Richard A. Knaak: Dědičné právo (Diablo – Válka hříchu 1)

Tři tisíce let před temnými událostmi v Tristramu byl Uldyssian, syn Diomedův, obyčejným farmářem z bezvýznamné vesnice jménem Seram, zcela spokojeným se svým klidným, téměř idylickým životem. O to víc je vyveden z míry, když se kolem něj začnou v rychlém sledu odehrávat temné události. Poté co je neprávem obviněn z ohavných vražd dvou misionářů, musí uprchnout z domova a vydat se na trnitou cestu za očištěním svého dobrého jména. S hrůzou ovšem zjišťuje, že se u něj začínají projevovat podivné schopnosti – schopnosti, o jakých se žádnému člověku nikdy ani nesnilo. Uldyssian nyní musí moc, která v něm roste, zkrotit, jinak hrozí, že v něm zadusí i poslední stopy člověčenství.

Diablo - Válka prastarých 1

Když se přiblížil k místu, které mu označila, znervózněl ještě víc. Zaplavil ho pocit strachu tak intenzivní, že se málem vrátil.

Náhle ucítil slabý, ale odporný zápach, který mu okamžitě připomněl mor a mrtvou rodinu… Uldyssian už nechtěl udělat ani krok, ale nemohl jinak.

Při pohledu na to, co leželo před ním, padl na koleno. Měl co dělat, aby udržel v žaludku poslední jídlo. Nůž mu vypadl z ruky. Tváří v tvář strašlivému objevu ho úplně přestal vnímat.

Pod stromy leželo cosi, co muselo být dospělým mužem – alespoň tak Uldyssian soudil podle výšky. Celý trup byl velmi zručně otevřen a připraven na vyvrhnutí podobně, jak to farmář viděl na jatkách. Zem všude kolem těla byla nasáklá krví a proměnila hlínu v rudé bláto. Z rány vyčuhovala část mužova žaludku a na páchnoucí hostině si již pochutnávalo hejno much.

Jako by rozřezání těla nestačilo, měl muž otevřené i hrdlo, a to tak, že by se do rány vešla i pěst. Tvář měl celou od krve, a navíc morbidně ozdobenou listím, jako by se chystal na nějaký šílený maškarní ples. Uldyssianovi trvalo dlouho, než si byl jistý, že mrtvola s krví slepenými černými vlasy patří muži, kterého znal.

Diomedův syn nakonec nešťastníka identifikoval podle toho, co zbylo z jeho šatů. Už jejich barva byla dost výmluvná, ale symbol misionářova řádu nezanechával pochybnosti.

Uldyssian našel bratra Caligia, chybějícího akolytu Trojjednoty.

Náhle ho polekalo vzdychnutí, které se ozvalo za ním. Prudce se otočil a spatřil Lyliu, která s vytřeštěnýma očima hleděla na hrůzný výjev.

Najednou zbledla ještě víc. Obrátila oči v sloup, až zbylo prakticky jen bělmo… a žena se začala sesouvat k zemi.

Uldyssian se rychle zvedl a podařilo se mu ji zachytit, než dopadla. Chvíli její bezvládné tělo jen tak držel a netušil, co by měl udělat. Někomu musel o té vraždě říct, zřejmě kapitánovi Tiberiovi, veliteli seramské stráže. A měl by o tom vědět i Dorius, starosta vesnice. Žena mu náhle v náručí zasténala. Uldyssian se rozhodl, že se nejprve postará o Lyliu. Naštěstí nebyla pro urostlého farmáře těžká. Uldyssian mohl kráčet velmi svižně, aniž by drahocenné břímě ohrozil. Celou dobu ale musel dávat pozor, kam šlape, protože jediný špatný krok a oba mohli skončit na zemi.

Uldyssian s ohromnou úlevou došel do vesnice. Na obloze dál zlověstně hřmělo, ale bouře zatím vyčkávala.

„Uldyssiane!“

Když uslyšel své jméno, zakopl a málem pustil Lyliu na zem. Farmář nakonec udržel rovnováhu a otočil se, aby zjistil, kdo ho volá.

Ze srdce mu spadl obrovský balvan, když spatřil, jak k němu běží Mendeln s Achiliem. Zjevně se také právě vrátili. Mendeln byl poněkud zadýchaný a Achilios měl tvář bledou stejně jako on, i když o Uldyssianově obludném nálezu ještě nemohl vědět.

Když k farmáři doběhli, okamžitě ze sebe vyhrkl: „V lese je mrtvý tělo! Hned tam, kde les začíná houstnout!“

Lovec se podíval na ženu ve farmářově náručí a zašeptal: „Nehoda?“

„Ne…“

Achilios zachmuřeně přikývl. Vytáhl z toulce šíp, napnul luk a bez váhání vyrazil směrem, kterým Uldyssian ukázal.

„A co ona?“ zeptal se Mendeln. „Kdo to je? Je jí něco?“

„Vomdlela.“ Uldyssian cítil podivný strach. Stále doufal, že se Lylia probere, ale ona mu dál bezvládně ležela v náručí. „Taky viděla to tělo.“

„Neměli bychom ji vzít k Jorilii?“ Jorilia byla seramská léčitelka, postarší žena, kterou někteří měli za čarodějnici, ale jíž si všichni vážili pro její schopnosti. To ona dala oběma bratrům směs bylin, které alespoň zmírnily bolesti umírajících milovaných. Pro Uldyssiana s Mendelnem udělala víc než všechny modlitby dohromady.

