Margaret Weis: Jantar a krev

Mina stále netuší, kým doopravdy je. Snad bohyní světla, kterou svedla Takhisis na temnou stranu? Z vln se vynoří v podobě šestileté holčičky a jejími společníky jsou pouze mnich Rhys, jeho fenka Atta a šotek Rulík. Právě oni jsou jedinou její možnou
cestou ke spáse – hrází před vlivem pokušitelů, mořské bohyně Zeboim a boha oživlých mrtvých Chemoše, kteří touží definitivně narušit rovnováhu mezi silami Světla a Temnoty a Minu obrátit na svou stranu.

Noc byla temná, bouře divoká a zuřivá a děly se podivné věci, ale bouře i noc brzy skončí, tak jako noci a bouře vždycky končí. Bohové to slíbili. Až přijde úsvit, Rhys se s Rulíkem a Attou vydá domů, zpět do kláštera. Bude to dlouhé putování, neboť klášter leží na sever od Stautonu, který je na západním pobřeží, a oni právě jsou na východním břehu Ansalonu a budou muset putovat pěšky. Vzdálenost mu nedělala starosti. Každý krok zasvětí bohu. Myslel na práci, kterou bude dělat, aby si zasloužil chléb, na všechny lidi, které potká, na dobro, jež se cestou pokusí konat, a cesta vůbec nevypadala dlouhá.

„Slyšels to?“ zeptal se najednou Rulík. „Znělo to jako ječení.“

Rhys neslyšel nic než dunění hromu, vytí větru a tříštící se vlny. Šotek však měl bystré smysly a Rhys se naučil nepodceňovat je. Navíc Atta očividně něco slyšela. Hlavu měla zdviženou, uši nastražené. Fenka napjatě hleděla do bouře.

„Počkej tady,“ řekl Rhys.

Vyšel z jeskyně a vítr do něj udeřil takovou silou, že mu dělalo potíže stát vzpřímeně.

Vítr mu odfoukl dlouhé černé vlasy z tváře, šlehal oranžovým rouchem kolem hubeného těla. Slané spršky ho pálily v očích, písek drásal kůži. Zaclonil si oči rukou a rozhlédl se kolem. Téměř nepřetržitě se blýskalo. Viděl černé vlny s bílými, zpěněnými hřebeny a mořské řasy vyplavené podél prázdné pláže, ale jinak nic. Právě se chystal vrátit do úkrytu jeskyně, když zaslechl výkřik, tentokrát za sebou.

Rulíka popadl vítr, zatlačil ho o několik vrávoravých kroků a pak ho srazil na zem.

Rhys se postavil proti bouři, sáhl dolů, popadl Rulíka a zvedl šotka na nohy.

„Říkal jsem ti, abys počkal uvnitř!“ hulákal Rhys.

„Myslel jsem, že mluvíš s Attou!“ křičel Rulík. Šotek se otočil k fence, které silný vítr připlácl uši k hlavě. Zahrozil jí prstem: „Zůstaň uvnitř, Atto!“

Rhys držel Rulíka, který se pokoušel stát ve větru a moc se mu to nedařilo, když zaslechl výkřik.

„Už to zase slyším!“ křičel Rulík.

„Ano, ale kde?“ odpověděl Rhys.

Podíval se na Attu. Stála ostražitě, uši nastražené, ocas nehybný. Hleděla na moře.

Znovu se ozval výkřik, zřetelný a pronikavý, a prořízl vytí větru. Rhys mhouřil oči, aby je chránil před vodou a pískem, a zahleděl se do noci.

„Požehnaný Majere!“ zalapal po dechu. „Počkej tady!“ poručil Rulíkovi, který v té záležitosti stejně neměl moc na vybranou, protože pokaždé, když vstal, ho vítr znovu smetl.

Rhys v předchozím záblesku světla zahlédl dítě, děvčátko, soudě podle dvou dlouhých copů, které ji švihaly do tváří. Stálo po pás ve větrem zmítaném moři. Na okamžik mu zmizelo ve tmě. Mnich se modlil o další blesk. Na nebi zaplála záclona bílo-fialového světla a Rhys viděl dívenku, jak mává rukama a volá o pomoc. Zoufale se snažila dostat na pobřeží, bojujíc se zákeřným proudem, který se ji pokoušel stáhnout zpět do moře.

