Mickey Zucker Reichertová – Já, robot: chránit

V prvním díle sledujeme příběh doktorky Susan Calvinové, která začíná svou praxi na psychiatrickém oddělení nemocnice, kde je na vybrané skupině pacientů zkoušena nejnovější diagnostická metoda – nanotechnologie.

Příběh líčí prolnutí realistických onemocnění, psychiatrické léčby a spekulace o vylepšení, které by bylo možné dosáhnout s robotickou technologií. Fascinující popis různých syndromů onemocnění, pozoruhodné schéma detektivní práce a lékařských znalostí, nezbytných pro úspěšnou léčbu.

Futuristický fiktivní příběh nejen pro fanoušky žánru science fiction.

Mickey Zucker Reichertová

Já, robot: chránit

Anotace:

2035: Robotická technologie pokročila natolik, že vytvořila rozumné, vnímající mechanické bytosti, jež si uvědomují sebe sama. Budoucnost lidstva má být nevyhnutelně spjata s jeho nejdokonalejším výtvorem. Někteří však takovou budoucnost nehodlají připustit.

Doktorka Susan Calvinová, inteligentní a oddaná své práci, začíná svou praxi na psychiatrickém oddělení nemocnice Manhattan Hasbro, kde je na vybrané skupině pacientů zkoušena nejnovější diagnostická metoda – nanotechnologie. Mikroskopičtí nanoboti, vstříknutí do mozkomíšního moku, dokážou lokalizovat a vyhodnotit neurální dráhy a stav transmiterů, odhalit a zmapovat fyziologické pochody lidského mozku. Tato průlomová technologie přináší prakticky nekonečné možnosti.

Susan postupně zjišťuje, že její pacienty provází neblahé události. Začíná se u nich projevovat extrémní porucha chování, od šokujícího násilí po nepochopitelné sebezničující tendence. Když o tom informuje své nadřízené, setká se s cynickou lhostejností u těch, kdo chtějí uchránit svůj projekt před podrobným zkoumáním a kritikou.

Nikdo netuší, že technologie, slibující zlepšení života nemocných, je nyní ovládána těmi, kdo chtějí pouze rozsévat smrt…

Info o knize:

Autor: Mickey Zucker Reichertová

Originální název: I, robot: To Protect

Překlad: Jana Rečková

Obálka: Eric Williams

Formát: 145×205, vázaná s přebalem

Počet stran: 384

Cena: 318 Kč

Nakladatel: Triton/Argo

ISBN 978–80–7387–681–4 (Triton)

ISBN 978–80–257–0918–4 (Argo)

UKÁZKA:

Věnování

Patu Rogersovi

nadpraporčíkovi amerického námořnictva (ve výslužbě)

seržantovi Newyorského policejního sboru (ve výslužbě)

skutečnému hrdinovi

Lidé, kteří se domnívají, že všechno vědí, hrozně popouzejí nás, kteří to skutečně víme.

Isaac Asimov

Kapitola první

2. července 2035

Na travnaté záhony před nemocnicí Manhattan Hasbro se nahrnuli demonstranti s tabulemi, vrhajícími šachovnicové stíny, a postupovali přes chodníky. Susan Calvinová se spolu s pracovníky nemocnice a vyjevenými mladými lékaři na praxi zachmuřeně ubírala ke vchodu. V duchu si kladla otázku, zda si pro svou praktikantskou stáž vybrala správné místo. Odpromovala na medicíně jako jedna z nejlepších v ročníku, měla bezchybné posudky; mohla si zvolit jakoukoli nemocnici, třeba některou z menších a klidnějších soukromých klinik na severu státu. Místo toho se vrátila do rušné metropole svého mládí, do obrovského zařízení vybaveného špičkovými technologiemi, které se nacházelo nejblíže k otci, jehož milovala a postrádala.

Uprostřed ječících a skandujících demonstrantů kdosi ztratil rovnováhu. Nečekané škubnutí se jako vlna rozběhlo davem a postrčilo jakéhosi mladíka přes neviditelnou hranici na chodník přímo Susan do cesty. Na okamžik se zastavil, vypadal překvapeně a nejistě. Svíral tabuli s nápisem: ‚Děti na zakázku jsou hřích.‘

Susan ho instinktivně chytila za rameno a podepřela ho. „Jste v pořádku?“

Na okamžik se jeho tmavé oči upřely do jejích světle modrých, načež využil příležitosti: „Nechystáte se tu pracovat, že?“

Zdálo se, že už nabyl rovnováhu, takže Susan ruku stáhla a odhodila si z tváře rovné hnědé vlasy bez jediné vlny. Přestože nikdy nepoužívala make-up a díky dědičné štíhlé postavě ani neoplývala typicky ženskými křivkami, měla v sobě přirozenou krásu, jež téměř vždy doprovází mládí. „Vlastně ano, chystám.“

„Víte vůbec,“ řekl a ustupoval přitom z chodníku, „že v Manhattan Hasbro dělají děti na zakázku? Že vytvářejí děti mimo dělohu a…“

Susan očekávala, že demonstrant své argumenty zaobalí do eugeniky, že zabrousí do kalnějších vod vědy, jež umožňuje volit inteligenci, pohlaví i výšku; a přitom ho podezírala, že ve skutečnosti mu jde o klasické náboženské námitky proti umělému oplodňování. Uťala ho: „Myslíte tím, že pomáhají neplodným párům počít?“

Očividně udeřila na správnou strunu. Muž sevřel rty do zasmušilé linky. „Kdyby jim Bůh chtěl dát děti, požehnal by je těhotenstvím.“

„Jako třeba feťáckou kurvu na ulici, která porodila šesté dítě a hodila ho do záchodu? Nebo alkoholičku pod mostem Verrazano, která prodala svoji malou dceru za láhev ginu?“

Nijak to na něj nezapůsobilo. Pokrčil rameny. „Boží cesty jsou nevyzpytatelné.“

„Jistě.“ Susan se protlačila kolem něj. „Například nás obdařil technologií na dělání dětí.“ Znovu se připojila k davu, který postupně proudil do haly.

