Margaret Weis: Jantar a železo (Temný učedník 2)

Minina snaha uniknout z věže v Krvavém moři, kde ji vězní žárlivý bůh, ji přivádí k Síni rouhání a k nečekanému objevu. Pro většinu krynnských bohů je to však nevítaný objev. Hrdinové bojující s šířením děsivých Milovaných získávají nové spojence v paladinovi a čarodějce, upíří kult se však šíří rychleji, než mu dokáží bránit; musí najít kořen všeho zla a zastavit je přímo tam.

Timotěj Koželuh nebyl špatný člověk, jen slabý.

Měl manželku Gertu a novorozeného synka, zdravého a roztomilého. Oba je vroucně miloval a byl by za ně položil život. Jen prostě nedokázal zůstat věrný, odolat „laškování“, jak tomu říkal. Cítil se proto nesmírně provinile, a když se narodilo dítě, slíbil si, že už se na žádnou jinou ženu nikdy ani nepodívá.

Uplynuly tři měsíce a Timotěj stále dodržoval slib. Dokonce odmítl dvě své dřívější milenky, řekl jim, že je teď jiný člověk, a zdálo se, že je to pravda, neboť doopravdy zbožňoval svého syna a ke své ženě cítil hlubokou vděčnost a lásku.

A pak se jednoho dne v jeho krámku objevila Lucy Kolářová.

Přestože Timotěj pocházel z rodiny koželuhů, vyučil se ševcem a vydělával si na živobytí šitím kožených bot a holínek.

„Chtěla bych vědět, jestli se dá tahle botka spravit,“ řekla Lucy.

Položila nohu a na stoličku na krátkých nožkách a vyhrnula si sukni vysoko nad kolena, takže odhalovala velmi pěkně tvarované lýtko a ještě něco navíc.

„Nuže, mistře ševče?“ řekla šibalsky.

Timotěj s námahou odtrhl oči od lýtka a podíval se na botku. Byla úplně nová. Zvedl zrak k Lucy. Usmála se na něj. Spustila sukni a sklonila se, předstírajíc, že si váže tkaničku, a zároveň mu poskytujíc výhled na plná ňadra. Všiml si podivného znaménka na levém prsu – vypadalo jako stopa po rtech, po polibku. Představil si, jak se onoho místa dotýká svými rty a zajíkl se.

Lucy byla jedna z nejpěknějších dívek v Útěšíně, a také jedna z nejnedosažitelnějších, i když šly jisté zvěsti…

Byla vdaná, stejně jako Timotěj. Její manžel byl urostlý surovec a velmi žárlil.

Narovnala se, upravila si blůzku a zalétla očima ke dveřím. „Mohl byste se na tu botku podívat hned? Opravdu ji potřebuji. Naléhavě…“

„Váš manžel?“ vymáčkl ze sebe Timotěj.

„Je pryč, na lovu. A kromě toho můžeš zavřít na závoru, aby tě při práci nikdo nevyrušoval.“

Timotěj pomyslel na svou ženu a dítě, ale ti tady nebyli, zatímco Lucy ano. Vstal z lavice, zašel ke dveřím, zavřel je a zajistil závorou. Je skoro poledne; zákazníci si budou myslet, že šel domů na oběd.

Jen pro jistotu odvedl Lucy dozadu do skladiště. Už cestou přes krámek ho líbala, laskala, sundávala mu košili a šátrala rukama po kalhotách. Nikdy předtím neměl tak žhavou ženu. Pohltila ho vášeň. Svalili se na hromadu kůží. Vykroutila se z blůzky a on ji políbil na prs, na podivné znaménko podobné otisku rtů.

Lucy mu zakryla ústa dlaní. „Chci, abys pro mě něco udělal, Time,“ řekla přerývaně.

„Cokoliv!“ Přitiskl se na ni.

Lucy ho zdržovala. „Chci, aby ses odevzdal Chemošovi.“

„Chemošovi?“ Timotěj se zasmál. Tohle je ta nejméně vhodná chvíle na hovory o náboženství.

„Bohu smrti? Jak tě to napadlo?“

„Jen tak,“ řekla Lucy a omotala si kolem prstu pramen jeho vlasů. „Patřím k jeho stoupencům. Je to bůh života, ne smrti. Ti odporní Mišakalini klerici o něm vykládají samé pomluvy. Nesmíš jim věřit.“

„Nevím…“ Timotějovi to všechno připadalo velice podivné.

„Chceš mě přece potěšit, že ano?“ řekla Lucy a políbila ho na ušní lalůček. „Dovedu být velmi vděčná mužům, kteří mě potěší.“

Přejela mu dlaněmi po těle. Byla zkušená a Timotěj toužebně zasténal.

