Patricia Briggs: Dvojí spravedlnost (Alfa a Omega 3)

Poté, co vlkodlaci vystoupili na veřejnost, si nemohou dovolit negativní publicitu. Přestupky, které by se v minulosti daly přehlédnout, musí být nyní tvrdě potrestány.
Napětí ze špinavé práce, kterou Charles pro otce odvádí, si na něm vybírá krutou daň. Hrozí, že z kata se stane odsouzený…
Smečce proto příjde vhod, když ji FBI požádá o pomoc s případem sériového vraha. Charles a Anna jsou vysláni do Bostonu, v naději, že Charlese nová práce zklidní.
Oba brzy zjistí, že nejen poslední oběti byli vlkodlaci. Někdo si vzal na mušku jejich druh. A Charles s Annou ze sebe udělali zřetelný cíl…

Kdysi dávno žila malá holčička jménem Leslie.

Když jí bylo osm let, staly se dvě věci: Lesliina matka opustila ji i jejího otce a odstěhovala se s nějakým makléřem do Kalifornie; a uprostřed mediálně sledovaného soudu s vrahem odhalili svoji existenci fae z legend a písní. Matka se Leslie už nikdy neozvala, s fae to bylo něco jiného.

Bylo jí devět, když otec přijal práci v jiném městě a přestěhovali se tak z jejího rodného domu do bytu v Bostonu, kde byli jedinými černochy v jinak bílé čtvrti. Jejich byt zabíral celé horní patro úzkého domu, který vlastnila sousedka z přízemí, paní Cullinanová. Ta vzala Leslie pod svá křídla, dohlížela na ni, když byl otec v práci, a svým tichým zastáním umožnila Leslie splynout s ostatními dětmi ze sousedství, které se u ní občas zastavily na sušenky a limonádu. Zručná paní Cullinanová naučila Leslie háčkovat, plést, šít a vařit, zatímco její otec se staral o dům a trávník.

Leslie nikdy nezjistila, jestli otec staré paní za hlídání platil, nebo jestli se jí prostě bez ptaní ujala. Paní Cullinanová takové věci dělala.

Když byla Leslie ve třetí třídě, zmizel v sousedství malý chlapec. Když byla ve čtvrté, zmizela dívka jménem Mandy, se kterou Leslie chodila do třídy. Zároveň v okolí pravidelně mizeli i domácí mazlíčci – hlavně koťata a štěňata. Vůbec by si toho nevšimla nebýt paní Cullinanové. Během každodenních procházek (paní Cullinanová jim říkala „výzvědné výpravy“ a jejich cílem bylo zjistit, co mají lidé v sousedství za lubem) se stará paní začala zastavovat u letáků v oknech obchodů, které žádaly o pomoc při hledání pohřešovaných mazlíčků. Všechny potřebné informace si pak zapisovala do notýsku.

„Hledáme ztracená zvířata?“ zeptala se Leslie nakonec. Obyčejně zjistila víc pozorováním než kladením otázek, poznala totiž, že lidé lžou lépe slovy než činy. Pro seznam zmizelých mazlíčků ale nenašla žádné dobré vysvětlení, proto byla nucena uchýlit se k slovům.

„Vždycky je dobré mít oči na stopkách.“ Nebyla to odpověď, ve kterou Leslie doufala, paní Cullinanová ale působila ustaraně, proto se dál nevyptávala.

Když zmizelo štěně, které dostala Leslie k narozeninám – voříšek s hnědýma očima a velkými tlapkami – sevřela paní Cullinanová pevně rty a prohlásila: „Nadešel čas učinit tomu přítrž.“ Leslie si byla docela jistá, že jejich domácí nevěděla, že ji poslouchá.

Několik dní po zmizení štěněte právě Leslie s otcem a paní Cullinanovou večeřeli, když před domem slečny Nellie Michaelsonové zastavila luxusní limuzína. Z tmavého nitra naleštěného vozu vystoupili dva muži v oblecích a žena v bílých květovaných šatech, příliš lehkých a vzdušných, než aby se hodily k oděvu mužů. Oni byli oblečení na pohřeb, ona na piknik v nedalekém parku.