Většinu prostoru uvnitř zabíraly hranaté polstrované židle v řadách po pěti s malým dřevěným stolkem na konci každé řady. Na stěnách visely vitríny. Jedna obsahovala kresby dětí z pediatrického oddělení, druhá suvenýry s nevtíravě umístěnými cenovkami. Další nástěnka seznamovala návštěvníky s historií hasbrovských hraček: od prastarého humpoláckého Pana Brambory a starožitného vojáčka přes léta slávy kýčovitých poníků a transformerů a spoustu pomíjivých televizních a filmových hrdinů až po současné, povědomé elegantní postavičky a rea¬ listické, interaktivní animatronické hračky.

Na několika židlích se rozvalovali lidé, mnozí z nich spali a nevnímali pěší provoz, který se kolem nich dělil a rozbíhal několika směry. Susan Calvinová následovala šipky označené: ‚Vítáme nové praktikanty‘, které ji vedly mezi křesílky, kolem příjmu pacientů, informačního pultu, tří kaváren, pěti čekáren a nemocniční lékárny. Další šipka ukazovala do dlouhé chodby s ordinacemi a kanceláří etika, potom právnickým křídlem. Příští šipka Calvinovou otočila o devadesát stupňů a zavedla ji před posluchárnu s dveřmi dokořán. Před vchodem se nacházely tabule s mnoha řádky plastových štítků se jmény, proložené nápisy, jež patrně měly vytvářet nějaké logické rozčlenění. Shromáždil se tam hlouček mladých lidí, jimž bylo většinou něco přes dvacet let. Vesměs na sobě měli polokošile a kalhoty s puky, převážně v decentním khaki zbarvení. Susan věděla, že ve své haleně a modrých plátěných kalhotách mezi ostatní praktikanty dokonale zapadá. Skupinkou se rozléval šepot, tu a tam vystříkl smích nebo se ozvalo zakašlání. Jak si jednotlivci brali své cedulky a vstupovali do posluchárny, Susan se postupně posouvala blíž k tabulím.

Snažila se směřovat k tabuli nejvíc vlevo, jelikož předpokládala, že štítky se jmény budou uspořádány podle abecedy. Ale když se dostala blíž, zjistila, že jsou rozděleny podle specializací; musela se přesunout na opačnou stranu. Zahlédla nápis ‚Psychiatrie‘, natáhla se k němu a vrazila do ruky muže, který už si svůj štítek vzal. Zvedla hlavu, aby se omluvila, a spatřila pár zelených očí pod vypouklým čelem, výrazný rovný nos, jemné rty a ostře řezané lícní kosti. Nad čelem měl kštici tmavě plavých vlasů. Připadal jí nezvykle přitažlivý; bezděčně se na něj plaše usmála a řekla: „Omlouvám se.“

Mladík jí úsměv oplatil a kývnutím ji vzal na vědomí. „Nic se nestalo. Beru každou záminku, abych se mohl držet za ruku s hezkou dívkou.“

Susanin úsměv se rozšířil, cítila, jak se jí do tváří vkrádá horko. „Jak milé.“

„Remington Hawthorn.“ Připíchl si štítek se jménem na tričko; štítek kromě jména hlásal i program jeho stáže. „Neurochirurgie. Lékařská fakulta Harvard, absolvent 2035. Čestný spolek Kristy. Nominace AOA.“ Susan to vyznamenání znala. Jen deset procent těch nejlepších studentů medicíny získalo nominaci do Čestné lékařské společnosti Alpha-Omega-Alpha a jen třetině z nich se té pocty skutečně dostalo. V současné době měl Harvard druhou nejprestižnější lékařskou fakultu v zemi. Sáhla pro svůj štítek a připnula si ho na košili. ‚Susan Calvinová, psychiatrie‘.

Remingtonův úsměv povadl. Zamumlal omluvu a otočil se k odchodu.

Susan ho následovala, dokud neustoupili z cesty praktikantům za sebou. Mladík svůj šarm v jediném okamžiku vypnul, a Susan tušila proč. Mnoho chirurgů považovalo čistě medicínské odbornosti, obzvlášť obory základní péče, za podřadné. Susan stiskla rty, jak v ní vzplanul hněv, a chytila ho za rameno.

Remington se k ní obrátil, zatvářil se zvědavě.

„Nenechal jste mě představit se,“ vysvětlila mu chladně. „Lékařská fakulta Thomase Jeffersona.“ Jmenovala školu, která Harvard v posledních deseti letech soustavně porážela. „Promoce 2035. Čestný spolek Hare. Ocenění AOA.“

Remingtonovi poskočilo obočí do výšky. „Skutečně?“

„Skutečně.“ Prohlížela si ho a čekala na omluvu, kterou si zasloužila.

