Markus Heitz: Panovníkova magie (Ulldart – Doba temnoty 5)

Po dlouhých letech války touží Lodrik, mocný kabcar z Tarpolu, po míru. Sen o sjednocené říši se zdá být na dosah a plán, jak nastolit v zemi spravedlivý řád, je skoro připraven. Jenže Lodrik netuší, že kromě prohnaného rádce Mortvy Nesrecy se proti jeho záměrům ostře staví i většina jeho rodiny – nejen po moci toužící manželka, ale i obě starší děti. Rozhodující střet v boji o vládu nad říší se blíží a ani zdaleka není jasné, zda svět nastoupí cestu k míru, nebo k obávané Době temnoty.

Zlu se tak může kromě kabcara postavit už jen levoboček Lorin, jenž dospívá na vzdáleném kontinentu Kalisstron a pozvolna si uvědomuje své schopnosti ovládat magii. Jenže získá dostatek síly a dostane odpovídající výcvik včas, aby mohl vzdorovat temnotě, jež začíná celý Ulldart svírat?

Lorin se řítil zasněženým pobřežím tak daleko jako málokdy a pohled mu tu a tam zabloudil k ohňovým věžím, které se co pět mil hrozivě tyčily na skalních útesech a jako zvednuté ukazováčky mířily k šedé obloze.

Ve věžích seděly hlídky, které pozorovaly, jestli a kdy se nedaleko pobřeží objeví vraky nebo plující lodě. Pomocí kouřových a ohňových signálů, které se město od města od sebe lišily a často se měnily, signalizovaly, co se k osadám blíží a jestli se nenaskýtá naděje na tučnou kořist.

Z tohoto kamenného trůnu tehdy hlídka objevila i vrak lodi jeho pěstouna a starší sestry. Jim tedy do jisté míry děkoval za to, že je vůbec ještě naživu. A já jsem vám za to přinesl jenom neštěstí.

Když se při další příležitosti zadíval nahoru na strmé skalní útesy, postřehl maličký sloupeček kouře, který stoupal od jedné věže, ale hned poté zase pohasl.

To bylo neobvyklé.

Lorin věděl, že každou hlídku tvoří pouze nejspolehlivější muži, kteří se v obsluze signálních zařízení dokonale vyznají. Chyby jako náhodné vyslání signálu u nich prostě nepřicházely v úvahu.

Zpomalil jízdu, natočil větroň a nasměroval ho ke schodům, které se téměř svisle zařezávaly do skal.

Opatrně začal stoupat nahoru. Nesprávný krok znamenal pád, který by člověk jen stěží přežil. Čím výše stoupal, tím byl obezřetnější. Vítr mu zalézal pod šaty, prsty měl i přes rukavice tak zmrzlé, že je skoro necítil. Nechtěl se však vrátit, na to už vylezl příliš vysoko.

S námahou vyšplhal po posledních schodech a plácl sebou do sněhu, aby nabral dech. Dvě stě kroků od něj stála ohňová věž, cíl jeho krátkého, zato namáhavého šplhání. Lorin se neohrabaně zvedl a razil si cestu hlubokým sněhem. Zdálo se mu, že tady nahoře je ještě větší zima než na břehu, a proto pospíchal, aby se co nejdříve dostal do úkrytu za hrubými hradbami kulatého objektu.

Na vyhlídkové terase se objevila něčí postava a Lorin jí vesele zamával.

Muž poněkud váhavě opětoval pozdrav a zmizel uvnitř věže. Když hoch dorazil ke dveřím, byly již otevřené. Typický Kalisstroňan se zelenýma očima a vyholeným vousem držel dveře dokořán a přátelsky ho zval dovnitř.

„Ty ses odvážil vylézt sem za takového počasí?“ zeptal se ho udiveně.

„Ano,“ klepal se Lorin zimou a cvakal zuby. Vděčně přijal šálek čaje, který mu muž podal.

„A tos zvládl úplně sám?“ Chlapec přikývl, měl pocit, že má místo obličeje kus ledu. „Jak se ten statečný mladý muž jmenuje?“

„Lorin,“ zadrmolil a čekal, že mužovo přátelství a pohostinnost rázem ochladnou. K jeho údivu se však na hlídačově chování nic nezměnilo.

„Chceš se později taky stát hlídačem ve věži?“ vyptával se muž a pozorně sledoval hocha popíjejícího čaj.