Lesliin otec a paní Cullinanová vstali od stolu, zvědavě přistoupili k oknu a sledovali, jak tři lidé bez klepání vešli do domu slečny Nellie.

„Co to…?“ Výraz Lesliina otce se v okamžení změnil ze zvědavého (slečnu Nellie nikdo nikdy nenavštěvoval) v ponurý a sebral svoji služební pistoli a odznak. Paní Cullinanová ho ale zastavila na verandě.

„Ne, Wesi,“ řekla zvláštně důrazně. „Ne. Jsou to fae a přišli uklidit svinčík, který nadělala jiná fae. Nech je dělat, co musí.“

Leslie vykoukla zpoza dospělých a konečně zjistila, proč jsou tak rozčilení. Muži vynášeli Nellie ven z domu. Vzpouzela se a ústa měla dokořán, jako by křičela, nic ale nebylo slyšet. Leslie si vždy myslela, že Nellie vypadá díky smutným modrým očím a hebkým rtům stočeným dolů jako modelka nebo filmová hvězda. Teď ale tak hezky nevypadala. A nezdála se vyděšená – zuřila. Její krásná tvář byla zkroucená a ošklivá, zároveň ale tak děsivá, že Leslie bude pronásledovat v nočních můrách ještě v dospělosti.

Žena v lehkých šatech vyšla z domu právě ve chvíli, kdy se mužům podařilo nacpat Nellie na zadní sedadlo vozu. Zamkla za sebou dveře Nelliina domu, vzhlédla a všimla si, že je sledují. Zaváhala, pak se vydala přes ulici a po chodníku k nim. Nezdálo se, že by šla rychle, než se ale Leslie vzpamatovala, otvírala žena branku a byla skoro u nich.

„Na co zíráte?“ řekla mírně, něco v jejím hlase ale Lesliina otce přimělo rozepnout pouzdro s pistolí.

Paní Cullinanová vykročila vpřed a zaťala čelist, jako když se tehdy postavila dvěma výrostkům, které napadlo, že stará žena bude snadná kořist. „Na spravedlnost,“ odpověděla stejně tichým a hrozivým hlasem, kterým mladíky donutila najít si snadnější kořist. „A nechovejte se ke mně tak povýšeně. Vím, kdo jste, a nebojím se vás.“

Cizí žena sklopila agresivně hlavu a ramena jí ztuhla. Leslie se schovala za otce. Odpověď paní Cullinanové ale upoutala pozornost mužů u limuzíny.

„Eve,“ zavolal jeden z nich mírně a ruku položil na otevřené dveře vozu. V jeho zastřeném hlase zazníval stejně silný irský přízvuk jako v hlase paní Cullinanové a nesl se ulicí a celým blokem, jako by ho netlumily žádné zvuky města. „Vrať se k autu a dělej společnost Gordiemu, dobře?“ Dokonce i Leslie poznala, že nešlo o žádost.

Žena strnula a přimhouřila oči, odvrátila se ale a odešla. Když zaujala místo u vozu, vydal se k nim muž.

„Vy musíte být paní Cullinanová,“ řekl, jakmile přešel ulici a ocitl se dost blízko na to, aby mohli vést tichý rozhovor. Měl jednu z těch průměrně příjemných tváří, které zanikaly v davu – tedy až na oči. Ať se Leslie snažila, jak chtěla, nikdy si nedokázala vzpomenout, jakou měly barvu, jen že byly zvláštní, nezvyklé a krásné.

„Vy víte, kdo jsem,“ odpověděla paní Cullinanová toporně.

„Vážíme si toho, že jste nám zavolala, a rádi bychom se vám odvděčili.“ Podal jí kartičku. „Laskavost, až ji budete nejvíce potřebovat.“

„Pokud si teď děti budou moct zase bezpečně hrát na dvorku, bude to pro mě dostatečná odměna.“ Utřela si ruce do boků, pro kartičku se však nenatáhla.

Usmál se na ni, ruku však nespustil. „Nechci zůstat vaším dlužníkem, paní Cullinanová.“

„A já vím, že přijímat dárky od víl není dobrý nápad,“ odsekla.

