Vítejte v australském Melbourne, kde vedle sebe žijí lidé a bytosti z mýtů a legend: upíři, vlkodlaci a další jejich temní příbuzní. A také zde sídlí speciální organizace Strážců, která nad nimi dohlíží – v čele s neohroženou Riley Jensonovou.
 |
Jediné, co jsem cítila, byla krev.
Hustá, zasychající krev.
Měla jsem ji po celém těle a svrběla mě na kůži.
Pohnula jsem se, tiše zasténala a převrátila se na záda. K mé zastřené mysli začaly pronikat další vjemy. Kameny, které mě tlačí do zad a studí. Droboučké, vlhké kapičky, dopadající na holou kůži. Smradlavé odpadky, které někdo nechal moc dlouho na slunci. A pod tím vším pach syrového masa.
Ten pach ve mně probudil zlou předtuchu, ačkoli jsem neznala její příčinu.
S námahou jsem otevřela oči. Nade mnou se zlověstně tyčila betonová zeď, jako by se chtěla provalit a spadnout na mě. V té zdi nebyla žádná okna a nikde poblíž ani nesvítilo světlo. Na okamžik mě napadlo, že jsem v nějakém vězení, než jsem si uvědomila, že na mě prší, a všimla si, že nad betonovou zdí je zamračené noční nebe.
I když na něm nebyl měsíc, nepotřebovala jsem ho vidět, abych věděla, v jaké fázi lunárního cyklu se nachází. Byla sice pravda, že v mých žilách kolovaly kromě vlkodlačích genů také upíří, ale stále jsem byla velmi citlivá na přítomnost měsíce. Úplněk skončil před třemi dny.
Avšak poslední, co jsem si pamatovala, byl začátek úplňku. Někde mi jaksi chybělo osm dní.
Zamračila jsem se, podívala se na zeď nad sebou a snažila se vzpamatovat a vzpomenout si, jak jsem se sem dostala. Proč tady ležím nahá za chladné noci a jak jsem se ocitla v bezvědomí.
Všechny vzpomínky však utonuly v mlze. Byla jsem si jistá pouze tím, že se stalo něco zlého. Něco mi ukradlo paměť a polilo mě krví.
Roztřesenou rukou jsem si setřela z tváře vodu a podívala se doleva. Ta zeď tvořila celou jednu stranu uličky, byla zde tma a přeplněné kontejnery. Až úplně na konci blikala pouliční lampa jako osamělá hvězdička v okolní temnotě. Nebylo slyšet žádné zvuky, jen můj chraplavý dech. Žádná auta. Ani hudba. Žádný pes neštěkal na imaginárního nepřítele. Nikde ani stopy po jakémkoli životě.
Ztěžka jsem polkla a snažila se ignorovat hořkou pachuť zmatku a strachu, a koukla jsem napravo.
A uviděla tělo.
Zakrvácené tělo.
Ó bože…
To jsem přece nemohla udělat. Panebože, určitě ne.
V ústech mi vyschlo, zvedal se mi žaludek. Povedlo se mi postavit a klopýtala jsem k němu.
Viděla jsem, co zbylo z jeho hrdla a tváře.
Žluč se mi rychle nahrnula až do krku. Otočila jsem se, abych toho chlapa ještě nepozvracela, když už jsem ho zabila. I když mu to už mohlo být jedno…
Jakmile už jsem dávila jen nasucho, utřela jsem si ústa, zhluboka se nadechla a otočila se k tomu, co jsem způsobila.
Byl velký, skoro dva metry vysoký, s tmavými vlasy i kůží. Měl hnědé oči, a pokud se dalo soudit z toho, co zbylo z jeho obličeje, překvapila jsem ho. Byl taky oblečený, což znamenalo, že jsem nebažila po krvi, když jsem mu rozpárala hrdlo. To mě moc neuklidnilo, zvláště když jsem sama byla nahá a očividně jsem se s někým v uplynulé hodině milovala.
Opět jsem mu pohlédla do tváře a můj žaludek se zase začal nebezpečně vzdouvat. Usilovně jsem polykala, přinutila jsem se odtrhnout oči od té nechutné krvavé kaše a zkoumala zbytek těla. Měl na sobě něco jako hnědou kombinézu s lesklými zlatými knoflíky a písmeny D.S.E, natištěnými na levé náprsní kapse. K pásku měl připnutý paralyzér a na klopě vysílačku.
