Radovan Kolbaba: Pevnost zoufalství

Eralis er Gwendor seděl v malé audienční místnosti a musel se hodně přemáhat, aby nevstal a neodešel.

„Vaše Výsosti,“ oslovil ho sluha stojící u dveří. „Přišel velekněz bohyně Sandol Kah, pan Safran Payn.“

„Uveď ho dál, a ať nás nikdo neruší,“ poručil král a zhluboka se nadechl.

V hloubi duše nesnášel desítku nových bohů a hnusili se mu jejich kněží. Bohužel si mezi lidmi získávali stále více příznivců, a jak slábli staří bohové, ti noví – temní – sílili. Safran Payn ho již několikrát žádal o audienci a Eralis se jí vždy vyhnul. Ovšem poté, co církev Sandol Kah věnovala věčně hladové královské pokladně ohromnou sumu peněz, už prostě nešlo dál neodbytného kněze ignorovat.

Rytíři stojící přede dveřmi otevřeli a dovnitř vstoupil malý odporný mužík. Eralis slyšel zkazky o jeho vzhledu, ale žádný popis ho nepřipravil na to, co teď stálo před ním.

Velekněz výškou připomínal trpaslíka, ale v tom veškerá podobnost s nezdolným lidem končila. Jeho vyhublé nahrbené tělo, scvrklou kůží potažené kosti místo paží a nejisté nohy způsobovaly, že se zdálo, jako by se měl každým okamžikem zhroutit a rozpadnout. Z širokých žabích úst vyčuhovaly neskutečně křivé zuby, několik posledních dlouhých mastných vlasů se zavile držely na šišaté lebce. Největší lítost však vzbuzovaly jeho oči, zdánlivě rybí a slepé, zalité čímsi, co mohlo být stejně tak slzy, jako zákal.

„Posaďte se,“ nabídl mu Eralis křeslo naproti sobě, přestože to původně neměl v plánu.

„Vaše Výsost je velice laskavá,“ odpověděl velekněz tichým plačtivým hlasem, hodícím se spíše pro malou dívenku, která ztratila oblíbenou panenku.

„Jménem koruny i království vám chci poděkovat za dar královské pokladně,“ pokračoval panovník odměřeně.

„S potěšením,“ zakňoural Safran Payn. „Církev bohyně se snaží ulevit strašlivému utrpení chudáků všemi prostředky a věříme, že Vaše Výsost nejlépe rozhodne, kde jsou tyto prostředky potřeba ku pomoci prostému bídnému lidu.“

Eralis mu nechtě musel dát za pravdu. Mladé království ve svých hranicích skrývalo tisíce nuzáků žijících na pokraji vyhladovění. Invalidé z válek s vojskem drakočlověka Zyla i noví přistěhovalci nemající více než naději, že se ve svobodném království budou mít lépe než ve svých původních domovech, tvořili příliš velkou část obyvatel hlavního města. Jejich příliv neutichal ani takřka pět let po válce.

„Využijeme peníze od vás na podporu řemesel a obchodu,“ vysvětloval král své záměry. „Vytvoříme stovky nových pracovních míst a pomůžeme všem, kteří chtějí pracovat.“

„A co ti, kteří pracovat nemohou?“ takřka zaúpěl Payn.

Dobrá otázka, pomyslel si Eralis. Co s těmi neužitečnými?

„Pokud se zvedne hospodářství země, budeme moci budovat sirotčince a podporovat potřebné,“ pronesl nahlas.

„Jak považuje Vaše Výsost za nejlepší,“ sklonil velekněz hlavu a Eralisovi cosi říkalo, že to drobný mužík za nejlepší určitě nepovažuje.

„Ještě je tu jedna záležitost, o které jsem chtěl s vámi mluvit,“ změnil král téma hovoru. Neříkal sice tak docela pravdu, ale věděl, že se tomu nemůže vyhnout. Ostatně dříve či později by s tím vyrukoval Safran Payn, tak proč to odkládat? Eralis chtěl mít audienci s nechutným mužíkem co nejdříve za sebou. „Obchodní gilda Varemar již po několikáté podala stížnost koruně na vaši, cituji: ,okupaci jejich zákonně nabytého majetku‘. Za království nemohu než říci, že se jejich nárok zakládá na platné smlouvě o prodeji pozemku a budov na území města Rilondu.“

„S Vaším dovolením,“ zaskřehotal velekněz a přerušil tak svého vládce. Eralis mu gestem udělil svolení. „Gilda koupila Konvent a jeho pozemky od místodržícího Dedara Strbice za směšně nízkou cenu a jistě víte, že by se tak nikdy nestalo nebýt korupce a úplatků. Jak Gilda, tak záhadně zesnulý místodržící se v korupčním prostředí pohybovali jako ryby ve vodě.“

Sice nemusel pohlédnout na krále ve chvíli, kdy mluvil o „záhadně zesnulém“, ale Eralis s ním souhlasil. O všudypřítomné korupci a zkaženosti Gildy i mnohých představitelů města věděl lépe než kdokoliv jiný. Jako mladý markrabě s fakticky žádnou mocí se s ní zoufale potýkal řadu let, než přišla válka a s ní možnost použít dříve nepřístupné metody.

