Juraj Červenák: Zlato Arkony 1

Arkona zatím odolává. Kouzla, která ji chrání, však slábnou. Cizinci mezitím rozšiřují svou hrůzovládu – dobyli už Volgost a téměř se zmocnili štítu boha Jarovíta, ve Štětíně potupili Triglavovu svatyni a teď cení tesáky směrem k majestátnímu Volinu. Slovanští žreci a vládcové volají o pomoc. Povodím Odry z dalekého jihu přichází pán Radhostova meče a jeho démonický vlčí průvodce… Po mnoha letech od napsání cyklu Černokněžník se Juraj Červenák vrací ke svým nejpopulárnějším hrdinům, Černému Roganovi a Goryvladovi. V dvoudílném románu Zlato Arkony je pouť zavede na sever, až na jantarová pobřeží, kde slovanští bohové čelí krvelačným dobyvatelům. Poradí si černokněžník v končinách, které jsou tak daleko od Kančí hory a Krvavého ohně, zdroje jeho moci?

Kapitola první – Jarovítův štít

Rohy zazněly nad Volgostem právě ve chvíli, kdy se Vlada přitiskla lůnem k Bratimírovu stehnu a jemným otíráním se ho snažila probudit a přimět k trošce vášně, než se venku rozední.

Huuuuuuuuum!

Bratimír okamžitě otevřel oči, odstrčil Vladu, strhl ze sebe houně prohřáté nahými těly, vyskočil z lůžka a naboso přeběhl ke dveřím. Závoru v tom chvatu téměř ulomil. Přísvit časného rána vroubil urostlou postavu na prahu.

Vladu prudká reakce knížete nezaskočila. Přestože nalezla útočiště ve Volgostu teprve nedávno, už poznala zvuk místního rohu, který z roubené strážní věže nad průlivem ohlašoval blížící se lodě. A tohle nebyl roh Volgostu.

Huuuuuum!

To svůj příchod oznamovali cizinci. Drze, panovačně, výhružně.

„Vrátili se,“ obrátil Bratimír pohled k Vladě.

Jako by ji hodili do ledové vody.

„Tak brzy?“ Pleskla chodidly o borovicovou podlahu, popadla halenu a vstala. Vlasy se jí ve zlatavé bystřině rozlily po ramenou, ňadrech a zádech. „Neměli se vrátit až po dožínkách?“

Bratimír zachmuřeně přikývl a začal sbírat ošacení, rozházené kolem lůžka.

„Možná jen projíždějí,“ přetáhl si přes hlavu suknici. „Na cestě za novou kořistí.“

„Kam by táhli? Štětín už zlomili a na Volin si netroufnou.“

„Co když nalezli odvahu?“

Vlada pomohla knížeti navléct pancíř z kůže pobité železnými destičkami. K boku si připnul meč, za opasek zastrčil bradatici, před rameno pověsil kruhový štít, pod paží sevřel přilbici a do ruky vzal kopí.

„Jarovíte,“ vydechl, když před ním Vlada otevřela dveře, „víš, že nemám zbabělé srdce. Nejednou jsem k tvým nohám položil válečné trofeje, napojil tě býčí i lidskou krví. Ale pokud můžeš, nech dnes mé železo suché.“

Sklonil hlavu pod nízkým překladem a vyšel ze srubu. Vlada ho následovala. Kéž by o svém srdci mohla tvrdit něco podobného.

*

Lodě naháněly strach. A nejen kvůli černým plachtám a obrovským zubatým lebkám nasazeným na čelenech. Byly skoro dvakrát větší než veslice kmenů v ústí Odry – každá vezla sedmdesát až sto mužů. Navíc vypadaly, jako by se po zamlžených půlnočních mořích plavily už od časů obrů – jejich trupy dávno zčernaly a ztvrdly tak, že obšívka připomínala železné nebo kamenné šupiny. Skutečné dračí lodě.

Huuuuuuuuum!