Ostatní praktikanti je míjeli a proudili do posluchárny.

„Promiň, že to řeknu tak přímo…“ Zdálo se, že Remington nemůže odtrhnout pohled od Susanina štítku. Aspoň Susan doufala, že se zajímá o ten štítek. Jinak by totiž úporně civěl na její levé ňadro. „Ale proč?“

„Proč co?“

„Proč plýtvat tak fantastickou kvalifikací na odbornost, která… která…“ Remingtonovi se zjevně nedostávalo výrazu, jenž by nezněl urážlivě. „…hm, která je tak… nevědecká?“

Susan velevýznamně zvedla jedno obočí. „Protože se dokážu výborně vyznat v lidech, aniž bych je musela nejdřív rozříznout. Například ti můžu říct, že jsi arogantní pitomec, který posuzuje ostatní zcela povrchně a pak se diví, že skončí s nějakou nudnou blondýnou.“ Otočila se na podpatku a zamířila do posluchárny.

Jejího lokte se dotkla čísi ruka a jemně ji navigovala. Podívala se napravo – očekávala Remingtona, ale objevila cizince. Měl rovné zrzavé vlasy, na tvářích poprašek pih. Zubil se na ni širokými ústy, tmavé oči se mu smály. Podle štítku se jmenoval Kendall Stevens, také praktikant na psychiatrii. „Calvinová, ty ses minula povoláním.“

Zaraženě se k němu obrátila.

„Měla ses stát uroložkou.“ Jeho široký úsměv byl nakažlivý. „Specializovat se na kastrace. Ještě nikdy jsem neviděl, že by to někdo svedl tak rychle.“

Susanino podráždění okamžitě ustoupilo. Proklouzli kolem usazených stážistů do prostřední řady. „Teď už se chirurgické kastrace neprovádějí. Ani u chronické rakoviny prostaty.“ Zvážila poslední možnou indikaci. „Dokonce ani u sexuálních násilníků. Řeší se to pouze medikamentózně.“

Kendall minul prázdné sedadlo a vybral si sousední. „Pověz mi, Calvinová, kde si dáváš brousit jazyk?“

Susan pocítila náznak výčitky. Sklon říkat, co si myslí, jí občas komplikoval společenský život. Spolu se soustředěním na studium jí to drasticky snižovalo příležitosti k randění. „Byla jsem na něj tak protivná?“ „Úplná ču… čarodějnice,“ potvrdil Kendall. Ukázal gestem na prázdné sedadlo, Susan pobídku přijala. Když si sedla, opřel se lokty o opěrku mezi nimi. „Jen žertuju. Dostal, co zasloužil; jako většina chirurgů.“

Susan zakoulela očima. „Kdopak nám to tady škatulkuje lidi?“

„Já.“ Kendall se otočil k pódiu. „Ale je to založeno na skutečnosti. Chirurgové se chovají, jako by měli patent na rozum a schopnosti. My ostatní jsme pěšáci, kteří existují, pouze aby prováděli každodenní rutinu, jelikož mít špetku talentu, stali bychom se také chirurgy.“

Dokud Susan nezačala studovat na lékařské fakultě, neměla zkušenosti se žádným druhem lékařů. Její matka zemřela, když byla Susan ještě ve školce, a o otcově práci u společnosti U. S. Roboti a mechaničtí lidé věděla jen málo. Když mu kladla otázky, vždy odpovídal vyhýbavě: ‚Co není tajné, není ani zajímavé. A když tak nad tím uvažuju, utajované záležitosti jsou také otravné.‘ Pak obvykle změnil téma a stočil hovor k jejímu studiu, přátelům, jejím nadějím a snům. „Všichni chirurgové přece nejsou takoví.“

Kendall pokrčil rameny. „Všichni, se kterými jsem se setkal. Můj otec pracuje jako správce nemocnice, takže jsem jich potkal hromadu.“

To Susan upoutalo. „Správce? Tady?“

„Tady? To teda ne.“ Kendall předstíral zachvění. „Jak strašlivá představa.“

Tomu Susan nerozuměla. Ona svého otce obdivovala a nesmírně ráda by pracovala pod jeho vedením. Než mohla odpovědět, zaujal místo na pódiu vpředu štíhlý muž ve středních letech.

„Zdravím vás, noví stážisté.“ Díky téměř neviditelnému mikrofonu, připevněnému ke kapsičce polokošile, se jeho hlas ozýval rovnoměrně v celé místnosti.

V obecenstvu se zvedl neurčitý šepot, který se vlivem skvělé akustiky v sále také dobře rozléhal.

„Jmenuju se Brentwood Locke a mým úkolem je zahájit vaše zaškolení v nemocnici Manhattan Hasbro třemi svatými přikázáními.“

Susan se pohodlně usadila v očekávání série sáhodlouhých projevů. Mrkla na Vox na svém levém zápěstí. Momentálně ukazoval pouze čas: 8.03. Provedla pár jednoduchých úprav a vyladila přístrojek na Brentwooda Locka, takže před ní jasně vystoupil na displeji. Rozhlédla se a viděla, že ostatní stážisté dělají totéž. Dvakrát se ujistila, že má vypnutý vysílač.