„To však nic nemění na tom, že podle zákona Konvent patří Gildě,“ připomněl panovník.

„Podle zákona ještě před vznikem království,“ upozornil ho Payn. „To vy, můj pane, rozhodujete o tom, co je, nebo není v mezích zákona. Navíc to rozhodně není v mezích spravedlnosti. Konvent je nyní útočištěm chudých a nemohoucích. Jeho pobořené zdi jim poskytují ochranu, kterou jinde nenajdou. Stovky by jich zemřely, kdyby církev Sandol Kah neměla k dispozici takové místo.“ Zdálo se, že se velekněz rozpláče. Kňoural čím dál více a jeho řeč přerušovaly občasné vzlyky. „Přijďte se podívat, ať na vlastní oči spatříte, co jsme vybudovali.“ Toto pozvání Eralis rozhodně nehodlal přijmout, a tak je přešel mlčením. „Vždyť kdo jiný by měl mít soucit s trpícími mrzáky než vy, můj pane?“

„Jak to myslíš?“ zavrčel král podrážděně a naklonil se blíže k subtilnímu hostovi.

„Copak není mrzákem muž, který nikdy nespatří své děti? Jehož sémě neponese jeho odkaz následujícími generacemi?“

Kněz mluvil soucitně. Eralis však dobře věděl, že nelituje, ale vyhrožuje. Svoji impotenci držel král jako nejpřísněji střežené státní tajemství. Za každou cenu budoval pověst muže dýchajícího pro svou zemi. Muže zavaleného povinnostmi i starostmi natolik, že jim obětuje vlastní štěstí i rodinu. Mužík před ním však znal pravdu a Eralis mohl jen hádat, co z toho plyne pro něj.

„Odejdi,“ poručil král. „Mám další věci, kterým musím věnovat svůj čas.“

„Ó jistě,“ poklonil se Safran Payn vsedě a teprve poté namáhavě vstal. „Váš čas je vzácný a já Vám děkuji, že jste mi ho věnoval.“

S těmi slovy se odšoural pryč a zanechal krále jeho chmurným myšlenkám.

Gorgham spatřil hraběcí hosty ještě dřív, než stanuli přede dveřmi a zazvonili na zvonek. Věděl, že se jeho pán přátelí s podivnými existencemi, ale ti dva se mu líbili ze všech nejméně. Měl však za povinnost je uvítat – na ničem jiném nezáleželo. Jakmile dlouhovlasý muž zatahal za šňůru domovního zvonku, otevřel Gorgham dveře a uklonil se jemu i ženě, jak se slušelo na majordoma poctivě vykonávajícího svoji práci.

„Vítejte v domě hraběte Střelova ze Střelova,“ uvedl oba do prostorné předsíně. „Předpokládám, že jste pan Tarag a paní Iandži.“ To, že oba používali pouze jediné jméno, ukazovalo na jejich prostý původ. „Připravil jsem vám pokoje v prvním patře. Pro každého jeden. Následujte mne, prosím.“

Trpasličí majordomus se k nim otočil zády a vyrazil ke schodišti. Šli za ním sotva slyšitelnými kroky. Držení těla, chůze a především jejich oči mu dělaly starosti. Oba byli na první pohled nebezpeční, s velkou pravděpodobností chladnokrevní zabijáci. Mužovy modré oči mrazily, ale pořád působily příjemnějším dojmem než zrak jeho společnice. Duhovky, v nichž se skloubila hnědá, zelená i zlatá barva, by mnohé muže jistě uhranuly, nebýt šílenství, které z nich vyzařovalo. Gorgham se sám dvě desítky let potloukal světem jako žoldnéř, a s lidmi jako byli tihle dva, měl dostatek zkušeností. Pouze záporných.

„Zde je komnata dámy,“ otevřel dveře do prostě zařízeného pokoje. „Není nijak přepychová, avšak pokud byste si přála více…“

„Bude stačit,“ utnula ho žena a vstoupila.

Bez rozloučení za sebou zavřela.

„A zde je váš pokoj,“ přešel trpaslík ke dveřím na druhé straně chodby. Instrukce zněly jasně. Dva skromné pokoje, pokud možno co nejdále od sebe. „Snad se vám tu bude líbit.“

„Díky,“ procedil muž skrze zuby a vstoupil.

Na Gorghama hleděl se zvláštní směsicí odporu a nenávisti. Vlasatý válečník se ani nesnažil zakrýt své pohrdání trpaslíky.

Rasista, pomyslel si majordomus. Zatím se naštěstí zdálo, že nebude chtít vyvolávat konflikty. Víc si Gorgham ani nemohl přát. I tak se rozhodl, že dnes před spaním přebrousí sekeru.

Iandži přehlédla pokoj s jedinou židlí, stolem, skříní a postelí. Na chvíli přemýšlela, k čemu je špagát visící vedle dveří a potom to pustila z hlavy. Měla v ní už tak dost věcí.

Když jí pirát konečně prozradil, co udělal s Nae, její srdce poskočilo radostí. Ještě před dvěma dny její dcera žila. Sice ji prodali jako kus dobytka, ale pořád dýchala. Racek, se špičkou nože u oční bulvy, přísahal, že jí neublížil. Na to se prý zdála dobře zpeněžitelná.

