Leoš Kyša: Alláhův hněv

„Chtělo by to anální sex,“ prohlásil zadumaně Sergej. „Ten Korán zakazuje, mohli bychom ho zkusit konečně zmáčknout,“ dodal rychle, jako by se snad bál, že nepochopím, o kom je řeč a budu si myslet, že mi dělá neobvyklé návrhy.

„Neboj, Ingi je profesionálka. Ví, co má dělat,“ odpověděl jsem, aniž bych se na něj podíval.

Ani on se mnou nemluvil z očí do očí. Oba jsme totiž fascinovaně civěli na monitor notebooku, na němž se odehrávala poněkud panoptikální soulož mezi skoro šedesátiletým a dost možná stopadesátikilovým mužem, kterému krutá matka příroda nadělila pouhých stopětašedesát centimetrů a vnadnou sedmnáctiletou blondýnou, jejíž přednosti byly nejenom vepředu, ale i vzadu, nahoře, dole a hlavně uprostřed.

Ingrid jsem koupil za dvanáct tisíc kreditů a za toho půl roku, co pro mě pracovala, jsem téhle investice ještě nelitoval jedinou sekundu. Kráska s německými kořeny se narodila ve třetí generaci otroků. Už od nějakých jedenácti let ji její majitel využíval k sexuálním radovánkám. V šestnácti jej přestala přitahovat, a tak putovala na trh. Párkrát změnila majitele, až jsem ji v aukci na otrokářské lodi, patřící jednomu z nejvýznačnějších muslimských otrokářských syndikátů, koupil já.

Mohu-li to vůbec posoudit, Ingrid mi byla oddaná jako snad nikdo z lidí, s nimiž jsem v životě pracoval. Věnoval jsem jí totiž svobodu a na první pohled tím těch dvanáct táců vyhodil do kanálu. Dal jsem jí dokonce i práci. Jen co jsem jako její majitel využil svého práva a vymazal ji doživotně ze seznamu otroků, nabídl jsem jí, aby svou duši upsala jeho blahorodí Vladimírovi třináctému, carovi Ruského dominia. Respektive jeho tajné službě. Souhlasila.

Když jsem s ní o tom poprvé mluvil, bála se, že si z ní dělám legraci. Ale když konečně pochopila, že si nevymýšlím, souhlasila bez výhrad. Od té doby jí není žádná práce proti mysli. Ani sex s někým, jako je jeho eminence, velvyslanec Muslimské federace na nezávislé planetě Alcor, Ibn Ridá.

Koneckonců, Ingrid bere sex jako práci. Od chvíle, co jí první majitel sebral panenku a dal do ruky bičík, po ní nikdo nechtěl nic jiného. Pro ni je stejné souložit kdykoliv, s kýmkoliv a jakkoliv, jako pro někoho jiného prodávat na trhu jablka.

Jednou z výhod propuštěné otrokyně je její dokonalá znalost arabštiny, která pro ni vedle hovorové němčiny je prakticky mateřským jazykem. Naopak angličtinu slýchávala jen výjimečně od několika otroků, a tak občas mluvila s děsivou výslovností i slovní zásobou.

Ibn Ridá se už po deseti minutách dovádění potil jako Fin v sauně. Těžce oddechoval a chvílemi to vypadalo, že snad dostane infarkt. Přestože ho Ingrid šetřila, co mohla, chtěl se před ní starý tlustý ješita předvést, jaký že je stále pořádný kanec. Bývalá otrokyně mu ten pocit hlasitými výkřiky dopřávala.

„Úplně jsi mě zničil,“ vzdychla vyčerpaně a vyklouzla mu z objetí.

„Ale to ještě není všechno, květinko, dokáži i další věci,“ pnul se pýchou Ibn Ridá.

„Tak na to se těším, ty můj dobyvateli, ale teď musíš obléhat jinou škvírku, tahle je hodně unavená,“ zašvitořila agentka a nastavila diplomatovi zadeček.

„Je fakt skvělá,“ vykřikl radostí Sergej a spokojeně si projel pravačkou po svém krátkém třímilimetrovém sestřihu na hlavě. „Tyhle finty nás na akademii neučili. Kde jste je okoukal, majore?“

„Něco mě naučil Bláha, zbytek je čirá improvizace, poručíku,“ odvětil jsem a konečně si dovolil vítězný úsměv.

Antonín Bláha, dlouholetý šéf speciálních operací carské tajné služby a nyní její svrchovaný vládce, mě skutečně naučil neuvěřitelné věci o špiónském řemesle. Tou hlavní bylo, že fantazii se meze nekladou a žádný trik není natolik špinavý, aby nešel použít ku prospěchu Ruského impéria.

Tohle Sergej, kluk z dobré ruské rodiny, který se stal špionem díky vynikajícím výsledkům na vojenské akademii, nikdy nemohl pochopit. To já nastoupil k rozvědce díky tomu, že jsem kdysi dokázal dobře vraždit muslimy. To je něco, co nemusíte studovat. Je to věc, která vám jde sama od ruky, když džihádistická invaze na vaši rodnou planetu připraví o život polovinu vašich přátel, příbuzných a manželku k tomu. Když jsme sečetli mrtvé, nabídli nám Rusové, že kdo touží po pomstě, tomu dají svou uniformu a zbraň. Kdo by odmítl?