Uldyssian zavrtěl hlavou. „Potřebuje si jenom vodpočinout. Určitě má pokoj u Kančí hlavy.“ Zaváhal. „Ale takhle ji tam nemůžem přinýst, a už vůbec ne hlavním vchodem.“

„Hned u schodů je druhý vchod, který vede přímo k pokojům nahoře,“ řekl Mendeln s daleko větším klidem, než by většina lidí v dané situaci byla schopna zachovat. „Můžeš ji tam odnést a já mezitím půjdu k Tibionovi nenápadně zjistit, který pokoj je její.“

Bratrův návrh dával dokonalý smysl. Uldyssian si vděčně oddechl. „Tak jo.“

Mendeln si ho chvíli prohlížel a snad do něj viděl víc, než by se Uldyssianovi líbilo. Pro mladšího z bratrů byla Lylia naprosto cizí člověk, ale starší farmář to zjevně viděl jinak. Uldyssian nehodlal nic vysvětlovat a místo toho ihned vyrazil. Mendeln ho vzápětí dohonil. Ani jeden už nepromluvil.

Díky prudké změně počasí je na ulici neobtěžovali žádní udivení vesničané. Uldyssiana to potěšilo, ale zároveň štvalo, protože chtěl dostat Lyliu do bezpečí a zároveň cítil potřebu oznámit brutální vraždu akolyty někomu odpovědnému. Nakonec se spokojil s vědomím, že stráž nebo starostu určitě o všem informuje Achilios.

Jakmile se přiblížili ke Kančí hlavě, Mendeln je opustil. Uldyssian nenápadně hostinec obešel a našel zadní vchod. Dokonce se mu podařilo otevřít dveře, aniž by musel se šlechtičnou v náručí provádět nějaké prostocviky.

Uvnitř nemarnil čas a ihned zamířil k dřevěnému schodišti. Většina očí v hospodě byla v tu chvíli naštěstí upřena na jeho bratra, který příchod dokonale načasoval. Zatímco Uldyssian spěchal nahoru, slyšel, jak Mendeln poněkud zvýšeným hlasem zdraví několik hostů.

Na konci schodiště se farmář zastavil a čekal. Po chvíli, která se však zdála být jako věčnost, se vedle něj objevil bratr.

„Žádný pokoj tu nemá,“ vysvětloval. „Tak jsem jí jeden zaplatil. Nevadí ti to?“

Uldyssian zavrtěl hlavou. Podíval se na patero dveří. „Který?“

„Tenhle,“ odpověděl bratr a ukázal na dveře poněkud dál od všech ostatních. „Je tam větší soukromí.“

Uldyssian souhlasně přikývl a Mendeln mu dveře otevřel. Protože byli v Seramu, byl pokoj poměrně stroze zařízený. Kromě postele s matrací a stolu s židlemi u jediného okna tu jiný nábytek nebyl. Na stěně bylo několik věšáků na oblečení a místo na cestovní truhlu nebo vak. Mendeln při pohledu právě na toto místo řekl: „Musí mít věci u karavany. Mám zajít za Serenthií, aby to zařídila?“

I když se Uldyssianovi vůbec nechtělo do toho Cyrusovu dceru zatahovat, jinou možnost neviděl. „Tak jo, běž.“

Mendeln se zastavil ve dveřích. Podíval se bratrovi do očí a zeptal se: „Jak moc tu ženskou znáš?“

„Náhodou jsme se potkali,“ opáčil Uldyssian. Mendeln se na něj ještě chvíli díval, ale pak se otočil a odešel.

Farmář něžně položil ženu na postel a zahleděl se na ni. Znovu ho zcela omráčila dokonalost její tváře a musel žasnout, jak bylo možné, že někdo takový cestoval úplně sám. Lylia přece nemohla mít problém najít si bohatého šlechtice. Že by byla v příbuzenském vztahu s některým z klanů čarodějů, který zrovna prohrával? To by možná vše vysvětlovalo…

Zatímco takhle uvažoval, Lylia náhle prudce otevřela oči. Zalapala po dechu a posadila se.

„Co se… co se stalo?“

„Pamatujete si na ten les?“

Sáhla si na rty, jako by chtěla zastavit další zajíknutí. „Takže to byla… pravda? To, co jsem… viděla?“

Uldyssian přikývl.

„A ty jsi mě… donesl jsi mě sem? Kde to vlastně jsme?“

„U Kančí hlavy. To je jedinej hostinec v Seramu, slečno… Lylio. Mysleli jsme si, že tu budete mít pokoj.“

„Ale to nemám…“

Pokrčil rameny. „Vo to už jsme se s bráchou postarali. A pak jsme vás vodnesli sem nahoru. Mendeln šel pro vaše věci ke karavaně.“

Dlouze se mu zadívala do očí. „Předpokládám, že Mendeln a tvůj bratr jsou jedna osoba.“

„Jo.“

Šlechtična přikývla a zeptala se: „A… to tělo?“

„Poslal jsem tam jednoho známýho. Můžem mu věřit, že se vo všecko postará. Achilios dá vědět strážím a pak i starostovi.“

Lylia si přitáhla oběma rukama kolena k bradě. Zdálo se, že jí je úplně jedno, že si tím zmačká nádherné šaty. „A ten… ten muž tam… to byl taky váš známý?“

„Ten?“ Uldyssian zavrtěl hlavou. „To byl zatracenej misionář… z řádu Trojjednoty. Jeho parťáci ho hledali už předtím.“ Chvíli uvažoval. „Ale oni vlastně taky přijeli s tou karavanou. Vy jste…“

„Ano, viděla jsem je, ale nemluvila jsem s nimi. Moc jejich učení nevěřím… a vlastně ani Katedrále.“

Její slova, která se tak shodovala s jeho vlastním postojem, farmáře nepopsatelně zahřála u srdce. Vzápětí se však vzpamatoval. Jakkoli mohly mužovo postavení a práce Uldyssiana odpuzovat, takovou strašlivou smrt si nezasloužil.