„Především musíte vědět, že Manhattan Hasbro se může s hrdostí považovat za jednu z nejpokrokovějších nemocnic v zemi. Stáli jsme v čele výzkumu manipulace se zvířecími kmenovými buňkami i kmenovými buňkami rostlinného původu, vytvořili jsme pasivní dýchací přístroj a máme největší centrum fetální dia¬ gnostiky in vitro na světě.“

Po tomto prohlášení následoval slabý potlesk.

„Díky tomu všemu jsme hlavními příjemci vládních i soukromých výzkumných grantů, ale také terčem všech cvoků světa, kteří si proti nám něco usmyslí. Jak jste si určitě dnes ráno při příchodu všimli, máme tu neustále přemíru protestujících.“

Kendall se naklonil k Susan.

„Přemíra protestujících,“ opakoval. „Je to jako husí hejno? Kupa kobyl? Tlupa tuleňů?“

Susan si odfrkla.

Brentwood Locke pokračoval: „Přikázání číslo jedna: za žádných okolností žádné styky s demonstranty. Někteří z těchto lidí jsou náboženští fanatici a jejich záměry mohou zahrnovat násilí. Nechceme, aby byl někdo z vás zraněn nebo zabit, a také nestojíme o zbytečné výměny názorů.“

Susan nasála vzduch mezi zuby.

Kendall trhl hlavou směrem k ní a uchechtl se. „Jednoho z nich jsi taky vykastrovala, co?“

„Zmlkni.“ Susan pochybovala, že by jí někdo vytýkal krátký rozhovor s demonstrantem ještě předtím, než se seznámila s pravidly, ale rozhodně nepotřebovala, aby Kendall její chybu vyžvanil celé posluchárně. „Přikázání číslo dvě,“ navázal Locke. „Řídíme se přísnými zásadami mlčenlivosti. Je v pořádku probírat pacienty s kýmkoli, kdo se podílí na péči o ně, včetně lékařů vaší specializace, konzultantů a stážistů z vašeho týmu, nebo s rodiči, zákonnými zástupci, manželi, partnery a dospělými dětmi pacienta. Ovšem tyto hovory se nesmějí odehrávat v místech, kde vás mohou slyšet cizí lidé, například v obsazeném výtahu.“ Poslední slova Locke pronesl natolik důrazně, že to jasně svědčilo o problémech, jež se ve zmíněném prostředí už objevily.

„Hovoříte-li o pacientech se svou rodinou a přáteli, nesmíte se zmínit o ničem, co by mohlo určit totožnost pacienta. Žádná příjmení, žádné podrobné popisy, nikdy neuvádět zaměstnání, aby nikdo nemohl uhádnout, o koho se jedná. Pokud by k nám byl přijat někdo jako… hm, Lolinda Cosada…“ jmenoval slavnou filmovou hvězdu, „žádné podrobnosti se nedostanou mimo její pokoj, i kdyby se zdály zcela nedůležité a bez souvislosti s její léčbou. Porušení mlčenlivosti je důvodem k propuštění, a navíc hrozí soudní stíhání. Všichni jste rozuměli?“

V obecenstvu se opět ozvalo mumlání spolu s několika zřetelnými projevy souhlasu.

„A v neposlední řadě, naše pevná a neměnná zásada čili přikázání číslo tři. Pokud se zapojíte do medicínského výzkumu, musí vám být jasné, že slovo vedoucího výzkumu představuje zákon a že žádná informace nesmí opustit areál nemocnice. Po letech náročného bádání a po vynaložení značných prostředků z grantů žádný vědec nechce, aby jeho práce byla prozrazena nebo jeho nápady ukradeny ještě před zveřejněním. Porušíte-li pravidlo tři, pravděpodobně zmizíte z tváře této planety. A právem.“

Tak přímočaré prohlášení Susan zaskočilo, přestože jeho upřímnost oceňovala.

Locke zmírnil tón. „A nyní, pokud někdo z vás má jakékoli pochybnosti, zda je schopen či schopna zvládat povinnosti praktikanta v našem zařízení, nechť laskavě opustí tuto posluchárnu. Najdeme mu jiné umístění, a bez otázek.“ Rozhlédl se po sále. „Nikdo? Nestyďte se. Pokud jste sem byli přijati, promovali jste v první polovině své třídy. S vaším umístěním nebudou potíže.“

Ticho teď vystřídal hukot konverzace, všechny hlavy se natáčely jakoby při pátrání po někom, kdo sem nepatří. Nikdo Lockovu nabídku nepřijal. Susan předpokládala, že každý, kdo prošel přijímacím pohovorem v Manhattan Hasbro, už pověst této nemocnice zná. Sama si ji zvolila především pro její polohu, ale špičkový výzkum a vybavení představovaly další plus.

„Děkuji vám.“ Brentwood Locke sestoupil z pódia.

Jeho místo zaujal energický mladý muž stěží něco přes třicet. Po stručném úvodu stážisty třicet minut nudil přednáškou o historii Manhattan Hasbro, od jejího založení jako Manhattanská veřejná nemocnice přes dlouhá léta provozu a úprav, až do doby, kdy výkonný ředitel podniku bratří Hassenfeldových poskytl finanční dotaci a nemocnici přejmenoval na počest své společnosti. Susan se zatoulaly myšlenky, obzvlášť když jí náramkový displej zablikal a oznámil textovou zprávu od otce.