Džihádisté jsou fanatická skupina, která touží jedině po tom, aby ve vesmíru nežil jediný člověk, který nevyznává, že Mohamed je prorok Boží a cesta, která k tomu vede, není přesvědčování argumenty, ale prostě zabíjení těch, kdo s tím nesouhlasí. Oficiálně se jedná o teroristické jednotky. Ve skutečnosti je ale finančně a materiálně podporuje Rada imámů, vláda Muslimské federace, nejmocnější síly ve vesmíru, jíž dnes podléhá pětapadesát obyvatelných planet a další desítky neobyvatelných. Co je proti tomu carových deset planetek nebo Americká unie sdružující jen něco málo přes dvacet vesmírných světů?

Ibn Ridovo anální dobrodružství trvalo sotva minutu. Načež se s mohutným výdechem svalil na Ingrid. Nejdřív jsem se leknul, že skutečně dostal infarkt, a pak, že mou agentku, definitivně zalehl. Nestalo se ani jedno. Propuštěná otrokyně se z pod něj ladně vysoukala a začala mu prostěradlem utírat pot, který se z něj řinul v proudech připomínajících jarní záplavy na Hvozdu.

Dala mu dokonce i pár polibků na různé části těla a uvadající pohlaví. Tuhle holku nešlo neobdivovat. Jen co naše práce tady skončí, pošlu ji do Vladimírovy Země, hlavní planety Ruského impéria, na zpravodajský kurz. Ingrid je prostě talent, který se musí rozvíjet.

„Byl jsi skvělý. Ještě se mi nestalo, že by mě nějaký muž tak vzrušil.“ Lhala tak přesvědčivě, že bych tomu možná uvěřil i já, kdybych jí to samé v té stejné posteli neslyšel vyprávět minulý čtvrtek americkému vojenskému atašé.

„To je zkušenost, květinko, a samozřejmě charisma,“ lhal pro změnu Ibn Ridá. Na rozdíl od Ingrid, on svým slovům věřil.

„Přitahují mě muži jako ty, statní a mocní,“ švitořila agentka a vrhla na velvyslance jeden dlouhý obdivný sexy pohled.

„A budu ještě mocnější,“ zapýřila se jeho eminence a my se Sergejem zbystřili pozornost.

„Jak to?“ zkusil jsem Ingrid napovědět otázku.

„Jak to?“ zeptala se Ingrid, jako by mě skutečně uslyšela i přes desetikilometrovou vzdálenost, která dělila její apartmá v hotelu Casablanca a náš konspirační byt v patnáctipatrovém nájemním domě na okraji Muharramu, hlavního města Alcoru.

„Brzo se stanu guvernérem téhle planety, květinko.“

„Guvernérem? Vždyť tady žádný guvernér není. Tohle je nezávislá planeta s vlastní vládou, jak bys mohl být guvernér?“ zabrnkala na strunku naivní milenky blondýnka.

„Je to jenom otázka času, věř mi. Ale nikomu o tom nesmíš říct zatím ani slovo, chápeš? Když budeš mlčet, udělám tě jednou svojí třetí manželkou.“

„Ach, Bože, to je úžasné! Miluji tě, lásko, já jsem tak šťastná,“ zašvitořila Ingrid jako nejhloupější postava z té nejhloupější mýdlové opery ve vesmíru a vrhla se usychajícímu velvyslanci kolem krku.

Zato já jsem se okamžitě vrhnul k trezoru, schovanému pod jednou z postelí.

„Tak a jsme až po uši v pěkných sračkách. Tohle znamená jedině invazi na Alcor,“ přeložil jsem Sergejovi velvyslancovo uřeknutí.

„A do prdele,“ prohlásil více než trefně agent.

*

Z trezoru jsem vytáhl dvě pistole Makarov vzor 2058 na osm devítimilimetrových nábojů s elektronickým tlumičem. Jednu jsem hodil po Sergejovi a druhou si zastrčil za opasek kalhot. Měl jsem sice raději S7, masivní pistoli na padesát nábojů, konstruovanou na základě legendární pistole M950, jenže její problém spočíval ve velikosti a váze. Když chtěl člověk působit nenápadně a nevzbudit pozornost čím dál podrážděnější alcorské policie, nemohla se mu někde na těle boulit dvě kila smrtícího železa. Nechal jsem S7 v trezoru, zabouchl dvířka a vyplazil se z pod postele.

„Pošli okamžitě kurýra na oběžnou dráhu, aby odvysílal všechno, co jsme viděli. Ty sexuální kousky samozřejmě vynechej.“

„Neriskneme poslat zprávu z planety?“

„Ne, Alcor je jako pekelně podrážděný včelí úl a nepochybuji, že tu místní i mohamedáni mají tuny techniky, která by mohla zprávu zachytit. Vysílání z lodě na oběžné dráze je bezpečnější. I tak použij kódování číslo šest.“

„Jasně, majore,“ rozhodl se neprotestovat poručík.

„Dej echo i našemu velvyslanci, ať pro jistotu odešle nepotřebné zaměstnance ambasády na dovolenou. Hlavně ať to provede nenápadně.“

„Co operace Číňan?“ zeptal se Sergej.

„To zařídím sám. Budeme muset přestat jednat v rukavičkách.“

• Autor: Leoš Kyša
• Formát: paperback
• Počet stran: 224
• Cena: 159 Kč
• Vydala: Epocha 2011 (vychází s červnovým číslem časopisu Pevnost, samostatně bude v prodeji v srpnu)