Michael F. Flynn: Eifelheim

Před staletími zmizela z mapy Německa vesnice a už nikdy nebyla znovu osídlena. Tento fakt zaujal historika Toma a jeho přítelkyni, fyzičku Sharon. Tomův zájem hraničí až s posedlostí.
Podle vší logiky se měla vesnice dochovat, ale zanikla… Co bylo na Eifelheimu tak zvláštního, že úplně zmizel před více než šesti stovkami let? Píše se rok 1348, otec Dietrich, vzdělaný ve vědách a filozofii, je knězem ve vesnici Oberhochwald, která se zanedlouho přejmenuje na Teufelheim (jméno bude během let zkomoleno na Eifelheim), kde černá smrt nabírá na síle. Dietrich se ke svému úžasu stane prvním prostředníkem mezi lidstvem a cizí rasou z jiného vesmíru, jejíž loď ztroskotala v nedalekém lese…

Jak se blížili ke zdroji, slyšel Dietrich směs nerytmických, ale nikoli nepříjemných zvuků. Snad bubny. Nebo řehtačky. A pod tím vším škrábání a cvakání. Jeden zvuk dokázal rozpoznat: zatínání sekery do dřeva následované nezaměnitelným praskáním padající jedle.

„Tohle nemůžeme nechat jen tak,“ řekl Max. „To jsou pánovy stromy.“ Pokynul jim, aby počkali, a sám se plížil k okraji porostu na hřebeni. Tam ztuhl. „Co je?“ zašeptal Dietrich, který opatrně našlapoval za ním.

Max se otočil a vykřikl: „Utečte! Pro spásu duše, utečte!“

Dietrich ale místo toho popadl seržanta. „Co…?“ stačil ještě vyhrknout, ale to už se podíval dolů.

Mezi stromy byla veliká, zhruba kruhová mýtina, jako kdyby tu obr máchnul kosou. Polámané stromy trčely do všech stran. Uprostřed stálo bílé stavení veliké jako opatské desátkové sýpky s otevřenými dveřmi po stranách. Tucet postav přerušilo nějakou práci a dívalo se vzhůru na Maxe a Dietricha.

Dietrich teď viděl, že tohle nejsou lidé bez půdy.

Vůbec to nebyli lidé.

Vypadali jako dvounozí pavouci sekáči. Na tělech jim visely cáry hadrů. Jejich šedá kůže byla plná zelenavých skvrn. Tvářím, které vévodily dlouhým lysým tělům, chyběl jakýkoli výraz, nos i uši, ale jejich valnou část zabíraly veliké, zlaté, vypoulené fasetové oči. Vypadaly jako brilianty, které vidí do všech směrů. Nad čely se jim kývala tykadla jako zralé klasy pšenice.

Jen jejich ústa měla nějaký výraz: buď se zvolna pohybovala, byla pootevřená, nebo pevně sevřená. Koutky plných vlhkých rtů se zároveň zdvíhaly i klesaly, vypadalo to tedy, že se bytosti smějí i mračí zároveň. V záhybech koutků se nacházely dvojité rohovité výrůstky a z nich vycházel přerušovaný zvuk podobný vzdálenému bzučení hmyzu.

Jednoho z těch tvorů podpírali dva další. Otevíral ústa, jako kdyby hovořil, ale namísto slov z nich vycházel žlutý hnis, který mu kanul na bradu. Dietrichovi se hrůzou stáhlo hrdlo tak, že nedokázal ani vykřiknout. Vrátily se jeho dětské noční můry, kdy ho obživlé obrovské chrliče kolínské katedrály unášely z bezpečí postele. Nemyslel na nic jiného než na útěk. Otočil se, ale zjistil, že se další dva tvorové objevili hned za ním. Ucítil ostrý pach moči a srdce se mu rozbušilo jako kovářský buchar. To tyhle nestvůry šíří mor?

