Soubor osmi povídek o dvojici čarodějů Moire a Desmondovi. Provázíme je od okamžiku seznámení, přes různé životní peripetie až po dobu, kdy se Moire stane představenou Bratrstva čarodějů.
Přitom jsme svědky proměny lehkomyslné dívky v mocnou ženu, a kromě magických bojů, intrik a dobrodružství v hořkém a často nelítostném světě se v příbězích rozvíjí také milostný vztah hlavních hrdinů. Rozverné laškování „u každého dubu“, nevěry a hádky se nevyhýbají ani čarodějným milencům a Moire i její druh jsou v tomto ohledu více než lidští.
 |
Moire
Do spánku se kromě bubnování deště vplétá ještě jiný zvuk, zvuk lidské pěsti dopadající na dřevo. Otevřu oči a mžourám do plamene svíčky, zpola probuzená, napůl ještě ve snu o jiné posteli a jiném stropě, než na jaký teď mžikám přes spánkem slepené řasy.
„Už jdu, do psí matky…“ zavrčím a přehodím přes nahé tělo tlustý vlněný plášť.
Vyvalené modré oči starostovic kluka.
„Co lítáš po nocích, kůzle?“
„Táta prosí.“
„Co zas? Rodí vám kobyla? Nadělení doma nečekáte, tak co, k čertu…“
„Řeka stoupá.“
Zamrazí mě. Vím, že se Raina zvedá, dívala jsem se včera, ale živlová magie není mou silnou stránkou.
Kdysi, před lety, před řádkou let dlouhou jako poloviční náhrdelník, mě ani nenapadlo, že mě jednou budou budit usmrkaní synkové starostů. Před řádkou let dlouhou jako poloviční náhrdelník jsem nahlížela do černých zrcadel za vysokými okny, pálila santál a večer se česala do zábav a nelehávala v lůžku sama s kouřem z konopí.
„Obléknu se, štěně.“ Postrčím kluka za dveře a houknu na Umu, svou hospodyni, která už si zaplétá provazovité šedé copy.
„Dej mu snídani, paňmámo,“ zašklebím se a šourám se po schodech do patra. Nenávidím ráno.
Nenávidím ráno a nenávidím déšť. Holínky mi prosakují vlhkem, když se brodím travou ke břehu řeky, zachumlaná do vlněného pláště, s rudými vlasy smotanými pod kápí. Kožené kalhoty nehřejí a zvlhlá kůže se lepí ke stehnům, déšť olizuje krk a já kleju.
Pak zachytím vyděšený pohled, a když vidím ten zapíraný klukovský strach, zmlknu a vyhnu se kaluži.
V šeru úsvitu stojí na břehu řeky hlouček mužů. Starosta a radní, takto kupec, kovář, místní mečíř a jiná městská „smetánka“. Chlapi snad ne hloupí, jen pomalí a opatrní až běda.
Úkosem pohlédnu na bahnitý břeh. „Zvedá se to, to vidím.“
„Vzácná…“
„Zkrať to!“ chraptím nevyspale.
„Když jsem byl kluk, spláchla Raina půlku města, paní Moire.“ Má úzkostlivé oči, Radmir, a když se proti své vůli propadnu do jeho mysli, vidím křičícího hnědovlasého kloučka a topící se štěně…
První rána, první rána v životě malého Radka.
Peklo na čtení myšlenek, odplivnu si v duchu. V Radmirově mysli se stále topí štěně.
„Stoupá… protože prší a přitéká to Adlerským potokem. Voda přitéká z hor a já ji pryč nedám,“ rozhodím rukama a přejedu pohledem zmáčené konšely. „Pohlídám hladinu. Odměříme na mostě hranici, kam až voda může stoupnout, a pak… budete vědět. Seberete děti a stříbrný nádobí po babičce, a pryč. Na kopec, a čekat. Neumím zastavit povodeň,“ useknu ostře do překvapených očí, „a nadlouho ji nezastaví nikdo, ani ti, kdo dělají živlovou magii specializovanou na vodní živel. Rozumíte?“ Zbytečné se ptát, nerozumí nikdo, tváře se nadouvají protesty.
„Co obětovat něco Ran, říční bohyni, možná by to…“
Tak theurgie se vám zachtělo, mládenci? Ještě toho trochu.
„Nejsem Ranina kněžka, a navíc… z hlediska řeky je povodeň přirozená. Grabstein stojí na nivě, to víme všichni.“
Zaraženě zmlknou a civí na mě jako uhranutí.
„Dobře, pokusím se zastavit déšť,“ vzdychnu. Ostatně, co s nimi mám dělat.
Pokusím se, ale marná snaha… zastavím déšť nad městem, a v horách bude lít dál. Vypravit se do Adleru, den cesty na koni, a mluvit tam s mistrem Laviniem, zaříkávačem zpola senilním? Ztráta času… je rád, že dojde na nočník, natož aby zastavil průtrž.
„Pokusím se zastavit déšť, chlapi.“ Nadskočí už při tom oslovení, protože si zakládají na svých směšných titulech.
„Pokusím se zastavit déšť, a vy oběhněte mlynáře v okolí, upusťte kačák na kraji města, odneste nějaké jídlo do dupárny na kopci.“ Tlesknu, když vidím nechápavé pohledy.
„Lepší dvakrát jet s vozem než litovat o hladu.“
„Máte si vykopat pořádné základy,“ seknu ještě poznámkou mistra zednického, který sice staví domky omalované dožluta, ale se sklepy tak na dva žejdlíky mléka a krajáč podmáslí.
„A teď běžte…“ povzdychu a nastavím tvář dešti. „Budu čarovat!“
Pohledem doprovodím loudající se skupinku a rozpřáhnu ruce k nebi. Déšť mi teče po tváři a kupy mraků se převalují nasáklé vodou jako břicha opilců.