Až příliš rychle se však radost vytratila a Iandži zmítaly pochybnosti snad ještě strašlivější než dříve. Usedla na postel a dala hlavu do dlaní. Takto vydržela, dokud na chodbě nezaslechla hlasy – Taraga a nějaké mladé dívky. Podle toho, jakým způsobem horala oslovovala, nejspíš služky.

Dlouhovlasý svalnatý muž to přes svůj vlčí vzhled se ženami vždy uměl. Nejenže mnohým imponoval silou, která z něj vyzařovala, ale v jednání s nimi dokázal být nečekaně něžný. Iandži o tom věděla své. Mohla jen hádat, kdy služtička skončí v jeho posteli.

„Díky,“ řekl Tarag. „Já jí to vezmu.“

Rozloučil se a dívka odešla. Ani neklepal, věděl, že Iandži o něm ví.

„Pojď dál,“ pozvala ho dovnitř až poté, co ho nechala dostatečně dlouho čekat.

Neslyšně vstoupil a položil na stůl dva tácy s jídlem a poháry vody. Vzal ten svůj a zhluboka se napil. Poté uchopil druhý pohár a podal ho Iandži.

„Co teď?“ zeptala se, zatímco hleděla na hladinu nápoje, chvějící se v jejích roztřesených rukou.

„Sejdu se s jedním známým,“ vyprávěl horal, zatímco seděl u stolu a pojídal svoji porci. „Zjistím, kde žije ten obchodník.“

Tím obchodníkem měl na mysli muže, jenž od Racka podle jeho vlastní zpovědi koupil Nae.

„Dluží ti něco?“

„Dá se to tak říct.“

Iandži kývla hlavou a na jeden zátah vypila obsah poháru. Na dně seděl nějaký kal, ale co mohl člověk čekat od městské vody. Podívala se na tác s jídlem a obrátil se jí žaludek. Ani po několika dnech hladovění neměla na jídlo pomyšlení.

„Ta schůzka je v poledne?“

Tarag přisvědčil.

Čím dřív, tím líp, pomyslela si. Poledne už klepalo na dveře. Náhle jí přepadla nepřirozená ospalost. Nedokázala se jí ubránit. Než se jí zavřela víčka, stihla si jen vynadat za vlastní hloupost.

Tarag jí sundal boty i svrchní oblečení a uložil ji do postele. Nakonec její na kost vyhublou postavu přikryl a poté spořádal i její porci. Posbíral nádobí, zatáhl za šňůru vedle dveří, vyšel ven a pečlivě za sebou zavřel. Na schodech potkal přivolanou služku.

„Bude teď dlouho spát,“ kývl směrem k Iandžině pokoji, zatímco dívce podával tácy. „Nerušte ji.“

„Vaše paní vypadala hodně unaveně,“ dovolila si pihovatá dívka při těle vyjádřit vlastní názor.

„Není to moje paní.“

Rozloučil se se služkou a vyrazil do ulic znovuzrozeného měs­ta.

Pamatoval si Rilond jako metropoli překypující životem i jako opuštěné neobyvatelné trosky. Když z města před takřka pěti roky odcházel, zůstaly z většiny domů pouze obvodové zdi a barikády suti v ulicích. Válka, obléhání a hlavně řádění draka připravily o domov desítky tisíc lidí. Tarag tehdy věřil, že by bylo nejlepší srovnat zbytek se zemí a zapomenout, že tu nějaké město vůbec stálo.

Současný Rilond však pomalu zvedal pyšnou hlavu, a mnohá místa se alespoň blížila svojí předcházející kráse. Řemeslnická čtvrť byla plná lešení, lopotících se zedníků i lidí spěchajících za prací.

Žádný z nich však nešel tak rychle jako Tarag. Horal létal dlouhými kroky mezi místními jako vítr, přestože věděl, že tím na sebe zbytečně přitahuje nežádoucí pozornost. Nedokázal si pomoci. Nesnášel mnoho lidí na malém prostoru a jeho tělo na ně reagovalo, jako by je chtělo setřást. Marně.

Neunikl tak pozornosti ženy, která byla snad ještě nápadnější než on. S oděvem odhalujícím křivky stehen, holé břicho, obliny ňader i svalnaté paže vybízela každého k ohlédnutí. Muži se mohli potěšit její smyslnou postavou a ženy odsoudit nedostatečné a naprosto nevhodné ošacení. Nikdo jí však nevěnoval více než jeden pohled. Mohl za to obrovský pes po jejím boku. Zvíře sahající ženě nad pas, s dlouhými chlupy, mohutným tělem a mordou, kterou by zakouslo i medvěda, kráčelo vedle své paní a žlutýma očima těkalo po kolemjdoucích. Přestože měl pes k hlavě řetězem připevněný kovový náhubek, nikdo se k němu nepřiblížil na méně než pět kroků. Kolem něj i jeho paní tak vznikl prostor jen pro ně samotné. Pouze Tarag narušil neviditelnou hranici a vysloužil si za to hluboké zavrčení. Ani si toho nevšiml. Stále nenašel místo setkání a čas se krátil.

