Laurell K. Hamiltonová: Narcis v řetězech (Anita Blakeová 10)

“Poslední věc na tomhle světě, kterou potřebuju, je další chlap, který by se
mi pletl do života. Nevím, co mám dělat s těmi dvěma, které už mám.
Skutečnost, že jeden z nich je upíří vládce města a druhý ulfrik, vlkodlačí
král, je jen část toho problému. Už to napovídá, jak hlubokou jámu si pod
sebou kopu.”

Anita se vrací do St. Louis, konečně připravená čelit oběma mužům svého života a vyrovnat se s vlastní mocí. Netuší však, že několik měsíců, které strávila mimo město, narušilo rovnováhu sil nejen v upíří komunitě, ale i mezi skupinami kožoměnců. Je zapotřebí stvrdit triumvirát moci, jenž tvoří společně s upířím vládcem města Jean-Claudem a vlkodlačím králem Richardem, než dojde k nenapravitelným škodám – pokud k nim už nedošlo. Ale zatímco politické záležitosti se napravit dají, s citovými pouty to není zdaleka tak snadné, zvlášť když do Anitina života nečekaně vstupuje další muž a spolu s ním nová výzva, která může ohrozit samu Anitinu lidskou podstatu.

Jean-Claude v Cirkusu prokletých nebyl. Hlas na druhém konci aparátu mě nepoznal a nevěřil mi, že jsem Anita Blakeová, Jean-Claudova přítelkyně, takže jsem zůstala odkázaná na jeho další podniky. Zkusila jsem Provinilé slasti, jeho striptýzový klub, ale ani tam jsem neuspěla. Další v pořadí bylo Danse Macabre, Jean-Claudův nejnovější podnik, ale začínala jsem nabývat dojmu, že všem nařídil, že když budu volat, tak on tam není.

To pomyšlení mě dost mrzelo. Bála jsem se, že mě po tak dlouhé době, kdy jsem se nedokázala rozhodnout, pošle do pekel spíš Richard. Nikdy mě nenapadlo, že by na mě nepočkal Jean-Claude. Pokud si nejsem jistá tím, co k němu cítím, proč mám náhle stažený žaludek pouhou myšlenkou, že bych ho mohla ztratit? S leopardodlaky a jejich problémy to nemá nic společného. Jde o to, že se najednou cítím ztracená.

Vše se změnilo, když jsem zjistila, že je v Danse Macabre a dokonce přijme můj hovor. Měla jsem pár vteřin, abych se pokusila uvolnit stažený žaludek a zklidnit dech, a pak se ozval do telefonu a já se musela hodně snažit, abych udržela své metafyzické štíty na svých místech. Nenávidím metafyziku. Nadpřirozená biologie je pořád biologie. Metafyzika připomíná magii, a to mi poněkud vadí. Během těch šesti měsíců volna jsem studovala a učila se meditovat s velmi moudrou vědmou jménem Marianne. Navíc jsem se vzdělávala v rituální magii, takže jsem dokázala lépe ovládat schopnosti, které jsem dostala do vínku od Boha. Díky tomu jsem uměla blokovat znamení, která mě vázala k Richardovi a Jean-Claudovi. Aura funguje jako vaše osobní ochrana, vaše osobní energie. Když je zdravá, chrání vás jako kůže, ale jakmile do ní uděláte díru, může se vám dovnitř dostat infekce. Má aura měla díry dvě, každou za jednoho z mých mužů. Předpokládala jsem, že i jejich aury mají díry. Což nás všechny vystavovalo nebezpečí. Já své díry zacelila.

Sotva pár týdnu na to jsem se střetla s nadpřirozenou bestií, rádoby-bohyní. Dokonce i pro mě to byl zcela nový druh nemrtvého. Byla tak mocná, že ze mě servala vše, co jsem tak pečlivě zacelila, a nechala mě opět zranitelnou a otevřenou. Jen zásah místní čarodějky mě zachránil před pohlcením, od aury počínaje a duší konče. Věděla jsem, že dalších šest měsíců celibátu, meditací a trpělivosti prostě nezvládnu. Díry byly znovu odhalené a jediný způsob, jak je zacelit, bylo spolupracovat s Jean-Claudem a Richardem. To mi řekla Marianne, a té věřím jako málokomu.

Jean-Claudův hlas v telefonu připomínal sametové pohlazení. Dech mi uvízl v hrdle a já nedokázala nic jiného, než vnímat plynutí jeho hlasu, jeho přítomnost, která se mi plazila po kůži jako něco živého. Hlas vždycky patřil k Jean-Claudovým přednostem, ale tohle bylo prostě směšné. Přes telefon? Jak bych se s ním asi tak mohla setkat a udržet štíty na svém místě. A to ani nemluvím o klidu mysli.

„Vím, že jsi tam, ma petite. Voláš jen, abys slyšela můj hlas?“

Bylo to blíž pravdě, než mi přišlo milé. „Ne, ne.“ Pořád jsem si nedokázala srovnat myšlenky v hlavě. Připadala jsem si jako atlet, který přestal trénovat. Prostě jsem nebyla schopna snést stejnou zátěž jako před půl rokem. Setkání s Jean-Claudovou mocí bylo příliš intenzivní. Když jsem pořád nic neříkala, promluvil on. „Ma petite, čemu vděčím za tu čest? Proč ses rozhodla, že mi zavoláš?“ Jeho hlas zel prázdnotou, ale zaslechla jsem v něm náznak… možná výčitek. Měla jsem tušit, že to přijde. Posbírala jsem všechny síly a pokusila jsem promluvit jako inteligentní lidská bytost, což ne vždy patřilo k mým silným stránkám. „Je to šest měsíců…“

