Petra Neomillnerová: Hon na lišku (Písně čarodějky 2)

Smráká se a Aivar si dává na čas.

„Zklidni ty kluky,“ řeknu Rabemu, ale ten jen jazykem vyboulí tvář.

„Promluv si s nimi sama, pokud ti to vadí. Bylo to tak vždycky, Liško, to je válka.“

„Dobrá,“ přikývnu, „jenže teď je to i moje válka, takže…“

Rabe gestem naznačí, že si myje ruce, a já se obrátím na patě. Ano, možná jsem podrážděná blízkostí útoku, ale tenhle způsob ubíjení času je stejně dobrý jako kterýkoli jiný, a když řvu, většinou se mi uleví.

*

„Co na ně tak ječíš?“

Aivar se zjevil nenadále a na layelské poměry i nezvykle tiše. Jeho sivák prošel Bránou lhostejně, jako by vycházel ze stáje, s Onyx na tom budu muset ještě zapracovat, vždycky jančí, pomyslím si závistivě.

„Jen malé vyjasňování pozic,“ odpovím layelskému nestorovi, „před bojem.“

Suntje zívne. „Ne, ve skutečnosti nás jebeš, protože jsi nervozní,“ protáhne. „Ne že bych to nechápal, ale ty, poklade, zas musíš chápat, že znásilňování patří k věci.“

„Oni tě znásilnili?“ zeptá se Aivar trochu zmateně. Nezdá se mu to.

„Ne,“ nadechnu se, abych mu vysvětlila své stanovisko, ale Aivar jen mávne rukou.

„Tak je všechno v pořádku. Teď je třeba sundat hradby, na řeči bude čas pak.“

Mlčíme všichni, ostatně Aivar nečekal, že bychom s ním polemizovali. Vezme mě kolem ramen a vede k Rabemu.

„Je na čase s tím pohnout,“ řekne mu. „Já s mladou sundáme palisádu, ty…“

„Já si vezmu na starosti jejich oficíry, pár se nám jich bude hodit.“ Rabe se usmívá a já uvažuju, co pěkného pro ty pány chystá.

„A kluci?“ Chlapeckému věku zbývajících layelánců sice čas už dávno odzvonil, ale vzhledem k stáři svých společníků zvolím označení, které jasně oddělí chlapce od mužů.

„Kluci zastanou hrubou práci,“ štípne mě Aivar do zadku, čistě jen z radosti ze života. Dívám se na něj se závistí. Prošel tím největším hnojem, a život ho pořád baví. Příležitostně se ho musím poptat, jak to dělá.

„Jdem,“ kývne na mě.

„Co koně, tábor a Lana?“

„Lana?“

„Vytáhli jsme z tábora jednu babu.“

Aivar pochopí. „Jo, a oni ji protáhli. Nebuď žárlivá,“ mrkne na mě.

„Nejsem. Ale dalo mi dost práce, abych ji dala dohromady,“ zamračím se. „Zbytečné práce.“

„Chápu.“ Myslí to vážně a já uvažuju nad tím, jestli chlapi musejí být skoro nad hrobem, aby se jim kolečka v hlavě spojila. Palisádu půjdu každopádně bourat ráda, je to činnost, která vyhovuje mé náladě.

*

Zase ten smrad. Následuju Aivara do tmy, slyším stromy kolem sebe, ale ze všeho nejsilněji slyším strach a beznaděj, tupou beznaděj, ze které se rodí svinstvo války.

„Co s tím budeme dělat? Podpálit to nemůžem, uhořeli by všichni, rozmetat? Podtrhnout?“

Starý čaroděj se na mě zamyšleně dívá. „Necháme to zetlít.“

„Co?“ vyjevím se.

„Zetlít. Když to jde dostatečně rychle, je to jedna z nejpůsobivějších věcí, které můžeš udělat, slečinko. Věř mi.“

Věřím, a dokonce se i těším. Ráda se dozvídám něco nového, a když mi Aivar vysvětluje rozklad jako stravující nemoc, jako přání zlého, naslouchám pozorně. Desmond mě hledá, uvědomuju si, když sestupujeme dolů k táboru. Nejspíš chce vést další z hovorů o tom, proč nám to teď spolu nefunguje, jenže já na to nemám čas ani náladu. V mé mysli světélkují tlející sloupy.

* „Připrav se.“

Jen mlčky kývnu. Z tábora se ozývá pláč a já jsem ráda, že to nebudu já, kdo bude muset řešit paniku uvnitř.

„Zůstaň tu, budu na druhé straně,“ usměje se na mě Aivar a je pryč, stále však cítím jeho přítomnost, ostatně, to je také předpoklad naší akce. Sevře se mi srdce. Takhle blízko mi býval jen Vivi a pak Desmond, ani s Laegem bych se toho neodvážila, a teď… Layela mě nepovalila na záda jen jednou, i Aivar se s neomaleností layelánců dostal tam, kam jen tak někoho nepouštím.