Když konečně stanul před smluveným podnikem, musel se v duchu zasmát. Cedule hlásila „U chcíplého draka“ a kresba znázorňující mršinu bestie, která takřka srovnala město se zemí, vypadala přesně tak, jak si ji Tarag pamatoval. Malíř měl pravděpodobně předlohu přímo před sebou.

Zhluboka se nadechl a vešel.

V lokále posedávalo jen pár hostí, Tarag si snadno našel volnou lavici v nejzazším rohu nálevny. Statný hostinský s hlavou jak naleštěné koleno před něj bez optání či pozdravu postavil korbel s pivem a vrátil se za pult, odkud ostřížím zrakem pozoroval hosty. Horal nechal pivo pivem a čekal na svou spojku. Přišel sice na smluvené setkání pozdě, ale zdálo se, že i tak je tu první.

Od nevelké skupiny u jednoho ze sousedních stolů se oddělila drobná dívka a vyrazila přímo k Taragovi. Aniž by cokoliv řekla, usadila se naproti němu a upřela na něj zpod dlouhých řas hluboké černé oči.

Horal jí zkoumavý pohled oplatil. Nespatřil na ní nic výjimečného – byla vyhublá a neupravená, s příliš dětským obličejem. V prostých ošuntělých šatech vypadala jako dítě ulice. Její oči a drzost, s jakou si přisedla, ho ale varovaly, že mladistvou tváří pouze klame okolí.

„Tarag?“ zeptala se, když už se ticho zdálo neúnosné.

„A?“

Nijak jí to neulehčoval, parchant. Vrabča měla problémy jednat s myslícími tvory, natož s muži.

„Poslal mě Siwin,“ vymáčkla ze sebe konečně to, co Tarag předpokládal.

„Proč nepřišel on?“

Barbar vypadal podrážděně. Patrně jejího šéfa už tak moc nemusel a ten se teď ještě nedostavil na domluvenou schůzku a místo sebe poslal malou holku. Četla to v těch ledových očích. Měla sto chutí poslat horala do oněch míst a odejít.

„Tien někam zmizela.“ To ona tak dělává, řekla si pro sebe. „Siwin musel do Albirea řídit síť místo ní. Určil mě, abych ti pomáhala, s čímkoliv bude potřeba.“

Drsně vypadající muž dlouho nepromluvil. Vrabča čekala, kdy se jí konečně vysměje, jak na to byla zvyklá. Díky její vizáži ji bral vážně jen málokdo, po celý život musela světu kolem sebe a lidem v něm dokazovat, že za něco stojí. Když vlasatý barbar konečně promluvil, nenašla v jeho hlase ani stopu pohrdání.

„Potřebuji najít kupce jménem Adem Kovarič.“

Dívka to jméno v životě neslyšela. V přeplněném Rilondu, do něhož každý den přibyla aspoň dvacítka nových obyvatel, to ale nic neznamenalo.

„Do zítřka ho najdu,“ slíbila. „Kde bydlíš?“

Kupodivu nevypadal pohoršen jejím tykáním. Tykala každému, ale spoustě lidem to vadilo. Od muže dvojnásobného věku čekala alespoň náznak protestu.

„Horní ulice. Dům hraběte ze Střelova.“

„Znám.“ Jeden z těch hezkých dvoupatrových a útulných domků. Od chvíle, kdy poprvé navštívila podobný, přála si také takový vlastnit. „Pošlu ti zprávu, jak to vypadá. Chceš ještě něco?“

„Spěchej.“

Otočila se ke svému stolu a přivolala jednoho z mužů, co u něj seděli. Asi o dekádu starší chlap nijak neprotestoval, když mu poručila hledat kupce. Za chvíli se zvedl a odešel celý dívčin doprovod.

„Už se na tom pracuje,“ oznámila Vrabča Taragovi.

„Výborně.“

Podrbala se v hnízdě, které měla na hlavě místo účesu. Nad něčím usilovně přemýšlela.

„Budeš to?“ ukázala na netknuté pivo.

„Nebudu.“

„Můžu?“

„Můžeš.“

Lačně si ho přitáhla k sobě a zhluboka se napila. Nádoba po chvilce zela prázdnotou.

„Jak dlouho pracuješ pro Siwina?“ zeptal se, sotva dopila.

„Dlouho.“ Neměla ráda, když se někdo babral v jejím životě. Vlastně to nenáviděla. „Proč?“ zeptala se útočně.

„Chci vědět, proč vybral právě tebe.“

„Prcek naznačoval, že to má něco společného s unášením žen, a o to se já zajímám,“ prozradila mu více.

Kývl hlavou a vstal.

„Dej si na mě ještě jedno. A nebo dvě,“ dodal, když si všiml hostinského, jak míří ke stolu se dvěma plnými korbely.

Do zítřka sice bylo lepší, než doufal, ale pořád mu zbývala spousta času, a čas představoval strašlivého nepřítele. Zítra už může být pozdě. Stejně jako dnes, pomyslel si chmurně. Nejen Iandži, i jeho sužovaly černé myšlenky a strach, jakému dosud nečelil. O sebe se nikdy nebál. Jeho život za mnoho nestál a přijít o něj by nebyla ztráta. Nae však miloval, jak jen milovat dokázal. Přestože ho od ní vyhnali a přestože ji neviděl od jejího dětství, stále měla polovinu jeho krve. Tu druhou jí darovala žena, která pro Taraga kdysi znamenala celý život. Ještě před tím, než ho začala nenávidět.

