R. Scott Bakker: Válečný prorok (Princ ničeho – kniha druhá)

Vojsko, jaké tento svět nespatřil tisíce let, s sebou unáší také postavy, které se v jeho řadách sešly z různých pohnutek v závěru románu První přichází tma. Čaroděj Achamian s obavami sleduje přibývající znamení, která věští Druhou apokalypsu a znovuzrození obávaného Neboha. Zmítaný výčitkami, že zrazuje vše, co pro něho doposud bylo důležité, netuší, že nejtěžší zkoušky teprve přijdou. Barbarský náčelník Cnaiür se ocitá výš, než kdy čekal, ale o to propastnější jsou hlubiny šílenství, do nichž může upadnout. A Kellhusovi, princi z neznáma, zřejmě není cizí nic, co mu může pomoci k získání většího vlivu nad Služebníky Klu, těžce postupujícími za svým cílem na jih.

Druhá kniha cyklu Princ ničeho kombinuje originálním způsobem epické bitvy, v nichž řinčí zbraně, s niternějšími bitvami ducha, které jsou sice tišší, ale možná právě ony rozhodují o osudu světa.

Rozbřesk působil směle a Achamian se přistihl, jak přemýšlí, jestli rána vždy vypadají takto, když je vítá tisíc hrotů oštěpů. Sluneční paprsky vylétly od okraje nachové země a ozářily stráně a linie stromů jiskřivým ranním jasem. Sogijská cesta, stará pobřežní trasa, která byla starší než Cenejská říše, mířila rovně k jihozápadu, ohýbaná pouze stoupáním a klesáním kopců v dálce. Pomalu po ní postupovala dlouhá řada mužů ve zbroji, propojená výstrojními konvoji a po stranách lemovaná skupinami rytířů na koních. Tam, kde se jich dotklo slunce, protáhlo jejich stíny daleko do okolních pastvin.

Ten pohled naplnil Achamiana údivem.

Tolik let bledly starosti jeho dní před hrůzami jeho nocí. To, čeho byl svědkem prostřednictvím Seswathových očí, nemělo v bdělém stavu srovnání. Jistě, denní svět mohl i tak zraňovat, mohl i tak zabíjet, ale všechno jako by se to odehrávalo v krysím měřítku.

Až doteď.

Služebníci Klu byli roztroušení v krajině, kam až oko dohlédlo, shlukovali se kolem cesty jako mravenci na jablečné slupce. Tam skupina jezdců sledující linii vzdáleného hřebene. Tady rozbitý vůz ztroskotaný mezi proudy oštěpů. Jezdci ujíždějící cvalem přes kvetoucí sady. Místní mladíci pokřikující z vrcholků mladých bříz. Takový pohled! A to postihoval jen zlomek jejich skutečné síly.

Krátce po opuštění Momemnu se svatá válka rozdělila na jednotlivé armády, z nichž každé velelo jedno z Velkých jmen. Podle Xinema byla motivem zčásti prozíravost – když se rozdělili, mohli snáze shánět potravu, pokud by císař nesplnil svůj slib a nevydal zásoby – a zčásti umíněnost: inritští šlechtici se jednoduše nedokázali shodnout na nejlepší cestě k Asgiliochu.

Projas zamířil k pobřeží. Měl v úmyslu držet se Sogijské cesty na jih až k jejímu konci, než zatočí na západ k Asgiliochu. Ostatní Velká jména – Gotjelk se svými Tydonci, Saubon s Galeoty, Čeferamunni s Ainonci a Skaijelt s Thunjerci – usoudila, že Projas jde dokola, místo aby se přesunul po přímce, a vyrazila přes pole, vinice a sady hustě obydlené Kyranejské nížiny. Jelikož ze starých cenejských cest zbývalo o málo víc než rozbité stezky roztroušené po jejich domovinách, neměli ponětí, kolik času se dá na dlouhé cestě ušetřit, když je dlážděná.

Xinemus tvrdil, že současným tempem dorazí konrijský kontingent k Asgiliochu o několik dní dřív než ostatní. A i když si Achamian dělal starosti – Jak mohou vyhrát válku, když nad nimi vítězí obyčejné pochody? –, Xinemus se zdál být přesvědčený, že je to dobrá věc. Nejenže to získá slávu jeho zemi a princi, ale také to uštědří ostatním důležitou lekci. „Do hajzlu, i Skylvenďané vědí, že cesty jsou lepší!“ prohlásil maršál.

Achamian se trmácel se svou mulou po kraji cesty, obklopený vrzajícími povozy. Od prvního dne, kdy se svatá válka vydala na pochod, si zvykl ztrácet se ve výstrojních konvojích. Jestli šiky pochodujících vojáků vypadaly jako velká, vlnící se kasárna, výstrojní kolony zase připomínaly velké, vlnící se stodoly. Pach dobytka, tolik podobný pachu mrtvých psů. Sténání a vrzání nenamazaných náprav. Mumlání mužů, nemotorných a necitelných, tu a tam zdůrazněné prásknutím biče.

