Richard A. Knaak: Záplavy krve (Minotauří války 2)

Zatímco zuří Válka duší a minotauří princezna Maritia se blíží ke štítu okolo elfské země Silvanest, otřásá se minotauří impérium v základech. Císařovna Nefera čím dál více podléhá vlivu temnoty a společně se svou legií mrtvých, která může proniknout kamkoli, posiluje pomocí krvavých obětí svou moc i vliv. A v zlobří zemi Kernu se začíná probouzet povstání minotauřích otroků nebývalého rozsahu…

Richard A. Knaak: Záplavy krve (Minotauří války 2) – ukázka z knihy překlad: Hana Vlčinská

Faros zaklel. Obnovené úsilí lovců se netýkalo jeho, ale spíše téhle ubohé dvojice. V duchu oba minotaury proklel, že utíkali na západ stejně jako on, místo aby podle očekávání zamířili na východ, k moři a ostrovní říši svého lidu. Nevadí, že se tam nikdo z otroků nikdy nedostal, že se nikdy nevrátili domů, pokud věděl.

Snad měla tahle dvojice v úmyslu vyhnout se prvnímu pronásledování, udělat okruh za kopci a potom zamířit ke Krvavému moři, ale teď byla vlastně v pasti.

A kvůli nim čelil strašlivému osudu i Faros.

Teď se nemohl vrátit do jeskyně, alespoň ne hned. Neodvažoval se tím směrem vyrazit. Jen ať dvojice utíká – a zlobři za ní. Musí udělat jediné, nechat štvanici pokračovat. Vycouvá; věděl, že po pár hodinách bude v bezpečí.

A pak, zatímco Faros přihlížel, se první minotaurus najednou zastavil. Ohlédl se a vykřikl cosi na svého belhajícího se společníka. Ten se také ohlédl přes rameno. Po polekané odmlce se kulhající minotaurus znovu otočil k druhovi a divoce zatřásl hlavou.

První se zachmuřeným výrazem udělal cosi šokujícího – zamířil zpátky k táboru otroků. Zraněný společník jen pokrčil rameny a snažil se ho následovat. Zdálo se, že si neuvědomují nebezpečí, číhající v podobě zlobrů.

Faros nechápal, co se právě přihodilo, ale pokud ta událost odváděla uprchlé otroky a jejich zlobří pronásledovatele dál od něj, tím lépe.

Vzhlédl a spatřil, že dva zlobři zmizeli.

Faros opatrně pokračoval vinutou stezkou, až se konečně přiblížil k ústí jeskyně, na kterou předtím čirou náhodou narazil. Ústí bylo ukryté ve stínu a křoví a tak úzké, že si při vstupu dovnitř odřel o skálu tvrdou jako diamant záda i hruď. Dokonce i kdyby si zlobři pukliny všimli, nenapadne je pátrat v tak stísněném prostoru.

S napjatými svaly a pulsující žilou na krku se s námahou protáhl dovnitř. Nízký strop ho přinutil sklonit se. Teprve o kus hlouběji byl prostor dost veliký na to, aby se trochu protáhl. Téměř oválná jeskyně páchla vlhkem a zatuchlinou a staré kosti naznačovaly, že tu kdysi bývalo doupě nějakého divokého zvířete. Přesto to byly ve srovnání s tím, nač si zvykl jako otrok, skoro ideální podmínky. Ve zlobřím hornickém táboře spala většina otroků prostě venku, schoulení jeden k druhému, bez ohledu na zápach nemytých těl, a snažili se přežít noc, jak nejlépe mohli. Jediné stavby v táboře byly hrubé dřevěné chatrče pro Sahda a dozorce. Když si Farosovy oči přivykly na tmu, zjistil, že jeho úkryt narušil jakýsi cizinec.

Minotaurus, ležící na zemi, zasténal a pokusil se stáhnout dál od něj, ale pravá paže a obě nohy se nepohybovaly, jak by měly. Byl těžce zraněný, bezpochyby zmlácený těžkými dřevěnými kyji. Sahdovi dozorci věděli, jak otroka potrestat, ale zároveň v něm nechat dost života, aby odvedl denní práci. Zdálo se však, že s tímhle ubožákem kdosi zašel příliš daleko. Možná to byl krutý velitel osobně.

Dokonce ani obličej neunikl trestu. Čenich mu rozdrtili už dříve, a přestože se zhojil, byl navždy vážně poznamenaný. Spoustu zubů měl polámaných nebo úplně chyběly a jedno oko bylo tak oteklé, že ho nemohl otevřít. Na levém rameni měl vypálený ponižující cejch, kteří zlobři užívali pro všechny minotauří otroky, včetně Farose – dvojici zlomených rohů v trojúhelníku.

„Kos… Kos… Kos…“ opakoval cizinec, hledící kamsi za Farose, k jakési neviditelné postavě.