Vlada se ze zápraží knížecího dvorce dívala, jak první loď míří k prostému dřevěnému molu. Vzpomněla si na den, kdy černé veslice poprvé vpluly do srdce Rujány. Tehdy jich byl tucet, dnes jen tři. Tentokrát však věděla, kdo se z nich vylodí a čeho je schopný. Otřásla se, jako by kolem ní projela jízda duchů.

„U Peruničovy páté hlavy!“

Hlas dávno ochraptěl povely, válečnými pokřiky, divokými písněmi a potoky piva a medoviny. Stále z něj však sršela autorita, takže zmatenou vřavu na nádvoří rozetnul jako širočina ztrouchnivělý špalek.

„Co tu děláš, paní?“

Vlada se ohlédla. Pregval kulhal, protože mu v mládí úder dánské sekery rozdrtil stehenní kost. Pravé rameno měl výš než levé, neboť mu pravou lopatku roztříštil obodritský šíp. Na levé ruce mu scházel ukazováček a kus prostředníčku – památka na čepel franckého meče. Šedivý porost ve tváři protínala ošklivá, zduřelá jizva, která jen zázrakem nepoškodila oko. To způsobil nůž jeho první ženy. Zešílela žárlivostí, když si Pregval z nájezdu na Stargard přivedl mladou vagrijskou otrokyni.

Ale přestože mrzák, právě Pregval zachránil Vladu před zrádci i požárem, který pohltil polovinu Rugardu. On dopravil dívku z Rujány na pevninu a do bezpečí.

Zdánlivého, jak právě vyšlo najevo.

„Nevystavuj se tady!“ popadl ji za loket. „Jestli tě zahlédnou, běda nám!“

„A všem ve Volgostu,“ dodal temně Bratimír, k němuž se už sbíhala knížecí družina. Muži si spěšně zapínali opasky, utahovali šněrování, nasazovali přilbice. Do luků napínali tětivy. Bušení, řinčení a dupání se neslo k opevnění, které oddělovalo dvorec od široce roztroušeného osídlení na břehu Pěny. V podhradí, jak jinak, vládla panika a shon. Už první zahřmění rohů vyhnalo lidi z obydlí. Jakmile spatřili černé lodě, rozběhli se k hradbám na úbočí nebo k nejbližšímu lesu.

„Ukryj se ve svatyni, Vlado,“ přikázal Bratimír. „Neukazuj se, dokud ty černé obludy neodrazí od břehu, i kdyby to mělo trvat celé dny.“

„Jsem cizinka, nemůžu vstoupit na posvátnou…“

„Můžeš. Musíš. Vzkaž žrecovi, že je to můj rozkaz. Zaplatím Jarovítovi vlastní krví, pokud tě ochrání a ukryje.“

Vrhla ještě jeden pohled přes val a palisádu. Molo se už hemžilo ozbrojenci z první lodě. Zbylé veslice zabořily kýly do příbřežního štěrku a muži přeskakovali přes obruby na mělčinu.

Muži. Kéž by.

Otočila se k Bratimírovi, rychle mu ovinula ruce kolem krku a vtiskla polibek na ústa lemovaná strništěm. Ano, původně se mu vetřela do přízně z čiré vypočítavosti, omámila ho vůní svého lůna a obratností na lůžku. Věděla, že jen s ošáleným rozumem ji přijme a vystaví tak Volgost případné nevoli jejích pronásledovatelů. Ale ani on nebyl bláhový – dobře věděl, proč s ním tak ochotně zalezla pod houně. Později ji chtěl poslat pryč, možná ji použít místo tributu… ale najednou se od sebe nedokázali odtrhnout a všechny postranní úmysly se vypařily v žáru milování.

„Utíkej,“ pohlédl jí do očí. „Nedovolím, aby se k tobě přiblížili.“

„Pojďme, paní,“ zavrčel Pregval a znovu ji vzal za rameno. Vyklouzla pohledem z Bratimírových očí, otočila se a v doprovodu sedmi Ránů, posledních bojovníků z otcovy družiny, vykročila vzhůru úbočím.