Rhys se rval s větrem, otíral si vodu z očí a nespouštěl přitom oči z dítěte, které se dál snažilo dostat na břeh. Už tam skoro bylo, když se mu přes hlavu přelila zpěněná vlna a děvčátko zmizelo. Rhys hleděl na vířící příboj a modlil se, aby se dítě vynořilo, nic však neviděl.

Pokusil se postupovat rychleji, ale vítr vanul od moře a s každými dvěma kroky dopředu ho o jeden strhl zpět. Dral se dál, stále hledaje dítě, zatímco se probojovával k vodě. Nikoho neviděl a začínal se bát, že si moře vyžádalo oběť, když najednou spatřil dětské tělo, jak leží na břehu, černé ve stříbrném světle měsíce. Dívenka ležela obličejem v mělké vodě a dlouhé copy se vznášely kolem ní.

Vítr se ztišil tak náhle, až Rhys, který se proti němu opíral, zavrávoral a přepadl dopředu do mokrého písku. Užasle se rozhlédl kolem. Blesky zapraskaly a zmizely. Hromobití utichlo. Bouřkové mraky se vytratily, jako by je vdechl nějaký obr. Na obzoru se zablesklo červené světlo úsvitu. Na temném nebi nad ním stále držely stráž dva měsíce, Lunitár a Solinár.

Náhlý klid se mu nezamlouval. Bylo to jako ocitnout se v oku hurikánu. Přestože se jim nad hlavou ukázalo modré nebe a bouře skončila, bylo to, jako by bohové čekali na poslední okamžik, aby ještě udeřili.

Rhys se posbíral ze země a rozběhl se k dítěti, které nehybně leželo v příboji.

Otočil dívenku na záda. Měla zavřené oči. Nedýchala. Rhys si živě vybavil chvíle, kdy se málem utopil po skoku z útesů Bouřného hradu. Tehdy ho zachránila Zeboim a on teď použil její způsob, aby pomohl dítěti. Pumpoval děvčeti pažemi a neustále se přitom modlil k Majeremu. Dítě zakašlalo a zalapalo po dechu. Vydávilo z úst mořskou vodu a s kašláním se posadilo. Rhys děvče udeřil do zad. Vytekla další mořská voda. Dívka popadla dech.

„Díky, pane,“ zajíkla se a omdlela.

„Rhysi!“ halekal Rulík a hnal se po písku s Attou před sebou. „Zachránil jsi ji? Je mrtvá? Doufám, že ne. Nebylo to legrační, jak ta bouřka utichla…“

Rulík doběhl k Rhysovi, právě když se slunce vynořilo zpoza obzoru a plně osvítilo tvář děvčete. Šotek tlumeně zalapal po dechu a prudce se zastavil. Stál tam a hleděl.

„Rhysi, víš, kdo…“ začal.

„Není čas na řeči, Rulíku,“ ostře řekl Rhys.

Dívenka měla modré rty a dýchala trhaně. Neměla na sobě nic než prostou dlouhou bavlněnou košili, žádné boty nebo punčochy. Rhys musel najít způsob, jak ji zahřát, jinak zemře na prochladnutí. Vstal, bezvládné dítě v náručí.

„Vezmu ji zpátky do jeskyně. Musím udělat oheň, abych ji zahřál. Možná bys za dunami našel nějaké suché dřevo…“

„Ale, Rhysi, poslouchej…“

„Za minutku,“ řekl Rhys a snažil se být trpělivý. „Teď musíš najít suché dřevo. Musím ji zahřát…“

„Rhysi, podívej se na ni!“ řekl Rulík, který se prodíral pískem za ním. „Copak ji nepoznáváš? To je ona! Mina!“

„Nebuď směšný…“

„Nejsem,“ vážně prohlásil Rulík. „Věř mi, rád bych byl. Vím, že to musí znít bláznivě, protože když jsme Minu viděli naposledy, byla už velká, a teď je menší, ale jsem si tím jistý. Vím to, protože při pohledu na tohle malé děvčátko cítím to, co jsem cítil, když jsem poprvé uviděl Minu. Cítím smutek.“

„Rulíku,“ řekl unaveně Rhys, „dříví na oheň.“

„Jestli mi nevěříš,“ dodal Rulík, „podívej se na Attu. Ta ji taky poznává.“

Rhys musel připustit, že se Atta chová zvláštně. Obyčejně by k němu fenka přiběhla, dychtivá pomoct, dychtivá olizovat studené dětské tváře nebo šťouchat do bezvládné ruky – léčivé prostředky, jaké znají a jimž důvěřují všichni psi. Atta se však držela dál. Stála pevně na strnulých nohou, kožich zježený, horní pysk stažený tak, že odhaloval zuby. Hnědé oči, upřené na dítě, nebyly přátelské. Z hloubi hrdla se jí ozývalo vrčení.