Kousek od jeho natažené pravé ruky leželo něco jako pistole na šipky. Na prstech měl přísavky spíše jako ještěr než člověk.
Zamrazilo mě. Takové pracky už jsem někde viděla – před dvěma měsíci na parkovišti před melbournským kasinem, když mě napadl upír a vysoký modrý tvor, který smrděl smrtí.
Pocítila jsem náhlou potřebu dostat se odsud pryč, zasáhla mě jako pěst do žaludku, vyrazila mi dech a roztřásla mě. Ale já ještě nemohla utéct, dokud se nedovím všechno, co mi tenhle chlap může sdělit. V paměti jsem měla příliš mnoho děr, které potřebovaly něčím vyplnit.
Například, a zvláště důvod, proč jsem mu rozervala hrdlo.
Znovu jsem se zhluboka nadechla v marné snaze uklidnit rozbouřený žaludek a klekla jsem si ke své oběti. Dlažba mě tlačila a studila do holení, ale mráz, který se mi rozlézal po těle, neměl nic společného s chladnou nocí. Cítila jsem stále větší nutkání utéct, ale jestli mé smysly tušily, před čím mám utíkat, rozhodně mi to nenapověděly. Jedno bylo jisté: tenhle mrtvý už mi neublíží. Pokud tedy před smrtí nevykonal rituál, aby se mohl stát upírem, ale i tak by trvalo několik dní, než by se doopravdy proměnil.
Kousla jsem se do rtu a opatrně ho prohledala. Nic u sebe neměl. Žádnou peněženku, doklady ani obvyklý nepořádek, který se člověku nahromadí v kapsách. Měl kožené boty – tuctové, hnědé, neurčité značky. Největším překvapením byly jeho ponožky: růžové. Zářivě růžové.
Zamrkala jsem. Mému bratru, dvojčeti, by se líbily, ale na nikom jiném jsem si je neuměla představit. Na muži, který byl jinak zcela fádně oblečený, vypadaly opravdu divně.
Něco za mnou zaškrábalo o dlažbu. Ztuhla jsem a poslouchala. Na kůži mi vyrazil pot a srdce začalo bít jako splašené – jeho tlukot jako by burácel do ticha. Po několika minutách se to ozvalo znovu – tiché cvakání, kterého bych si nevšimla, kdyby nebylo tak hrobové ticho.
Natáhla jsem se pro šipkovou zbraň, otočila jsem se a zkoumala uličku, ponořenou do noci. Okolní budovy také mizely ve tmě a necítila jsem, že by se něco nebo někdo blížil.
Něco tam však bylo, to jsem věděla jistě.
Zamrkala jsem a přepnula zrak na infračervené vidění. Rázem se mi ukázala celá ulička – vysoké zdi, dřevěné ploty a přetékající popelnice. Až úplně na konci se krčila malá silueta, ani lidská, ani psí.
Vyschlo mi v ústech.
Jdou po mně.
Netušila jsem, proč jsem si tím tak jistá, ale nehodlala jsem takovými úvahami ztrácet čas. Vstala jsem a pomalu odcouvala od mrtvoly.
Ta bytost na konci uličky zvedla čenich a zavětřila. Pak zavyla – byl to vysoký zvuk, skoro kvílení, jako když se přejede nehtem po tabuli.
Najednou se k ní připojila další a společně teď šly ke mně.
Riskla jsem to a rychle se ohlédla přes rameno. Z téhle uličky nebylo daleko k větší ulici a k lampě, ale něco mi našeptávalo, že ti tvorové se neleknou ani jedné z těch věcí.
Cvakání drápů o dlažbu znělo ostřeji, ten zvuk věštil chladnokrevné násilí. Na jeden jejich krok připadly tři moje, a stejně se zdálo, že jdou mnohem rychleji.
Přitiskla jsem prst ke spoušti šipkové pistole a litovala, že jsem nesebrala i paralyzér.
Tvorové se zastavili u mrtvoly, krátce k ní přičichli a pokračovali dál. Z větší blízkosti už jejich huňaté, silné tělo připomínalo spíš znetvořeného medvěda, vlka nebo psa, v kohoutku museli mít nejméně metr dvacet. Měli červené oči – zářivé, zlověstné.