Ponořen do vlastních myšlenek procházel nazdařbůh ulicemi města a porovnával starý Rilond s novým, povstávajícím z prachu a popela. Nejprve prošel centrum a řemeslnickou čtvrť, kde panoval čilý stavební ruch. Vše nasvědčovalo tomu, že Rilond již brzy získá svou bývalou slávu. Poté se ale veškeré pozlátko vytratilo a obraz hrdého města znovu se rodícího do krásy a prosperity se rozpadl jako domeček z karet. Tam, kde žila chudina, připomínalo město ohavný vřed, zralý akorát tak na vyříznutí. Vyhublí, špinaví, páchnoucí nuzáci obývali trosky domů, pospravované vším možným – od dřeva po říční bahno. Hleděli na něj smutnýma očima lidí, kteří ztratili veškeré naděje a den za dnem nežijí, jen živoří.

Dokonce ani Ďolík, nechvalně proslulá čtvrť prostitutek, hazardních hráčů a opilců, ani v nejmenším nepřipomínal svůj dávný věhlas. Kurtizány, jimž muži padali k nohám po desítkách, vystřídaly neupravené rozhoďnožky za pár drobných. Namísto podniků plných veselí a drahého alkoholu našel Tarag hrst nevábných putyk. Na náměstíčku, které dříve bývalo centrem nočního života Rilondu, se na chvíli zastavil. Z kdysi krásné kašny zbývalo několik kamenů, po dlažbě z barevných kvádrů nebylo památky.

Zatímco vzpomínal, přimotala se k němu skupina nevěstek a nabídla mu své služby. Mohl mít jednu, nebo klidně všechny. Stačilo prý říct a zaplatit. Nechtěl žádnou, ale jeho „ne“ jim nestačilo. Naléhaly a otíraly se o něj. Ani pohled, před nímž couvali zkušení válečníci, je neodradil. Nakonec se musel vymanit z jejich těsného kruhu, který se kolem něj stahoval, dosti nevybíravým způsobem – prostě přes ně prošel. Vysloužil si tím mnoho nadávek a také několik kleteb týkajících se jeho rozkroku.

Teprve nyní si uvědomil, že mu něco chybí.

Sáhl k pasu, avšak měšec už změnil majitele. Tarag v něm neměl mnoho. Drzost, s jakou ho okradli, ale horala rozzuřila.

Vztekle se zadíval na sedm prostitutek. Jen sedm, ještě před chvílí se bránil osmi. Prodral se skrz ně, a ačkoliv se ho snažily zpomalit, rozrazil je jako stébla trávy. Utíkal do nejvzdálenější ulice a sotva zabočil za roh, spatřil prchající ženu. Vlasy měla svázané do drdolu a v běhu za ní vlála dlouhá sukně. Neměla naději mu utéct a musela to vědět stejně jako on. Zahnula do další ulice a ukryla se do jakéhosi pobořeného stavení. Tarag nezaváhal a vyrazil za ní.

Dům zevnitř páchl plísní a díky deskám, které nahradily původní okna, v něm panovalo šero. Horalovy oči se rychle přizpůsobily a malou místnostní, patrně bývalou recepcí, vběhl do prostorného sálu. V někdejší tančírně chyběla část severní zdi, kdysi výstavní balkóny hrozily, že se každou chvíli zhroutí. Žena doběhla až k pódiu a cosi vyštěkla na šestici pobudů, kteří tam seděli.

Tarag zůstal u dveří a čekal, co se bude dít. Nevěstka ukázala jeho směrem a muži se zvedli. Cvičeným zrakem barbar okamžitě postřehl dvojici sekyr, tři masivní tesáky a jeden nůž vhodný nanejvýš tak na kuchání ryb. I tak měli více než on. Ve městě platil zákaz otevřeného nošení zbraní a Tarag nechal meč v domě Bora ze Střelova.

Šestice ozbrojenců se před ním rozestoupila do půlkruhu a znemožnila mu, aby se k ženě dostal bez boje.

„Vypadni vodsud!“ přikázal nejmohutnější z nich.

Tihle, na rozdíl od ostatních obyvatel chudinských čtvrtí, vypadali slušně živení. Patrně nějaký malý gang přiživující se na neštěstí druhých.

„Má něco, co je moje,“ oznámil jim Tarag. „Vezmu si to a půjdu.“

„Řekli jsme, vypadni!“ zopakoval mu chlap se sekerou.

Ani to nestihl doříct a Tarag vyrazil. Jednu chvíli stál, druhou už drtil zápěstí ruky svírající tesák. Stačilo stisknout, chlap stojící na pravém kraji zaúpěl bolestí a zbraň pustil. Dlouhovlasý válečník ji zachytil levou rukou a úderem lokte do spánku muže uspal.

Dokud se tělo jejich druha nesesulo k zemi, neměli ostatní jak zaútočit. Jakmile sebou ale pobuda praštil o podlahu, skočili nejbližší dva po horalovi.

Sekera a Tesák, pojmenoval je v duchu Tarag. Kotoulem v bok se barbar dostal z jejich dosahu. Sekera byl blíž, ale než se stačil ohnat podruhé, nakopl ho horal do boku takovou silou, že padl nazad. V pádu rozhodil rukama a sekerou udeřil Tesáka do kolene.