„Moc rád. Ještě raději bych šel k milici. Ale oni mě nevezmou.“

„Pročpak? Takový odvážný chlapec jako ty by si to určitě zasloužil. Nebo už snad máš moc slabé oči?“

Teď už hlídač vzbudil v Lorinovi nedůvěru. Jeho jméno znal ve městě každý a nejpozději v téhle chvíli by hlídač musel vědět, že jako cizozemec nikdy nedostane svolení stát se členem městské domobrany. Tady něco nesouhlasilo.

„Co bylo předtím s tím ohněm?“ zeptal se zvědavě.

Mužův obličej náhle prozrazoval vzrůstající napětí. „Proč? Byly kouřové signály vidět zdaleka?“

„Já nevím,“ zalhal Lorin a přelétl pohledem místnost. Zdálo se, že je všechno v pořádku. „Možná už ten poplach nahlásili dále.“

„Zatraceně,“ uklouzlo hlídači. „Chci říct, to by bylo proklatě špatné. Nedopatřením jsem při obhlídce na terase zakopl o nádobu s olejem, a než jsem stačil něco udělat, trochu se tam zakouřilo.“

„Potom teda prostě pošlete signál, že je po nebezpečí,“ navrhl chlapec. „Tři krátké tečky.“

„To je dobrý nápad, maličký. To bych asi měl udělat, co říkáš?“ Hostitel se rychle zvedl a vyběhl po schodech nahoru. „Naber si tolik čaje, kolik chceš.“

Lorin na to neměl ani pomyšlení. Signál, který hlídači napověděl, znamenal ,poplach‘. A skutečnost, že muž neznal ani nejjednodušší signály, nevěstila nic dobrého.

Rychle postavil pohár s čajem na stůl a následoval falešného hlídače.

Když ušel asi třicet kroků, uviděl, jak po podlaze stéká tenoučký, červený proužek. Krev? pomyslel si Lorin vyděšeně. Nahmatal nůž, který nosil pod hrubou koženou bundou, a vytáhl jej z pochvy.

Se směsí strachu, zvědavosti a nikdy nepoznaného vzrušení opatrně stoupal po zbývajících schodech nahoru. Srdce mu bušilo až v krku.

Muž stál k němu obrácený zády, před ním ležela zastřešená velká mísa s uhlíky, v níž se plazily maličké plamínky ohně, a snažil se napolo vyhaslé kousky uhlí přivést opět k životu. Napravo a nalevo od něj leželi tři mrtví, z kaluží teplé krve, které je obklopovaly, se ještě kouřilo.

Lorin si rukou zakryl ústa, aby potlačil výkřik. Co má teď dělat?

Oheň zaprskal a ožil. Vrahova ruka se vydala na cestu k řetězu spojujícímu mechanismus sklopné stříšky s nádobou s olejem.

Když Lorin tiše zvracel, muž se otočil.

„Tady byl někdo moc zvědavý, co?“ Vytasil zpod kabátce dýku a rozběhl se k chlapci. „Máš smůlu, malý.“

Hoch se na podpatku otočil a hnal se po schodech dolů, doběhl ke dveřím a rozrazil je. Potom se rychle schoval za závěsem.

Jeho pronásledovatel proběhl kolem Lorinova úkrytu, nechal se zmást chlapcovou lstí a vyběhl ven.

Lorin zabouchl dveře. Těžké závory s rachotem zapadly na místo a zablokovaly vchod. Musím město varovat, bůh ví, co měl ten chlap v plánu.

Ztěžka se nadechl a opět vyběhl po schodech nahoru. Z terasy se nejdříve podíval dolů na útesy.

Na tuto část pobřeží nemohl ze svého větroně za jízdy dohlédnout, takže strnul úžasem, když spatřil velké množství lodí, které se shromáždily u břehu dole pod ním.

To musí být Lijokiové, prolétlo mu hlavou. Všechno nasvědčovalo tomu, že pobřežní lupiči právě obírají o náklad několik těžkopádně vypadajících lodí, zabořených kýlem do písku.

Když se jeden z pytlů natrhl, pochopil, co si Lijokiové zrovna neprávem přisvojují. Do moře padala drahocenná zrníčka. Připravili léčku na lodě přivážející obilí! Musím o tom okamžitě dát zprávu milici!

Když se Lorin otočil, stál vrah hlídačů z věže přímo před ním. V ruce držel vytaženou zbraň a okamžitě zaútočil.