Richard A. Knaak: Krvavá noc (DragonLance – Minotauří války 1)

Vládce minotaurů je během Krvavé noci zavražděn. Říše se pozvolna noří do chaosu a novému císaři, toužícímu udržet si vládu, nezbývá,
než uzavřít pakt s pradávnými největšími nepřáteli minotaurů – se zlobry. Cena za
toto spojenectví však bude obludná. Minotauří války jsou neodvratné…

Zokun Es-Kalin, první bratranec císařův, kapitán obchodní flotily Domu Kalin…

Zokuna našli na jeho panství na lesnatém severním okraji císařského sídla Nethosaku. Tvrdě spal ve svých jemných, nadýchaných peřinách. Přestože velel mocné flotile asi dvou set lodí, on sám už roky na moře nevyplul a ani po tom nijak netoužil. Zokun dával před prací přednost odměnám, které mu poskytovala moc, a mnoho jeho úkolů vykonávali dobře vycvičení podřízení, kteří věděli, kde je v říši jejich místo.

Láhev těžkého, opojného vřesinkového vína, jednoho z nejlepších v celé říši a vyhledávaného dokonce i nižšími rasami, stála prázdná vedle tří dalších, které už byly vypity předtím. Vedle tlustého, chrápajícího minotaura se ve spánku převalovala štíhlá, hnědá postava. Nebyla to jeho družka Hila, ale mladší žena, která doufala, že brzy zaujme Hilino místo.

Což učinila, a zemřela společně s kapitánem. Vrahové v přilbách ji usmrtili jedinou ranou, na rozdíl od čtyř, které potřebovali k vykuchání jejího opilého milence. Oba zemřeli rychle.

Nikdo ze služebnictva je neslyšel vykřiknout. Nikdo ze Zokunovy rodiny mu nepřišel na pomoc. Většina služebnictva byla shromážděna a odklizena. Rodina, včetně Hily, byla povražděna ve stejnou chvíli jako ctihodný kapitán a jeho milenka. *

Ženská ruka vzala dlouhý brk, namočila ho do sytě červeného inkoustu a nakreslila čáru přes Zokunovo jméno. Osoba, která pero držela, se nestarala, zda si inkoustem nepotřísní hedvábné zlatočerné roucho. Přesunula pero k dalšímu jménu.

Grisov Es-Neros, císařský rádce a patriarcha domu s úzkými svazky k Domu Kalin…

Grisov byl zjizvený, hubený minotaurus s téměř sněhově bílou srstí. Čenich měl svraštělý a propadlý a obočí mu během let úplně obrostlo oči. Přestože patriarcha vypadal šedivý, rozhodně nebyl vetchý. Stále měl reflexy mladého bojovníka Velké arény, kterým býval před krvavou válkou s vodními magori. Jeho dobře vyškolení a skvěle placení léčitelé ho nabádali, aby chodil včas spát, ale Grisov dál chodil na pozdní večerní procházky, které byly v této oblasti Nethosaku pečlivě ochraňovanou tradicí. Grisov rád obhlížel své panství a připomínal si tak, že dokud je Chot u moci, děti Domu Neros budou prospívat. Neměl žádné výčitky ohledně role, kterou sehrál během let, kdy byl císaři oporou. Vždycky vítězí nejsilnější a nejprohnanější.

Ulice nevypadaly tak udržované, jako když byl mladý. Grisov si vybavoval, že ulice z bílého mramoru bývaly bez poskvrny, beze stop smetí. V těchto dnech se tu povalovaly nejrůznější odpadky. Kousky starého jídla, rozbité láhve a hnijící zelenina urážely patriarchův jemnocit. Jeden velký kus špíny, chrápající opilý námořník, se tiskl k vysoké zdi s ježatými hroty, patřící k příbytku jednoho z Grisových synovců, marnotratníka, tyjícího z tvrdé práce svého strýce.

Všechno je to chyba mladé generace. Za všechno můžou mladí. Nikdy se nenaučili kázni starších.

Minotaura v dlouhém rouchu doprovázeli dva zdatní válečníci v kůží podložených krátkých kovových kiltech v barvě mořské modři a zelené – což byly oficiální barvy klanu. Oba válečníci nesli dlouhé dvoubřité sekery vyleštěné do zrcadlového lesku, na nichž byl uprostřed hlavice vyleptán Nerosův znak – dravá vlna omývající skály. Grisov považoval stráže za otravné, ale tahle dvojice aspoň věděla, že nemá mluvit bez vyzvání. Stráže dobře znaly rutinu, věděly, kde se jejich pán zastaví, jaké poznámky zamumlá a jak mají reagovat.

Dnes večer však rutina doznala změny. Grisov rozhodně neměl v úmyslu nechat opilce narušovat své území.

„Kelto, dohlédni, aby si ten žok odpadků šel po svých. Nedovolím, aby mi špinil tuhle ulici!“

„Ano, patriarcho.“ Mladý válečník s rezignovaným pohledem zamířil k chrápajícímu námořníkovi.

Ozvalo se hvízdnutí. Patriarcha nastražil uši. Ve vteřině mu došlo, co ten zvuk znamená – o vteřinu pozdě.

Bublavý zvuk přiměl starého válečníka, aby se otočil. Spatřil svého strážce probodnutého, s dřevěnou střelou trčící z krku.

Když bezmocný válečník upadl, Grisov se otočil ke Keltovi, ale našel ho nataženého na zemi. Krev už se sbírala v kaluži.