„Já vím, ma petite.“

Připadal mi trochu přezíravý a na to jsem byla alergická. Trošku mě tím naštval a vzrůstající hněv mi pomohl vyčistit si hlavu. „Kdybys mě vydržel chvilku nepřerušovat, řekla bych ti, proč volám.“

„Mé srdce se chvěje nedočkavostí.“

Chtěla jsem zavěsit. Choval se jako osina v zadku a část mne si bohužel připouštěla, že si takové chování zasloužím. To mě naštvalo ještě víc. Vždycky zuřím nejvíc, když vím, že jsem udělala chybu. Několik měsíců jsem se chovala jako zbabělec a ani teď to nebylo lepší. Bála jsem se k němu jen přiblížit, bála jsem se, co by to se mnou udělalo. Zatraceně, Anito, koukej se dát dohromady. „Sarkasmus bývá moje parketa,“ odtušila jsem nakonec.

„A co bývá moje parketa?“

„Chci tě požádat o laskavost,“ ignorovala jsem jeho otázku.

„Opravdu?“ řekl tónem, který naznačoval, že by mi mohl i nevyhovět.

„Prosím, Jean-Claude, žádám tě o pomoc. Často to nedělám.“

„To je pravda. Co ode mne chceš, ma petite? Víš, že stačí požádat, a bude po tvém. Bez ohledu na to, jak moc se na tebe zlobím.“

Nechala jsem ten komentář být. Nevěděla jsem, jak bych na něj měla zareagovat. „Znáš klub, který se jmenuje Narcis v řetězech?“

Pár vteřin bylo ticho. „Oui.“

„Můžeš mi říct, kde to je, a sejít se tam se mnou?“

„Víš, o jaký klub se jedná?“

„Jo.“

„Jsi si jistá?“

„Je to klub zaměřený na bondage.“

„Co si pamatuji, ma petite, tak tohle nebýval tvůj šálek čaje. To ses za posledních šest měsíců tak změnila?“

„Nezměnila. Mezi mé záliby to skutečně nepatří.“

„Tvoji leopardodlaci zase zlobí?“

„Tak nějak.,“ vysvětlila jsem mu, co se stalo.

„Žádného Marca neznám.“

„Nečekala jsem, že bys ho znal.“

„Ale předpokládala jsi, že vím, kde se nachází onen klub.“

„Doufala jsem.“

„Přijdu a přivedu s sebou své lidi. Nebo tě smím přijet zachránit jen já sám?“ Teď zněl pobaveně, což bylo podle mého lepší, než když byl naštvaný.

„Vezmi si s sebou, koho uznáš za vhodné.“

„Věříš mému úsudku?“

„V tomhle jo.“

„Ale ve všem ne,“ odtušil měkce.

„Ve všem nevěřím nikomu, Jean-Claude.“

Povzdechl si. „Tak mladá a tak… nedůvěřivá.“

„Nejsem nedůvěřivá, jen cynická.“

„A jaký je v tom rozdíl, ma petite?“

„Nedůvěřivý jsi ty.“

Rozesmál se a já ten zvuk vnímala jako pohlazení. Žaludek i ostatní vnitřnosti se mi stáhly do propleteného uzlu. „Aha,“ konstatoval pobaveně. „Tím se ten rozdíl vysvětluje.“

„Jen mi řekni, jak se tam dostanu, prosím,“ přidala jsem kouzelné slůvko, abych tu konverzaci urychlila.

„Jsem si jist, že tvým leopardodlakům nikdo příliš neublíží. Klub vedou kožoměnci, a když ucítí větší, než malé množství krve, vezmou situaci do svých rukou. To je jeden z důvodů, proč je Narcis v řetězech územím nikoho, neutrálním územím pro všechny s orientací na bondage. Tvoji leopardi mluvili pravdu, obvykle to bývá velmi bezpečné místo.“

„No, Gregory jistě nekřičel proto, že by se cítil v bezpečí.“

„To asi ne. Ale znám majitele a věř mi, Narcis by byl velmi rozzlobený, kdyby někdo v jeho klubu překročil hranici.“

„Narcis? To jméno neznám. Respektive, slyšela jsem o něm v řecké mytologie, ale tady, v St. Louis jsem se s ním nesetkala.“

„To jsem ani nečekal. Svůj kub příliš často neopouští. Ale zavolám mu a on se o tvé kočky postará. Nezachrání je, ale ujistí se, že jim už nikdo nebude ubližovat.“

„Věříš Narcisovi, že to udělá?“

„Oui.“

Jean-Claude měl své chyby, ale když někomu věřil, obvykle měl pravdu.

„Fajn. A děkuji.“

„Bylo mi potěšením.“ Nadechl se, a pak se tiše zeptal: „Zavolala bys, kdybys nepotřebovala mou pomoc? Ozvala by ses vůbec někdy?“

Téhle otázky jsem se bála jak od Jean-Clauda, tak od Richarda. Ale nakonec jsem se odhodlala. „Odpovím ti nejlépe, jak umím. Můžeš tomu říkat předtucha, ale domnívám se, že to bude na delší povídání. Než začnu řešit vztah, potřebuji se ujistit, že jsou moji lidé v bezpečí.“

„Vztah? To je to, co mezi sebou máme?“

„Jean-Claude.“

„Ne, ne, ma petite. Teď zavolám Narcisovi a zachráním tvé kočky, ale jen v případě, že mi slíbíš, že vzápětí tuhle konverzaci dokončíme.“

„Slibuji.“

„Tvé slovo,“ řekl.

„Ano.“

„Dobře, ma petite. Uslyšíme se za chvilku.“

Zavěsil.