„Atto! Přestaň!“ pokáral ji Rhys.

Atta přestala vrčet, ale nijak neuvolnila obranný postoj. Vrhla po Rhysovi dotčený a netrpělivý pohled; dotčený, že jí nevěří, a netrpělivý, jako by do něj ňafnutím chtěla dostat kousek rozumu. Rhys se podíval na dítě, které držel v náruči, pečlivě a dlouze si je prohlédl. Bylo to asi šestileté děvčátko, hezké, s dlouhými rusými copy, které mu visely přes ruku. Tvář mělo bledou a na nose pár pih. Zatím neměl důvod myslet si, že mají pes či šotek pravdu. A pak se mu dítě v náruči pohnulo a zasténalo. Oči, předtím zavřené, se pootevřely a Rhys viděl pod zpola zavřenými víčky jantarové odlesky.

Rhysovi přejel mráz po zádech, zachvěl se a tiše zalapal po dechu.

„Říkali jsme ti to,“ prohlásil Rulík. „Že ano, Atto?“

Pes znovu zavrčel.

„Jestli ti můžu poradit, hoď ji zpátky do oceánu,“ řekl Rulík. „Ještě včera večer se tě chystala mučit, protože jsi jí neprozradil, kdo je, i když jsi jí řekl, že neznáš odpověď, a chystala se připravit mně i Attě smrt v bolestech. Vzpomínáš si?“

Rhys se vzpamatoval z počátečního šoku. „Nehodím ji do oceánu. Spousta lidí je rusovlasých.“ Pokračoval k jeskyni.

Rulík si povzdechl. „Myslím, že nás neposlechne. Půjdu najít dříví. Pojď, Atto.“

Šotek vyrazil, nepříliš nadšeně. Atta se ustaraně ohlédla na Rhyse a pak odběhla za šotkem.

Rhys odnesl dítě dovnitř jeskyně, nepříliš pohodlné a rozhodně ne příliš suché; kamenitá podlaha byla ještě mokrá a tu a tam zůstala louže. Alespoň však byli v závětří. Sálající oheň studenou jeskyni brzy ohřeje.

Děvčátko se znovu pohnulo a zasténalo. Rhys mu třel studené ruce a shrnul mokré, zlatohnědé vlasy z čela.

„Neboj se, dítě,“ řekl jemně. „Jsi v bezpečí.“

Děvčátko otevřelo oči, jantarové oči barvy medu, zlaté a čisté. Stejné jako měla Mina, až na polapené duše, které předtím viděl v těch Mininých.

„Je mi zima,“ stěžovalo si děvčátko. Třáslo se.

„Můj přítel už šel pro dřevo na oheň. Brzy se zahřeješ.“

Děvčátko na něj hledělo, na jeho oranžovou kutnu. „Ty jsi mnich.“ Zamračilo se, jako by se pokoušelo na něco si vzpomenout. „Mniši chodí po světě a pomáhají lidem, že? Pomůžeš mi?“

„S radostí, dítě,“ řekl Rhys. „Co ode mě chceš?“

Dětská tvář zbledla. Dívenka teď byla úplně probraná a třásla se tak, až jí cvakaly zuby. Ještě pevněji mu stiskla ruku.

„Ztratila jsem se,“ řekla. Dolní ret se jí chvěl a oči se zalily slzami. „Utekla jsem z domu a teď nemůžu najít cestu zpátky.“

Rhysovi se ulevilo. Rulík se mýlil. Tohle děvčátko je nejspíš dítě nějakého rybáře, které zastihla bouře a smetla ho do moře. Nemohla odejít příliš daleko. Její vesnice musí být blízko. Litoval rodiče, musí být zoufalí starostí.

„Až se zahřeješ, vezmu tě domů, dítě,“ slíbil Rhys. „Kde bydlíš?“

Dívenka se schoulila do roztřeseného klubíčka. Zavřela oči a zívla. „Nejspíš jsi o tom místě nikdy neslyšel,“ řekla ospale. „Tomu místu se říká…“

Rhys se musel naklonit blíž, aby ospalý šepot rozeznal.

„Boží domov.“