Uldyssian si uvědomil, že bude muset zjistit, jak všechno dopadlo. Byl první, kdo mrtvého misionáře objevil, takže by měl rozhodně říct zástupcům vesnice všechno, co ví.

Když si uvědomil, že v celé události hrála roli i šlechtična, zamračil se. Bude se Lyliu snažit z toho vynechat. Už tak toho na ni bylo moc.

„Chci, abyste zůstala tady,“ přikázal jí a sám sebe ohromil, že je schopen s dámou takového postavení mluvit podobným tónem. „Zůstaňte tu, a vodpočívejte. Já se jdu poradit s lidma, co by se měli postarat o to tělo. Vy tam bejt nemusíte.“

„Ale asi bych tam měla být… ne?“

„Jenom když to bude fakt nutný. Vlastně jste viděla to co já. A ani jste ho neznala.“ Už nic neříkala, ale Uldyssian cítil, že si Lylia uvědomuje, jak riskuje svou pověst, aby ji ochránil. Znovu si lehla. „Tak dobře, jestli to takhle chceš. Počkám, až se mi ozveš.“

„Fajn.“ Obrátil se k odchodu a v hlavě už si sumíroval vysvětlení.

„Uldyssiane?“

Podíval se na ni.

„Děkuji.“

Farmář s rudými tvářemi vyšel ze dveří. Navzdory mohutné postavě sešel ze schodů prakticky neslyšně. Dole nahlédl do hospody. Všichni, které viděl, se chovali, jako by se nic zvláštního nedělo, což znamenalo, že zpráva o mrtvém tělu se sem ještě nedostala. Bude muset Achiliovi poděkovat za diskrétnost. Seram bude ale jistě brzy v šoku. K poslední vraždě zde došlo před více než čtyřmi lety, a to jen proto, že si opilý starý Aronius a jeho nevlastní syn Gemmel příliš zuřivě vyměňovali názory na farmářská práva, přičemž mladší z obou mužů prohrál. Jakmile Aronius vystřízlivěl, okamžitě se přiznal a zanedlouho už ho odvážel vůz do velkého města, kde měl za svůj skutek spravedlivě pykat.

Řezničina, kterou však dnes Uldyssian viděl, jistě nebyla jen výsledkem toho, že se někdo příliš napil. Tohle vypadalo na dílo šílence nebo lidského netvora. Musel to být bezpochyby cizinec, snad nějaký tulák, kterého sem zavedl osud.

Uldyssian si byl s každým okamžikem jistější, že tomu bylo přesně takhle, a rozhodl se zmínit o své teorii okamžitě, jakmile vše vypoví veliteli stráže. Seramští muži budou jistě více než ochotni prohledat okolí a toho bastarda najít. Tentokrát si se zločincem vše vyřídí tady; silný provaz bezpochyby celou záležitost vyřeší nejlépe. Přesně ten si to zvíře zasloužilo. Otevřel zadní vchod a vyklouzl ven…

„Tam je! To je ten chlap, o kterém mluvím!“

Uldyssian vyděšeně zacouval zpátky dovnitř. Před sebou měl Tiberia – svalnatého muže, s nímž často zápasil během festivalu a měl na kontě více porážek než vítězství. Vedle hromotluka stál Dorius, který na Uldyssiana hleděl, jako by ho viděl poprvé v životě. Za nimi stálo víc než deset dalších chlapů, většina z nich patřila ke stráži, ale byl tam i Achilios… a oba zbývající akolyté. Starší z nich byl ten, kdo předtím promluvil, a i nyní mířil na zmateného farmáře prstem v obviňujícím ges­tu.

Farmář se vzpamatoval a podíval se na lovce. „Řekls jim všecko?“

Než mohl Achilios odpovědět, vložil se do věci Dorius. „Nemluv s ním, lovče. Ještě ne.

Nebudeš s ním mluvit, dokud nebudeme znát všechna fakta.“

„Ale my známe všechna fakta!“ prohlásil vyslanec Trojjednoty. Jeho společnice celou dobu souhlasně přikyvovala. V tuhle chvíli na ní nebylo vůbec nic mírumilovného. „Tys to udělal! Tvá slova tě zrazují! Přiznej se a spas svou duši!“

Uldyssian se snažil, aby mu jeho znechucení akolytou nezakalilo zdravý rozum. Jestli tomu muži správně rozuměl, pak ho obviňoval z vraždy, kterou chtěl sám oznámit.

„Já? Vy si myslíte, že jsem to udělal já? U všech hvězd, měl bych tě…“

  • Dědičné právo (Diablo – Válka hříchu 1)
  • Autor: Richard A. Knaak
  • Překlad: Jan Netolička
  • Formát: paperback
  • Počet stran: 288
  • Cena: 249,–
  • Vydal: Fantom Print, 2011
Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

32 komentářů

  1. Bože, to vypadá tedy opravdu “lákavě”
    Z prosťáčka a drnohryza spasitel vesmíru, ó, jak neotřelé. Prostě si žijete někde na vesnici, pro to, abyste se stal superhrdinou, nic neděláte, a pak stačí křivé obvinění a útěk z vesnice a ejhle, superschopnosti se začínají projevovat. Dílo má tedy velkou šanci oslovit všechny čtenáře, kteří by sice rádi byli superhrdiny, ale sami pro tento ideál nehnou ani prstem.

