Peter Watts: Crysis – Legie

Když je hlavní hrdina vyslán do akce, netuší, že během chvilky bude jeden z mála, kdo přežije masakr na hladině řeky Hudson. Těžce zraněný se dostane do rukou záhadné bytosti, která mu zachrání život. Ovšem cena, kterou musí zaplatit, je
neuvěřitelně vysoká.

Díky speciální zbroji se z něj stává prakticky nezničitelný válečník. Velmi rychle však zjišťuje, že se musí bránit nejen útokům mimozemských vetřelců, ale i lidem, kteří jej považují za zrádce. Má tak jedinou šanci – zjistit, co se vlastně stalo, proč je New York napaden a jakou roli v tom všem hraje jeho zbroj. Cesta za pravdou je však lemována krví a utrpením.

Vyhodili nás na moře ve chvíli, kdy došlo ke kompletnímu výpadku médií. A tím myslím přesně v tu chvíli – Chino zrovna v televizi sledoval box, když se ozvalo pohotovostní vysílání. O minutu později už na MacroNetu mluví o nějakém obřím výbuchu v New Yorku a doslova tři minuty poté letíme prdelí napřed k vodě. V doku už na nás čeká Mečoun. Nacpou nás dovnitř tak rychle, že ponorka ani nestihne doplnit palivo. My pro změnu zase nemáme čas zkontrolovat vybavení. Tomu se říká mobilizace, chlape, míříme přímo do centra naprostého chaosu a nemáme při tom nejmenší tušení proč. Sotva zapadne poklop, už jsme pod vodou.

Připoutáme se. Skrz trup slyšíme burácení lodních šroubů. Mečoun je v podstatě přepravní transportér, který je vybavený silným pohonem a několika torpédomety, aby si při setkání s protiponorkovými jednotkami nepřipadal úplně jako srágora. Ovšem i on běžně využívá standardní maskovací systémy, aby se mohl nepozorovaně dostat všude, kam potřebuje. Jenže tyhle systémy teď neběží. Ať už se ženeme kamkoliv, očividně si nemůžeme dovolit ani tu ubohou šestiprocentní ztrátu výkonu, která je k maskování potřeba.

Takže jde o klasický případ, kdy člověk chvátá a pak čeká. Celých osmnáct hodin. Nikdo nám neřekne ani prd a ty kraviny, co nám přeci jen prozradí, se každou minutu mění. Nejdřív se máme někde v hloubce tisíc metrů setkat s jednou z velkých nafukovacích medúz a tam v bezpečí počkat, až nás nahoře budou potřebovat. Říkám si, že to je fajn a aspoň jsou tam celkem vysoké stropy, takže se člověk nemusí pořád krčit. Navíc jsou hodně prostorné a dá se vypadnout z – jenže ne, najednou míříme zase zpátky k pobřeží. A potom kroužíme, bůhvíkde a kdovíjak dlouho. Pár kluků si chce trochu dáchnout, ale jakmile je nahlášeno šest hodin do výsadku, rozdá nám velicí důstojník obvyklé stimulanty, takže jsme všichni napumpovaní kyselinou gama-aminomáselnou a tricyklickýma i supernefrinovýma hnusama, po kterých člověku míní vyskočit klouby z těla ještě dalších čtrnáct dní po akci. Mám v báglu flašku tequilly – chápejte, čistě pro léčebné účely – a otevřu ji, abych se trochu uvolnil. Chci ji nechat kolovat, ale nikdo si nedá. Říkají, že prý není dobré míchat ji s neurotropními látkami, co teď máme v těle. Srábci.

Takže jsme připoutaní, nervózní a napnutí jako struny. A najednou nářek lodních šroubů ještě zesílí, noční osvětlení se probere k životu a rudě prozáří celé okolí, takže to tam vypadá jako v jednom z asijských salónků pro nekrofily, kde používají infračervené světlo, aby mrtvoly vypadaly roztomileji. Člověk nemusí být génius, aby si domyslel, že se nás chystají vysadit v New Yorku, ale velitel nám neřekne dokonce ani to. Že prý dostaneme instrukce až na místě. Tak tam všichni jen sedíme, navlečení v maskáčích, nalepení jeden na druhého, a každý se chce s ostatními podělit o svoji verzi toho, co že se tu vlastně děje. Útok syntetickým virem, jaderné nálože zakopané pod Broadwayí, nějaká vzpoura v sídle ústředního velení americké armády. Leavenworth – znáte Leavenwortha? Ne, jasně že neznáte – Leavenworth zase přijde s jednou ze svých ujetých teorií. Prý zaslechl, že několika biomorfům společnosti Venter ruplo v bedně a obrátili se proti stvořitelům. Stál si za tím i po tom, co půlka jednotky podotkla, že laboratoře společnosti Venter jsou až někde v prdeli v Kalifornii. Nezabral ani argument, že kdybychom opravdu mířili do války s replikanty, tak by nás tam přece jednoduše hodili letadlem a nemuseli bychom se tam trmácet ponorkou podělaným Severozápadním průjezdem. Podle mě Leavenworth těm svým kravinám ani na chvilku sám nevěřil. Řekl bych, že ho prostě jen bavilo nás srát. Fakt mi bude chybět – tedy pokud se mi někdy povede získat zpátky tu část mozku, která to má na starosti. Sem tam za předním poklopem zaslechneme ozvěny hovoru. Ukáže se, že kromě nás sem bylo vysláno ještě nejméně šest dalších plavidel – na rozkaz nějakého plukovníka Barclayho, o kterém jsem v životě neslyšel. A teď překvápko: všechny jednotky míří po East River k hornímu Manhattanu. Až na to, že my už ne. Najednou se oddělíme od hlavní skupiny a vyrazíme směrem na Battery Park. Tajné setkání, řekne nám velitel. Možná nějaká záchranná mise. V tu chvíli nevím, jestli si to zrovna nevycucal z prstu.