Bojovou scénu přerušil ženský jekot. Horal si dovolil jeden rychlý pohled přes rameno a spatřil nevěstku, jak před něčím vyděšeně couvá. Cosi obrovského se dralo dovnitř dírou ve zdi.

Ať to bylo cokoliv, muselo to počkat. Tesák se Sekyrou se zvedali ze země a okamžik Taragovy nepozornosti se pokusil využít nejmenší člen gangu. Štíhlý chlapík s malým nožem naznačil útok na hlavu a vzápětí hbitě bodl po odkrytém břiše. Tarag prošel příliš mnoha souboji, než aby se nechal nachytat tak jednoduchým trikem. Ostřím tesáku přejel mrňousovi po předloktí a hlavicí ho udeřil zboku do spánku.

Zbývali čtyři.

Vlastně dva, Tesák a Sekyra se vydali čelit hrozbě přicházející skrz pobořenou zeď. Pro Taraga tak zbyli mohutný vůdce a funící tlusťoch. Horal sebral ze země nožík zneškodněného muže a potěžkal ho v dlani. Pro boj zblízka se drobná zbraň nehodila a o moc lépe ji nešlo využít ani na vrhání. Tedy pokud člověk neměl vypěstovaný dokonalý cit pro délku a váhu hozeného předmětu. Po celou dobu nespouštěl nepřátele z očí, ale ti se zatím k ničemu neměli, jen pasivně čekali na jeho první krok. Jasný důkaz nedostatku zkušeností ze skutečného boje.

Zdánlivě ledabyle švihl rukou a hodil nožíkem. Vůdce se sekyrou vykřikl, spíš překvapením než bolestí, a sklopil oči k čepeli zabodnuté ve stehně. Tarag se rychle přesunul až k němu, využil energie pohybu a kopem do hrudi poslal muže do zdi. Balkón nad hromotlukovou hlavou se nebezpečně zatřásl, když jeho těžké tělo narazilo do stěny. Obtloustlý chlap nedokázal reagovat. Horal mu vyrazil zbraň a poté ho pěstmi uspal. Ani se nestihl nadechnout a musel čelit rozzuřenému vůdci. Mohutný muž se rychle oklepal, nahmatal upuštěnou zbraň a vydal se oplatit nepříteli stejnou mincí. Ostří sekyry jen těsně minulo Taragův bok. Chlap divoce útočil, ale přitom s rozmyslem využíval výhodu, kterou mu poskytovaly delší paže i dlouhé toporo. Tarag se nesnažil zkrátit vzdálenost, pouze se drze vyhýbal svištícímu železu a teprve když polámaný a krvácející hromotluk zvolnil tempo, nalepil se mu rychlým přísunem na tělo, přes své rameno mu zlomil ozbrojenou paži a poté ho škrtícím chvatem poslal do říše snů.

„No, sláva!“ ozval se zvonivý ženský smích.

Tarag měl konečně dost času podívat se, co se děje na opačné straně sálu. Po podlaze, z níž dávno vytrhali veškeré parkety, tančila svůdná žena, zatímco se ji Tesák a Sekyra pokoušeli zasáhnout. Všemu netečně přihlížel kříženec psa s medvědem – jako by šlo o naprosto běžnou záležitost. Jeho paní dvěma ladnými přemety vzad prodloužila vzdálenost mezi ní a útočníky a ze sevřené pěsti vypustila těžký kovový předmět na řetězu. Roztočila ho nad hlavou a až poté, co s ním oběma mužům rozbila lebky, si Tarag uvědomil, že se jedná o psův náhubek.

Žena gestem, jakým se obvykle přikazuje služkám něco uklidit, přivolala chlupatou bestii. Obluda nepotřebovala pobízet a tesáky dorazila umírající útočníky.

„Že ti to trvalo,“ usmála se na Taraga, když k němu přišla blíž. Bojovník stál zdánlivě uvolněně, ale přitom byla každá částečka jeho těla připravená bránit se, bude-li třeba. „Neboj, neublížím ti,“ ujistila ho spoře oděná cizinka.

Nemohl jí věřit. Její tělo, pohyby i bojové schopnosti nabádaly k nejvyšší opatrnosti. Na druhou stranu instinktivně cítil, že mluví pravdu. Došel k nevěstce s prokousnutým hrdlem a vzal si zpět svůj měšec.

„To nebylo nutné,“ ukázal na mrtvé tělo.

„Okradla tě,“ pokrčila neznámá rameny. „Nepůjdeme ale raději na vzduch a sluníčko?“

Vojtič prošel davem čumilů až do domu, aniž by musel byť jen zpomalit. Jeho pověst i tvář tvořily neviditelné beranidlo, které způsobovalo, že před ním lidé ustupovali, sotva ho spatřili. Kývnutím pozdravil dva muže na stráži a vstoupil do bývalé tančírny „U veselého kopýtka.“ Pach smrti napovídal, že dnes tu moc veselo nebude.

„Co tu máme?“ zeptal se Marcela Čapici, sotva vešel do sálu.

