Peter Watts: Slepozrakost

Peter Watts si vymyslel zvláštní, exotickou (ale přitom nikoli nepravděpodobnou) budoucnost. Svoje hrdiny staví do podivných situací a proti zcela nepochopitelnému protivníkovi. Čeká je dramatické střetnutí – ale kupodivu ten nejhorší nepřítel číhá doma a vytvořili si ho sami lidé…

Úvod

Zkuste se dotknout minulosti. Pokuste se vyrovnat s tím, co bylo. Není to skutečné. Je to jen sen. Ted Bundy

Nezačalo to tady venku. Na začátku nebyli škrabouci ani Rorschach, ani Big Ben, Theseus ani upíři. Většina lidí by nejspíš usoudila, že to začalo Světluškami, ale to by se pletli. Tohle všechno přišlo až na konci. Pro mě to začalo Robertem Paglinem.

Když mi bylo osm, byl mým nejlepším a jediným přítelem. Oba jsme patřili k vyvržencům, spojovala nás nepřízeň osudu, jež se u nás jaksi doplňovala. Moje smůla pocházela z vývojové poruchy. Ta jeho byla geneticky daná: neupravený genotyp mu dal sklon ke krátkozrakosti, akné a (jak se ukázalo později) zvýšenou vnímavost k narkotikům. Jeho rodiče ho nikdy nedali optimalizovat. Tihle poslední pohrobci dvacátého století, kteří ještě věřili v boha, byli mimo jiné přesvědčeni, že by se člověk neměl pokoušet vylepšovat jeho dílo. A tak, přestože jsme mohli být oba opraveni, ve skutečnosti k tomu došlo jen u jednoho z nás.

Dorazil jsem na hřiště a našel Paga uprostřed asi půl tuctu děcek. Pár šťastlivců vpředu ho bouchalo do hlavy, ostatní si museli vystačit s posměšky jako ty podvraťáku a zmetku a čekat, až na ně přijde řada. Díval jsem se, jak zvedá ruce, skoro váhavě, aby odvrátil nejhorší rány. Viděl jsem mu do hlavy lépe než do své vlastní; strašně se bál, co by si útočníci o těch rukou mohli myslet: že je snad zvedá, aby se bránil, že by si to mohli vyložit jako výraz odporu, a zmlátili by ho ještě víc. Už tehdy, v útlém věku osmi let a s odstraněnou půlkou intelektu, se ze mě stával vynikající pozorovatel.

Jenomže jsem nevěděl, co dělat.

Poslední dobou jsem Paga moc nevídal. Byl jsem si skoro jistý, že se mi vyhýbá. Ovšem když se váš nejlepší kamarád octne v ohrožení, pomůžete mu, ne? Přestože šance na vítězství je prakticky nulová – a kolik osmiletých by zaútočilo na šest větších kluků kvůli kamarádovi z pískoviště? Tak se aspoň pokusíte přivolat posilu. Seženete hlídače. Prostě něco uděláte.

Já tam jen stál. Dokonce se mi nijak zvlášť nechtělo mu pomoct.

To nedávalo smysl. I kdyby to náhodou nebyl můj nejlepší kamarád, aspoň bych s ním měl soucítit. Co se týkalo otevřené agrese, vytrpěl jsem méně než Pag; moje záchvaty obyčejně ostatní děcka odpuzovaly, děsily je stejnou měrou, jakou mě ochromovaly. Ale i tak. Posměšky a urážky, to pro mě nebylo nic nového, právě jako noha, která se objeví odnikud a pošle tě na cestu z místa A do místa B. Věděl jsem, jak to chutná.

Přinejmenším kdysi jsem to věděl.

Jenže tuhle moji část mi vyoperovali spolu s vadně nainstalovaným vedením. Zatím jsem se pořád snažil vypracovat si algoritmy, jejichž pomocí bych ji získal zpět, stále jsem se učil pozorováním. Zvířata, žijící ve smečce, vždycky roztrhají ty slabší jedince. Každé dítě to instinktivně chápe. Snad bych měl nechat ten proces prostě proběhnout, neměl bych se pokoušet zasahovat do přírodních dějů. Ovšem sami Pagovi rodiče se přírodě nijak nestavěli do cesty, a hleďme, kam to dospělo: jejich syn leží skrčený v blátě a banda konstrukčně vylepšených superkluků ho kope do žeber.

