Richard Morgan: Varianta 13

Třináctky jsou geneticky vytvoření alfa muži, uzpůsobení pro boj v posledních válkách století. Poté, co už není kde bojovat, se stávají nadbytečnými. V dobách míru je velmi nebezpečné nechat takového člověka volně se pohybovat. Mnoho z nich odletělo na Mars, ale jeden se vrátil… A po celé Americe propukla série brutálních vražd.

Carl Marsalis, sám geneticky upravený bývalý voják ve službách OSN, pronásleduje zločinné alfa muže. Není to snadné; třináctky ho nenávidí, bojí se ho, protože přináší smrt. Ostatní lidé ho považují za genetickou zrůdu a nepříjemnou připomínku temných stránek lidské psychiky. A právě v době, kdy je mimo pravomoc OSN, žádá policie Carla o pomoc. Začíná divoký hon na člověka, boj o přežití a hledání pravdy…

Prolog: Cestou domů

Lesklá ocel, lesklá ocel…

Larsenová zamrká a trochu se zavrtí na vozíku, když projíždí pod světelnými panely a kolem bočních stropních vzpěr. Zvolna přichází poznání, rozmazané stejně jako její pohled; je v páteřní chodbě. Z každé traverzy nad její hlavou září světlo. Jak pod nimi projíždí, sklouzává od pouhého lesku k prudké explozi světla a zase zpět. Má za to, že právě ta opakovaná záře ji probudila. To, nebo její koleno, které hrozně bolí i přes opilecky houpavou náruč drog, které dostala po opuštění nádrže, a na kterou si už zvykla. Jednu ruku má položenou na hrudi a tiskne ji k tenké látce chladicího trikotu. Chladný vzduch na kůži jí prozrazuje, že jinak je nahá. Zmocní se jí tajemné dejà vu. Trochu zakašle, když ji ve vypumpovaných plicích zašimrají zbytky gelu z nádrže. Znovu se zavrtí a něco si pro sebe zamumlá.

…snad ne zase…?

„Ano, zase. Kormoránův odkaz, ano, zase.“

Je to divné. Nečekala, že uslyší nějaký hlas, a už vůbec ne takový, který bude mluvit v hádankách. Dávkování drog je obvykle zcela mechanizovaný proces, řídicí počítač je naprogramovaný tak, aby je probudil před příletem, ale jestli se něco pokazilo…

Takže teď už jsi odbornice na hibernaci, co?

Není – všechny její dosavadní zkušenosti spočívají ve třech zkušebních výstupech z nádrže a jednom zchlazení na cestě tam, odtud to dejà vu, předpokládá. Ale i tak…

…víc než tři…

… není to víc, není…

Naléhavost strohé odpovědi má nepříjemný podtón, který se jí vůbec nelíbí. Kdyby jej slyšela v hlasu někoho jiného, řekněme pokusné osoby, začala by uvažovat o sedativech nebo o tom, že zavolá ochranku. V jejích vlastních myšlenkách je to náhle důvěrně mrazivé, jako když zjistíte, že v domě je s vámi ještě někdo, koho jste nepozvali. Jako když vás z ničeho nic napadne, že asi nebudete úplně při smyslech.

To jsou ty drogy, Ellie. Toho si nevšímej, vydrž.

Lesklá ocel…

Vozík zatáčí vpravo a trochu drcne. Z nějakého důvodu jí drcnutí rozhodí puls. Mozek pod drogami tu reakci téměř lhostejně vyhodnotí jako paniku. Třas z hrozící zkázy jí zvolna prokapává jako ledová voda. Havarují, do něčeho narazí nebo něco narazí do nich, něco obrovského a prastarého, mimo lidské chápání, co se donekonečna převaluje prázdnou nocí vně lodi. Cestování vesmírem není bezpečné, byla blázen, že si někdy myslela opak a podepsala smlouvu a čekala, že se dostane tam a zpátky domů v jednom kuse, jako kdyby to nebylo nic víc než suborbitální let přes Pacifik, prostě nemůžete…

Nech to plavat, Ellie. To ty drogy.