Přestože by si nic nepřála víc než popovídat si s Johnem Calvinem, Susan věděla, že ve chvíli, kdy ztratí nit v této historické přednášce, řekne přednášející něco, bez čeho se zaručeně neobejde. Stiskla tedy předem navolenou sekvenci, sdělující, že je zaneprázdněna a ozve se, jakmile to půjde. Otec jí stručně popřál štěstí a pak MTR – mám tě rád, načež se ztratil z displeje.

Na pódiu se objevila vychrtlá postarší dáma a seznámila posluchače s podrobnostmi personálních záležitostí jako platy a benefity. Byla to bída, jak ji ostatně kdekdo varoval; otrocká práce ve jménu vědění, ale nic jiného ani neočekávala. Žena probrala současné vládní nařízení o službě maximálně každou šestou noc a volném dni, pokud se praktikant přiměřeně nevyspal. Systém služeb se naprogramuje do praktikantova Voxu, jenž bude sloužit jako pager, a každému, kdo ho ještě nemá, nemocnice poskytne Vox se základním programovým vybavením. Susan pochybovala, že by museli nějaké poskytovat. Stěží si dokázala představit, že by student třetího nebo čtvrtého ročníku zvládl kolečko po klinikách s příslušnou záplavou otázek bez náramkového počítače.

Automatizaci zásobování Susan viděla při své první návštěvě kvůli přijímacímu pohovoru, ale žena na pódiu ji vysvětlila do větších podrobností. Když pacient vstoupí do nemocnice, systém vygeneruje řadu karet; pro každého zaměstnance, který se bude podílet na péči o dotyčného. Upozornila praktikanty, aby karty nosili v kapse košile nebo bílého pláště. Kdykoli budou potřebovat vydat něco ze zásob, protáhnou patřičnou kartu štěrbinou přístroje, ten požadovanou položku vydá a zaznamená ji na příslušný účet.

Následovaly otázky společných inspekčních pokojů pro stážisty, oprava chyb, předávání služeb, všech jedenáct možností veřejné dopravy do nemocnice. Manhattan Hasbro měla kromě přímého volání na osobní Vox ještě tři vyvolávací systémy. Téměř každé lůžko sloužilo současně jako monitor. Veškeré záznamy byly v elektronické formě a dostupné z mnoha stanic, a při opatřeních pro zajištění diskrétnosti i z osobních tabletů. Přednášející prošla různé barvy kódů a způsob, jak s kterým zacházet. Bezpečnostní opatření se zdála přehnaná až orwellovsky, zdvojená a komplikovaná, obzvlášť v porodnickém oddělení.

Právě když Susan začala přemítat, jestli její mozek ještě dokáže vstřebat další informace, žena skončila.

O chvíli později se na pódiu objevil další přednášející. Měl ve tváři plno poctivých vrásek a řídké bílé vlasy. Na tuhém nose mu seděly brýle. Možná jeho věk převážil nad očními chirurgickými zákroky, nebo se rozhodl, že operaci nebude riskovat. Přestože se zdál velmi starý, měl pevný krok a ani v nejmenším nepůsobil jako vetchý stařec.

„Jsem doktor Kevin Bainbridge z Pennsylvánské univerzity, ročník 1985. Jistě budete mít radost, když vám řeknu, že jsem poslední řečník dnešního dopoledne.“

Následoval šepot a útržky potlesku.

Bainbridge si odkašlal, načež pronesl nejobávanější slova angličtiny: „Když jsem byl mladý chlapec…“

Susan se vyhnula Kendallovu upřenému pohledu. Kdyby se jen trošku usmál, určitě by vybuchla smíchy.

„…a když jsem začínal jako praktikant, bylo vše úplně jinak a také mnohem těžší.“

Susan se pohodlněji uhnízdila na sedadle a připravila se na další rozvláčný výklad, tentokrát spíše samoúčelný.

„Náš rozpis služeb byl jedna ku dvěma, to znamená, že jsme sloužili každou druhou noc, a neexistovalo nic jako den volna po službě.“

Kendall se k ní naklonil a hlasitým šepotem chraplavě zparodoval starého pána: „A nám se to líbilo.“

Calvinová zdusila smích, vyšlo z toho zafrkání. Kousla se do rtů.

Bainbridge si ničeho nevšiml a pokračoval: „A my si dělali starosti, že propásneme polovinu zajímavých případů, když každou druhou noc jdeme domů. Při některých rozpisech jsme měli dvanáctihodinovou směnu, dvanáct hodin volno, nebo také dvacet čtyři hodin ve službě a dvacet čtyři volno, a tak to šlo celý měsíc. A stejně nás trápilo, že polovinu případů zmeškáme.

Jednou jsme spočítali, že náš plat činí devadesát sedm centů za hodinu, přičemž jsme pracovali přibližně sto až sto dvacet hodin týdně. Pak došlo k několika mediálně propíraným případům, kdy se nevyspalí praktikanti dopustili hloupých chyb, a systém, který krásně fungoval sto let, byl najednou přes noc zastaralý.“ Bainbridge si zhluboka povzdechl, potřásl hlavou. „Následovaly všechny ty zákony o humánním přístupu k praxi, které s vámi zachází jako s dětičkami ze základky. Omezení služeb, po službě volný den, stanovená minimální mzda.“ Potřásal hlavou stále energičtěji, jako by samotná představa, že by někdo chtěl pracovat méně než šedesát hodin týdně a očekával mzdu ve výši poloviny životního minima, dělala z dotyčného měkkotu z nedopečeného těs­ta.

