Jsou nepřátelé trpaslíků a ovládají nejtemnější magii. Ale ani moc alfů není
bezmezná. Dobyvačná tažení vedou k nelítostné válce, která pustoší zemi. Alfové
Sinthoras a Caphalor se již vidí téměř u cíle svých temných plánů. Armáda trollů,
barbarů a alfů si krok za krokem podrobuje Skrytou zemi, vlast trpaslíků. Země
nenáviděných elfů jsou na dosah. Mezi spojenci se však brzy vytrácí soudržnost a
chtivost vítězí nad poslušností. K tomu hrozí další pohroma, objevuje se nepřítel, o
němž si všichni mysleli, že je už dávno mrtvý. Nejlepší válečníci bojují ve Skryté
zemi a vlast je ponechána téměř bez ochrany. Brzy alfům nejde o vítězství nebo
porážku – ale o pouhé přežití jejich národa…
 |
„Musíme doleva. Tam jsem zahlédl ještě nějaké zbytky palisády.“ Arganaï vedl ohnivého býka širokou cestou, která v minulosti mířila rovnou k bráně a tím do říše fflecxů.
Nyní z jejich říše nic nezbylo. Požár zničil celé opevnění. Pestré barvy, jimiž ony podivné bytosti pomalovaly dřevo, rychle vzplanuly. Osudná chyba stavitelů.
Stejně tak byli vyhlazeni tvorové připomínající šotky, zvaní alchemikanti.
Arganaï a jeho oddíl čítající šest alfů, vesměs mladých bojovníků, měl za úkol porozhlédnout se v oblasti, kterou mu benàmoj přidělil, a za prvé přesně a obšírně zaznamenat veškeré změny krajiny, za druhé potom kraj co nejpřesněji znázornit na mapě.
Arganaï pořádně nevěděl, co má benàmoj těmi „veškerými změnami“ na mysli. Takže dával pozor i na maličkosti.
Projížděli zuhelnatělými zbytky palisád a dorazili na půdu bývalé říše fflecxů. Při vší své směšnosti byl drobný národ nesmírně obávaný. Kvůli jedům, které uměl vařit. Dlouho byl považován za neporazitelný, nyní se však zdál být minulostí, většinu národa zlikvidoval mlžný démon a zbytek zahynul Caphalorovou rukou.
Bylo horko. Slunce stálo vysoko na obloze a vzduch se tetelil žárem. Nad hlavami se jim vznášelo pár bělavých semínek nějakých rostlin. Býci zůstávali v klidu, nejevili sebemenší známky rozrušení.
Mladým válečníkům zatím nebyli svěřeni žádní upíři noci, drahocenná zvířata si museli nejdříve vysloužit. Arganaïovi to však nevadilo. Worbîn, jeho ohnivý býk, mu dosud vždy prokazoval dobré služby. Přestože se nepohyboval tak rychle a elegantně jako upír noci, nedokázalo ho nic zadržet. Dlouhé rohy, na nichž byly nasazeny železné obroučky s čepelemi, odstraňovaly z cesty veškeré překážky, nebo je rovnou ničily. Býk měl černou srst, na hrudi a na slabinách lehce narůžovělou, což mu dodávalo zdání šlehajících plamenů. Byl zrozený k boji.
„Vidí někdo něco neobvyklého?“ Arganaï se nudil. Pot mu promáčel spodní prádlo, zbroj z tvrzené kůže v sobě zadržovala horko. Kdyby bylo po jeho, hned by si ji sundal, ale kdyby je benàmoj nachytal bez zbroje, důkladně by jim vyčinil. Proč tady musí být jako v peci? V pravé ruce držel kopí, jehož spodní konec byl zasunutý do malého úchytu u třmene, aby jezdec nemusel celou dobu nést plnou váhu zbraně.
Všichni alfové postupně odpověděli na dotaz záporně a bez opravdového nutkání něco objevit – až na Tiláris. Ta se znovu a znovu rozhlížela, nasávala vzduch a zvedala se v sedle.
„Co je?“ Arganaï uchopil měch s vodou, odšrouboval víko a navlhčil si čelo.
Přestože tekutina byla teplejší než on sám, mohl aspoň spláchnout pot. Těšil se na večer a na koupel.
„Nevšimli jste si toho?“ Tiláris se tvářila napjatě. „Nikde tady není žádný hmyz.“
„Asi je mu moc horko,“ zabručel Zirlarnor a zavedl svého ohnivého býka do stínu k nejbližšímu stromu. Kolem něho leželo na zemi uschlé listí, takže stín skýtal pouze kmen. „Já včely plně chápu.“
Arganaï se rozhlédl. Nikde neobjevil žádnou mouchu nebo nějakého brouka, ani na zemi, ani ve vzduchu. U všech bezectných! „Zirlarnore, zapiš to. Tiláris má pravdu, to je neobvyklé.“ Dal oddílu povel, aby se rozptýlili. „Hledejte hmyz nebo jiná zvířata,“
Začalo úporné pátrání.