Nakonec tam, kde selhala empatie, zapracovala propaganda. Tehdy jsem ani tolik nemyslel, jako spíš jen pozoroval, nad dedukcí převládalo to, co jsem si pamatoval – a pamatoval jsem si tisíce příběhů oslavujících toho, kdo se zastane ubohé oběti násilí. Takže jsem zvedl kámen o rozměrech vlastní pěsti a dva z Pagových mučitelů praštil zezadu do hlavy, dřív než někomu došlo, že jsem vstoupil do hry.

Třetí kluk se začal otáčet, aby čelil nové hrozbě, a vzápětí dostal do obličeje ránu, při níž bylo zřetelně slyšet, jak mu praskla lícní kost. Pamatuju si, jak mě udivilo, proč při tom zvuku necítím žádné uspokojení, proč to pro mě neznamená nic víc než fakt, že mám o jednoho nepřítele méně.

Zbylí utekli, když zahlédli krev. Jeden z těch odvážnějších mi slíbil, že jsem mrtvý, a než zmizel za rohem, ještě na mě přes rameno zařval: „Zasranej zombáči!“

Trvalo mi třicet let, než jsem pochopil, kolik ironie se v té nadávce skrývalo.

Dva z nepřátel se mi svíjeli u nohou. Jednoho z nich jsem kopal do hlavy, dokud se nepřestal hýbat, pak jsem se obrátil ke druhému. Něco mě chytilo za ruku a já se bez přemýšlení ohnal, aniž bych se vůbec podíval, a Pag vyjekl a honem uhnul.

„Aha,“ řekl jsem. „Promiň.“

Jedna z těch věcí ležela bez hnutí. Druhá sténala, držela si hlavu a choulila se do klubíčka.

„Do hajzlu!“ Pag lapal po dechu. Nevšímal si krve, která se mu řinula z nosu na košili. Na tváři se mu už vybarvovala modřina. „Do hajzlu, do hajzlu…“

Napadlo mě, co bych teď měl říct. „Je ti něco?“

„Sakra, do hajzlu – teda, ty jsi nikdy…“ Utřel si pusu. Na hřbetě ruky mu zůstala krvavá šmouha. „Člověče, teď jsme v troubě.“

„Oni si začali.“

„Jo, ale ty – jen se na ně koukni!“

Ta sténající věc se po čtyřech plížila pryč od nás. Zauvažoval jsem, jak dlouho bude trvat, než sežene posily. Přemítal jsem, jestli bych to neměl dřív zabít.

„Nikdy předtím jsi nic takovýho neudělal,“ řekl Pag.

Mínil tím před operací.

Tehdy jsem skutečně něco pocítil – slabě, vzdáleně, ale nezaměnitelně. Cítil jsem zlost. „Oni si přece začali!“

Pag s rozšířenýma očima ucouvl. „Co to děláš? Polož to!“

Měl jsem zdvižené pěsti, ale nevěděl jsem o tom. Povolil jsem je, což chvíli trvalo. Musel jsem se na svoje ruce dlouho, opravdu dlouho upřeně dívat.

Kámen, kluzký a lesklý od krve, spadl na zem.

„Chtěl jsem ti pomoct.“ Nechápal jsem, proč mu to nedochází.

„Ty, ty nejsi jako dřív,“ vyhrkl Pag z bezpečné vzdálenosti. „Ty už nejsi Siri.“

„Ale jsem. Neblbni.“

„Vyřízli ti mozek!“

„Jenom půlku. Kvůli epi…“

„Já vím, kvůli epilepsii! Myslíš si, že to nevím? Jenomže ty jsi byl v té půlce, vlastně kus z tebe byl…“ Potýkal se se slovy, s jejich významem. „A teď jsi někdo jinej. Jako by tě máma s tátou zavraždili …“

„Máma s tátou,“ řekl jsem, najednou úplně klidně, „mi zachránili život. Býval bych umřel.“