„Chci, abyste si uvědomili, oč šťastnější jste v porovnání se svými učiteli. Nechceme slyšet žádné stížnosti na hodiny nebo platy; máte to lehké. Očekáváme, že významnou část svého volna strávíte doma učením, čtením a studiem lékařských časopisů. Budete chodit do práce připraveni na současné úrovni diagnostiky i léčby, připraveni na obtížné pacienty a hlavolamy, i naléhavé případy. Od tohoto okamžiku na vašich profesionálních znalostech, na vaší schopnosti použít vědomosti, na každém vašem rozhodnutí závisí životy.

Raději nepovažujte svůj čas mimo pracoviště za volno. Zákon po vás požaduje, abyste tento čas využili na odpočinek a na osvěžení svých mozků, aby bylo jisté, že nepředstavujete nebezpečí pro pacienty, nikoli na zábavu a hry. Existuje výhradně proto, abyste chodili do práce plně připraveni vykonávat své povinnosti, jak nejlépe dokážete. Pokud navštívíte večírek, ať jde raději o narozeniny nebo odchod do důchodu. Pokud objevíte ve své ruce alkoholický nápoj, pomyslete, jak může ovlivnit váš výkon a váš spánek, než ho vypijete. Období stáže není určeno k tomu, abyste rodili děti, zbytečně onemocněli nebo se věnovali svým koníčkům. Příštích pár let náleží nemocnici Manhattan Hasbro a vašim budoucím pacientům, nikoli vám. Cokoli děláte, mějte na paměti, jak to zlepší váš postřeh a pomůže vašim pacientům. Pokud ne, nedělejte to.“

Susan riskla pohled na Kendalla. Upíral zrak přímo před sebe, ale i z profilu rozeznala úšklebek, kterému by v té chvíli neodolala. Obrátila pozornost na Vox, kde Bainbridge říkal: „Děkuji vám,“ a sestupoval z pódia. Napsala rychlý vzkaz otci: „Ahoj T. Sotva 1h, a poruš. zákl. prav. Hl. ne prac. pro Dr. Bainbridge. Snad je patolog. Měj se, S.“

Na pódium znovu vystoupil Brentwood Locke, první řečník. „Nyní všichni vyjděte na chodbu, rozdělíme vás podle programu stáží. Uvidíte někoho s tabulí, na níž je vaše specializace, a ta osoba vás zavede na vaše pracoviště a k vašim skříňkám.“

Praktikanti se zvedli a obrátili k východu. V náhlém hluku hovorů Kendall nahodil parodující škrablavý hlas: „Záznamy pacientů se skládaly z kupy pergamenů, na které jsme čmárali krůtím brkem a inkoustem z kalamářů. Operace jsme prováděli za svitu plynových lamp, k narkóze jsme používali pouze kysličník dusný. A když jsme tohle vše prováděli, obávali jsme se, že zmeškáme polovinu zajímavých případů.“

Kapitola druhá

Pracoviště praktikantů psychiatrie sestávalo z padesáti komůrek, z nichž dvě třetiny obsahovaly všelijaké lékařské drobnosti; dále tu stál kulatý stůl se třemi přenosnými počítači a osmi židlemi; všechny stěny lemovaly skříňky. Některé měly na dveřích nalepené výstřižky z komiksů, kresbičky nesrozumitelných vtipů, fotky nebo malé hračky. Noví stážisté byli voláni po pěti, až zbyla jen Susan, Kendall a tři další spolu s mladíkem, který je sem do kanceláře dovedl.

Susan si prohlížela průvodce. Měl dokonale kulatou hlavu s chomáčem kudrnatých špinavě blond vlasů. Takové by nejspíš nedokázaly zkrotit ani nejdražší produkty vlasové péče. Uši a rty mu nápadně vystupovaly, takže se nos zdál poměrně malý, tváře měl naducané a zardělé. I když nebyl tlustý, působilo jeho tělo měkce a paže i nohy vypadaly v poměru k trupu trochu krátké, zato ruce obrovské. Když mluvil, dělaly se mu v koutcích úst bublinky.

„Nazdar, Er jedničky.“ Používal zkrácený název pro nové praktikanty – R-1 čili Rezidenti prvním rokem. „Jmenuju se Clayton Slaubaugh. Jsem Er dvojka a mám za úkol dohlédnout na vás na uzavřeném lůžkovém oddělení dětské psychiatrie.“

„Dětské uzavřené psychiatrické oddělení?“ ozvala se nevěřícně jedna z žen, s nimiž se Susan ještě neseznámila. Měla skřítkovsky zastřižené černé vlasy, tmavé oči a snědou pleť. „Myslela jsem, že to už neexistuje stejně jako stomie a kyslíkové stany.“

Clayton pohlédl na Vox na svém levém zápěstí. „Jsi Susan? Nevaeh? Sable?“

Žena pokývla hlavou s dlouhým oválným obličejem. „Sable Johnsonová, Er jednička. Já jen, že ve škole nás učili…“

Clayton ji přerušil, předvídaje otázku: „…lůžková péče v oboru dětské psychiatrie není v současnosti běžná, ale dosud nezanikla. Máme tu dokonce děti ‚na doživotí‘, které tu pobývají tak dlouho, že je to vlastně jejich domov.“ Rozhlédl se kolem stolu. „Tohle psychiatrické oddělení je skutečně srdcervoucí, a proto jde o nejlepší místo, odkud začít. Já tady také začínal.“ Přistrčil si židli ke stolu. Zachytila se mu o koberec, zakymácela se, padla dozadu a vyklopila Claytona na podlahu.