V tu chvíli už ví, kde je. Když vozík zapadne do úchytů vyšetřovacího lůžka, zahlédne krátce koutkem oka složené pavoučí paže autochirurga. Trochu se jí uleví. Něco se sice děje, ale ona je na správném místě. Horkanova chlouba je vybavena těmi nejlepšími automatickými zdravotnickými systémy, jaké má Správa k dispozici, četla v obsahu Colony News, celá sestava na palubě A1 prošla jen několik týdnů před odletem rekonstrukcí. A vůbec, s podchlazeným tělem se toho zas tolik stát nemůže, no ne, Ellie? Tělesné funkce se jen zimomřivě plíží a stejné je to i se vším nepřátelským, co v sobě můžeš mít.

Ale panika ani pocit neodvratné zkázy ji neopouštějí. Vnímá je tupě a neodbytně jako pes, který si očichává umrtvenou nohu.

Stáčí hlavu na stranu a vidí ho.

Zná ho, poznání jí projede jako elektrický proud.

Jednou, když byla na výletě v Evropě, zašla do Museo della Sindone v Turíně a viděla zmučenou tvář otisknutou na plátně, které tam přechovávají. Stála v šeru před neprůstřelným sklem, obklopená uctivým šepotem věřících. Přestože sama nikdy nevěřila, cítila tehdy Larsenová zvláštní pohnutí při pohledu na ty ztrhané a propadlé rysy tváře, hledící na ni ze vzduchoprázdné komory. Bylo to jako testament lidského utrpení, zkratka božích záměrů, nemístného zbožňování. Díváte se na tu tvář a ohromí vás přímočará a tvrdohlavá vytrvalost organického života, dědictví zabudovaného a do hloubky zakousnutého vzdoru, jakým vás na dlouhé cestě vybavila evoluce.

Asi to přijde znovu. Tady a teď. Opírá se o vysokou rohovou skříň, dívá se na ni, ruce se šlachami jako provazy má založené na vyzáblé hrudi, jejíž žebrování vidí i přes triko, které má na sobě, dlouhé rovné vlasy visící po stranách úzké tváře vyzáblé bolestí a chtivostí. Jeho ústa tvoří tenkou čáru vraženou mezi ostrou bradu a úzký nos. Lícní kosti vystupují nad propadliny tváří.

Dívá se mu do očí a srdce jí zvolna tepe.

„To…“ Jakmile vypustí slovo z úst, vzedme se v ní děsivé pochopení, strašné poznání, že její vědomí se stále zarputile žene vpřed a snaží se ztratit. „To moje koleno? Moje noha?“

Náhle zničehonic sbírá sílu, zvedá se na loktech a nutí se pohlédnout dolů.

Co vidí, nesouhlasí s tím, co si pamatuje.

Ječí, na okamžik proráží pevně utaženou pavučinu drog. Neví, jak slabý je její křik v chladných prostorách operačního sálu, ale jí se zdá, že jí musí utrhnout uši, a poznání, které s ním přichází, jí zastírá zrak a hrozí, že jí zastře i vědomí. Ví, že neječí kvůli tomu, co vidí: Ne kvůli pečlivě obvázanému pahýlu pravého stehna, který končí dvacet centimetrů pod její kyčlí. Kvůli tomu ne.

Ne kvůli tomu, že jí dochází, že bolest v koleně je jen fantomová bolest údu, který už nemá.

Kvůli tomu ne.

Ječí, protože si vzpomíná.

Vzpomíná si na cestu na vozíku tichou chodbou, na měkké drcnutí a zabočení k operačnímu sálu a pak, zahalené v drogovém oparu, stoupající hvízdání rotující čepele, skřípavý pokles výšky tónu, když se čepel zakousla, a pak tiché, srkavé syčení kauterizačního laseru. Ječí, protože si vzpomíná, co se dělo minule, a s drtivou jistotou ví, že se to bude zase opakovat.

„Ne,“ chrčí. „Prosím.“

Teplá dlaň s dlouhými prsty jí tiskne čelo zpět a zjev z Turínského plátna se nad ní skloní.

„Pššššt… Kormorán ví, proč…“

Za tváří zahlédne pohyb. Paměť jí napoví, co to je. Kradmý hmyzí pohyb pavoučích nohou probuzeného autochirurga.

Lesklá ocel…