    A navíc ten překlad: “Když k farmáři doběhli, okamžitě ze sebe vyhrkl: „V lese je mrtvý tělo! Hned tam, kde les začíná houstnout!“” – vsadil bych poslední zbytky svých vlasů na to, že v originále ta věta zněla: “There is a dead body in the forest.” Proč to nepřeložili jako mrtvola opravdu netuším.

    Richard A. Knaak, to je takový trochu lepší Joe Dever.

  2. To Acidburn
    Richard A. Knaak mívá tyhle metody ve zvyku. Uvedený příběh uráží inteligenci i německého ovčáka po transplantaci hlavy, ale fanoušky si kniha zase najde. Sice všichni víme, že je to jen řeznická zábava, u které se nemusí myslet, ale přece jen pokud to onou primitivností člověka bije do očí, je lepší se takovému dílu vyhnout.
    I když i já si rád přečtu knihy o Diablu. Asi trocha schizofrenie…

  3. 2Acidburn:
    Čímž jsme se dozvěděli opět nový, originální postřeh…
    * otrávený povzdech *
    Je to Diablo.
    Napsal to Knaak.
    Jen málokdo by čekal existencionalistické drama plné skrytých podtextů.
    Ano, kniha je zcela nenáročná zábava pro čtenáře, kteří chtějí zcela nenáročnou zábavu postavenou na akci a tisíckrát omletých klišé.
    Ano, svého čtenáře si najde.
    Ano, možná místo toho mohlo vyjít něco (“)hodnotnějšího(“).
    A my s tím naděláme co? – Ano, správně. Nic. Maximálně spácháme nějaká sarkastické komentáře a z nich plynoucí flame. xD

  4. Acidburn by se měl přihlásit do rady ČS Fandomu. Má na to předpoklady chlapec.

    Otázkou je, proč komentuje knížku, která se mu evidentně příčí a nesnáší i jejího autora. Haters gona hate…

  5. No, řeknu to asi takhle – Knaak svou vůbec první knihou ze světa Diabla, v níž hlavním hrdinou byla prokletá zbroj, nezačal vůbec špatně. Nad Diablem a jeho pokračováním jsem strávil desítky hodin, byla to pro mne dobrá inspirace na hororové fantasy, svět samotný má poměrně značný potenciál.
    Nečekám existencionalistické drama (apropos, kdo by to četl), nevolám po něčem “hodnotnějším”, jen čekám trochu originality. Trochu. To chci tak moc od “řeznické zábavy”? I brak může být originální a mít lepší zápletku, než kterou vymyslí žák páté třídy ZŠ, hrající Dračí doupě se svými stejně starými spolužáky. Co třeba dát jednou prostor nějakému zápornému hrdinovi a popsat jeho existenci ve světě Diabla z opačné perspektivy á la Dungeon Keeper? To bych byl ochoten překousnout ledacos.

    To Potan: buďte tak laskav a buď upřesněte předpoklady, nebo si ušetřete další osobní útoky. Nevím, proč bych se měl hlásit do rady ČS Fandomu. Na otázku, proč komentuji knížku, která mne uráží svou zápletkou, odpovídám – právě proto. Nevím ovšem, jak jste dokázal vydedukovat, že nesnáším samotného Knaaka. Křišťálovou koulí? Srovnáním s autorem kvalitních gamebooků, ale o poznání horších fantasy knížek?

  6. 2Acidburn:
    Rozumím, ale obávám se, že brak, který v sobě má nějakou (dobře podchycenou) originalitu, je již problematické nazývat brakem. 🙂 Franšízové psaní může dopadat všelijak, to, myslím, potvrzují veškeré série z nejrůznějších sdílených univerz.

    Fenomén Diabla jako počítačové hry mě úspěšně minul a knižní série se omezila jen na Dědictví krve a Království stínu, Knaak jako autor není můj šálek čaje (jeho vyprávěcí styl mi jde proti srsti, bez ohledu na prostředí), takže mi stačí kouknout se na anotaci, usoudit, že tady bych si nepočetla a nic moc (v tomto případě spíš nic) od toho nečekám, a že tím končí to, co mohu k danému tématu říct.

    Otázka zápletky… je zajímavá. Protože z tématu nadhozeného v anotaci by se dal psychologický horor a v zásadě i to existencionální drama udělat.
    Pokud jde o záporného hrdinu, dostat jej do světla vypravěčových kamer by znamenalo jediné – udělat z něj (anti)hrdinu. Jinak si neumím představit čtenářskou zkousnutelnost. 🙂

  7. Dědictví krve a Království stínu nebyly zrovna perly hororové fantasy, i přesto však měly příběh, který měl hlavu a patu. Ale osud odvrženého sedláckého burana naleznuvšího skryté superschopnosti, to je ubohost, která musí urážet snad každého, kdo si knihu přečte. Třeba se ale pletu.

  8. :EyesRoll:
    Knaaka mám rád, přivedl mě k fantasy. (Pokud nepočítám gamebooky od Livingstonea)
    Příběh plný klišé a předvídatelných zvratů? No a co! Pokud to je dobře napsané, tak je to snad jedno. Vidím tady spoustu hotových hodnocení na základě krátké ukázky.
    Ne každá fantasy musí mít propracovanost jako Temná věž a rozsáhlost dílu jako Kroniky Černé legie. Pokud člověk čte před spaním, nepotřebuje agresivní útok na mozkovou kůru.
    Pro mou maličkost je čtení forma rekreace. Jistě, rád si přečtu i něco složitějšího, ale většinu času holduju podobným titulům i autorům.
    Takže ano, kniha si své fanoušky najde. Ne každý čtenář čtenář potřebuje, aby ho kniha učila, rozšiřovala jeho obzory. Navíc podle ohlasů od lidí, kteří Sin War trilogy četli v AJ, jde o celkem solidní sérii, Knaakův standard. Jestli je zprasený překlad, s tím se holt nedá nic dělat.
    Nicméně vemte si první knihu Uldartu, také to byl nelogický, uspěchaný a předvídatelný brak. A jak se pan Marcus rozjel. 😉

