Laurell K. Hamiltonová: Polibek stínů (Meredith Gentryová 1)

„Los Angeles je místem, kam se lidé přichází schovat. Taky jsem se sem přišla skrýt a povedlo se mi to. Nemůžu se vrátit domů, moji příbuzní a jejich spojenci by mě zabili. Každá dívka touží být princeznou z Říše kouzel. Není o co stát. Věřte mi.“

Detektivní kancelář zaměřená na nadpřirozeno, pro niž pracuje soukromá vyšetřovatelka Merry Gentryová, se ujímá neobvyklého případu – je totiž proti zásadám firmy řešit rozvody. Málokdy se však stane, že o prošetření nevěry žádá společně s manželkou i jedna z milenek, a obě jsou vyděšené k smrti. Merry si myslí, že svou roli volavky bez problémů zvládne. Kromě spolehlivých kolegů v záloze a nějaké té skryté zbraně má přece magické schopnosti. Netuší, že tenhle případ zničí vše, o co v posledních letech usilovala. Merry má totiž tajemství. Ve skutečnosti je princeznou z Říše kouzel, přesněji řečeno jednou z potenciálních dědiček trůnu Temného království. Utekla, aby si zachránila život. Teď je vše prozrazeno a pavučina intrik ji znovu stahuje do krásného, fantaskního, krutého světa, kam už se nikdy nechtěla vrátit. (anotace)

Musela jsem se k jedubabě otočit zády, abych měla vůbec šanci zbraň nahmatat. Udělala jsem to a vsunula ruku pod polštář, když vtom se mi drápy zasekly do holých zad. Křičela jsem a stále lovila zbraň. Pařáty mě uchopily za paže a mrskly se mnou na podlahu. Dopadla jsem tvrdě a neozbrojená a Nerys se na mě okamžitě vrhla.

Kopala jsem do ní a ona mi i přes kalhoty rozdrápala nohy. Pokoušela jsem se do ní dál kopat a dostat se na nohy, ale nedala mi nejmenší šanci. Útočila na mě, drápala mě do kalhot, do svalů pod nimi, až jsem se doplazila ke stěně a už nebylo kam utéct.

„Je náš! Náš! Náš!“ ječela na mě a každé slovo doplnila seknutím drápů. Rukama jsem si chránila tělo, ale klidně by z nich servala maso a ani to by ji nezastavilo.

Očekávala bych, že v záplavě hrůzy a bolesti přestanu zářit, ale nestalo se. Z rukou se mi řinula třpytivě karmínová krev, jako by i ona samotná zářila. Cítila jsem, jak se ve mně zvedá síla jako horká pěst, rozpínala se. Síla, jakou jsem nikdy předtím necítila. Rozlila se mi po celém těle a já jsem jí zářila tak silně, že jedubaba na chvíli zaváhala.

Pak ale zaječela: „Sežeru tu tvou kůži, holčičko, a už nebudeš zářit!“ Drápala mi ruce, až jsem vykřikla. Viděla jsem, jak se její pařát blíží k mému obličeji, k mým očím.

Vecpala jsem jí ruku do kostnatého hrudníku mezi prsa a z dlaně mi vytryskla síla. Cítila jsem, jak do ní narazila. Přestala mě drápat a jen ztuhle klečela nade mnou. Síla, která mnou proudila, mě bolela, jako bych měla celé tělo v ohni. Křičela jsem a snažila se to zastavit, ale bolest narůstala, až jsem Nerys viděla jen jako šedý skvrnitý přelud. Byla jsem krůček od toho, abych omdlela bolestí. Kdybych se tomu poddala, Nerys by mě zabila.

Bylo mi, jako by mě řezali doruda rozžhavenými noži. Konečně jsem znovu našla hlas a začala opět křičet a Nerys se přidala. Odtáhla se ode mě a plazila se k posteli. Opřela se o její bok a sledovala mě vykulenýma, nevěřícíma očima. Její kůže se začala… roztékat. Jiný výraz jsem pro to nenašla. Začala se roztékat jako hustá voda a přelila se přes její ruku jako rukavice.

„Ne, ne!“ ječela.

Její tělo se začalo vsakovat do sebe, kosti vyklouzly z kloubů a svaly vyplouvaly na povrch. Na koberec se rozlila krev a pak z ní v ostře páchnoucí vlně vytryskly hustší, tmavší tělní tekutiny. Sledovala jsem, jak se její srdce dere nahoru a s ním i ostatní orgány. Křičela velmi dlouho. Dokonce i když už z ní nezbylo víc než jen hromada masa, stále byly slyšet její výkřiky. Tlumeně, z dálky, ale živé. Nerys byla nesmrtelná a ani to, že byla převrácená útrobami ven, na tom nic nezměnilo.

Moje bolest otupěla, jako když stále cítíte amputovanou končetinu. Viděla jsem svého otce dělat podobné věci. Byla to jedna z jeho „rukou moci“. Ta, díky které si vysloužil titul Princ těla.

Plazila jsem se ke dveřím a stále hleděla na tu pulzující, hýbající se věc, kterou jsem stvořila. Když jsem se doplazila na konec postele, viděla jsem, že Černá Agnes sedí obkročmo na Sholtovi. Vsunula ten zářivý kus jeho těla do jednotvárné černi svého. Bránil se, ale přitiskla mu ruce k zemi, aby se nemohl hýbat, a osedlala ho. Mezi fae jsou bytosti silnější než sidhe. Jedubaby jsou jedny z nich.

Šla jsem k rozštípaným dveřím a Agnesin hlas mě pronásledoval chodbou. „Nerys, zabij tu bílou mrchu.“ Poslední, co jsem slyšela, bylo žalostné: „Nerys?“

Než začalo další kolo výkřiků, už jsem byla u výtahů. Jestli mě Černá Agnes chtěla zabít už předtím, po tom, co jsem provedla s její sestrou, názor nezmění. Zdálo se mi, že výtah sjíždí do vestibulu strašně dlouho. Třásla jsem se a byla mi zima. Prohlédla jsem si paže. Obě byly pokryté krví a řezné rány na nich bolely. Levá paže na tom byla hůř. Na předloktí jsem měla ránu tak hlubokou, že jsem viděla kost. Krev z ní stékala v tenkém pramínku až na podlahu výtahu. Moje kalhoty se prosakující krví zbarvily do fialova.

Byla jsem zraněná dost vážně na to, abych upadla do šoku, ale nemyslím si, že to bylo tím. Bylo to tou magií. Povedlo se mi něco, co mohla být jedině ruka moci. Něco, co uměl můj otec. Byla to jeho nejděsivější schopnost. Dokonce i on ji používal s lítostí, protože jeho oběti nezemřely. Ani Nerys nezemře. Bude navždy uvězněna v hroudě vlastního těla a tekutin. Slepá, neschopná jíst ani dýchat, ale nikdy nezemře. Nikdy.

Chtělo se mi křičet, ale věděla jsem, že když se tomu poddám, budu řvát tak dlouho, dokud mě nenajde Agnes a nevyškrábe mi oči. Nechala jsem v pokoji košili, sako i zbraň. Neměla jsem si ani čím ovázat rány. Upravila jsem si podprsenku, takže alespoň prsa jsem měla schovaná.

Dveře výtahu se otevřely a dvojice lidí se chystala vstoupit. Než mě uviděli.