Markus Heitz: Znamení temného boha (Ulldart 3)

Proroctví předpovídající návrat doby temnoty se podle všeho naplňuje. Hrozí tak, že kontinent Ulldart ovládne zlo. Mladému panovníku Lodrikovi se stává moc, které nabyl, osudnou. Pod vlivem zrádných přátel a intrikánských rádců se změnil v nevypočitatelného válečného štváče. Jeho opravdoví přátelé a společníci jsou pronásledováni a ocitají se v ohrožení života. Nevzdávají se však a rovněž v zatím ještě svobodných zemích se stále víc šíří odpor vůči démonickým silám. Vše se rozhodne na poli poblíž Telmaranu, kde se spojenci střetnou s Lodrikovým vojskem ve zničující bitvě…

Ze stínu jedné tribuny se zničehonic vynořil černě oděný muž. Přistoupil k Nesrecovi, naznačil úklonu a zadíval se na Nerestra.

Měl na sobě černou koženou zbroj, do níž byly jako lamely všity kousíčky stříbrného kovu. Zbroj mu sahala hluboko pod kolena. Paže byly chráněné navzájem propletenými železnými kroužky, ruce vězely v pancéřových rukavicích. Vysoké černé boty poseté nýty dokonale doplňovaly obraz mimořádně nesympatického muže, jehož výstroj v ničem nezaostávala za nejnovější módou.

Hluboce propadlý obličej, posetý třídenním strništěm, postrádal jakýkoli výraz. Černé vlasy, povlávající za krkem, připomínaly mokré kysané zelí. Přítomní se podivili, když postřehli, že si muž chrání oči páskou, kterou lidé zpravidla používali, když měli v zimě urazit dlouhou cestu širou krajinou pokrytou bílým, třpytícím se sněhem.

„Má ty dobroto, kde se mohl můj bratranec seznámit s takovým zjevem?“ zamumlal Lodrik a v hlase mu zazníval údiv.

„Rozhodně ale vypadá, jako by uměl zacházet se zbraněmi,“ přispěchala Aljaša se svým úsudkem. Jako vždy si vybrala oděv, který toho hodně sliboval a nebezpečně se blížil k hranici budící veřejné pohoršení. Vlasy se jí v paprscích zapadajících sluncí třpytily ještě ruději než obvykle. Kabcara si i tentokrát mohla být jistá záplavou plachých pohledů poddaných mužského pohlaví.

Norina, jež měla na sobě mírně upravenou verzi typického oděvu granburských brojaků, seděla poblíž Valjakova, usilovně hledícího dolů na kolbiště. „O čem přemýšlíte?“

„Snažím si vzpomenout, odkud znám tento druh zbroje,“ odpověděl obr mladé ženě. „Je to velice nezvyklá ochrana. Kdybych si jenom dokázal vzpomenout, odkud tento typ znám.“ Herold čekající pod čestnou tribunou vstoupil do arény. Zprava ho doprovázel trubač a z levé strany bubeník, kteří svými nástroji připomněli i těm nejnepozornějším divákům, že souboj zanedlouho začne. Pak jako když utne, rázem přestali hrát.

„Slyšte, slyšte, slyšte,“ provolával herold do ticha. „Po mé pravici stojí Nerestro z Kurašky, rytíř Řádu vysokých mečů, sloužící bohu Angorovi, a přijímá výzvu Mortvy Nesrecy, bratrance čtvrtého stupně Jeho Veličenstva kabcara, jenž je zároveň i panovníkovým konzultantem. Nesreca oznámil, že Echòmer Černý…“

„To jméno k němu padne jako ulité,“ zašeptala černovlasá brojačka Valjakovovi. „Děsivý by ale bylo ještě příhodnější.“

„…ho bude v tomto souboji zastupovat. Oznamuje se, že souboj bude pokračovat do doby, dokud jeden z protivníků neprolije první krev, aby byla zachována rytířská čest.“ Trio ustoupilo o několik kroků dozadu a symbolicky uvolnilo arénu. „Nechť zápas začne.“ Rovněž konzultant couvl až na kraj kolbiště, zkřížil ruce na prsou a usmál se, zatímco jeho zástupce kráčel ke stojanu se zbraněmi.

Řádový rytíř došel těžkým krokem do středu improvizované arény, vytasil meč a vyryl jím do kamene rýhu. Čepel zaskřípěla a v dlažbě se objevil hluboký škrábanec. Potom Nerestro položil ruku na jílec meče a čekal, až k němu soupeř dojde.

Echòmer se ohlédl, budil dojem, že se snaží úzkou škvírou ve stínítku protivníka odhadnout, potom sáhl po malém kulatém štítu a řemdihu, na jehož koncích se houpaly tři koule osázené kovovými hroty. Úzké trny byly dlouhé jako malíček.

Na zkoušku máchl zbraní ve vzduchu, stroze přikývl a otočil se k Nerestrovi. Pak i on vykročil a zastavil se těsně před narýsovanou čárou.