Všichni dál fantazírují, vymýšlejí teorie, a Chino dokonce začíná přijímat sázky na to, čí nápad bude nakonec nejblíže pravdě, kristepane, přímo tam v ponorce. Já jen sedím a nedokážu myslet na nic jiného, než že… Víte, že jsem měl fobii z vody, že jo?

Teda, jasně že jsem to nikdy nikomu neřekl – pral jsem se s tím, jak jen to šlo, dokonce jsem loni skončil třetí na testech na otevřeném moři. V tom není problém. Ale když mi bylo osm, skoro jsem se utopil. Tak nějak to ve mně asi zůstalo. Tohle jste přece ale museli vědět. Po všech těch testech. Určitě jste to vyčmuchali během některého z psychologických vyšetření.

Myslel jsem si to.

Takže jsme tam všichni zavření jen se svýma přiblblýma teoriema, Chino dál rozjíždí sázky a z osmnácti hodin, co jsou za námi, já minimálně deset strávil tím, že jsem svíral sedačku tak silně, až mi zbělely klouby na rukou. Parchman si myslí, že mám opici, ale mně prostě v hlavě pořád dokola šrotuje jen jediná myšlenka: od celého Atlantského oceánu mě dělí jen mizerných sedm centimetrů bioceli – a přestože všichni tvrdí, jak je silná, já vím, že chomáč vláken vymáčknutý z prdele nějakého geneticky vyšlechtěného pavouka mě prostě před oceánem neochrání navždycky.

To bylo asi naposledy, kdy jsem měl v celé té pakárně v něčem pravdu.

Konečně se z vysílačky ozve nějaký hlas a oznámí nám, že je čas jít na věc. A právě v tu chvíli zaslechneme cvaknutí – nebylo to cvaknutí sonaru, rozhodně tedy ne toho našeho, prostě jen jediné ťuknutí doléhající k nám skrz stěnu. Všichni na okamžik zmlknou. Behrendtová se rozhlédne a zeptá se: „Slyšeli jste to?“

A v tu chvíli nás něco silně nakopne do boku.

Žádný poplach, žádné varování přes vysílačku, prostě jen to cvaknutí následované silným výbuchem, který celý člun povalí na levobok. Nemáme čas dokonce ani křičet. Nastane jen kraťoučká chvilka, kdy nám hlavou proletí cotokurvaje?, a potom už je trup člunu rván na kusy, jako by si na nás obr vzal otvírák na konzervy. Vzdálenější stranu kajuty něco prostě rozmáčkne: přelomí Behrendtovou, jako by byla párátko, a promění ji přímo před mýma očima v hadrovou panenku, pak se z přední přepážky utrhne jeden příčný nosník nebo nějaký držák, nebo já do prdele ani pořádně nevím co, a rozmáčkne Beaudryho jako švába.

Jdeme ke dnu – paluba je celá zkroucená do divného úhlu, přídí nabíráme vodu, trup naříká jako raněná velryba. Teprve teď se zapnuly poplašné sirény. Nebo to možná jen všichni okolo ječí. Všude kolem je krev, a přestože by člověk řekl, že se v rudé záři nočního osvětlení ztratí, není to tak – vybafne na člověka a její lesklý černý odstín se hlásí o slovo ze všech stran. Tou dobou už není vidět voda valící se do ponorky, v té době totiž už jen rychle stoupá hladina – jako příliv, jako vodní podlaha, která se nás chystá rozmačkat o strop. Až na to, že strop je teď vlastně stěna a zadní příčná stěna je strop a…

A…

Podívejte, vy… tyhle kraviny přece víte. Ponorka šla ke dnu. Tečka. Na co potřebujete detaily? Nenatáčíte přece nějakej zkurvenej dokument.