  9. 2 ppolda:
    No, většina zdejší diskuze je o tom, že mnoha diskutujícím přijde zvláštní hodit pod ukázku to, co je prvním komentářem. Bez ohledu na jejich vztah ke Knaakovým knihám, případně oddechovkám obecně. 🙂

    Jak jsem psala, autor můj šálek čaje není. Asi proto, že jsem se k němu dostala už jako dosti zkušený čtenář. Četla jsem toho od něj docela dost na to, abych věděla, že si s panem Knaakem nesedneme a že to bude dáno jeho poněkud svébytným způsobem vyprávění (díky kterému je ale u jiných čtenářů oblíbený) – dost jsem se s ním míjela i u DragonRealm, od kterých jsem čekala hodně. 🙂
    Pokud jde o zpracování námětu nahozeného v anotaci, jsem tedy spíše skeptická. I proto, že mám zápletky postavené na morálních dilematech, boji o (vlastní) lidskost, atp. ráda a ukázka mě nepřesvědčila, že by šlo o něco jiného než Knaakův standard.

    P.S.: klišé a předvídatelné zvraty nemyslím pejorativně, spíš jako konstatování faktu. Moje oblíbené tvrzení je, že když se jde v námětu na dřeň, tak to vždycky vypadá kýčovitě až nesmyslně a jako něco, co nebude fungovat. Podobně vidím i převyprávění děje.

    P.S.S.: ad. *”Ne každá fantasy musí mít propracovanost jako Temná věž a rozsáhlost dílu jako Kroniky Černé legie. Pokud člověk čte před spaním, nepotřebuje agresivní útok na mozkovou kůru.Pro mou maličkost je čtení forma rekreace.”*
    Překvapím tě. Pro mou maličkost je čtení také forma rekreace, a třeba nad Černou legií se mi odpočívalo mnohem lépe než u Knaaka (jenom si nejsem jistá, co je na ní rozsáhlého, jako rozsáhlou bych považovala třeba Píseň ledu a ohně nebo Malazskou knihu padlých). Každý člověk je v tomhle jiný a za rekreační bych si netroufala brát jenom klasické “oddechovky”. 🙂
    Před spaním čtu taky docela často a přemýšlím, co byl v tomhle ohledu nápor na mozkovou kůru. Z fantasy. Fakt je, že poslední dobou cíleněji dezertuju k sci-fi… a i tam se mi hledá ne zrovna dobře. 🙂

  10. 2 Elinor
    Mno primárně to bylo určené pro pány acidburn a virtas, u kterých mi přijde, že spíš než potencionální bídnou kvalitu knihy vystavují na obdiv to, že jsou na podobné knihy moc “high”.
    Co se týče Černé legia a Cooka obecně. Vzhledem k tomu, co teď vychází, se opravdu jedná o ta rozsáhlejší díla. Obzvlášť Zástupci noci. Docela mě mrzí, že Brokilon vydávání jeho knih stopil skrz nedostatečný zájem čtenářů. Nechápu to, je to skvělý vypravěč.
    Morální dilemata. Zrovna u toho mi přijde, že pokud se nejde na dřeň, tak to není zrovna ono. Jen se to nesmí zvrtnout v plané moralizování, k čemuž inklinuje třeba pan Salvatore v sériích o Drizztovi. Mám tím na mysli ten jakýsi Drizztův deník, jehož úryvky jsou před každou kapitolou. (Btw ta série už také dost kvalitativně ztrácí, přesto si další díl vždy rád přečtu.) 🙂
    S fantasy a náporem na mozek jsi to trefila naprosto přesně. Většina fantasy knih je právě podobná Diablu. Proto nechápu, proč si takovou hanu zasloužil právě Knaak. Samozřejmě jsou fantasy, co člověku něco dají, ale povětšinou se jedná o osvěžení dějin díky zakomponování do určitých reálií. Klasickým příkladem je třeba Duro Červenák.
    Přijde mi, že se pánové minuli žánrem a měli zakotvit spíše u moderny, či u psychologických horrorů.

  11. 2 ppolda:
    Oba pány bych nepodceňovala, žánrem se neminuli, Acidburn jen občas vynáší své soudy o některých knihách drsným tónem vedoucím k flamu. 🙂

    Drizzt je pro mě z těchto důvodů dost obtížně čitelný – paradoxně na rozdíl od DragonLance, které si užívám. Ale tam mohou hrát roli i srdeční důvody. 🙂
    Jinak Knaak je přímo prototyp určitého způsobu psaní a práce s příběhem, nebo lépe řečeno – u něj se to vyskytuje v hooodně čisté podobě, takové, vůči níž se lidé vyhrazují. A zrovna tato kniha působí jako hodně čistá podoba vyprávění v kombinaci s hodně čistým typem příběhu s hodně čistým zpracováním.