Prohlédl si chodidla – rozšlapaná tráva mu obarvila prsty na nohou dozelena. Poprvé se zamyslel nad tím, proč vlastně doprovází výstrojní kolony. Seswatha vždycky jezdil po pravé ruce králů, princů a generálů. Tak proč on nedělal totéž? Projas si sice ponechával masku nezájmu, ale Achamian věděl, že by jeho společnost připustil – i kdyby jen kvůli Xinemovi. Který žák potají netoužil po tom, aby měl v nejistých dobách svého učitele u sebe?

Proč tedy on postupoval s výstrojí? Byl to zvyk? Byl koneckonců stárnoucí zvěd a ve skromných podmínkách nic nemaskovalo lépe než skromnost. Nebo to byla nostalgie? Z nějakého důvodu mu takové putování připomínalo, jak chodil se svým otcem ke člunům, když byl malý. Hlavu měl zpitomělou spánkem, písek studil, moře bylo temné a teplé, jak po ránu bývá. Pokaždé stejný pohled k východu, kde chladná šeď slibovala trýznivé slunce. Pokaždé těžký dech, jak se smířil s nevyhnutelným, s útrapami proměněnými na rituál, jemuž lidé říkali práce.

Jenže jakou útěchu mohly takové vzpomínky nabídnout? Lopota neuklidňovala, otupovala. A pak si uvědomil: nepostupuje s výstrojí a zvířaty ze zvyku nebo z nostalgie, ale z nechuti.

Schovávám se, pomyslel si. Schovávám se před…

Před Anasûrimborem Kellhusem.

Achamian zvolnil tempo a odtáhl svou mulu z krajnice na okolní louku. Z trávy pokryté studenou rosou ho rozbolely nohy. Nekonečná řada povozů se dál valila kolem.

Schovávám se…

Zdálo se, že se čím dál častěji přistihuje, jak dělá věci z nevysvětlitelných pohnutek. Chodil spát brzy nikoli proto, že by byl vyčerpaný z celodenního pochodu – jak si namlouval –, ale proto, že se bál zkoumavých pohledů Xinema, Kellhuse a dalších. Hleděl na Serwë nikoli proto, že mu připomínala Esmi – jak si namlouval –, ale proto, že ho znepokojovalo, jak se dívá na Kellhuse – jako by něco věděla…

A teď tohle.

Propadám snad šílenství?

Již několikrát se přistihl, jak bez zjevného důvodu žvaní nahlas. Jednou nebo dvakrát se mu stalo, že zvedl ruku k tváři a zjistil, že pláče. Pokaždé se ze svého ohromení jednoduše huhlavě vymluvil: předpokládal, že málo věcí je běžnější, než když člověk zjistí, že je sám sobě cizí. Kromě toho, co jiného mu zbývalo? Nový objev Konzultu byl jistě dostatečným důvodem, aby člověk začal maličko bláznit. Ale mít podezření – ne, vědět, že začíná Druhá apokalypsa… A být na takové vědomí sám!

Jak mohl někdo jako on unést takovou tíhu?

Řešením samozřejmě bylo se o břemeno podělit – říci Mandátu o Kellhusovi.

Předtím se Achamian pouze bál, že Kellhus věští nový příchod Neboha. Vypouštěl ho ze svých hlášení, protože přesně věděl, co by Nautzera a ostatní udělali. Skočili by po něm jako šakalové po vařené kosti a kousali by tak dlouho, až by povolil. Jenže ten incident pod Andiaminskými Výšinami způsobil… způsobil…

Situace se změnila. Nevratně změnila.

Tolik let byl Konzult o málo víc než prázdný předpoklad, tísnivý přelud. Jak je to nazval Inrau? Otcův hřích… jenže teď – teď! – byli stejně opravdoví jako ostří nože. A Achamian se již neobával, že Kellhus věští apokalypsu, on to věděl.

Vědět to bylo mnohem horší.

Proč tedy toho muže dál skrývat? Anasûrimbor se vrátil. Celmomanské proroctví se naplnilo! Během několika dní získalo Trojmoří tytéž nadmuté rozměry jako svět, který ho noc co noc trýznil. Přesto neřekl nic – nic! Proč? Vypozoroval, že někteří lidé zcela odmítají uznat věci, jako je nemoc nebo nevěra, jako by skutečnosti vyžadovaly uznání, aby se z nich stala realita. Tohle tedy dělal? Myslel si, že když bude Kellhuse držet v tajnosti, bude ten člověk nějakým způsobem méně skutečný? Že konci světa může zabránit tím, že si zakryje oči?

Bylo to příliš. Příliš. Mandát se to prostě musel dozvědět, bez ohledu na následky.

Musím jim to říct… Dnes večer jim to musím říct.

• Autor: R. Scott Bakker
• Překlad: Petr Kotrle
• Formát: hardback
• Počet stran: 576
• Cena: 399 Kč
• Připravuje: Triton, únor 2011