Oliver Bowden: Tajná křížová výprava (Assassin’s Creed 3)

Niccolò Polo, otec Marka, konečně odhalí příběh, který uchovával v tajnosti celý život – příběh Altaira, jednoho z nejlepších asasínů bratrstva.
Altair se vydává splnit těžký úkol – úkol, který ho zavede do Svaté země a ukáže mu
skutečný význam Zákona asasínů. Aby dokázal svoji oddanost, musí Altair porazit
devět smrtelně nebezpečných nepřátel, a to včetně velmistra templářů, Roberta ze
Sablé.
Poprvé je zde vyprávěn příběh Altairova života – cesta, která změní chod dějin, jeho
nekonečná bitva s templářským spiknutím, rodinný život, který je stejně tragický
jako šokující i zrada starého přítele.

Nahoru na kopec vystoupal malý oddíl, který tvořily asi dvě stovky mužů a nosítka, jež na zem postavili Núbijci. Šiháb, který zůstal v sedle, si s sebou vzal jen jednoho osobního strážce. Na tváři měl klidný výraz, jako by si nedělal velké starosti s tím, jak jednání dopadne. Na sobě měl široké bílé kalhoty, vestu a zkroucenou červenou šerpu. Velký, oslnivě bílý turban mu zdobil třpytivý drahokam. Al Mualíma, který na něj shlížel z věže, napadlo, že drahokam má určitě nějaké slavné jméno. Určitě se mu říkalo Hvězda něčeho nebo Růže něčeho. Saracéni rádi pojmenovávali své cetky.

„Prosím, začněte,“ křikl Al Mualím a v duchu si říkal: Je zaměstnán jinde. S úsměvem si vzpomněl na to, jak ho před několika hodinami navštívil v komnatě jeden z asasínů, probudil ho a požádal, aby se dostavil do trůnní komnaty.

„Umare, vítej,“ řekl Al Mualím a přitáhl si šat blíže k tělu, protože cítil ranní chlad v kostech.

„Mistře,“ odpověděl Umar tiše a s hlavou skloněnou.

„Přišel jsi mi říct, jak dopadl tvůj úkol?“ zeptal se Al Mualím. Rozsvítil olejovou lampu na řetězu, našel křeslo a posadil se do něj. Po podlaze poletovaly stíny.

Umar kývl. Al Mualím si všiml, že na rukávu má krev.

„Byly informace našeho člověka správné?“

„Ano, Mistře. Vnikl jsem do jejich tábora a zjistil, že okázalý stan byl návnada, přesně jak nám řekli. Saláh Al’dín přespával nedaleko, v mnohem méně nápadném stanu.“

Al Mualím se usmál. „Výtečně, výtečně. A jak jsi ho poznal?“

„Střežili ho, přesně jak špeh říkal, a kolem rozsypali křídu a škváru, aby slyšeli moje kroky.“

„Ale neslyšeli?“

„Ne, Mistře, podařilo se mi vejít do sultánova stanu a nechat na místě pírko, jak jste poručil.“

„A dopis?“

„Připíchl jsem ho dýkou k jeho slamníku.“

„A pak?“

„Vyplížil jsem se ze stanu…“

„A?“

Asasín se odmlčel.

„Sultán se vzbudil a vyhlásil poplach. Sotva jsem unikl smrti.“

Al Mualím ukázal na Umarův zakrvácený rukáv. „A tohle?“

„Musel jsem někomu podříznout krk, Mistře.“

„Strážci?“ zeptal se Al Mualím s nadějí.

Umar smutně zavrtěl hlavou. „Měl na sobě turban a vestu šlechtice.“

Al Mualím zavřel unaveně, truchlivě oči. „Neměl jsi na vybranou?“

„Jednal jsem zbrkle, Mistře.“

„Ale jinak jsi úspěšně splnil úkol?“

„Ano, Mistře.“

„Tak uvidíme, co se stane,“ řekl.

Stalo se to, že Saláh Al’dín odcestoval a navštívil je Šiháb. Al Mualím stál vzpřímeně na věži a dovolil si uvěřit, že asasíni zvítězili. Že plán fungoval. Jejich vzkaz sultána varoval, že má zanechat tažení proti asasínům, jinak mu dýku příště nezabodnou do matrace, nýbrž do genitálií. Už jen tím, že mu vzkaz zanechali, panovníkovi dokázali, jak zranitelný ve skutečnosti je; že je mu velká armáda k ničemu, když jediný asasín dokázal přelstít všechny návnady a strážce a lehce vklouznout do jeho stanu, zatímco spal.