„Teď, kotě,“ zařve starý zabiják kdesi uvnitř mé hlavy a já vytáhnu z přihrádky mysli představu rozkladu, dotknu se zaklínadlem čerstvých borových kůlů a nakazím je zmarem. Plíseň je okamžitě začne stravovat, tlení postupuje stejně rychle jako oheň a musím dát Aivarovi za pravdu, je mnohem děsivější. Ozývají se výkřiky strážných, když udeří Rabe, jeho kletba rozmetává budovy jako vichřice a Suntje s Reayem a Urvasem prostě jen vraždí. Vraždí a loví.

Pod pláštěm neviditelnosti seběhnu k táboru a tak tak se vyhnu šílejícímu davu, který vyrazil ze zhroucené brány a žene se pryč. Ženy, zdivočelé hrůzou, za sebou vlečou plačící děti, výrostci je odstrkují, aby co nejdříve dosáhli lesa, a mně to nedá. Vyšlu nad jejich hlavy ochranné zaklínadlo, ale běží dál. Pokrčím rameny. Své jsem udělala. Vlastně nejsem větší dobrodinec než jakýkoli jiný layelánec, připustím poctivě, pak najdu Aivarův Smysl a otevřu Bránu. Možná by to šlo i pěšky, ale nerada šlapu v lejnech.

Těžko se dá bránit útočníkům, které nevidíte, a posádka v táboře žádní velcí válečníci nejsou. Občas se z kuše vymrští šipka a zasáhne někoho z těch, kdo v panice pobíhají táborem, občas kdosi zakopne… já hledám dítě. Vzpomněla jsem si na slib Laně, a tak se proplétám mezi prchajícími, sama neviděná, zvedám ze země dětské mrtvolky, abych je za okamžik s pocitem marnosti položila zpátky. Jak mám v tomhle marastu najít jednoho malého kluka?

„Co to vyvádíš?“ Urvas má v ruce zkrvavený tesák a z jednoho pevně utaženého copu mu kape krev.

„Hledám toho Lanina kluka,“ ohrnu rty a zastavím jedno z prchajících děcek. Nevidí nás, takže se mi zmateně svíjí v rukou. Pak mě něco napadne.

„Hele, zkusil bys ho zavolat?“

Urvas útrpně stáhne obočí. „A to jako myslíš, že přijde zrovna ke mně?“

„Jen párkrát zařvi, já budu koukat, jestli se někdo nezarazí.“

Pojme můj požadavek jako jeden z pitomých ženských nápadů, kterým muž občas musí vyhovět, aby si vrznul.

„Jak se ten paňár jmenuje?“

„Dusten,“ vytáhnu po chvíli z paměti správné jméno a Urvas se rozhlédne.

„Dustene,“ křikne hlasem zvyklým přehlušit ryk rvačky, „Dustene…“

Možná to nebyl nijak zvlášť dobrý nápad, pomyslím si, když procházím táborem. Jsou tu k vidění bizarní scény, zábavné, pokud máte smysl pro černý humor. Nikým neovládaný meč, který projíždí hrudí muže sem a tam, k nim bezpochyby patří. Žena s děckem na ruce se zastavila a ohromeně výjev sleduje, já mám požitek zkažený tím, že Reaye vidím. Zavrtím hlavou, přece jen mi ta zábava připadá poněkud zpozdilá, ale snad to jinak nejde, pokud chce člověk tuhle mizérii dlouhodobě přežít.

„Dustene,“ zavolám a můj hlas chvíli zůstane viset nad vším tím jekem.

„Mami…“ vykřiklo jakési dítě a rozběhlo se ke mně. Ne, vlastně to není běh, spíš klopýtání, dítě je celé od krve a jedna ruka mu bezvládně visí.

„Dustene,“ zopakuju tišeji, abych se ujistila.

„Mami?!“ zoufale se rozhlíží a já už ho nechci dál trápit.

„Máma na tebe čeká,“ zruším zaklínadlo a stojím uprostřed tábora v nemilosrdném světle rozbřesku. Klučík couvne, ale chytím ho. Křičí bolestí, levou ruku má rozervanou, snad na něj něco spadlo nebo ho zasáhl výbuch. Položím dlaň na dětské čelo a Dusten mi ochabne v náručí.

„Reayi, Urvasi,“ zaječím na celý tábor, „pojďte mi s ním pomoct.“

• Hon na lišku
• Autorka: Petra Neomillnerová
• Série: Písně čarodějky 2
• Forma: paperback
• Počet stran: 280
• Cena: 259 Kč
• Vydala: Epocha, 2011