Starší muž s nadváhou sebou trochu trhnul, ale pak se podíval do zohavené tváře svého kolegy a nervózně se usmál.

„Sedm mrtvých,“ začal i on bez pozdravu. „Z toho jedna žena.“

Nad každým mrtvým tělem stál člen městské hlídky s lucernou. Všichni do jednoho vypadali, že by nejraději vzali nohy na ramena.

„Známe jejich totožnost?“

„Zhruba.“

„Zhruba?“

Vojtič po něm loupnul okem bez víčka.

„Ti chlapi asi patří k jednomu z místních gangů. Zdá se, že dělali pro Kostěje.“ To neznělo dobře. „Žena nejspíš šlapala.“

„Jako každá druhá tady,“ zavrčel Vojtič sám pro sebe. „Takže máme na krku válku gangů?“ zeptal se nahlas.

„Tím si nejsem jistý,“ podrbal se Marcel na pleši. „Však se podívej sám.“

Vojtič obešel mrtvé. Jeho přítomnost jen zvýšila touhu strážných se světly utéci co nejrychleji domů. Spálená tvář a holé oční bulvy působily v umělém světle děsivě, jako by mrtvoly zkoumala sama smrt. Historky, které o Vojtičovi kolovaly, mu na vlídné pověsti nepřidaly.

„Nejprve bojovali, ale zdá se, že ani jeden nedostal smrtelnou ránu,“ zhodnotil Vojtič obhlídku. „Teprve potom je roztrhalo to, co si nejprve smlslo na ženě.“

„Myslíš, že tu máme vlkodlaka?“

„Ne,“ zavrtěl vyšetřovatel popálenou hlavou. „Myslím, že tu máme záhadu, kterou díky nadbytku práce nikdy nerozlouskneme,“ podotkl cynicky. „Jen musím poslat Kostějovi zprávu a vysvětlit mu, že se jeho chlapi patrně zamotali do něčeho, do čeho neměli.“ Marcel se nijak nepozastavil nad tím, že chce jeho kolega posílat vzkaz nejhledanějšímu rilondskému zločinci. „Ten blázen by jinak určitě rozpoutal válku.“

„A vadilo by to tolik?“ zeptal se Marcel pragmaticky. „Kriminálníci se pobijí mezi sebou, nám ubude práce a ve městě bude bezpečněji.“

„A jen tak mimochodem to schytají stovky nevinných chudáků,“ odtušil Vojtič Spálená tvář studeně a děsivým pohledem probodl hloupého kolegu.

Marcel Čapica ani nehlesl, jeho oči se však rozšířily strachem.

Vojtič se otočil a beze slova odešel. Spěchal na bohoslužbu.

O kus dál, sám mezi domy, si stáhl kapuci do obličeje a zbytky nosu i ústa bez rtů zakryl šátkem. Nepotřeboval se dát poznat, když z Ďolíku stoupal k pevnosti Konventu. Stříbřité světlo měsíce dopadalo na hradby a ty se jako kouzlem třpytily a vábily poutníky z celého města. Přestože kdysi nedobytné zdi nahlodal zub času, války i ruce lidí kradoucích stavební materiál, stále působily impozantně. Jen se člověk nesměl dívat na západní stranu, nad umělé jezero, kde hradby v podstatě přestaly existovat a nahradily je desítky primitivních domečků obývaných zoufalými chráněnci bohyně.

Vojtič se zamíchal mezi desítky dalších opozdilců a po chvíli stanul na rozlehlém nádvoří přeplněném mrzáky, podvyživenými dětmi, strhanými ženami a muži bez naděje, jako byl on sám. Právě končila první část bohoslužby, kdy se kněží Sandol Kah veřejně bičovali nebo jinak mučili, a vyzývali ostatní ke smývání hříchů světa sebetrýzněním, tak jako to dělají oni. Tuto část neměl rád a nijak mu nevadilo, že ji zmeškal.

Lidé naposledy plačtivě zvolali modlitbu k bohyni a na schody hlavní budovy, rozlehlé pevnosti dříve nazývané Depozitura, vystoupal shrbený rachitický mužík. Velekněz bohyně v každém rozněcoval lítost už jen svým neskutečně křehkým vzhledem. Jeho hlas a moc, kterou mu Sandol Kah propůjčila, však dokázaly zázraky.