A možná měl Saláh Al’dín své genitálie příliš rád, než aby riskoval jejich ztrátu kvůli dlouhé a nákladné válce proti nepříteli, jehož zájmy se jen vzácně křížily s jeho. A tak odtáhl.

„Jeho Veličenstvo Saláh Al’dín přijímá vaši nabídku míru,“ řekl vyslanec.

Na věži si Al Mualím vyměnil pobavený pohled s Umarem vedle sebe. O kousek dál stál Fahím. Ústa měl pevně stažená.

„Dává nám slovo, že naše sekta může i nadále konat bez dalšího nepřátelství nebo zásahů z jeho strany?“ zeptal se Al Mualím.

„Pokud to naše zájmy dovolí, máte ho mít.“

„Pak přijímáme nabídku Jeho Veličenstva,“ zavolal Al Mualím potěšeně. „Můžete s muži odtáhnout z Masyafu. A kdybyste byli tak hodní a opravili nám hradby, než odejdete.“

Šiháb ostře vzhlédl a i z velké výšky Al Mualím viděl, jak mu očima probleskl vztek. Šiháb se sklonil z hřebce k vyslanci a promluvil na něj. Vyslanec poslouchal, kývl, pak si přiložil ruku k ústům a znovu zavolal na muže na věži.

„Při předávání vzkazu byl zabit jeden z věrných generálů Saláh Al’dína. Jeho Veličenstvo si žádá náhradu. Hlavu viníka.“

Al Mualímovi zmizel úsměv z tváře. Umar po jeho boku ztuhnul.

Rozhostilo se ticho. Bylo slyšet jen frkání koní. Zpěv ptáků. Všichni čekali na Al Mualímovu odpověď.

„Můžete sultánovi říct, že jeho požadavek odmítám.“

Šiháb pokrčil rameny. Sklonil se a promluvil k vyslanci, který následně oslovil Al Mualíma.

„Jeho Excelence si přeje informovat vás o tom, že pokud žádosti nevyhovíte, zůstane naše armáda v Masyafu, a naše trpělivost je větší než vaše zásoby. Chcete, aby mírová dohoda padla? Dovolíte, aby vesničané a vaši muži umřeli hlady? Kvůli hlavě jednoho asasína? Jeho Excelence doufá, že ne.“

„Půjdu,“ zasyčel Umar. „Udělal jsem chybu. Je jen správné, abych za ni zaplatil.“

Al Mualím ho ignoroval. „Neobětuji život jednoho ze svých mužů,“ zavolal na vyslance.

„Pak Jeho Excelence lituje vašeho rozhodnutí a žádá, abyste byl svědkem jisté záležitosti, která si žádá rozřešení. Objevili jsme v našem táboře zvěda a musí být popraven.“

Al Mualímovi se zadrhl dech v hrdle, když Saracéni vyvlekli z nosítek asasínského špeha.

Následně přinesli popravčí špalek, který dva Núbijci postavili na zem před Šihábova hřebce. Zvěd se jmenoval Ahmed. Byl zbit. Hlava – potlučená, zhmožděná a zakrvácená – mu chabě visela, když ho vlekli na kolenou ke špalku a položili ho na něj krkem nahoru. Vpřed vykročil kat, Turek s lesklou šavlí, kterou opřel hrotem o zem a ruce složil na drahokamy posázený jílec. Dva Núbijci drželi Ahmeda za paže; tiše zasténal a jeho sten se donesl až k šokovaným asasínům na věži.

„Pokud váš muž zaujme jeho místo, ušetříme ho a uznáme mírovou smlouvu,“ zavolal vyslanec. „Pokud ne, zemře, zahájíme obléhání a vaši lidé vyhladoví.“ Šiháb zvedl hlavu a křikl: „Chceš si to vzít na svědomí, Umare Ibn-La’Aháde?“

Asasíni zalapali po dechu. Ahmed promluvil. Samozřejmě při mučení. Ale promluvil.

Al Mualímovi poklesla ramena.

Umar byl pevně rozhodnutý. „Nechte mě jít,“ naléhal na Al Mualíma. „Mistře, prosím.“ Pod nimi se kat doširoka rozkročil. Oběma rukama zvedl šavli nad hlavu. Ahmed chabě škubal za ruce, které ho držely. Krk měl napnutý, nabídnutý čepeli. Až na jeho sténání panovalo na skále ticho.

„Poslední šance, asasíne,“ zavolal Šiháb.

Čepel se zaleskla.

„Mistře,“ prosil Umar, „nechte mě jít.“

Al Mualím kývl.

„Dost!“ křikl Umar. Přesunul se na plošinu na věži a zavolal na Šihába. „Já jsem Umar Ibn-La’Ahád. Popravit byste měli mě.“