Každý pohyb měl za následek, že tělo zaléval pot, a tak se alfové vyhýbali přílišné námaze. Odpolední žár nepolevoval a dával býkům stejně jako alfům co proto.
Arganaï brzy vyprázdnil měch s vodou a rozhlížel se po nějakém prameni. Protože se nacházeli v blízkosti místa, kde fflacxové v minulosti střežili své hranice, musela tu někde určitě být voda.
Neumím si představit, že by si tu fflecxové uskladňovali vodu v amforách.
Ohnivý býk si hlasitě odfrkl a natočil hlavu na stranu tak rychle, že dlouhé rohy osázené železnými nabroušenými hroty jemně zabzučely.
„Tys něco objevil?“ Arganaï vedl zvíře holým křovím, připomínajícím spíše podzim než léto, a po několika málo krocích se ocitli u pramene. Voda však byla černá jako smůla a páchla po soli.
Alf odporem zkřivil obličej. „To není nic pro nás,“ zamumlal a chtěl býka otočit – když spatřil, jak se ze suché trávy zvedá zvíře podobné vlkovi. Zavrčelo na něho a plazilo se k vodě, napilo se, začalo zvracet a svíjet se v křečích, ale nepřestávalo do sebe lít černou tekutinu.
„Sotgrîn.“ Arganaïovi připadalo podivné chování zvířete více než zarážející. Musí být nemocný.
Pohled zákeřných černých očí šelmy se náhle obrátil nejdříve k němu, potom k ohnivému býkovi. Černá voda mu jako inkoust stékala z pysků a odkapávala do trávy. Z hrdla se vydralo temné zavrčení, mohutné tělo se napnulo a chystalo k útoku.
„Aha, tady by někdo chtěl ochutnat naše maso.“ Arganaï poklepal býkovi na široký zátylek.
„Pozor, Worbîne. Nuda hned skončí.“
Sotgrîn se rozběhl, odrazil se a s hlasitým vrčením se na ně vrhl.
Arganaï vedl býka lehkým stiskem stehen. Jeden úsečný pohyb a býk shora trknul letící šelmu rohem a tvrdě jí mrštil o zem. Když se sotgrîn omámeně zvedl a se široce otevřeným chřtánem na ně chtěl znovu zaútočit, postaral se Arganaï o to, že mu býk bleskurychlým otočením hlavy zabodl jeden z rohů hluboko do těla, málem při tom zasáhl krk. Býk zvedl hlavu, takže sotgrîn visel ve vzduchu nad zemí, chrčel a žalostně vyl. Zmítal sebou, zatímco mu po srsti crčela tmavě rudá krev.
„Čistá práce, Worbîne.“ Alf se ani nemusel moc namáhat, zůstal uvolněně sedět v sedle. Zvědavě sledoval smrtelný zápas trpící šelmy, jejíž odpor postupně ochaboval, nakonec zůstala viset mrtvá na býkově rohu, po němž dále stékala krev.
Arganaï nabyl dojmu, že sotgrînova krev připomíná páchnoucí břečku z jezírka. Předklonil se a začichal. „Skutečně,“ zabručel udiveně. Srst nevypadala, jako by se sotgrîn předtím někde válel v kaluži, pach tedy nemohl vycházet z ní. To si nutně musíme zapsat. „Zirlarnore!“ zavolal. „Něco jsem objevil. Vezmi si papír a…“
Sotgrîn otevřel oči a útočně zavrčel, přestože stejně jako předtím visel na býkově rohu! Klátil sebou za strany na stranu, aby se osvobodil, což se mu naštěstí nedařilo.
„U všech bezectných!“ vyrazil Arganaï překvapeně. „Tys chtěl, abych si myslel, že jsi mrtvej?“
Zvedl oštěp a probodl jím tělo stvůry.
Sotgrîn se ale poté choval ještě zuřivěji, chňapal po násadě oštěpu a zakousl se do ní.
„Co je to…“
Zaslechl hlasité prasknutí, sotgrînovy krční svaly se přetrhly a zvíře přistálo na všech čtyřech na zemi. Z díry zející na krku vytékal zbytek krve. Zvíře bez zbytečného otálení znovu zaútočilo.
- Spalující nenávist
- Autor: Markus Heitz
- Překlad: Zdeněk Sladovník
- Série: Legendy alfů 2
- Forma: hardback
- Počet stran: zatím nestanovena
- Cena: zatím nestanovena
- Vydá: 1. 8., Fantom Print
Přečtěte si plno dalších ukázek.