Já vím, jde jen o to, že…

Fajn.

V tu chvíli je každý sám za sebe. Sotva se stihnu nadechnout a nad hlavou se mi zavře oceán. Potápím se, odstrkuju na stranu kamarády i kusy těl a mám naděláno v kalhotách, chlape, kromě rudého osvětlení a modrých jisker ze zkratované elektroniky nevidím ani hovno. Ponorka kolem mě pořád naříká, něco ji mačká jako papírovou kouli a já jsem rád, že pod vodou aspoň není slyšet křik lidí. Jenže je místo toho slyšet skřípot kovu o kov a mně připadá, jako by se mi to skřípění zařezávalo až do mozku. Proklouzneme předním poklopem, všude je pořád jen černo a modro a červeno. Tedy až na černomodrou roztřepenou trhlinu v boku ponorky, která víří bublinami. Tlačím se dopředu. Vzhlédnu a uvidím bledé, tlumené světlo. Podívám se dolů, kde pořád ještě klesá velká černá kovová stěna, vykuchaná a vypouštějící proudy vzduchu. Někde dole už příď narazila na dno, protože se zpod ní vznese hustý oblak černého bahna a začne trup ponorky pohlcovat, jako by byl živý. Jako by byl hladový.

A pro mě je v tu chvíli důležité jen to, abych se dostal na hladinu.

Musím říct, že tam dole je vám všechna věrnost a loajálnost tak akorát u prdele a na heslo Semper fi si ani nevzpomenete. Možná kdybych měl po ruce dýchací přístroj. Možná kdybych na těch třicet metrů k hladině neměl jen mizernou trošku vzduchu v plicích. Možná kdybych nemusel bojovat s patnáct let starými vzpomínkami. Ale ne: Nesnažím se osvobodit uvězněné, pomoct zraněným nebo odtáhnout na zádech do bezpečí ty, kteří jsou v bezvědomí. Na nic takového dokonce ani nepomyslím. Do cesty se mi pletou různé věci: některé jsou ostré a tvrdé, jiné zase měkké a odporné, ale chlape, mně je to úplně ukradené, já se jimi prostě probíjím dál a dál, aniž bych rozlišoval, co je co. Zase je ze mě osmiletý kluk, umírám a vím, jaké to je. Už ne. Bože, už ne.

Dál se snažím dostat k hladině. Víte, neměl jsem ani dost duchapřítomnosti, abych v tom zmatku popadl ploutve, takže kopu jako o závod malýma opičíma nohama a v hlavě mám jen to, že v jednom směru je velká tma, zatímco v druhém o něco málo menší tma. Plíce mám našponované, jako by mi měly každým okamžikem prasknout, jako bych v nich měl napěchováno tolik vzduchu, že je to rozerve na kusy. A přesně to se taky skoro stane. Málem mě zabije zasraná embolie, protože jsem zapomněl, že můj poslední nádech proběhl pod tlakem: takže čím blíž jsem k hladině, tím víc se vzduch rozpíná a nelítostněji se snaží dostat ven. Rychle otevřu pusu. Otevřu ji a vyzvracím všechen drahocenný kyslík do moře. Plavu za stoupajícími bublinami tak rychle, jak to jen jde, a modlím se, aby se ze mě všechen vzduch nedostal rychleji, než se nadouval uvnitř. Kopu nohama, protínám vodu rukama a světlo nade mnou konečně začíná dostávat nějakou formu – matná, nazelenalá záře se mění na jednotlivé tančící paprsky světla, přísahám Bohu, ony opravdu tančí. Najednou jsem u hladiny, vypadá zespodu jako vlnící se zrcadlo, jako rtuť, a já ji bez váhání prorazím, mám pocit, jako bych mohl spolknout celé to podělané nebe nad sebou. Jsem tak rád, že žiju, chlape, to si nikdo neumí představit, jak moc. Ani v nejmenším se nestarám o Behrendtovou nebo China, dokonce ani o starého konspiračního cvoka Leavenwortha. Jsem tak šťastný, že si nevšimnu pekla, do kterého jsem se vynořil…

Ach tak.

Jo, jsem teď trochu výmluvnější, než jsem býval. Někdy. Vlnící se zrcadlo a tančící světla. Takhle jsem nikdy dřív nemluvil. Prostě se teď někdy, však víte, přepínám sem a tam. Často si toho vůbec ani nevšimnu.

Ale vy víte, o co jde, že ano? Lepší slovní zásoba je jen vedlejší účinek. Další připomínka toho, že tu nikdy nejsem sám.

Toho, čím jsem, čím jsem byl a co si tahle zatracená zbroj myslí, že je.

Ha ha.

Jsme celá legie.