Starý minotaurus se rozhlédl kolem a zjistil, že opilý námořník zmizel.

Vějička.

Grisov sáhl po meči a vykřikl: „Grázlové! Zbabělci! Pojďte si pro mě, vy nečestné…“

Zasáhly ho dva šípy z opačných směrů, jeden mu probodl plíci, druhý se zabořil hluboko do zad. Krev potřísnila přepychové modré roucho a zalila znak Domu Neros na hrudi.

Patriarcha krátce zalapal po dechu, upustil meč a zhroutil se vedle svých stráží.

Mladý minotaurus, oděný v prostém bílém rouchu s červeným lemováním, sahajícím po kotníky, přistoupil k představené. Přinášel stříbrnou láhev vína, aby dolil prázdný pohár, stojící vedle hromádky pergamenů. Kněžka krátce vzhlédla a zalétla očima ke zpola rozteklé svíčce, v jejímž světle kontrolovala seznam. Sluha se tam letmo podíval, ale nic neviděl. Dolil pohár a rychle vycouval.

„Tyra de-Proul?“ zeptala se kněžka. Byla to světle kaštanová minotaurka, v očích své rasy stále přitažlivá. Šeptala slova jen tak do vzduchu. Upřela zrak k široké hedvábné tapiserii, zobrazující bílého, téměř přízračného ptáka, stoupajícího k hvězdnatému nebi. „Určitě?“ zeptala se kněžka prázdnoty.

Za okamžik spokojeně zastříhala ušima. Přikývla a podívala se na seznam. Mnoho řádků už bylo škrtnutých, brzy však našla ten, který hledala.

Když se brkem dotkla pergamenu, usmála se. „Další strana je úplná.“

Na ostrově Kothas, v sesterské říši Mithasu a dva dny cesty od sídelního města, se Tyra de-Proul zavrtěla ve spánku. Její druh se měl dnes večer vrátit z cesty do Sargonathu, menší minotauří kolonie na severovýchodním výběžku Ansalonu. Ještě však nedorazil. Tyra si zamyšleně prohrábla rukou hustou šedou hřívu a vstala. Jolarova loď má určitě zpoždění. Neměla by si s tím vůbec dělat starosti, přesto ji jakýsi matný strach rušil ve spánku.

Vysoká, silná žena si nalila vodu. Jako pověřená správkyně císařského obchodu se Tyra neustále plavila mezi císařovým sídelním městem a Morthosakem, hlavním městem tohoto ostrova. Jolarovo zpoždění mohlo snadno mít mnoho nevinných příčin, dokonce i špatné počasí.

Tlumený zvuk za dveřmi ji plně probral. Touto dobou by v domě neměl být vzhůru nikdo jiný než stráže a stráže uměly procházet trasu pochůzky bez nejmenšího šramotu.

Tyra popadla meč a pochvu a zamířila ke dveřím. S tasenou zbraní otevřela…

A ohromeně hleděla na zběsilou potyčku na úpatí schodů mezi Jolarem a třemi minotaury v přilbách.

Jeden z vetřelců držel ruku na čenichu jejího druha, ale Jolar se vykroutil a vykřikl: „Uteč, Tyro! Dům je obklíčený! Není tu…“

Jolar se zajíkl, dýku v boku, a zhroutil se na podlahu.

Jako všichni minotauři byla Tyra od dětství cvičena v bojovém umění. Jako mladá žena pomáhala bojovat s magori, když se korýši vynořili z příboje a písku s jedinou touhou – zničit všechny minotaury. Nikdy v životě se neobrátila k boji zády, ať už na poli bitevním, nebo politickém.

S divokým výkřikem se vrhla po schodech dolů. Meč protínal vzduch.

Nejbližší protivník klopýtl o mrtvolu jejího druha. Tyra bodla čepelí do vrahova nechráněného krku. Ještě ani nedopadl na zem a už bojovala s dalším, mladou ženou, která se pohybovala povýšeně jako někdo, kdo si myslí, že před sebou má jen vetchou stařenu. Tyra zablokovala její čepel a zkroutila ji stranou. Kopla protivnici a s uspokojením sledovala, jak odlétla k nejbližší zdi a omráčená se zhroutila.

V matném světle rozeznávala dvě mrtvá těla dole v síni. Jedno mělo také přilbu, ale druhé Tyra poznala, přestože leželo čenichem dolů.

Mykos. Její nejstarší syn. Za tři dny by se stal nejnovějším členem Císařské gardy. Generál Rahm Es-Hestos, velitel císařské elitní jednotky, ho osobně doporučil. Matka byla na syna nesmírně hrdá.

Zasáhla ho sekera. Vedle rozťatého těla se stále ještě rozrůstala kaluž krve.

Tyra zařvala a znovu se rozmáchla na posledního útočníka. Ten před ní dál ustupoval.

„Zůstaň stát, ať ti můžu setnout hlavu z krku, ty bezectný pse! Můj druh – mé děti! – žádají tvou krev!“

Protivník nic neříkal, jen stále couval.

Rozzuřená žena si příliš pozdě uvědomila zjevné. Tyra de-Proul se rychle otočila, ale ne dost rychle. Vražednice, o které si myslela, že je v bezvědomí, ji bodla do srdce.

„Pitomá stará kráva,“ zavrčela útočnice.

Tyra se zhroutila na zem a připojila se ke svému mrtvému druhovi.