Susan zděšeně vyskočila, aby mu pomohla. Kendall odvrátil hlavu, jako by si chtěl něco setřít z tváře, ale Susan ho podezírala, že zdvořile skrývá úsměv. Ostatní Er jedničky jen užasle zíraly. Clayton se nemotorně vyhrabal na nohy, přičemž se ještě zaplétal mezi nohy židle.

Susan ucouvla v obavě, že by ji mohl zasáhnout, jak tak kolem sebe mlátil.

Claytonovi trvalo nepřiměřeně dlouho, než srovnal židli a znovu se na ní uhnízdil. „Omlouvám se,“ pravil věcně, jako by dával najevo, že takové věci se mu stávají pořád. „Rád bych se dověděl, s kým budu následující měsíc pracovat. Mohli byste se představit jeden po druhém a říct mi něco o sobě?“ Pohlédl na Sable, aby začala.

Poslušně spustila: „Jak už jsem řekla, jmenuju se Sable Johnsonová. Promovala jsem na Havajské univerzitě a zajímám se o psychiatrii, protože moje matka je schizofrenička.“ Susan znovu zaujala místo na židli mezi Kendallem a Claytonem.

Clayton pokývl muži vedle Sable. Měl krátké ježaté hnědé vlasy, oříškové oči a drobnou postavu. „Jsem Monk Peterson. Promoval jsem ve věku 23 let na fakultě Johna Hopkinse.“ Clayton bez poznámek přesunul pohled na další ženu.

Měla tričko s límečkem jako ostatní, v khaki barvě podobně jako kalhoty, kolem útlého pasu spletený provaz a na rozdíl od ostatních neměla Vox. „Nevaeh Gordonová. Lékařská fakulta New York. Jsem veganka.“ No teda, napadlo Susan, někteří berou úsloví ‚Jste to, co jíte‘ až příliš vážně.

Na Claytonův pokyn se ozval Kendall. „Kendall Stevens, z Newyorské univerzity.“ Tónem jako z reklamy doplnil: „Mám rád psy, dlouhé procházky po pláži a mír na Zemi.“

Skupina se zachichotala, a byla řada na Susan.

„Susan Calvinová. Lékařská fakulta Thomase Jeffersona.“ Namáhala si hlavu, aby našla nějakou drobnost, kterou by si o ní kolegové mohli zapamatovat. „Náhodou mám taky ráda psy, i když žádného nemám. Žiju s dokonalým mužem…“ Spiklenecky dodala: „Se svým otcem.“

Na tvářích kolem se objevily úsměvy.

„Díky všem.“ Clayton vstal. „Teď musíme uložit do paměti dveří vaše otisky palce a přidělit vám skříňky a pracoviště. Pak budeme pokračovat do služebních místností a sem pustíme další skupinu.“ Pohlédl na svůj Vox. „Následuje prohlídka nemocnice, obzvlášť psychiatrie, toalet, kaváren. A konečně se vydáme na oddělení dětské psychiatrie, kde teď Stony Lipschitz, náš vedoucí, R-3, sám drží stráž, dokud nedorazíme.“

Vykročil ke dveřím a málem přitom zakopl o křivou nohu své židle.

• * *

Prohlídku nemocnice s přívětivou atmosférou a působivě moderním vybavením zakončili sestupem do suterénu, který popíral vše, co noví stážisté psychiatrie dosud viděli. V ponurých, šedivých chodbách potkávali zaměstnance úklidu, kteří tudy tahali a valili masivní nářadí a kusy zařízení, za neoznačenými dveřmi Susan slyšela bzukot a hukot strojů. Nakonec odbočili do tišší chodby, byť neméně pochmurné, která končila důkladnými kovovými dveřmi se starodávným zámkem na obyčejný klíč.

Clayton Slaubaugh, R-2, zastavil praktikanty před nimi, vytáhl z kapsy klíč. „Tohle je ošklivá část nemocnice, ale přitom nezbytná. Samotné oddělení vypadá optimističtěji, ale hospitalizované děti potřebují klid a izolaci od zbytku nemocnice. Jsou tu zamčeny kvůli vlastnímu bezpečí a prevenci útěků. Toto umístění také brání dospělým, aby sem náhodou nezabloudili.“ S tímto upozorněním odemkl dveře. Vedly do prázdné chodby, jejíž stěny byly přerušeny pouze dvojími dveřmi. Chodba končila dalšími kovovými dveřmi se zámkem na klíč. „Klíče nedostanete. Má je jen vedoucí, R trojka, a někteří členové ošetřujícího personálu. Abyste se dostali dovnitř a ven, musíte použít bzučáky.“ Ukázal na zapuštěné interkomy.

Susan se cítila nanejvýš nepříjemně. Ztichla a rozhlížela se po prázdných zdech, naslouchala ozvěně zavírání dveří za sebou. Dokonce ani Kendall neměl chuť na legrační poznámky. Když míjeli první vchod, nahlédla Susan dovnitř a spatřila dvojici dospělých, jak hrají nějakou stolní hru s dívkou zhruba ve stáří deseti let. Protější místnost byla prázdná. Clayton stejným klíčem odemkl druhé dveře a otevřel cestu do světa dětské lůžkové psychiatrie.

