Miroslav Žamboch: Čas žít, čas zabíjet

Bývalý gladiátor, bývalý nájemný bijec, vrah. Kráčí z temnoty do temnoty, nikdo a nic ho nemůže zastavit. Nemá rád lidi a ty, na kterých mu záleží, je možné spočítat na prstech jedné ruky. Přesto, nebo právě proto, existuje mnohem víc těch, jejichž životy zachránil, než těch, které zabil. A v zabíjení je nejlepší…

„Má zpoždění,“ zabručel jeden z mužů u stolku a znechuceně odložil karty.

Koharov na to neřekl nic. Mohli tu klidně čekat i celé dny, než dorazí. Jenomže jeho muže znervózňovalo, že čekali na někoho, koho neznali. Podíval se na Seržanta. Jeho skutečné jméno neznal, jako ostatní ho oslovoval hodností, kterou kdysi nosil v armádě.

„Rád bych, abys tady seděl pořád, nikdo z nás ho nezná, mohli bychom ho nechat odejít.“ Seržant, lehce shrbený muž s býčí šíjí a širokými rameny, které způsobovaly, že vypadal menší, než doopravdy byl, se ušklíbl. Vlastně se neušklíbl, pouze pootevřel rty, klikatá jizva prodlužující koutek úst vzbuzovala dojem permanentního šklebu.

„Poznáte ho, neboj.“

„Prý se osobně stýká s vévodou,“ nadhodil Koharov.

„O tom nic nevím,“ odpověděl Seržant stroze, zvedl se a zamířil k pípě pro další pivo.

„A odkud se s ním znáš ty?“ pokračoval Koharov ve vyptávání, poté co se jeho společník vrátil se dvěma dalšími džbány.

„Bojovali jsme spolu.“

„Proti komu?“

Pivo bylo teplé, druhý džbán chutnal mnohem hůř než první. Koharov věděl, že to tak je vždy. Čtvrtý se už nedal pít.

„Proti sobě. Dlouhá historie.“

Seržant nebyl v náladě, ale Koharov věděl, že až přijde správný čas, dozví se víc.

Spolupracovali spolu tři uplynulé měsíce a s přestávkami si vzájemně vyměňovali historky z minulosti.

„Půjdu se projít,“ řekl a vypil pivo na jeden zátah.

Venku bylo horko a on toho za uplynulé dva dny nevypil tolik, kolik by měl. Ještě stále se pořádně nevymočil a nezbavil se jedů nastřádaných v těle v uplynulých dnech.

„Okouknout druhou hospodu.“

„Jsou tam žoldáci,“ poznamenal Seržant suše a sledoval karetní hru, která se opět rozběhla u vedlejšího stolu.

„Já vím, právě na ně se chci podívat.“

Koharov si nechal svůj plášť, pouze jeho okraj zastrčil za pochvu meče, aby měl rukojeť pohotově k dispozici. Žoldáci byli součástí plánu, to mu bylo jasné. Jeho muži, pokud je tak mohl nazývat, zřejmě nestačili. To jen zvyšovalo jeho zvědavost.

Nadechl se horkého vzduchu, ze zvyku zkontroloval koně ve stáji. Už víc než tři roky se potloukal po jižním okraji Gutawské pouště, občas doprovázel obchodní karavany, občas podnikal průzkumné výpravy do pustiny a mapoval rozmístění statků, oáz a vodních jam. Dvakrát dostal rozkaz, který v duchu označoval Najít a zabít. Naposledy hledal Ferdinanda Farnetiho, desperáta, který náhle začal přepadat karavany mnohem intenzivněji než dříve a nějakou podivnou náhodou se zaměřil pouze na obchodníky směřující na sever za poušť, nejlépe do Daskského hrabství. Koharova už několikrát napadlo, jak je možné, že hrabství vládne vévoda, ale zatím nenašel nikoho, kdo by mu to vysvětlil. Nijak mu to nevadilo, pracoval prostě pro vévodu Daska, jeden z nepočetné armády neuniformovaných z části vojáků, pozorovatelů a zabijáků, které osud vyslal na nejisté stezky. A také samozřejmě pracoval sám pro sebe.

Dorazil do druhé ze dvou putyk ve městě. Obezřetně vešel dovnitř, vybral si stůl nejblíže k východu. V části sálu přimykající se ke kamenné zdi se povalovala dvacítka chlapů. Někteří na židlích, jiní jen tak na podlaze. Všichni ozbrojeni víc, než bylo i v těchhle divokých končinách běžné. Koharov věděl, co jsou zač – profesionální žoldnéři. Podle stop jich ale mělo být ještě o něco víc. Možná se nechtěli mačkat a utábořili se ve stáji nebo jinde, odhadl. Nikdo jeho příchodu nevěnoval větší pozornost, kromě žoldnéřů se občas objevili i další hosté. Sice se obvykle dlouho nezdrželi, ale umožnili mu zůstat a sledovat.