„Trpící,“ oslovil své posluchače. „Vy, kteří na svých bedrech nesete strasti této země. Vy, které společnost vyvrhla. Vy, kteří ztrácíte naději a neznáte nic než bolest. Slyšte slova bohyně, která jako jediná sdílí vaše muka.“ Safran Payn mluvil tichým lítostivým hlasem, ale přesto jeho slova dolétla i do zadních řad, až k Vojtičovým uším. „Král mi udělil audienci a já mluvil s Jeho Výsostí.“ Mnoho lidí se zaradovalo, většina zvedla dychtivě hlavu, jako by čekali, že král mávne proutkem a zruší chudobu i hlad. Tak silně mezi nimi vládl kult dobrotivého panovníka. Vojtič si ale ideály nedělal. „Pověděl jsem mu o vašem strádání a na kolenou prosil, aby vám pomohl. Jeho srdce je však tvrdé a nedbá o svůj lid.“ Zklamání zasáhlo většinu posluchačů jako otrávený šíp. Spousta z nich v sobě stále nesla plamínek naděje na lepší budoucnost. Slova velekněze ty plamínky zhášela jako povodeň. Mnohé ženy se rozbrečely, malé děti, nechápající co se děje, se k nim brzy přidaly. „Král i šlechta na vás zapomněli,“ naříkal Safran Payn. „Jak bezcitní dovedou být. Vždyť co by byli bez vás,“ ukázal pohublýma rukama na pozorně naslouchající dav. „To vy jste bojovali jejich války, krváceli, trpěli a ztráceli své blízké. To vy je živíte svojí prací, krmíte je jídlem, které pěstujete, šatíte oblečením, které vyrábíte, hlídáte jejich klidný spánek za cenu vlastních životů. Vám by měli být vděčni a ne se od vás odvracet.“ Nářek žen, dětí i některých mužů se rozléhal mezi zdmi, avšak ani ten nepřehlušil řeč kněze promlouvajícího přímo do duše. Vojtič před sebou znovu spatřil svoji rodinu a z očí se mu vydraly slzy smáčející jeho zuhelnatělou pokožku. „Poslední nadějí tak zůstává bohyně. Modleme se tedy k ní a doufejme, že její věčné utrpení a muka jejích věrných zabrání tomu, aby dál strádali nevinní. Modleme se, protože to ona propůjčuje moc uzdravovat.“ Velekněz pokynul rukou a dva zavalití kněží před něj na nosítkách přinesli nehybné tělo. Položili ho knězi pod nohy a vmísili se zpátky do davu. „Hleďte, co způsobila jejich lhostejnost.“

Velekněz pozvedl lucernu a ozářil nemocného světlem nemilosrdně odhalujícím veškerou ubohost jeho stavu. Muž neměl žádný oděv a jeho tělo pokrývaly mokvající boláky. Většina lidí odvrátila tvář. Vojtič nikoliv. Ostrým zrakem hleděl na vzdálenou postavu, a když poznal, o koho se jedná, zadržel dech hrůzou. Dav nyní šeptal jeho jméno a všichni bez rozdílu mu přáli uzdravení, jež nebylo v lidských silách, nebo rychlou smrt.

„Radslav,“ hlesl rilondský vyšetřovatel jméno muže, který proslul svojí dobrotou a mezi chudáky měl pověst světce.

Bývalý obchodník nesmlouvavými metodami i neskutečně tvrdou prací vybudoval malé obchodní impérium a nastřádal ohromné jmění. Před rokem však prozřel při pohledu na strašlivé podmínky rilondské chudiny, otočil a začal své jmění rozdávat potřebným. Mnozí za jeho obratem viděli působení Safrana Payna. Šest měsíců nazpět však Radslav Trestewak ochořel a mezi lidmi se ukazoval stále méně. Při každé návštěvě chudinské čtvrti vypadal o poznání hůře, až jednoho dne prostě zmizel.

„Ó bohyně,“ žadonil velekněz nad umírajícím, „sejmi z tohoto chudáka jeho trýznění a navrať dobrou duši nám, kteří ji milujeme.“ Stovky hlasů se zvedly a prosili bohyni o Radslavovo uzdravení. „Vezmi jeho trýzeň za svou a dej mu poznat svoji nekonečnou laskavost a lásku.“

Vojtič prosil také.

Dlouho se nic nedělo, jen jeden hlas tvořený stovkami hrdel rozezníval pobořenou pevnost modlitbou. A potom vředy na Radslavově těle začaly ustupovat. Nejprve ztratily krvavě temnou barvu. Poté se scvrkly, až po nich nezůstalo více, než desítky drobných jizviček. Dav už dávno mlčel a se zatajeným dechem přihlížel zázraku. Když nahý obchodník otevřel oči a vzepřel se na rukou, padli všichni do jednoho na kolena a děkovali Sandol Kah.

Vojtič si ten okamžik zapamatoval na celý život. Štěstí a klid ho zaplavily jako vlna smývající veškeré strasti. Pod světle zeleným okem měsíce, mezi stovkami špinavých a páchnoucích lidí zažil pocit naprosté blaženosti a stejně jako oni na chvíli uvěřil v lepší budoucnost. Jako ve snách shlédl zbytek bohoslužby a jako mnozí další, ani on se neotočil hned po jejím ukončení, ale dál stál na svém místě a nepohnul se z něj, dokud jeho náboženské vytržení zcela nepominulo. Teprve, když na nádvoří zbývalo posledních pár zbloudilých a narodil se nový den, vyrazil pomalým nejistým krokem k bráně.

„To je dost,“ ozvalo se, když opustil Konvent.

Ze stínu vystoupila drobná dívka s rozcuchanými vlasy. Vojtič se okamžitě upamatoval na svoji pověst a rázem z něj byl opět nesmlouvavý strážce rilondských ulic.

„Co chceš?“ zeptal se, jakmile strhl nepotřebný šátek z úst.

„Adem Kovarič. Kdo to je a kde ho najdu?“

• Pevnost zoufalství
• Autor: Radovan Kolbaba
• Překlad: –
• Série: –
• Forma: paperback
• Počet stran: 208
• Cena: zatím nestanovena
• Vydá: Mytago, prosinec 2012