Samo oddělení působilo mnohem veseleji než chodby, které sem vedly. Stěny byly natřené teple modrou barvou a polepené papíry s kresbami a akvarely. Prostor přímo před nimi rozdělovala stěna na část pro zaměstnance vpravo a chodbu vlevo. Po Susanině pravé ruce byly toalety, pak sesterna, kde zřízenec právě něco nakládal na vozík s občerstvením. Přímo vlevo se nacházely dva vchody do jednoduše zařízených pokojů s kovovými postelemi a policemi, důkladně připevněnými ke stěnám a podlaze. V porovnání s elegantními lůžky s monitory v ostatních částech nemocnice tyhle působily jako nějaké dávné mučicí nástroje. Clayton se ujistil, že jsou dveře za nimi zavřené a zamčené, a vedl praktikanty do pracovní části. U vchodu je přivítala mohutná sestra, o hlavu vyšší než Susan, pokývla Claytonovi a ustoupila, aby mohli projít.

Když šest praktikantů procházelo dovnitř, Susan si všimla, jak sestra nenuceně nohou odsunula Claytonovi z cesty židli. Zjevně nemotornost, kterou předvedl nahoře v kanceláři, nebyla náhodná.

Zaměstnanecká část obsahovala množství stolů, pultů, židlí a skříněk. Většinu rovných ploch zabíraly počítače, z nichž u některých se pracovalo. S výjimkou přepážky ze škvárobetonových tvárnic, jež prostor oddělovala od chodby, byly všechny stěny z něčeho, co vypadalo jako sklo. Skrz ně Susan viděla několik dalších pokojů, rozmístěných na konci oddělení, zavřené bílé dveře označené ‚Místnost sebeuvědomění‘, další toalety a rozlehlý volný prostor, kde se v této chvíli nacházelo několik dětí ve věku od základní školy až po dospívající. Většinou seděly na židlích a pohovkách a sledovaly obrovskou televizní obrazovku, uzavřenou v průhledné nerozbitné schránce. Několik jich hrálo hry nebo si povídalo v malých skupinkách. Žádné jí neoplatilo pohled. Očividně to, co považovala za sklo, byla ve skutečnosti jednosměrná zrcadla.

Ze židle před jednou z konzolí se zvedl sotva třicetiletý mladý muž. Rozcuchané uhlově černé vlasy mu švihácky padaly do čela a zvýrazňovaly oči tak jasně modré, až Susan hádala, že jde o umělý odstín.

Dokonale rovný nos vystupoval nad ústy, jež se určitě hodně usmívala. Měl klasické vysoké lícní kosti a pevnou bradu bez důlku. Byl štíhlý, ale jeho hruď a ramena prozrazovaly atleta. Susan si uvědomila, že na něj civí, a honem se odvrátila, načež zjistila, že další R jednička si ho prohlíží právě tak soustředěně.

„Stony Lipschitz,“ představil ho Clayton a předal mu klíč, který použil k otevírání dveří oddělení. „Náš nedostižný vůdce.“

„Nazdar,“ pozdravil Stony. Přijal klíč a strčil ho do kapsy košile spolu se štůskem laminovaných pacientských karet. „Jsem R trojka a tento měsíc dohlížím na Lůžkové oddělení dětské psychiatrie.“ Mluvil s nepatrným náznakem šišlání, které se patrně zhoršovalo při rozčilení. Susan se zašklebila nad ironií člověka, který šišlá a přitom má ve jméně tolik sykavek. „Vlastně se poslední tři dny teprve seznamuji s pacienty. R trojky mění pracoviště o něco dřív, abychom byli připraveni na nové praktikanty, a přitom nedošlo ke ztrátě kontinuity péče o pacienty. Tři dny předtím, než tu skončíte, zacvičím svou náhradu a přesunu se k dospělým ambulantům. Ale zbytek tohoto měsíce tady strávíme spolu.“

Clayton provedl rychlé představování, pravděpodobně i pro osvěžení vlastní paměti, nejen kvůli Stonymu. Ukazoval po řadě na R jedničky a říkal jejich jména: „Kendall Stevens, Monk Peterson, Sable Johnsonová, Susan Calvinová, Nevaeh Gordonová.“

Stony pozorně naslouchal a sledoval Claytonova gesta, pak přikývl. „Asi si to budu pamatovat, ale možná se vás jednou nebo dvakrát zeptám, jestli vám to nevadí.“

Všichni R-1 pokývali hlavami a mumlavě vyjadřovali souhlas.

„Na lékařích je zajímavé, že ani dva z nich se neshodnou, co se týče přístupu k pacientům a léčby.“ Stony si sedl na své místo, naklonil se ke stolu a pokynul ostatním, aby se také posadili.

Clayton se dral na židli tak divoce, že znovu skončil na podlaze. Stony se usmál, jako by šlo o nějaký soukromý žertík. „Clayi, mohl by ses trochu věnovat pacientům, zatímco tady budu Er jedničky se vším seznamovat?“

Claytonova kulatá tvář zrůžověla, zvedl se a oprášil si kalhoty. „Samozřejmě. Žádný problém.“ Zamířil k sestrám.