„Stačí, když řekneš: ‚Odevzdávám se Chemošovi,‘“ zašeptala Lucy. „Oplátkou dostaneš nekončící život, nekončící mládí a mě. Jestli chceš, můžeme se takhle milovat každý den.“

Timotěj nebyl špatný člověk, jen slabý. Nikdy dřív netoužil po žádné ženě tak jako teď po Lucy. Víra mu nic moc neříkala a nepřipadalo mu nic špatného na tom, že se zaslíbí Chemošovi, pokud jí to udělá radost.

„Odevzdávám se Chemošovi… a Lucy,“ řekl škádlivě.

Lucy se na něj usmála, přitiskla mu rty na hruď, doleva nad srdce.

Timotějem projela strašlivá bolest. Srdce se mu divoce, prudce rozbušilo. Bolest se mu propalovala pažemi, skrz tělo a do nohou. Horečně se pokoušel Lucy shodit, ona ho však neuvěřitelnou silou držela dole a dál mu tiskla rty na hruď. Jeho srdce sebou trhlo. Pokusil se vykřiknout, ale nedostávalo se mu dechu. Jeho tělo sebou křečovitě zaškubalo, a potom ztuhlo, když ho bolest popadla, zkroutila a zmáčkla, rozervala a odnesla do temnoty, jako ruka zlého boha.

Timotěj se vynořil z temnoty a vstoupil do soumračného světa. Viděl věci, jež mu byly povědomé, ale nedokázal si na ně vzpomenout. Věděl, kde je, ale nezáleželo mu na tom. Bylo mu to jedno. Žena, se kterou předtím byl, byla pryč. Pokoušel se vybavit si její jméno, ale nemohl.

V hlavě měl jediné jméno, a to jméno šeptal: „Mina…“

Znal ji, i když se s ní nikdy nesetkal. Měla krásné, jantarové oči.

„Pojď ke mně,“ řekla Mina. „Můj pán Chemoš tě potřebuje.“

„Půjdu,“ slíbil Timotěj. „Kde tě najdu?“

„Vydej se cestou do úsvitu.“

„Mám opustit svůj domov? Ne, nemůžu…“

Projelo jím bodnutí, strašlivá bolest, podobná bolesti umírání.

„Vydej se cestou do úsvitu,“ řekla Mina.

„Ano!“ vydechl a bolest pominula.

„Přiveď mi učedníky,“ řekla mu. „Dávej ostatním dar, který jsi obdržel. Nikdy nezemřeš, Timotěji. Nikdy nezestárneš. Nepoznáš strach. Dávej ten dar i ostatním.“

Timotěj v duchu viděl obraz své manželky. Měl matný pocit, že to nechce udělat, že Gertě strašlivě ublíží, jestli jí to udělá. Nemůže…

Projela jím bolest, zkroutila ho a sevřela.

„Ano, Mino!“ zasténal. „Ano!“

Timotěj šel domů k rodině. Jeho dítě spalo v kolébce. Timotěj si dítěte nevšímal. Neuvědomoval si, že je to jeho dítě. Vůbec se o ně nezajímal. Viděl jen svou ženu a slyšel hlas, Minin hlas, jak říká:

„Přiveď ji…“

„Miláčku!“ přivítala ho Gerta, potěšená, ale překvapená. „Co děláš doma? Je po poledni!“

„Přišel jsem za tebou, lásko,“ řekl Timotěj. Objal ji a políbil ji. „Pojď na lůžko, ženo.“

„Time!“ Gerta se zachichotala a hravě se ho pokusila odstrčit. „Vždyť je ještě světlo!“

„Co na tom záleží?“ Líbal ji, dotýkal se jí a cítil, jak mu taje v náruči.

Naposledy slabě zaprotestovala: „Dítě…“

„Spí. Pojď.“ Timotěj stáhl manželku na lože. „Nech mě dokázat ti, že tě miluju!“

„Vím, že mě miluješ,“ řekla Gerta, přitiskla se k němu a začala mu oplácet polibky.

Právě mu stahovala halenu, když položil ruce na její.

„Musíš udělat jednu věc, abys dokázala, že ty miluješ mě, má manželko. Před nedávnem jsem se připojil ke stoupencům boha Chemoše. Chci, abys se mnou sdílela radost, kterou jsem našel v jeho následování.“

„Jistě, pokud si to přeješ, manželi,“ řekla Gerta. „Jenže já o bozích nic nevím. Jaký bůh je ten Chemoš?“

„Je to bůh nekončícího života,“ řekl Timotěj. „Zavážeš se mu?“

„Udělám pro tebe cokoliv, manželi.“

Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale zarazil se. Gerta měla pocit, že v duchu s něčím bojuje. Tvář se mu bolestně stáhla.

„Co se děje?“ zeptala se polekaně.

„Nic!“ vydechl. „Křeč v chodidle. To je všechno. Řekni slova: ‚Zavazuji se Chemošovi.‘“

Gerta ta slova zopakovala a dodala: „Miluju tě.“

Pak se nad ni Timotěj naklonil, přitiskl jí rty nad srdce a řekl cosi velice podivného.

„Odpusť mi…“