„Svatá Marie Bohorodičko,“ šeptal Max stále dokola. Jinak bylo naprosté ticho. Dokonce i ptáci zmlkli. Bylo slyšet jen jemné ševelení větru. Les mu kynul, lákal jej šalebným příslibem bezpečí tmavých zákoutí a hustého kapradí. Když uteče, zabloudí – není to ale lepší než zůstat zde a být zatracen navždy?

Ale on je to jediné, co stojí mezi těmito zjeveními a jeho dvěma společníky, protože jen on byl vysvěcen, a tedy obdařen silou vyhánět démony. Koutkem oka zahlédl, že Max ztuhl s rukou na jílci tesáku.

Dietrich pravicí nahmatal pektorál a držel kříž před sebou jako štít. Démon odpověděl tak, že pomalu sáhl k mošně, kterou měl zavěšenou na opasku, ale jeho společník ho uchopil za ruku. Dietrich si všiml, že ruka má šest prstů. To nebylo zrovna uklidňující číslo. Chtěl pronést vymítací formuli – já, kněz Ježíše Krista, zapřísahám vás, duchové nečistí… – ale v hrdle mu úplně vyschlo.

Vzduch rozechvělo pronikavé bzučení a všechny hlavy se otočily k sýpce, z níž se vynořilo další stvoření. Tohle bylo zakrslé a s neúměrně velikou hlavou. Běželo k nim a jedno z těch větších stvoření klapavě zabědovalo a zamířilo k němu. Proč? Aby jim vyrvalo duši z těla?

V tu chvíli se scéna zbortila.

Dietrich vykřikl.

Max tasil tesák.

Démon za nimi vytáhl z mošny podivnou lesklou trubku a namířil na ně.

A Hildegarda Müllerová se klopýtavě rozeběhla dolů po svahu, vstříc démonům.

Jen jednou se zastavila a podívala se Dietrichovi do očí. Pohnula rty, jako kdyby něco říkala, pak se napřímila a běžela dál. Tvorové se před ní nečekaně rozestupovali.

Dietrich potlačil strach a pozorně sledoval rozvíjející se drama. Bože, obdaruj mě milostí, abych porozuměl! Cítil, že na tom, jak vše pochopí, mnoho záleží.

Hildegarda se zastavila před démonem, kterému z úst vytékal hnis, a vztáhla k němu ruce. Sevřela dlaně, pokrčila paže a znovu dlaně rozevřela. A démon jí padl do náruče a opřel se o ni.

S tichým výkřikem poklekla do prachu, popela a úlomků dřeva a kolébala stvoření na klíně. Zelenožlutý ichor jí odkapával na šaty a šířil nasládlý, chorobný zápach. „Vít…“ Zajíkla se, polkla a začala znovu. „Vítejte, poutníci, v mém pohostinném domě. Radost… radost mi činí, že přebýváte s námi.“ Opatrně hladila hlavu té bytosti a vypadala jako Panna Maria Sedmibolestná na pietách poslední dobou tolik oblíbených, jen s tím rozdílem, že měla zavřené oči, aby neviděla, co konejší.

Náhle a překotně se Dietrichovi všechno vyjasnilo. Nestvůra, kterou mlynářka kolébala, byla těžce zraněna. Výtok z jejích úst byl patrně nějaká tělesná tekutina. Pruhy látky, které viděl na démonech, byly potrhané a ohořelé zbytky oblečení použité jako obvazy těl a končetin. Byli celí umazaní od sazí a jejich kůže plná sinavě zelených modřin a odřenin. Mohou pekelná stvoření utrpět pozemská zranění? A pokud jde o toho menšího tvora, který je vyděsil svým bzučením jako podrážděný sršeň…

Dítě, pochopil náhle Dietrich. Ale démoni nemají děti; a už vůbec za nimi neběhají a nepopadají je do náruče, jako to udělal ten tvor, který běžel za ním.

„Pastore?“ řekl Max roztřeseným hlasem. Byl na pokraji zhroucení a rukou svíral jílec tesáku.

„Co je tohle za démony?“

„To nejsou démoni, seržante.“ Dietrich mu stiskl zápěstí. Podíval se na Hildegardu a toho zraněného. „Myslím, že jsou to lidé.“