„Jde o jednorázovou odměnu,“ vysvětlil. „O malou věc. Slibuju, že dokud budu živ, vám ani vašim blízkým úmyslně neublíží.“ Vemlouvavě dodal: „No tak. Nemůžu lhát. Žijeme v jiném věku a váš lid a náš se musí naučit žít pohromadě. Mohla jste se se svým podezřením obrátit na policii – měla jste pravdu. Kdybyste to udělala, zabila by mnohem víc lidí než jen děti, které už unesla.“ Povzdychl si a ohlédl se po tmavých sklech auta. „Když jste tak staří, je těžké se změnit, a naší Nellie vždycky chutnala malá stvoření.“

„Proto jsem zavolala vám,“ prohlásila paní Cullinanová. „Nevěděla jsem, kdo malé krade, dokud jsem Nellie před dvěma nocemi neviděla na našem dvorku. Příští ráno bylo štěně tohoto dítěte pryč.“

Fae poprvé pohlédl na Leslie, byla ale příliš rozrušená, než aby dokázala z jeho tváře cokoli vyčíst. „Chutnala jí malá stvoření,“ řekl muž. Štěňata byla malá stvoření.

„Aha,“ pravil pak po dlouhé odmlce. „Dítě, můžeš čerpat útěchu z toho, že díky smrti tvého štěněte už rukou té ženy nikdo další nezemře. Není to spravedlivé, já vím, ale je to aspoň něco.“

„Dejte to jí,“ pravila paní Cullinanová najednou. „Zabila její štěně. Dejte tu odměnu jí. Já jsem stará a mám rakovinu; zbývá mi sotva rok života. Dejte to jí.“

Fae pohlédl na paní Cullinanovou, pak si klekl před Leslie, která se pevně držela otce za ruku. Nevěděla, jestli pláče pro štěně, pro starou paní, která jí byla víc matkou než její vlastní – anebo pro sebe.

„Dar za ztrátu,“ řekl. „Vezmi si ho a použij, až budeš nejvíce potřebovat.“

Leslie schovala volnou ruku za záda. Snažil se jí nahradit ztrátu štěněte dárkem, stejně jako to lidé dělali po odchodu její matky. Dárky nic nenapravily. Právě naopak, jak ze zkušenosti věděla. Obrovský plyšový medvěd, kterého jí matka dala tu noc, kdy odešla, ležel zahrabaný vzadu ve skříni. Leslie ho nedokázala vyhodit, na druhou stranu se na něj ale nedokázala podívat, aniž by se jí udělalo zle.

„Můžeš tak získat auto nebo dům,“ řekl muž. „Peníze na vzdělání.“ Laskavě se usmál – a najednou vypadal úplně jinak, skutečněji. „Anebo zachránit jiné štěně před nestvůrou. Stačí, když si to budeš usilovně přát a roztrhneš tu kartičku.“

„Jakékoli přání?“ zeptala se Leslie obezřetně a kartičku si vzala, spíše ale proto, aby na ni muž konečně přestal hledět, než že by ji doopravdy chtěla. „Chci zpátky své štěně.“

„Nedokážu přivést zpět mrtvé,“ odpověděl smutně. „Kéž bych mohl. Jinak ale téměř cokoli.“

Zadívala se na kartičku. Stálo na ní jediné slovo: DAR.

Postavil se a usmál se – a byl to ten nejveselejší, nejlehčí úsměv, jaký kdy spatřila. „A, slečno Leslie,“ řekl, třebaže neměl její jméno vůbec znát, „ne abyste měla další přání. Tak to nefunguje.“

Jenom ji to napadlo…

Muž se otočil k paní Cullinanové a políbil jí ruku. „Jste žena vzácné krásy, bystré mysli a štědrého ducha.“

„Jsem vlezlá, otravná stará bába,“ opáčila, ale Leslie poznala, že ji potěšil.

V dospělosti nosila Leslie kartičku od faeského muže schovanou za řidičákem. Byla stále stejně čistá a nepomačkaná jako v den, kdy ji přijala. K šoku všech doktorů rakovina paní Cullinanové tajuplně zmizela a ona zemřela v posteli o dvacet let později ve věku devadesáti čtyř let. Leslie pořád chyběla.

Toho osudového dne zjistila Leslie o fae dvě důležité věci. Byli mocní a šarmantní – a jedli děti a štěňata.