Na návrší stála ve stínu starých dubů Jarovítova svatyně. Uctívali jej i na Rujáně, ale tam byl dosud duchem plodnosti a deště, jenž pokrýval louky trávou a lesy listím. Zdejší lid ho povýšil na hlavní božstvo a dal mu kopí, štít a bílého oře, symboly válečníka.

Vlada se v duchu modlila, aby volgostský Jarovít nebyl příliš hrdý a přijal ji pod svou ochranu.

*

Huuuuuuuuuum!

Tentokrát zaryčely rohy Volgostu. Válečníci vybíhali po travnatém valu, proudili po ochozech, stavěli se ke střílnám v mezerách kolové hradby, šplhali po žebřících na věže.

„Zavřete bránu!“ zakřičel jeden z Bratimírových pobočníků.

„Ne!“ štěkl mladý vládce. „Ať nás z ničeho nepodezírají. Pokud ukážeme strach, vycítí, že něco skrýváme.“

Pobočník vyvalil oči. „Kníže, vystavujeme se tím…“

„Musíme si zachovat chladnou hlavu. Jinak nám ji zchladí železem.“

„Odrazíme je. Není jich tolik jako minule…“

„Ale pořád příliš mnoho. Nedáme jim záminku k útoku. Protože pokud dojde k bitvě, Jarovít nám pomáhej.“ Bratimír se nadechl a klepl okovanou patkou kopí do trámu pod nohama. „Připravte se, bratři! Zbraně do střehu, oči na stopkách! Ale pamatujte – bez mého pokynu nikdo nepustí tětivu, neřekne slovo ani se ošklivě nepodívá!“

Hemžení na hradbách ustalo, vřava ztichla. Podhradí se mezitím úplně vylidnilo. Bránou právě proklouzli poslední uprchlíci.

„Tucet mužů se mnou!“ přikázal Bratimír a vešel do stínu průjezdu. Nejstatečnější bojovníci ho následovali. Pohledy, v nichž se mísila nevraživost s obavami, napůl skryli za kovanými obrubami štítů. Pěsti svíraly rukojeti a jílce jako v poslední křeči.

Zvenčí byl hradištní val zpevněný kamennou plentou, z níž trčely zašpičatělé kůly. Bratimír se zastavil pár kroků před bodci – tak, aby cizince přinutil dojít na dostřel luků. Posádky černých veslic se nezdržovaly slíděním v podhradí. Stoupaly širokou, štípami dlážděnou ulicí přímo k hradišti.

Kníže mimoděk zkřivil ústa. Dračí lodě obvykle přivážely Vikingy ze západu nebo Varjagy ze severu. Jenže černá plavidla neměla obvyklou posádku.

V čele kráčel vojevůdce se svou družinou – sebejistí, nadutí, opovrhující všemi kolem. Sami sebe nazývali aelfové – bílí, zjevně kvůli bezkrevné pokožce a plavým, téměř bílým vlasům. Byli vysocí a šlachovití, s úzkými dravčími tvářemi a žlutozelenýma očima se svislými zřítelnicemi. Každý z nich nesl nezvykle dlouhý luk, sahající až k bradě. Jejich meče měly jen jedno ostří a mírně zakřivenou čepel. Sekery nepoužívali vůbec, natož štíty, protože jim bránily v mrštných, kočičích pohybech, díky nimž se přímo zázračně vyhýbali nepřátelským zbraním. Pár z nich mělo kroužkový pancíř a někteří špičaté přilbice s chocholy. Většina však zbrojí pohrdala, včetně aelfa v čele průvodu.

Měl dva meče, delší u pasu, kratší na zádech, rukojeť vyčnívající nad levým ramenem. Vpravo čouhaly bělostné letky šípů. V levačce svíral skvostný tisový luk, vykládaný rohovinou a stříbrem.

Bratimír tu zbraň neviděl poprvé. Olízl si suché rty.

„Vítejte!“ zvolal. „Nečekali jsme vás tak brzy.“

Vůdce se zastavil a pozvedl zaťatou pěst. Světlovlasí lukostřelci se těsně za ním rozestoupili do šiku. Za ním se rozlila hučící tmavá masa.