Faros neměl ponětí, jestli je Kos jméno samotného zraněného otroka, některého z jeho přátel nebo nějaké jiné, neúplné slovo. Bylo mu jedno, co bláznivý otrok říká. Věděl jen to, že nalezením jeskyně a hlasitým blábolením ohrožuje jeho vlastní život.

Odtáhnout cizího minotaura ven a do potřebné vzdálenosti by bylo příliš složité. To znamenalo, že bude muset odejít Faros, a co nejdříve. Věděl o další jeskyni ve skalách, jen pár minut odsud. Bylo to hůře chráněné útočiště, ale lepší jít tam než čekat, až poddraci vystopují zřetelnou krvavou stopu zraněného.

Právě když zamířil pryč, zraněný minotaurus zalapal po dechu: „Pro… prosím… Sa… Sahde… ne…“

Při zmínce o obávaném veliteli přejel Farosovi mráz po zádech. Lhostejně přelétl pohledem otrokovu potlučenou postavu.

„Ne…“ zamumlal zmlácený minotaurus a omdlel. Tělo sebou bolestně škubalo, dokonce i když ztratil vědomí.

Faros si odfrkl a pokračoval ven. Druhý otrok byl očividně v deliriu a vlastně už byl tak jako tak mrtvý. Faros si dělal starost jen o sebe. Potlačená vzpoura ve Vyroxu ho naučila, jak je hloupé zabývat se čímkoli jiným než vlastní kůží.

Zvedl se suchý, ostrý vítr. Když Faros mířil pryč, prach mu plnil nozdry. Po ostatních otrocích ani jejich pronásledovatelích nebylo ani stopy, musel si však pospíšit.

Zatímco klopýtal k dalšímu kopci, uslyšel, jak se na sever od něj něco hýbe. Faros se přikrčil za výběžkem. Zprava se k němu ostražitě plížil jakýsi zlobr – ne, kolem něj a k jeskyni. Tupý netvor však větřil jako poddrak a očividně si nebyl jistý.

Když se zlobr s připraveným kyjem rozhlédl, Faros zatajil dech. Široké, ploché zlobří nozdry se roztáhly. Tlama s kly se nedočkavě pootevřela a zaprášená postava se pohnula k jeskyni. Faros z úkrytu poblíž pozoroval, jak zlobr ústí nejdřív minul, nevšiml si ho. Pak se najednou prudce otočil, zvedl kyj a upřel na úzký vstup zvířecí pohled.

Faros mohl jen hádat, že zraněný minotaurus něco řekl nebo zasténal. Každopádně si tím podepsal rozsudek smrti.

Mohutný zlobr nahlédl do pukliny a pak opatrně zamířil dovnitř. Farose náhle přemohla nerozhodnost, a navzdory předchozímu odhodlání zůstat ukrytý sáhl dolů a popadl drsný kámen velký jako pěst.

Když se však vydal k ústí, zaslechl surové zlobří zavrčení a potom slabý zvuk, který snad vydal zraněný minotaurus. Následovala těžká, závěrečná rána.

Faros s kamenem v ruce vklouzl za kameny.

Sotva se ukryl, už se zlobr, z jehož kyje kapala krev, protáhl ven.

Faros se dychtivě rozmáchl provizorní zbraní. Nepodařilo se mu zasadit smrtící ránu, ale tvrdě zasáhl protivníka do spánku. Zlobr divoce zavrčel a přitiskl se ke svahu. Farosův kámen pukl, rozlomil se na dva a vyklouzl mu z ruky. Jednu stranu zlobrovy prasečí tváře zalila krev, zdálo se však, že úder neměl větší účinek, než že ho na okamžik zpomalil.

Než ale mohl mohutný bojovník zvednout kyj, Faros do něj vrazil. Navzdory síle, s jakou se srazili, měl větší a lépe živený zlobr výhodu. Zabránil Farosovi, aby ho nabral rohy, a potom uprchlého otroka tvrdě udeřil do čenichu.

Postrkovali se. Zlobr Farose odstrčil a podařilo se mu zvednout zbraň. Minotaurus odskočil zpět a těžký kyj mu prolétl jen pár palců od čenichu.

„F’han… Uruv Suurt!“ zavrčel zlobr s vyceněnými žlutými zuby.

„D’kai f’han!“

Navzdory dlouhému zajetí Faros jen velmi málo rozuměl starému jazyku, kterým mluvili suroví dozorci. Věděl však, že „Uruv Suurt“ znamená ve staré řeči zlobrů minotaurus; a pokud šlo o zbytek, k pochopení významu se stačilo jen podívat na zlobrovy zuřivé rudé oči. Zlobr rozhodně neměl v úmyslu přivést zpět živého vězně.

Netvor znovu zvedl kyj. Faros ho překvapil tím, že vykročil dopředu; při tom manévru se v groteskní zlobří tváři objevil výraz potěšeného očekávání.