    ad. Cook – přiznám se, že první trilogie Černé legie se mi líbila mnohem, mnohem víc než následující knihy. 🙂 Přišlo mi to především jako nastavovaná polívka, nebo spíš, než jsem se dostala k tomu, aby mi to připadalo jinak, byl konec. Dost mě zklamaly, právě proto, že Cook je pro mě Pan Vypravěč. 🙂

    ad. morální dilemata – no, s tou dření jsem to myslela tak, že když osekáš příběh na základní informaci o námětu, vždycky to působí strašně neoriginálně, atp.
    U morálních dilemat to ale fakt chce hloubku a to, aby autor nešetřil postavy. Většina autorů je šetří a nežene to na hranu a případně za hranu. Nebo spáchají rozřešení tak, aby bylo správné a/nebo efektní, ale chybí jim pro to vnitřní hloubka. Hodně dobré mi v tomhle přišlo Vyrovnání od Jana Hlávky… spíš výjimečně dobré než hodně dobré. 🙂

    ad. nápor na mozkovou kůru – tak ona je otázka, co obecně je nápor na mozkovou kůru. Krom odborné literatury. Připadá mi, že literatura jako taková je pouhou zábavou s přesahy, a je tomu tak dobře. Většinou. 🙂
    Z knížek, co jsem v poslední době četla, mi jako nápor na mozkovnu (a trpělivost) přišel JPW. Podobná intelektuální hra a la Rushdie či Ecco, ovšem na rozdíl od obou pánů Procházka ironizuje ne pouze hrou, ale také samotnou hru (za což mu budit intelektuály vzdáván nehynoucí dík). Takže to kvůli celkovému prožitku a dojmu musím číst buď v šesti, sedmi plánech najednou, nebo v žádném.
    Mnohem lépe se mi čtou víceplánové, nebo lépe řečeno víceplánově rozlezlé věci, jako je třeba kapitán Báthory. 🙂
    Ale nejde jenom o doménu fantastiky. V oblasti historického románu mi to připadá mnohem, mnohem horší. K detektivkám a thrillerům se nebudu vyjadřovat hlavně proto, že je v poslední době moc nečtu, rozhodně ne dostatek těch novějších.

  12. Nejsem žádný high fajnšmekr, četl jsem Dědictví krve, Království stínů i Černou cestu. Všechny tři knihy se mi víceméně líbily.

    Nečekám u Diabla žádnou intelektuální hloubku (kdo by to u Diabla mohl očekávat?). Šlo mi o to, že každý příběh musí mít logiku věci. V anotaci je uvedeno: ,,…musí uprchnout z domova a vydat se na trnitou cestu za očištěním svého dobrého jména. S hrůzou ovšem zjišťuje, že se u něj začínají projevovat podivné schopnosti – schopnosti, o jakých se žádnému člověku nikdy ani nesnilo.”

    A moje otázka zní: Čím si své superschonosti zasloužil? Co udělal pro to, aby je získal? Z anotace vyplývá, že pro to neudělal nic. Projevily se u něj samy, bez jakékoli snahy a námahy. To je to, co mě od knihy odrazuje.

  13. 2 Virtas:
    Mně to námětově připomnělo Baldur´s Gate, až na to, že tam je to bez těch superschopností.
    Případně X-meny.
    Nebo… nebo jakýkoli příběh, kde je hlavní postava postižená tím, že se u ní z nějakých důvodů začnou objevovat divné schopnosti a musí je buď zvládnout,nebo se tím nechat sežrat. To samo o sobě nemusí být odrazující, horší je, jak to může dopadnout v této konkrétní kombinaci námět + autor + prostředí + postavy…

  14. 🙂
    2 Elinor: Vynášet soudy na základě neúplných informací mi přijde..mírně řečeno pošahané.

    Pro mne je špatná fantasy taková, kterou se nedonutím dočíst. Například Assassins Creed je takový případ. Horší knihu jsem snad nečetl 😀

    2 Virtas: Uznávám, že anotace je pro mě také v mnoha ohledech směrodatná při výběru knihy, ale tenhle důvod zdá si mi takový divný. 🙂
    Způsob, jakým přišel ke svým schopnostem, může být jakýkoliv. V knihách už bylo popsáno mnoho způsobů a to, že není v anotaci, neznamená, že tam žádný takový není. 🙂
    Může být vyvolený bohů, či démonů. Svět Diabla je jich plný. Může být potomek nějaké rasy… Prostě možné je cokoliv.
    Už z názvu knihy je patrné, že ty schopnosti asi nezíská jen tak najednou ranou osudu a náhodnou selekcí. 🙂

  15. 2 Elinor
    Tím jsem narážel na ty Acidburnovy soudy vedoucí k flame. 🙂

  16. 2 ppolda
    Ano, vidlák z ukázky své superschopnosti nejspíš nezíská “jen tak”, ranou osudu (ačkoli ani to z ukázky vyloučit nelze). Obávám se ovšem (a vzhledem k názvu knihy je to pravděpodobné), že vámi uvedené způsoby “získání” superschopností (vyvolený bohů či démonů, potomek nějaké rasy…) nejsou “zaslouženým” získáním (velmi by mne zajímalo, jak by si potomek nějaké rady nadlidí zajistil své vlastní zplození). I v případě, že byl dotyčný obdařen bohy či démony je nepravděpodobné, že by to tito dobráci obdařenému vidlákovi nesdělili a nechali ho tápat, zvlášť, když s ním mají své vlastní záměry.

    Když se podívám na Diablo, tak hráčova postava není superhrdina, od počátku obdařený magickými schopnostmi, který by pobíjel hrdiny po stovkách. Postava je obyčejný bojovník s krátkým mečem a štítem, bez pořádné zbroje, s dvěma elixíry zdraví za pasem. V momentě, kdy se na něj vrhne několik kostlivců nebo skřetů současně, bere nohy na ramena. Teprve postupně, po desítkách pobitých protivníků se z něj stává bojem zakalený veterán, kterého jen tak něco nerozhází. Že je z něj na konci superhrdina, který se dokáže utkat se samotným Diablem, není nezasloužené, ale tvrdě vybojované. V případě kouzelníka nebo zlodějky to samé.

