebylo tam nic, co by mě podrželo. Žádný domov a žádné já. Nic, čeho bych se mohl chytit nebo na co bych se mohl postavit – žádné vzpomínky, jen jedna veliká zející díra plná klišé. Já že jsem klišé? To mě trápilo víc než to, co se týkalo zabijáka. Ovšem tahle moje část se chytila iniciativy a okamžitě využila volnou ruku k tomu, aby odtáhla mrtvá těla dál do vody, kde je odnese proud – pryč z dohledu, pryč z mysli. Zabiják ve mně nepotřeboval žádný směr. Věděl, že nejsem nějaký Pepa Obyčejný, zákonů poslušný občan. Věděl, že mě nesmí chytit s těly – a rozhodně ne s těmihle těly.

Nebyla to lidská těla.

Na světě existují stvůry, což nepřekvapilo ani zabijáka, ani klišé ve mně. Obě ty části moc dobře věděly, proč u sebe mám zbraň. Monstra nejsou ani trochu roztomilá.

Podíval jsem se na to, které jsem právě táhl vlnami. Vypadalo jako opice křížená s pavoukem – tak by asi nechtěl vypadat nikdo. Vážilo nejmíň tunu, bylo chlupaté a na ploché hlavě mělo několik očí. Ze spodní části těla čněl chumel nohou – bylo jich nejmíň šest nebo osm. Ústa vypadala jako opičí, ale úplně bez zubů.

Místo nich tam byly jen dvě sady kusadel, nahoře a dole. Kapalo z nich něco hustšího než voda. Při tom pohledu mi začala za krkem pulzovat bolest a pokaždé, když jsem mrkl, objevily se mi před očima červené jehličky. Pustil jsem Chlupáče do vody, která mi sahala po pas, a přejel si rukou po zátylku. Nahmatal jsem dvě stopy po kousnutí, asi osm centimetrů od sebe. Pak jsem zvedl ruku a podíval se na ni v měsíčním světle. Na dlani jsem uviděl krev – ale nebylo jí moc – a nějakou bezbarvou viskózní tekutinu. Vypadá to, že mě starý dobrý mrtvý Chlupáč zasáhl dřív, než jsem zasáhl já jeho.

Jed ale nemohl být příliš silný. Byl jsem naživu a kromě bolavého krku a pekelné bolesti hlavy mi nic nebylo. Dokázal jsem si to tím, že jsem si otřel ruku do kalhot a vrátil se pro Chlupáčovy přátele. Vousáč, Vlasáč a Vokáč – bral jsem stvůry stejně samozřejmě jako měsíc na obloze. Jsou prostě součástí světa. Zapomněl jsem sám na sebe, ale na svět ne. Zdálo se, že ten pořád znám, a tak jsem dělal to, co vás na tomhle světě udrží naživu. Odvlekl jsem všechna těla do mrazivé vody – kristepane, nemohlo být víc než deset stupňů – a nechal je jejich osudu. Nashle, loučím se, auf Wiedersehen…

Sbohem.

Nezamával jsem jim.

Když to bylo uděláno, prodral jsem se zpátky na pláž. Stál jsem tam, třásl se zimou a díval se, jak poslední tělo mizí za vzdálenými vlnami, na nichž se třpytilo měsíční světlo. Byly to hezké vlny. Malebné… pro ty stvůry až moc. Když zmizely, pomalu jsem se otočil a na každém kroku podezřívavě pozoroval pláž kolem sebe i duny za sebou. Jakmile jsem viděl, že se kolem mě nic nehýbe, zastrčil jsem pistoli do pouzdra… do podpažního pouzdra, které moje ruka bezpečně našla. Na kůži jsem ucítil další kov. Otevřel jsem bundu a uviděl vevnitř zastrčené tři nože napravo a tři nalevo, takže dohromady šest. Na kotníku jsem ucítil škrábání a tíhu, ale neobtěžoval jsem se podívat, jaké další zařízení na rozsévání smrti tam mám. Kněz, rabín a zabiják vejdou do baru… Ne. Čtyři stvůry a zabiják vejdou do baru… Ne, to taky nezní správně.

Zabiják se probudí na pláži… a stvůry už se nikdy neprobudí.

Na sobě jsem měl promočenou a sešlou koženou bundu. V pravé kapse bylo něco těžšího než v levé. Strčil jsem do ní ruku a nahmatal cosi přibližně oválného tvaru. Doufal jsem, že mi tam během spánku v přílivu vlezla nějaká tvrdohlavá škeble. Jenže tahle naděje se zakuckala a padla k zemi mrtvá stejně jako chlupaté stvůry. Otevřel jsem prsty a v měsíčním světle uviděl, že mi na dlani leží ruční granát. Na jedné straně měl namalovaný veselý žlutý smajlík. Nepravidelné žluté kolečko se na mě afektovaně usmívalo.

Hezký den!

Vzhlédl jsem k obloze, podíval se na zářící měsíc a pronesl svá první slova – tedy první, na která si pamatuju.

První dětská slůvka v úplně novém životě.

„Co to je, do hajzlu?“