Tiše zavrčeli a vycenili dlouhé, žluté zuby. Všechny moje svaly se třásly touhou utéct. Kousla jsem se do rtu, přemohla instinkt, zamířila jsem šipkovou pistolí a dvakrát stiskla spoušť. Šipky trefily obě bytosti přímo do prsou, zdálo se však, že je to jen rozzuřilo. Tiché vrčení se změnilo v hrozivý zvuk a tvorové vyskočili. Otočila jsem se a utíkala a na konci uličky jsem zahnula vlevo, protože to zkrátka bylo z kopce.
Silnice byla vlhká a kluzká, pouličních světel jen málo a daleko od sebe. Kdyby mě honili lidé, mohla bych se zahalit do tmy a zmizet jim z očí. Když jsem však viděla, jak tyhle stvůry větří, došlo mi, že tato upíří schopnost mi moc nepomůže.
Ani změnit se ve vlka by nebylo nic platné, protože mou jedinou skutečnou zbraní v této podobě zůstávaly zuby. Když je více než jeden nepřítel, není to dobrá volba.
Uháněla jsem dolů prostředkem mokré silnice, míjela tiché obchody a řadové domky. Jako by v nich snad ani nikdo nebydlel, a nic kolem se mi nezdálo povědomé. Všechny budovy a domy vypadaly nějak divně, jako by byly dvojrozměrné.
Vzduch za mnou se tetelil a pocit zla sílil. Tiše jsem zaklela a lehla si k zemi. Přeskočila mě tmavá silueta a zoufale, pronikavě zavyla. Vystřelila jsem další šipku, pak jsem se skulila na záda a vší silou jsem nakopla druhou obludu. Trefila jsem ji do čelisti a odklonila její skok. Dopadla nalevo ode mě, zatřásla hlavou a z hloubi hrdla zavrčela.
Vyškrábala jsem se na nohy a vpálila do ní poslední šipku. Zpozorovala jsem nějaký pohyb. První tvor mezitím vstal a plížil se ke mně.
Hodila jsem mu do tváře prázdnou pistoli, pak jsem mu uskočila z cesty. Proletěl kolem a snažil se brzdit drápy na mokré silnici. Chytila jsem hrst střapatých hnědých chlupů, přitáhla jsem jeho záda k sobě, chytila ho kolem krku a pevně zmáčkla. Měla jsem sílu vlka i upíra, což znamenalo, že jsem byla schopná v mžiku zlomit hrtan normálního člověka. Problém byl, že tohle nebyl normální člověk.
Zavyl – chroptivě, přidušeně – a začal sebou divoce házet a kroutit se. Objala jsem ho nohama a dál se snažila ho uškrtit.
Ten druhý se najednou objevil, praštil do mě ze strany a shodil mě ze svého kumpána. Dopadla jsem na silnici a před očima mi zajiskřilo, ale škrábání blížících se drápů mě rychle probralo. Zvedla jsem se na všechny čtyři a hrabala se pryč.
Do boku se mi zaryly drápy, až vytryskla krev. Otočila jsem se, chytila ho za tlapu a strhla ho dopředu. Tvor proletěl kolem mě a zády tvrdě narazil do zdi obchodu. Byla to taková rána, až se zeď zakymácela.
Zamračila jsem se, ale ten druhý mi nedopřál čas přemýšlet, jak je možné, že se zeď hýbala. Otočila jsem se, švihla nohou a srazila tu chlupatou bestii na zem. Zoufale zavyla a vrhla se na mě. Zaryla drápy do mého stehna, vyrvala z něj kus masa a já zavrávorala. Tvor byl v mžiku zase na nohou a hnusné, ostré, žluté zuby se blýskly v tmavé, studené noci.
Fingovala jsem ránu do hlavy, pak jsem se otočila a kopla ho do hrudi a zarazila mu šipky ještě hlouběji. Jejich opačné konce poranily mé bosé chodidlo, ale ta rána stvůře nepochybně ještě víc ublížila, protože vztekle zavyla a opět vyskočila. Šla jsem k zemi a přetočila se. Pak, když mě stvůra přeletěla vysokým skokem, kopla jsem ji co nejsilněji do koulí. Zavrčela, padla na silnici a nehýbala se.
překlad: Petra Kubašková
Recenzi na první díl série, román Volání úplňku, si můžete přečíst zde