Kyj tvrdě slétl dolů.

Faros však tak rychle uskočil stranou, že protivníka připravil o rovnováhu. Zlobr setrvačností odlétl i s kyjem. Zbraň udeřila do země a zvedla menší oblak prachu.

Faros se vrhl na nepřítele. Tvrdě zlobra praštil a prudce dupl na rukojeť kyje. Síla dupnutí vyrazila zlobrovi kyj ze sevření.

Než se netvor stačil vzpamatovat, kopl ho Faros kolenem do břicha. Přehnutý zlobr se natáhl po zbrani.

Minotaurus ji popadl první. Rychle ji zvedl a zasáhl soupeře pod bradou. Kost zapraskala a krvácející zlobr se s drsným výkřikem svalil na záda.

Faros se s rudýma očima a rozšířenými nozdrami postavil nad protivníka.

Zlobr se pokoušel vstát, ale byl příliš otřesený. Faros se vší silou rozmáchl kyjem dolů. Bušil znovu a znovu, dlouho po tom, co bylo jasné, že je zlobr mrtvý.

Když se Faros konečně nasytil úderů, upustil otlučený kyj na zem. Nenapadl zlobra kvůli nějakému hloupému nápadu, že by mohl zachránit nebo pomstít zraněného minotauřího otroka. K činu ho dohnala stravující touha zabít jednoho ze svých mučitelů.

Jakmile se vzpamatoval, odvlekl tělo stranou, aby ho ukryl. Shodil ho do mělké, klikaté strže za pahorkem.

Ostatní zlobři by museli dlouho a usilovně hledat, aby mrtvolu našli.

Faros se vrátil na scénu a udělal, co mohl, aby zakryl veškeré stopy boje, včetně zlobrovy krve. Brzy tu nezůstalo nic než zlobrův kyj. Faros se ho málem zbavil, ale pak si to rozmyslel. Podíval se k ústí jeskyně a potom se zahleděl do míst, kde naposledy viděl další prchající minotaury. Hrdlem mu stoupala žízeň po krvi.

Vyrazil k dvojici uprchlých otroků.

Jejich stopa byla snadno k nalezení a i druhá stopa, zanechaná zlobry, kteří je pronásledovali, byla zřetelná, jen s krátkým odstupem po první. Samotní dva zlobři by Farosovi tolik starostí nedělali, ale podél jejich stop ležely stopy hrozivě velkého poddraka.

Po pomstě dychtící minotaurus se hnal za nimi. Sešel ze stopy stranou a vylezl na nejbližší pahorek. Uvědomil si, kam stezka kořist i lovce dovede, a znal rychlejší cestu.

Netrvalo mu dlouho, než je dostihl. Jak se dalo čekat, dva minotauři se při hledání třetího člena skupinky v bludišti pahorků ztratili. Dostali se do slepé uličky, na úzkou stezku, končící na úpatí jednoho z nejvyšších, nejzlověstnějších černých kopců. Aby se dvojice dostala po příkré skále nahoru, musela by jim narůst křídla.

Právě tam je zlobři a jejich mohutný, šupinatý lovecký pes zahnali do kouta.

Minotaurus se zraněnou nohou klečel na jednom koleni. Zdálo se, že ani s pomocí svého druha nedokáže vstát a přispět k boji. Oba uprchlí otroci prudce oddychovali, nejen vyčerpáním, ale i s vědomím, že čelí konečné porážce.

Sahd lámanou obecnou řečí minotaurům nejednou sdělil, že smrt je jedinou jistotou, která čeká ty, kdo se pokusí o útěk. Pro ilustraci tvrdého zákona často nechal strážce donést zpět jen hlavy uprchlíků, které pak nabodl na kopí jako lekci pro ostatní. Ty to však od pokusů o útěk neodrazovalo, neboť otroci, po pravdě řečeno, téměř neměli co ztratit.

Faros málem nechal hloupou dvojici chmurnému osudu. Za tak mizerné selhání si zasloužili skončit v břiše poddraka. Jiní vydrželi mnohem déle, dokonce se jim podařilo dostat až ke svobodě – jak si alespoň rád představoval. Tihle dva se však dokázali dostat jenom sem. Pak mu pach krve na kyji připomněl naléhavější touhu. Přiměl ho přemýšlet a vnukl mu myšlenku, při které vycenil zuby ve vzácném posměšném úsměvu.

Okruhem se přesunul blíž a přitom sledoval zlobra, který ovládal poddraka. Širokoplecí netvor silou tahal za řemen, aby udržel ještěra pod kontrolou.

Jeden z otroků si Farose všiml a užasle se na něj zadíval.

Zlobři se podívali, nač otrok hledí.

Faros stiskl zuby, pevně popadl kyj a vyrazil.