„Opravdu umí se zbraněmi zacházet,“ potvrdil Valjakov neochotně kabcařin soud. „Musí mít obrovskou sílu, když dokáže vládnout tímto těžkým řemdihem jednou rukou. Podle toho, jakou zbraň zvolil, začínám tušit, že našeho přítele nečeká nic příjemného.“

„Vzdávám vám úctu, Echòmere Černý,“ pronesl rytíř zdvořile na pozdrav a pozvedl ruku s jílcem meče až k očím. „Aniž bych chtěl být nějak domýšlivý, musím říct, že budete mít těžkou pozici, až budete hájit čest svého přítele.“

Druhý muž stál bez hnutí přímo proti němu, řemdih neškodně visel v natažené ruce. Koule do sebe jemně narážely a tiše přitom cinkaly.

„Až překročíte tuto čáru, budu považovat náš souboj za zahájený. Pokud se odvážíte…“ Echòmer znenadání skočil vpřed, Nerestrovi, kterého nenechal ani domluvit, vrazil štítem do hrudi, aby ho tak vyvedl z rovnováhy, a okamžitě poté udeřil vražednou zbraní.

Koule s rachotem dopadly na levou lopatku, železné trny se s pronikavým skřípěním zavrtaly do kovu chránícího rytířovo tělo a uvízly v něm. Ven však neprosákla ani kapka krve. Zatímco Nerestro zápasil s rovnováhou, pustil jeho soupeř štít, oběma rukama uchopil rukojeť své zbraně a začal jí tahat a škubat. Přitom si stoupl tak, aby rytíř na něho nemohl dosáhnout mečem.

Ulsařané začali křičet, jedni hrůzou, druzí nadšením nad nekonvenčním stylem cizincova boje.

Belkala vyskočila, ruce měla křečovitě sepnuté, hruď se jí rychle zvedala a klesala. Z jejího chování se dalo zřetelně vyčíst, že má o milého nesmírné obavy.

Mortva zvedl hlavu a pohlédl ke kněžce. V obličeji mu bez ustání pohrával úsměv. Echòmer začal vléci rytíře za sebou v kruhu, jako když na provaze taháte vzpurného psa. Nerestro se potácel a klopýtal za ním. Síla, jež se skrývala v protivníkových pažích, byla až příliš velká, něco takového vůbec nečekal.

Angorův služebník se se vzteklým výkřikem ohnal po Echòmerovi, jenž se sice čepeli vyhnul, musel však pustit řemdih.

„To,“ Nerestro rozčíleně lapal po dechu, „nebylo ani rytířské, ani čestné. Chovejte se jako opravdový hrdina!“

Bojovník v černé zbroji se rozběhl ke svému stojanu se zbraněmi a vzal si odtamtud trojhranný štít a válečný mlat.

Nyní následovala výměna úderů, která se řádovému rytíři podle všeho líbila mnohem víc než první část souboje, což na něm bylo dle zarputilého úsměvu snadno poznat. Zdálo se, že Echòmer v čestném boji podléhá, čím dál víc se omezoval pouze na obranu a nesnažil se zasadit rytíři další ránu.

Naproti tomu Valjakov se nemohl zbavit dojmu, že si Nesrecův zástupce s rytířem pouze pohrává.

Všiml si, že neznámý bojovník ustupuje stále dál od stojanu s aldoreelskou čepelí. Muž možná sázel na to, že rytíři v těžké zbroji zanedlouho dojdou síly.

Echòmer na chviličku spustil protivníkovu čepel z očí a ostří Nerestrova meče ho okamžitě zasáhlo do paže, proniklo spletenými kroužky a zabořilo se do bledého masa, ačkoliv to mohl postřehnout pouze rytíř a nikdo z přihlížejících diváků.

Nerestro rázem ustoupil o krok zpátky. „Zasáhl jsem vás, Echòmere Černý. Tím se mé cti dostalo zadostiučinění.“ Dav přesně nechápal, proč rytíř ukončil sérii svých útoků. „Neděkujte mi za milosrdenství.“

Jeho soupeř pohlédl na zasažené místo, krev však nebylo nikde vidět.

Mortvův bojovník se krátce pousmál, potom trhl paží se štítem vzhůru. Spodní hrana štítu udeřila do helmy, až to zařinčelo, Nerestrovu hlavu odhodil náraz o devadesát stupňů stranou. Rytíř otupěle zavrávoral doleva a s rachotem padl na kolena.

Echòmer přistoupil až k němu, rytíř se přestal krýt, pouze se mu mečem mdle ohnal po nohách. Nerestro ucítil odpor a byl si jistý, že soupeře podruhé zranil. Když však pohlédl na svůj meč, opět na něm nebyla ani stopa po životodárné tekutině.

Zato protivníkova bota mu tvrdě přistála v obličeji, řádový rytíř bezvládně padl na kamennou dlažbu.

Belkala vykřikla a vyrazila dolů. Rovněž Ulsařané se dali do vzrušeného hovoru.