Patricia Briggsová: Železný polibek

Čtvrtý dům, ke kterému mě Zee zavezl, vypadal stejně nenápadně jako ty předchozí. Byl béžový, zdobený fádní bílou a na dvorku schnula tráva. „Tady neuklidili,“ řekl trpce, když otevřel dveře. „Když jsme objevili třetí oběť, přestali jsme se snažit zatajit zločin před lidmi a soustředili se na hledání vraha.“ Nežertoval, když říkal, že tu neuklidili. Přeskočila jsem staré noviny a rozházené oblečení v síni.

Tohoto fae nezabili v obýváku ani v kuchyni. Ani v hlavní ložnici, kde se zabydlela rodinka myší. Rozprchla se, když jsem vešla dovnitř. Hlavní koupelna byla z nevysvětlitelného důvodu cítit mořem namísto myšinou jako zbytek této části domu. Instinktivně jsem zavřela oči jako v prvním domě a soustředila se na ostatní smysly.

Jako první se přihlásil sluch a já uslyšela příboj a vítr. Vzápětí mi srst zčechral studený vánek. Udělala jsem dva kroky vpřed a studené kachličky změkly v písek. Když jsem oči znovu otevřela, stála jsem na vrcholu písčité duny na břehu moře. Vítr mi vháněl písek do čenichu, očí a kožichu, tupě jsem zírala na vodu a kůže mě brněla magií místa. I tady zapadalo slunce a na hladině se leskly tisíce odstínů oranžové, rudé a růžové.

Sklouzla jsem dolů ostrou trávou a zastavila se na udusané pláži. Přede mnou se nekonečná voda nadouvala ve vlnách a něžně šplouchala o břeh. Pozorovala jsem vlny, dokud mi příliv nezačal omývat tlapky.

Ledová voda mi připomněla, že jsem tu kvůli práci, a bylo nepravděpodobné, že bych v nemožné, krásné krajině našla vraha. Necítila jsem nic než moře a písek. Otočila jsem se a chystala se vrátit směrem, odkud jsem přišla, než nastane noc, ale viděla jsem jen nekonečné písečné duny a mírné kopce za nimi.

Buďto smetl mé stopy vítr, zatímco jsem se rozhlížela – anebo tu nikdy nebyly. Nebyla jsem si dokonce ani jistá, z kterého kopce jsem seběhla dolů.

Ztuhla jsem v přesvědčení, že pokud se pohnu třeba jen o píď z místa, nikdy nenajdu cestu zpátky. Oceán přestal působit mírumilovně a krajina, přestože vypadala stále krásně, byla najednou plná stínů a nebezpečí. Pomalu jsem se posadila a třásla se ve větru. Mohla jsem jen doufat, že mě Zee najde a okolní krajina zmizí stejně rychle, jako se objevila. Lehla jsem si na břicho s oceánem za zády.

Složila jsem čenich na tlapky, zavřela oči, myslela na koupelnu, na pach myšiny a snažila se ignorovat vůni mořské soli a vítr, který mi čechral srst. Nezmizely.

„No ne,“ ozval se mužský hlas, „copak to tu máme? Ještě nikdy jsem neslyšel, že by se Pod Kopec zatoulal kojot.“

Otevřela jsem oči, rychle se otočila a přikrčila se, připravena podle potřeby utéct nebo zaútočit. Asi tři metry ode mě, mezi mnou a oceánem, stál muž a pozoroval mě. Alespoň tedy připomínal muže. Jeho hlas zněl tak normálně jako hlas profesora z Harvardu, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že ani zdaleka normálně nevypadá. Jeho oči byly zelenější než zbojnická zelená, do které strýček Mike oblékal své číšníky, tak zelená, že ani houstnoucí šero neztlumilo jejich barvu. Dlouhé světlé vlasy měl vlhké, propletené s kousky mořských rostlin a sahaly mu až po kolena. Byl dočista nahý a vůbec mu to nevadilo.

Neviděla jsem žádné zbraně. V jeho postoji ani v hlase jsem neslyšela žádnou agresi, ale všechny mé instinkty na mě křičely. Aniž bych odtrhla oči od jeho, sklonila jsem hlavu a potlačila vrčení.

Zůstat v kojotí podobě mi připadalo nejbezpečnější. Možná mě bude považovat za kojota… který vnikl do koupelny mrtvého fae a dostal se až sem. Musela jsem přiznat, že to není pravděpodobné. Možná existoval i jiný způsob, jak se sem dostat. V okolí jsem neviděla ani živáčka, ale možná uvěří, že jsem skutečně to, nač vypadám.

Dlouho jsme na sebe zírali a ani jeden z nás se nepohnul. Pokožku měl o několik odstínů světlejší než vlasy. Viděla jsem pod ní modré stíny žil.