Prkna schodů, po nichž se vystupovalo ke dveřím do hospody, zaskřípala – spíš zasténala, chvíli měl pocit, že těžkou váhu nevydrží a prasknou. Nestalo se tak, Koharov si poposedl, aby bez otáčení viděl, kdo vchází. Byl to menší tlusťoch v klobouku se širokou krempou, v koženém kabátě až pod kolena. Nebyl malý, opravil svůj úsudek, když kolem něj příchozí procházel. Jen rozložitý, až to deformovalo perspektivu jeho postavy – podobně jako u Seržanta, jen ještě mnohem víc. Příchozí odložil klobouk. Před nějakou dobou si vyholil hlavu, ale teď už na temeni a zátylku rašilo šedivé strniště vlasů. A nebyl tlustý, alespoň ne v obličeji. Chyběla mu trojitá i dvojitá brada, tvář vypadala jako vytesaná ze žuly a kostí nějakým hodně hrubým nástrojem. A jeho oči – Koharov nespokojeně sevřel rty. Uměl odhadnout lidi podle očí, ale cizinec pro něj zůstal naprosto nečitelný, jako by snad ani nebyl člověkem. Příchozí letmým pohledem přehlédl sál a zamířil ke štíhlému muži v bílé košili se zlatými manžetami. Ten byl lépe oblečen než kdokoliv jiný a společníci mu svým obhroublým způsobem prokazovali jistou úctu.

„Craig?“ pohodil cizinec do prostoru jméno, jako by stříkl slinu.

„To jsem já, pane.“

Slovo pane jedovatě zasyčelo, Koharov odhadl, že se schyluje k násilí.

„A kdo jste vy?“

„Ten, od koho jste vzal dvě stě zlatých za to, že se dostavíte na tuhle schůzku.“ Cizinec pořád mluvil svým pohrdlivým tónem. Koharov ho soustředěně zkoumal. Pohrdání nebylo záměrné, vyplývalo z jakéhosi nezájmu, odtažitosti. Jeden z mužů, s nimiž Craig předtím debatoval, si odsunul židli stranou a jakoby náhodou se postavil.

„Ty peníze stačily právě tak akorát na uspořádání této schůzky,“ promluvil Craig s posměchem v hlase. „Na nic víc.“

„Jistě, o drobáky nejde,“ souhlasil cizinec.

Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, že se postavil další muž a v zádech má tak dva. Navíc – vypadal neozbrojený, pokud samozřejmě neschovával něco pod kabátem. Ale to mu bude příliš dlouho trvat, než se ke zbrani dostane – a proti takové přesile mu stejně k ničemu nebude, hodnotil situaci Koharov.

„Přišel jsem s nabídkou,“ pokračoval cizinec. „Sto zlatých pro každého z vás za třítýdenní práci. Tři sta pro velitele.“

Koharov rychle počítal. Třicet lidí po stovce, velitel tři sta, to dělalo hodně peněz.

„To zní zajímavě,“ zhodnotil Craig. „Ale ty peníze tady nemáte, nebo ano?“

„Jistě že mám,“ odpověděl plešatec a podíval se na vůdce žoldnéřů jako na totálního idiota. „Neznám žoldáky, kteří by brali šeky. V sedlových brašnách, v desetizlaťácích imperiální ražby.“

„A to s takovým množstvím zlata chodíte jen tak? Sám? Neozbrojen?“ Craig vyskočil ze židle. Koharov jeho vzrušení rozuměl, velitel žoldnéřů měl problém uvěřit vlastním uším.

„A proč bych měl chodit ozbrojen? Přišel jsem dojednat obchod, ne válčit. Rozumní lidé se vždy dohodnou.“

Kdyby cizincův hlas nezněl tak ploše, Koharov by měl pocit, že si ze žoldnéře utahuje. Pokyn, který Craig svým mužům vydal, nezahlédl, tak dobře byli sehraní. V ruce chlapa po levici se náhle objevila dýka, cizinec však zareagoval naprosto nenuceně, jako by něco takového očekával. Sevřel žoldákovi zápěstí ozbrojené paže, současně se k němu vytočil čelem a dlaň druhé ruky mu položil na hrudník na prsní kost. Téměř se ani nepohnul, žoldák však najednou letěl vzad proti zdi, jako by ho nakopl kůň. Křupnutí týlní kosti slyšel Koharov stejně zřetelně jako ostatní. Druhý muž, který dostal rozkaz k likvidaci, už byl také v pohybu. Cizinec se k němu ale ani neotočil. Jen se prohnul v pase, podivuhodně čile za sebe vykopl nohou a zasáhl nepřítele do podbřišku. Než žoldák dopadl zkroucený na zem, držel ho cizinec za hlavu. Okamžik zkamenělý v běhu času, Koharov viděl, jak se neznámý na okamžik vpíjí do očí velitele. Pak následoval zdánlivě lehký až nenucený pohyb rukou, tentokrát to odnesla páteř.

„Amok z horka, to se občas stává,“ prohlásil cizinec a odhodil mrtvé tělo před sebe na zem stejně lhostejně a bez zájmu jako hospodyně zbavující se odpadků. Jako by něco takového dělal už stokrát, možná tisíckrát.

Muži chystající se vyrazit na pomoc svým kumpánům ztuhli a tázavě hleděli na vůdce.

„Kolik máte lidí?“ zeptal se cizinec, jako by se vlastně nic nestalo.

„Třicet dva, teď už vlastně jen třicet,“ odpověděl Craig s pocity ukrytými za kamennou maskou sebeovládání.

„Takže to bude tak nějak tři a půl tisíce, ne?“ nadhodil cizinec. „Počítání mi nikdy moc nešlo.“

„Jo, tři a půl tisíce,“ souhlasil Craig. „Ale než vezmu ty peníze, chci znát podrobnosti. A jak se jmenujete, pane?“ tentokrát zněla otázka zdvořile bez jakéhokoliv skrytého podtónu.

Koharov to jméno tiše vyřkl dřív než jeho nositel. Byl to muž, který je povolal a na kterého čekali. Bakly.

provedení: paperback
vydalo nakl. Triton
400 stran / 349,–