Kim Harrison: Pro hrst amuletů (Rachel Morgan 4)

Krutá noční stvoření, plížící se Cincinnati, nenávidí čarodějku a lovkyni hlav
Rachel Morganovou. Zvěsti o její nové zálibě v temném umění poutají pozornost jak
nemrtvých, tak i lidí. Všichni touží po jediném – Rachel ovládnout, dostat ji do
postele a zabít. Nicméně ne nutně v tomto pořadí…

Nečekaně se vrací i Rachelin lidský milenec, který ji opustil a jehož teď dostihly hříchy minulosti. A pronásledují ho kruté bestie, připravené zničit Díru i všechny v ní, když to bude nutné. Touží získat to, co má Nick ve svém vlastnictví. Rachel ví, že se nesmí příliš vzpouzet, jinak jí hrozí věčné utrpení v rukou pomstychtivého démona. Přesto je nucena jednat. Poprvé za tisíciletí se totiž sbírá smečka odhodlaná pustošit a vládnout. A najednou je v ohrožení víc než jen Rachelina duše.

Dveře výtahu se otevřely. Pořád jsem protestovala, proto mě zaskočilo, když mě David strhl zpátky. Zvedla jsem hlavu a z tváře mi vyprchala krev. Sakra. Výtah byl plný dlaků v různě elegantních šatech, od Armaniho obleků a na míru šitých kostýmků po džíny a blůzky. A co hůř, všichni do jednoho to byli sebevědomí, hrdí alfové. A všichni se usmívali.

Do prdele. David měl fakt velký problém.

„Prosím, řekni mi, že máš narozeniny a připravili ti párty jako překvapení,“ požádala jsem. Jako poslední vystoupila z výtahu mladá dlačka v zářivě rudých šatech. Odhodila si dozadu husté černé vlasy a změřila si mě. Přestože působila sebevědomě, z jejího postoje jsem vycítila, že alespoň ona není alfa čuba. Začínalo to být divné. Alfové se navzájem nesnášeli. Prostě se nemohli vystát. Hlavně když s sebou neměli smečky.

„Nemá narozeniny,“ řekla žena neupřímně. „Ale vsadím se, že překvapený je.“

Davidova ruka na mojí paži zacukala. „Ahoj, Karen,“ řekl sžíravě.

Zamrazilo mě na kůži a všechny svaly se mi napjaly, když nás dlaci obklíčili. Pomyslela jsem na slizovou pistoli v kabelce a našla si silovou čáru, ale nenapíchla se na ni. I kdyby mi David zaplatil, neodešla bych. Vypadalo to, jako by se ho chystali lynčovat.

„Ahoj, Davide,“ řekla žena v červeném, a jak z jejího hlasu, tak z jejího postoje čišelo uspokojení. „Neumíš si představit, jakou radost jsem měla, když jsem se doslechla, že jsi založil smečku.“

Připojil se k nám i Davidův šéf a rychlými, sebejistými kroky nám zastoupil cestu k výtahu.

Napětí v místnosti ještě zesílilo a Karen se přesunula k němu.

Neznala jsem Davida dlouho, ale ještě nikdy jsem neviděla, že by se tvářil tak vztekle a zároveň hrdě a podrážděně. Nebál se. David byl vlk samotář, proto na něj osobní moc alfů nepůsobila. Bylo jich ale osm a jeden z nich byl jeho šéf.

„S ní to nemá nic společného,“ řekl David uctivě, ale rozzlobeně. „Nechte ji jít.“

Davidův šéf zvedl obočí. „Vlastně to nemá nic společného s tebou.“

Dech se mi zadrhl v hrdle. Dobrá, možná jsem byla v průšvihu já.

„Děkuju, že jsi přišel, Davide. Už tě nebudeme potřebovat,“ prohlásil elegantní dlak. Obrátil se k ostatním a přikázal: „Odveďte ho odsud.“

Zhluboka jsem se nadechla. Druhým zrakem jsem našla silovou čáru, která se táhla pod univerzitou, a napojila se na ni. Přestala jsem se ale soustředit a dva muži mě popadli za paže.

„Hej!“ vykřikla jsem, když mi jeden strhl z ramene kabelku a odhodil ji na hromadu prken.

„Pusťte mě!“ obořila jsem se na ně, ale nedokázala jsem se jim vykroutit.

David zachroptěl bolestí, a když jsem někomu dupla na nohu, povalili mě na zem. Zvedla jsem přitom oblak prachu a začala se dusit. Někdo se na mě posadil a vyrazil mi dech. Ruce mi zkroutili za zády a já ztuhla. „Au,“ postěžovala jsem si, odfoukla si z obličeje rusou kudrnu a znovu se pokusila zkroutit. Krucinál, Davida vlekli k výtahu.

Bojoval s nimi. Obličej měl rozpálený vzteky a oháněl se pěstmi, které vydávaly ošklivé rány, kdykoli zasáhly cíl. Mohl se proměnit a bojovat ještě zuřivěji, ale napřed by byl pět minut k ničemu.