Chřípí se mu zachvělo, jak nasál můj pach, ale já věděla, že jsem cítit jen kojotem. Proč nepoužil Zee jeho? Tento fae očividně používal čich a nepřipadal mi bezmocný. Možná ho nepožádali o pomoc proto, že ho považovali za vraha.

Zatímco mě sledoval, v mysli jsem si probírala všechna lidem podobná stvoření, která měla žít v moři nebo v jeho okolí. Byla jich spousta, ale jen o hrstce jsem věděla něco bližšího.

Jen selkiové nebyli úplně zlí. Nemyslela jsem si ale, že je selkie – hlavně proto, že bych nemohla mít takové štěstí – a nevoněl jako někdo, kdo se dokáže proměnit ve vodního savce. Páchl studenou rybinou. V jezerech žila laskavější stvoření, ale moře bylo povětšinou rájem hrůzostrašných tvorů, ne něžných skřítků, kteří dohlíží na pořádek v domě.

„Páchneš jako kojot,“ řekl nakonec. „Vypadáš jako kojot. Ale žádný kojot se ještě nikdy nedostal Pod Kopcem k říší Mořského krále. Co jsi?“

„Gnädiger herr,“ ozval se Zee opatrně někde těsně za mnou. „Pracuje pro nás a ztratila se.“

Já toho staříka fakt miluju, ale ještě nikdy jsem se tolik neradovala z toho, že slyším jeho hlas.

Mořský fae se nepohnul, jen zvedl oči, až jsem si byla jistá, že hledí Zeemu do obličeje. Nechtěla jsem se odvrátit, ale ucouvla jsem, opřela se Zeemu bokem o nohu a ujistila se, že není výplodem mé představivosti.

„Není fae,“ řekl fae.

„Ale není ani člověk.“ V Zeeho hlase jsem slyšela cosi velmi podobného úctě a poznala jsem, že jsem po právu měla strach.

Cizinec najednou vykročil a klekl si přede mnou na koleno. Neomaleně mě chytil za čenich a rukou mi přejel po očích a uších. Jeho ledové ruce nebyly hrubé, ale kdyby mě Zee nešťouchl do boku, asi bych stejně protestovala. Fae mě nečekaně pustil a zase vstal.

„Není natřená elfskou mastí ani nepáchne drogami, které sem občas někoho zavedou, aby tu zemřel. A pokud vím, přestože máš velmi jedinečné magické schopnosti, tohle nedokáží. Tak jak se sem dostala?“

Jak mluvil, uvědomila jsem si, že nemá harvardský přízvuk, nýbrž přízvuk staré dobré Anglie.

„Nevím, mein herr. A myslím, že to ani sama neví. Sám nejlépe víte, že Pod Kopec je vrtošivý a osamělý. Pokud má přítelkyně zlomila kouzlo, které ukrývá vchody, neodmítl by ji vpustit.“

Mořský tvor znehybněl – vlny oceánu ustoupily jako kočka připravující se ke skoku. Mračna na nebi potemněla.

„A jak,“ řekl velmi tiše, „maskovací kouzlo zlomila?“

„Vzal jsem ji s sebou, aby nám pomohla odhalit vraha, má totiž velmi dobrý čich,“ řekl Zee. „Maskovací kouzlo má jednu slabinu a tou jsou pachy. Jakmile zlomila tuto část, iluze se zhroutila. Není mocná a nepředstavuje hrozbu.“

Oceán bez varování zaútočil. Udeřila do mě obrovská vlna, podtrhla mi nohy a oslepila mě. V jediném okamžiku mě okradla o tělesné teplo, takže bych se asi nedokázala nadechnout, i kdybych neměla čenich pod vodou.

Silná ruka mě popadla za ocas a hrubě trhla. Bolelo to, ale neprotestovala jsem, protože voda ustupovala, a kdyby mě Zee nedržel, odnesl by mě oceán s sebou. Jakmile mi hladina klesla ke kolenům, pustil mě.

Stejně jako já byl promočený na kost, ale netřásl se. Vykašlala jsem slanou vodu, kterou jsem spolykala, oklepala se a rozhlédla se kolem, ale mořský fae mezitím zmizel. Zee se dotkl mého hřbetu. „Zpátky tě budu muset odnést.“ Nepočkal na odpověď, prostě mě zvedl. Převrátil se mi žaludek, jak se všechny mé smysly zhouply, vzápětí mě postavil na kachlíkovou podlahu. V místnosti panovala dokonalá tma.

Patricia Briggsová: Železný polibek
překlad: Kateřina Niklová
obálka: Daniel Dos Santos
provedeni: váz. s přebalem
256 stran / 249 Kč