„Heá, větře, heá, přijď a znovu mi rozfoukej vlasy, rozežeň mraky, přijď, ty, který běžíš nebem…“
Brzo, brzo pak přestanu cítit déšť za krkem a nakonec vítr přijde.
*
Na městečko už nepadá déšť a v síni radnice je teplo, mně dokonce horko, vzteky.
„Přijede mistr až z hlavního města. Z Bratrstva. Máme štěstí, protože je tu na inspekční cestě,“ sdělili mi tajuplně a já začala křičet.
„Taky jsem z Bratrstva a taky z hlavního města, do psí matky, co myslíte, že vám přinese za štěstí? A připravte si kasu.“
Ano, taky jsem z hlavního města, holka, ženská, městská buchta uvyklá kobercům a plesům, intrikám, pomluvám a kocouřím mravům svých kolegů.
Ruce ve vlasech červených barvičkou, rty zkoumající břicho, horké víno v pohárech a sloupce mincí sázených do hry, cinknuté karty, každý hraje falešně, smích a měšce plné stříbra za afrodisiaka a za potraty, za byliny pro králův fraucimor, za úsměv hozený po pupkatých pánech od dvora. Jsem z hlavního města, a nebyla bych tu, kdyby, kdyby šeptaných úsměšků nebylo tak moc, kdyby tlamy pomluv tak bolestně netrhaly děvče navzdory Univerzitě a Institutu ještě hloupé, dychtivé pýchou mládí a žhavé chyběním zábran a hladověním mezi repetivými spolužačkami.
Znovu se mi vybaví kosé pohledy mužských očí obkroužených šminkou, nenápadně nápadné mrkání, jeden hlas úlisně provívající městem, hodnotící můj hrudník, kolébku boků, muže bez klepání vcházející do mé ložnice, protože přece netrávím noci sama, nikdy sama. Příběh, zkazka, pomluva o layelánských čarodějích, opírajících mě o dub v druidském háji. Hanba, a nejen to.
Nymfomanka!
A dost.
Naložený nákladní kůň, knihy a křišťálová koule a za zády historka o bohatém pánovi, co chce mít mléčnou kůži čarodějničky jen pro sebe.
Nákladní kůň a pár trpkých let v dobrovolném vyhnanství, temná vzpomínka na něco, co je příliš zlé, než aby na to šlo zapomenout, nuda malého města s červenými korálky lovů a trhů, a pak… pak zvyk.
„Mistr z hlavního města,“ ušklíbám se teď už jen trpce.
„Bude to drahé, a nejspíš k ničemu. Je to odborník na živlovou?“ zvednu tázavě obočí a pak jen zavrtím hlavou.
Radní po sobě pokukují, i oni už si zvykli na mou přítomnost, na přítomnost ženy, dítěte, podivínky… Čas se mě za léta uplynulá od divokých dob v Bratrstvu příliš nedotknul, jen oči pohasly od chvíle, co otvírám bránu do života i provázím vyděšené, zoufalé či rezignované rodáky městečka k smrti.
Pokukují po sobě a ani nevědí, proč se vlastně nechali tolik okouzlit hranostajovým lemováním čapky nějakého hejska z města.
„Raina stoupá,“ řeknu tiše. „Odvezli jste jídlo na kopec?“
Desmond
Nesnáším tyhle vesnické díry. Senilní zaříkávač v Auburgu a teď Grabstein, uctiví strejdové v nemožných kalhotách a s čepicemi v pěstích. Povodeň. Jistě, je povinností čaroděje přispět na pomoc v ohrožení, ale rozvodněný potok v nějaké zapadlé vartě není zrovna ideální zakázka.
A pak, na scéně je nějaká „vzácná paní“ čarodějka… Marie nebo Mira, nebo že by Moira?
Vesnických čarodějek je několik typů a všechny jsou mi protivné jako hospodská strava a projev k zahájení sněmu dohromady.
Buď jsou to děsivé bezzubé babice, tak staré, že pamatují založení vesniček, které drží pod svou vládou, mají berle a prašivé kočky a s oblibou léčí pelyňkem, nebo vykutálené podvodnice, cikánky či kejklířky, které to táhnou se starostou a pro lásku si k nim chodí půlka chlapů z vísky. Ty kočky většinou nemají, zato mají spoustu zajímavých pohlavních nemocí.
A pak daleko nejhorší jsou „moudré panny“, jurodivé odkvétající dívky, kterým za mlada zemřel milý a ony se stálým schraňováním panenství dočista pomátly. Courají se po nocích při měsíčku, kuňkají zaříkadla, na vlasech myší barvy mají posazený věneček z hřbitovního kvítí a vesnice je snáší napůl ze soucitu. Specializují se na léčení nešťastné lásky a ve snech se jim prohánějí démoni s pořádnými kládami mezi nohama. Brrrrrrrrrrrr.
Jen těžko odhadnout, jaký typ bude tahle „vzácná“. Ale na druhé straně, snad bude stačit, když mi ukáže kudy k řece.
Aby se mi ještě kromě vesnických křupanů motala pod nohama i potrhlá ženská, to tak.
Kopyta koně se smekají v bahně a nákladní valach za zády supí pod brašnami.
Mít to už za sebou a pak rychle zpátky domů, teplé víno a tu ochotnou černookou služtičku. A Aram má prý novou praktikantku, hmmmmmmmm.
Život by mohl být zábavný, mohl by, jen kdyby pořád tak nepršelo.
- Rudovlasá
- Autorka: Petra Neomillnerová
- Překlad: –
- Série: –
- Forma: paperback
- Počet stran: 296
- Cena: 259 Kč (v našem e-shopu již za 220 Kč)
- Vydala: Epocha, 2012