„Dostaňte ho odsud!“ křikl Davidův šéf netrpělivě a dveře výtahu se zavřely. Ozvalo se břinknutí, jak něco narazilo zevnitř na stěnu kabiny, potom začala klesat. Uslyšela jsem výkřik a zvuky boje, které se pomalu vzdalovaly.

Projel mnou strach a znovu jsem se zavrtěla. Davidův šéf na mě pohlédl. „Spoutejte ji,“ řekl lehce.

Zasyčela jsem. Zoufale jsem sáhla po silové čáře a zlomkem myšlenky se na ni napíchla. Začala do mě téct záhrobní energie, naplnila mé ki a potom i prostor v hlavě, který mi sloužil jako druhý zdroj. Ucítila jsem ostrou bolest, jak mi někdo zkroutil pravou ruku až příliš dozadu. Na zápěstí jsem ucítila studený plastový řemínek, který škubnutím a za známého drhnutí utáhli, takže jeho konec zůstal volně trčet. Z tváře mi opět vyprchala krev, protože ze mě odplynula i poslední kapka záhrobní energie. Na rtech jsem ucítila hořkou pachuť pampelišek. Hloupá, hloupá čarodějko!

„Kurva!“ zařvala jsem a dlaci, kteří na mně seděli, se zvedli.

Vyškrábala jsem se na nohy a pokusila se řemínek sundat, ale marně. Uvnitř měl očarované stříbro, takže byl stejně mocný jako má dávno ztracená želízka z arzenálu IBA. Nemohla jsem se napíchnout na silovou čáru. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Silové čáry jsem při obraně používala jen vzácně a vůbec mě nenapadlo, jak snadno mě protivník může o mé nově nabyté dovednosti připravit.

Naprosto bez magie jsem stála v posledních paprscích jantarově žlutého světla, které vnikalo dovnitř vysokými okny. Zůstala jsem o samotě se smečkou alfů. Ihned jsem si vzpomněla na smečku pana Raye a na rybu, která plnila přání a kterou jsem mu omylem ukradla, a pak i na to, že jsem donutila majitele baseballového týmu Vyjáků, aby mi za čas, který jsem jejich případu věnovala, ještě zaplatili. Ach… sakra. Musela jsem odsud.

Davidův šéf přenesl váhu z nohy na nohu. Přelilo se přes něj sluneční světlo a ozářilo jeho zaprášené lakýrky. „Slečna Morganová, je to tak?“ zeptal se přátelsky.

Kývla jsem a utřela si dlaně do džínů. Byla jsem celá ulepená od omítky, takže jsem se ještě víc zašpinila. Ani na okamžik jsem z něj neodtrhla pohled, protože jsem věděla, že je to neomylný projev dominance. Jednala jsem už s několika dlaky, ale žádný kromě Davida mě neměl rád. Netušila jsem proč.

„Rád vás poznávám,“ řekl, přistoupil blíž a z vnitřní kapsy saka vytáhl brýle s kovovou obroučkou. „Jsem Davidův šéf. Můžete mi říkat pane Finleyi.“

Nasadil si brýle na tenký nos a vzal si od samolibé Karen sepnutou hromádku papírů. „Odpusťte, pokud mi to bude chvíli trvat,“ řekl a pohlédl na ně. „Tohle obvykle dělává moje sekretářka.“ Přes papíry se na mě zadíval a cvaknul perem. „Jaké je číslo vaší smečky?“

„Huh?“ vypravila jsem ze sebe inteligentně a strnula jsem, když se kruh dlaků přiblížil. Karen se uculila a já zrudla.

Pan Finley se zamračil a jeho jemné vrásky se ještě prohloubily. „Jste Davidova alfa. Karen vás vyzývá na souboj o vaše místo. Tady jsou papíry. Jaké je číslo vaší smečky?“

Poklesla mi čelist. Tady nešlo o Raye ani o Vyjáky. Jo, byla jsem jedinou členkou Davidovy smečky. Šlo ale o vztah na papíře, díky kterému jsem já získala svoji přemrštěně drahou pojistku velmi, velmi, velmi levně a David si ponechal práci, přelstil systém a i nadále mohl pracovat bez partnera. Ve skutečnosti smečku nechtěl, protože byl zapřísáhlý samotář a byl v tom dobrý, ale propustit alfu bylo téměř nemožné, proto mě požádal, abych spolu s ním založila smečku.

Obrátila jsem pohled k usmívající se Karen. Připomínala mi nilskou královnu, byla tmavá a exotická jako egyptská děvka. Chtěla mě vyzvat na souboj, aby získala moji pozici?

„Tak to teda ne!“ prohlásila jsem a Karen si odfrkla, protože si asi myslela, že se bojím.

„Nebudu s ní bojovat! David žádnou smečku nechce!“

„Očividně,“ vysmála se mi Karen. „Vznáším nárok na vzestup. Vznáším ho před osmi smečkami.“