    Pokud přistoupím na jedno z mnoha dělení fantasy (používané, mimochodem, Sapkowskim), tak ta dobrá fantasy jsou o hrdinech, kteří se buď snaží dosáhnout superschopností, slávy a postavení, nebo o tyto superschopnosti, slávu a postavení přišly a snaží se je buď získat nazpět, nebo se alespoň pomstít. Špatná fantasy je potom taková, v níž hrdina už od prvních stránek superschopnosti, slávu i postavení má a celý jeho pobyt v knize slouží pouze k jeho vlastní exhibici a čtenářům jako vzor ve stylu: “čumte, volové, k čemu je dobré mít svaly, moc a slávu”.

    Z ukázky jsem nabyl dojmu, že hrdina už superschopnosti má, patrně vrozené, a teď se je jen snaží ovládnout. Čím si je sám zasloužil? Komu může posloužit jako vzor? Leda čtenářům, kteří doufají, že jsou taky latentní superhrdinové, že se jednoho dne mohou probudit s nabušenými svaly, telepatickými schopnostmi nebo obratností akrobata. A to už jsme prakticky zpátky u superhrdinů typu Spidermana, Supermana, Green Lanterna a desítkami a stovkami dalších, okostýmovaných lidí, kteří jsou v běžném životě příšerní lůzři s brýlemi a dobromyslnou povahou, buzerovaní svým šéfem, ale kterým stačí hupnout do kostýmu a voilá, mění se v superhrdinu, který všem padouchům nakope, ehm, ciferník. Z tohoto davu hastrošů se odlišuje Batman, který se sám rozhodl stát se hrdinou a který si to vše může dovolit, protože nemá normální zaměstnání, má neomezené finanční prostředky a své průměrné, nebo vytrénované tělo (Batman Begins) doplňuje arzenálem superhračiček, díky kterým se mění v postrach zločinců.

    Uvidíme, kam zařadit našeho vidláka z Diablovského univerza. Ukázka mi však moc nadějí nedává. Komentoval jsem ukázku, ne celou knihu jako takovou. Že ve mně vyvolala výše uvedený dojem, to už není můj problém.

  17. 2Acidburn:
    Oprosťme se od vidláka, ale vraťme se k typům příběhu.
    Je tu totiž možnost hrdiny, pro kterého jsou jeho schopnosti handicapem a prokletím, který se snaží od nich odprostit a pokud možno žít jako normální člověk. Jeho cílem je pokud možno své schopnosti potlačit, nebo v nejhorším případě přijmout a naučit se s nimi žít.
    Není to zrovna častý typ, ale nezapomínejte na to, prosím. 🙂

  18. Elinor, Prochazka intelektual?
    Bavíme se o tom Procházkovi JWP, co píše JFK, Kena Wooda a kyberpunk? Myslíš tu poslední jeho knížku se scifi povídkami a horory? Až se na tuhle diskusi chudák dostane, tak myslím, že to tvé zařazení s ním sekne.

  19. 2 Ssirios
    No, taky jsem byla v šoku a myslím, že šokování Procházky tímto zařazením bude vcelku spravedlivá odveta za to, jak jsem se cítila, když jsem se nic zákeřného netušíc vrhla na jeho první ne-JFK text… xD 🙂

    Procházku jsem začala číst, abych si doplnila základní scifistické vzdělání, měla jsem od něj načteno akorát JFK… a pak se nestačila koukat, protože jeho ostatní věci mi přišly jako klasická postmoderna, u které si ale navíc autor dělá z klasické postmoderny srandu (za což u mě získal velkého bludišťáka).

    Každopádně ve chvíli, kdy jsem v kyberpunkové antologii začala číst “Lady in blackout aneb Rox’n’roll v černém”, tak jsem nestačila nechápavě zírat. Měla jsem své představy – a ono se z něj vyklubalo tohle! 😀
    Teď toho čtu povícero (jeho poslední knížku), vím, že ji budu číst dlouho, a zastávám teorii, že se to kdysi dávno rozhodl Procházka natřít inťošům na jejich vlastní půdě a jejich zbraněmi k tomu. A dosti mu to vychází. Být ještě gymplem povinná, tak jej v češtině použiju jako příklad ideálního postmoderního textu – využívání populárních žánrů a kulis, jednodušší příběh, a následně nastavěné vrstvy, sem tam mrknutí za scénou, a k dovršení všeho satirizace postmoderního chápání literatury a následný návrat k příběhu.
    (Taky to celé může být z mé strany metainterpretace, že 😀 😀 😀 – každopádně je pro mě JPW jeden z mála autorů, které musím číst s mozkem zapnutým na plný výkon)

    Z Kena Wooda mám přečtené jenom ukázky, tak to nemůžu posoudit, každopádně plánuju přečíst, jak čas a nervy dovolí.

  20. 🙂
    Ještě k vidlákovi. I když to v tomto případě, uznávám, nebude, tak ještě stále je možnost, že se z něj stane antihrdina. Protože ty zničehonic nabyté superchopnosti prostě dotyčný nezvládne.
    Takové řešení je imho jedno z těch nejlepších. Měl jsem upřímnou radost, když se to stalo třeba v Otrocích temnoty. (Warhammer, Gav Thorpe)
    A když to poté sklouzne někam k dark fantasy, ještě líp. I když je to takový ošemetný pojem. Člověk stejně kladného hrdinu najde. To jediné mi vadilo na Černé legii, spoustkrát zmíněno, že je to fantasy bez kladného hrdiny a minimálně Felčar byl chtě nechtě ten kladnej.