„Já myslím, že jsi beztak umřel,“ prohlásil můj nejlepší a jediný přítel. „Myslím, že Siri umřel, že ho vyškrabali a zahodili, a ty jsi docela jinej kluk, co prostě vyrostl na tom, co zbylo. Nejsi ten samej kluk. Od tý doby. Jsi někdo jinej.“

Dodneška nevím, jestli Pag vůbec věděl, co říká. Možná že mu máma těsně předtím vypnula hru, ke které byl posledních osmnáct hodin připojený, a vyhnala ho ven na čerstvý vzduch. Možná si po těch bitvách s ufouny prostě nemohl pomoct a viděl je všude. Možná. Ale na tom, co říkal, přece jen něco bylo. Jasně si vzpomínám, že mi Helen pořád dokola vykládala, jak těžké je přizpůsobit se. Jako bys měl úplně novou osobnost, povídala. Ostatně proč ne? Tomu zákroku se neříká radikální hemisferektomie pro nic za nic: polovina mozku vyhozená do odpadků, zbývající půlka násilím přinucena ke zdvojeným směnám. Jen pomyslete na všechny ty nové spoje, s jejichž vytvářením jediná zbylá hemisféra zápolí ve snaze vykompenzovat vzniklý deficit. Očividně to dopadlo celkem dobře. Mozek je velice přizpůsobivá tkáň; dalo to práci, ale nakonec všechny úpravy zvládl. Já to zvládl. Ale stejně. Pomyslete na všechno, co muselo být vypuštěno, odstraněno a znovu zformováno, než byla obnova dokončena. Klidně byste mohli tvrdit, že jsem teď docela odlišná osoba než ta, jíž kdysi tohle tělo patřilo.

Potom se samozřejmě objevili dospělí. Přivolali záchranku, poskytli první pomoc. Rodiče projevovali pobouření, došlo na výměny názorů. Těžko ovšem získáte podporu okolí kvůli zranění svého drahého dítka, když kamery na hřišti ze tří úhlů zaznamenaly, jak váš milánek spolu s pěti kamarády kope do žeber postiženého chlapce. Co se týče mé matky, ta oprášila své obvyklé nářky nad problémem výchovy dítěte v nepřítomnosti otce – táta tehdy zase pobýval kdesi na opačné polokouli –, ale celkem se všechno rychle uklidnilo. S Pagem jsme dokonce zůstali přáteli, tedy po krátké přestávce, během níž jsme si oba připomněli omezené společenské uplatnění vyvrženců, kteří nedokážou držet pospolu.

Přežil jsem tuhle příhodu a prodělal milion dalších podobných dětských zážitků. Vyrostl jsem a se vším se vyrovnal. Naučil jsem se, jak zapadnout. Pozoroval jsem, zaznamenával si, vyvozoval algoritmy a napodoboval patřičné chování. Ne že by mi to šlo… od srdce, tak se to, myslím, říká. Měl jsem přátele a nepřátele jako každý. Vybíral jsem si je podle jakéhosi seznamu chování za určitých okolností, který byl shrnutím mých dlouholetých pozorování.

Mohl se ze mě stát chladný, nepřístupný člověk, ale já byl pouze nezaujatý, a za to jsem vděčil Robertu Paglinovi. To jeho původní postřeh uvedl vše do pohybu. Zavedl mě mezi synteziky, pak k osudnému katastrofálnímu střetnutí se škrabouky a ušetřil mě ještě horšího osudu, který postihl Zemi. Nebo lepšího, to nejspíš záleží na úhlu pohledu. Opravdu záleží na tom, z jakého hlediska tyhle věci posuzujete; teď, když jsem slepý a mluvím sám k sobě uvězněný v rakvi, jež padá přes okraj sluneční soustavy, teď to vidím jasně. Poprvé od chvíle, kdy mě do krve zmlácený kamarád z dětského bojiště přesvědčil, abych se zbavil vlastního hlediska.

Snad jsme se mýlili. Já se mohl mýlit. Ale tohle, ten odstup, ten chronický pocit cizince mezi jedinci svého vlastního druhu, to není tak docela špatné.

Obzvlášť se to může hodit, když zaklepou na dveře opravdoví cizinci.

• Autor: Petr Watts
• Překlad: Jana Rečková
• Formát: paperback
• Počet stran: 344
• Cena: 279
• Vydá: Triton, 2011