  21. 2 ppolda:
    O otázkách kladnosti bychom se mohli bavit hodně dlouho, osobně tvrdím, že se správnou autorskou manipulací s fakty by se dal minimálně antihrdina udělat i z Melkora a to je snad jediný skutečně hardcore záporák už z přirozenosti. 🙂
    Felčar je fajn chlap, za kladného hrdinu nebývá považován především lidmi, kteří mají představy o tom, že kladné postavy musí být něco ve stylu hrdinských eposů či lépe, rytířských románů. Nebo dračákovské zákonné či zmatené dobro. 🙂

    Jinak v to nezvládnutí superschopností bych příliš nevěřila – Thorpe je pro mě v trochu jiné lize psaní než Knaak, u toho mám dojem, že by to sice zvládl napsat a zajímavě k tomu, ale nejspíš by si to nelajzl kvůli cílové skupině. 🙂 Ale pokud tam bude antihrdina “požíraný” superschopnostmi, tak rozhodně napiš – v takovém případě bych si to už z tohoto důvodu ráda přečetla. 🙂

  22. Elinor?
    Milá Elinor,
    mezi zuby drtím nitrogylcerin, zvolna dýchám, ležím, ten prášek je hnusnej. kyselej, smradlavej … Tvá odplata se zdařila. Nehnutě zírám na bílej strop (v Indii je bílá barva pohřební) a říkám si, když se mi v letmým pohledu zleva zjeví zlatá barva Fantasy Planet – co jsem to zas posral… Čumím. Nevím, kdo jsi, ale jsi hustá.
    Vynechám toho postmodernistickýho šmejda JPW, o němž možná byla řeč, ale myslím zejména Tvou (micro)esej…
    To je vono, holka. Kontroverzní, provokující a mnoho lidí seroucí… Klaním se. Seš moje krevní skupina. Bez smajlíku. Opakuji: čumím a jsem nadšenej z lidí, jako seš ty. Super generace!

    jwp

  23. 2 Elinor
    OK. Docela mě ten překlad odrazuje, ale co nevidět mám svátek, tak si Diablo nadělím a pak tu reportnu. 🙂

  24. Acidburn by se musel napřed naučit googlit
    As the pair came up to him, he immediately growled, “There’s a body out in the woods behind me! Near where the forest first thickens!”

  25. Ach 🙁
    Proklet budiž den, kdy jsem se začetl do zdejších komentů. 😀 Vždy´t já nad tou knihou kvůli vám teď přemýšlím. Jste mě naočkovali. 🙁 😀
    Určitě tam je jistá průhlednost a klišovitost. Především, co se postav a jejich určení týče, ale čte se to setsakramentsky dobře a o to snad jde především. 😉
    Překlad je fajn, nečetl jsem originál, ale žádná podivně volená slova, či kostrbatá souvětí tam zatím nejsou.
    2 Elinor: Jsem lehce za polovinou a nějaký boj s tou mocí zatím neproběhl. I když by tam, minimálně podle anotace, být měl. 🙂 Takže asi nejspíše nic pro tebe. Já se snad dočkám ke konci nebo v dalších dílech. 🙂

  26. Černá legie
    Krátký přípodotek ke Cookovým knihám v češtině. Ano, prodávají se mizerně a pomalu (za prodělek na “Pánovi tichého království” bych měl all-inclusive dovolenou u moře pro celou čtyřčlennou rodinu v pětihvězdičkovém hotelu), ale ještě jsem nad ním úplně hůl nezlomil. (Ostatně, i Eriksson mi říkal, že Cook, jeho vzor, se ve všech zemích dostával ke čtenářům pomalu a klopotně.) Trochu do toho sice zasáhly čachry s DPH, ale pořád bych chtěl celou sérii Černé legie “zrestartovat”, protože tohle cítím jako nevyrovnaný dluh vůči čtenářům. Tak držte palce. 🙂

  27. Assassin Creed nebolo az take hrozne citanie, dokonca som nad tym 3x zaspal v autobuse cestou do prace 🙂 je pravda, ze to bola blbo napisana nuda, ale rano, ked mam neprebudeny mozog, sedim v autobuse, v tvari vyraz cerstvo vykopanej zombie … Diabla som cital vsetky 4 knihy co vysli v cestine, taky priemer, na cestu do prace, pripadne zaspatie v gauci po blbom dni a unave z deti je to idealne … takisto Warhammer (pridat k tomu este pohar cerveneho Merlotu alebo Cabernet Sauvignonu, v pozadi huci serial Frasier ….)

  28. 2 Ogre
    Assassins Creeds vyhlíží jen jako pustý přepis dialogů ze hry s přidanou (špatnou) omáčkou. 🙂 Zatímco jiné knižní série podle her daný svět dále rozvíjejí, tak AC se omezuje na čistý přepis hry. Včetně lineárního postupu – získej, předej Leonardovi, nauč se, přeskoč pár let. Nejvíc mě sejřilo, že tam ani není dáno, kdy je ten letitý přeskok. Prostě se člověk v půlce kapitoly dozví, že uběhlo tolik a tolik let 😀
    Možná pro gamefannerdy (No offense), ale nedokáži si představit, že by se v té knize zléhl kdokoliv jiný. )

  29. 2 ppolda:
    Tak ani game fandové nemusí být právě odvázaní, ad. recenze Štěpána Jury na Sardenu

  30. 2 Elinor
    Tak jsem si to přečetl a koukám, že máme s autorem recenze prakticky totožný názor 😀 To potěší, že v tom nejsem sám.

  31. pozn.
    Výborná knížka… Silný,emocema prosycený konec. Ty hovna které tu píšete mě otáčí. Přečtěte si ji.. pak tady vypište komentář.

Zveřejnit odpověď