Aelfští páni je nazývali slovem dwerg. Prý to znamenalo zkáza. Dwergové veslovali a dělali tu nejšpinavější práci. Podsadití, přihrbení, s krátkýma, křivýma nohama a dlouhými, svalnatými prackami, se širokými obličeji a snědou kůží, o níž už obránci Volgostu věděli, že je těžké prostřelit ji šípem, a dokonce i rozseknout sekerou. Oblečené měli houně, kožešiny a nahrubo sešněrované kůže, kabátce pobité železnými a bronzovými nýty, bodci naježené nátepníky a přilby zdobené rohy a kančími kly. Jejich výzbroj tvořily sekery, kladiva, palcáty a těžké oštěpy se zpětnými háky na hrotech. Šeptalo se o nich, že mají slabost pro lidské maso a že mnoho zajatců z Volgostu a dalších příbřežních osad skončilo na jejich rožních.

Bratimír tomu věřil. Viděl ty rožně na vlastní oči.

Vůdce sklonil ruku a přešel blíž ke knížeti. Dával najevo, že se střelců za palisádami nebojí.

„Pamatuješ si mě?“ ohrnul rty a odhalil ostré špičáky.

Samozřejmě že si ho pamatoval. Šíp z toho nádherného luku proklál srdce Bratimírova mladšího bratra. Ne že by se měli kdovíjak v lásce, odjakživa spolu soupeřili o následnictví… ale byli jedné krve a tu krev prolila ruka cizince.

„Skyndil,“ přikývl vládce Volgostu. „Pobočník mocného Ormskalda. Anebo se něco změnilo? Postoupil jsi na vyšší pozici?“

„Ne. Ormskald stále neochvějně vládne. Prohlásil se králem Rujány.“

„Konečně mu patří celá? Dobyl Arkonu?“

Skyndil škubl koutkem úst. „To krysí hnízdo pořád odolává. Ale moc tamějších vědmáků slábne. Zanedlouho bude svatyně naše. Modly svrhneme z útesů.“

Knížeti se ulevilo. Svetovitův chrám vzdoroval. Dobré znamení.

„Co vás sem přivádí?“ zeptal se. „Ormskald slíbil, že první daň si vybere až na podzim. Teď nic nemáme. Zbytky zimních zásob jsme vymetli a léto sotva začalo, úroda bude až…“

„Nepřipluli jsme kvůli dani.“

„Takže putujete za další kořistí ve vnitrozemí? Žádáte bojovníky?“

„Dobře víš, pro co jsme přišli,“ uťal ho Skyndil. Zelenkavé oči upřeně hleděly knížeti do tváře, jako by do ní chtěly vyřezat nové vrásky – což se očividně dařilo. „Nebo lépe řečeno, pro koho.“

Bratimír zaváhal jen na okamžik. „Nemám ponětí…“

„Nelži, pse,“ zavrčel Skyndil výhružně.

Volgostští družiníci se přikrčili za štíty a pevněji sevřeli zbraně. Masa pod hradištěm se zavlnila, zahučela, zalomozila zbraněmi.

Bratimír nehnul brvou, jen rysy mu ztvrdly a pobledly. Kopí stále opíral patkou o zem, hrot zvednutý k obloze.

„Kde je?“ zeptal se Skyndil. „Když nám ji vydáš, nikomu jinému neublížíme. Možná vůbec nevstoupíme do hradiště. Přenocujeme na břehu a ráno odplujeme.“

Bratimír stál bez pohybu. Po chvíli se naklonil dopředu, jako by aelfovi dobře nerozuměl. „I kdybych věděl, o čem mluvíš, tvým hadím slibům bych nevěřil.“

Skyndil přimhouřil oči. „Zbytečně zatloukáš. Víme, že jsi Vladu ukryl. Máme prohledat hradiště?“

„Vladu? Pátráte po dceři rujánského knížete? Slyšel jsem, že uprchla z ostrova…“

„Najdeme ji. Proslídíme každý kout včetně tvých komnat a té boudy na kopci.“

„Do Jarovítovy svatyně cizinec vstoupit nesmí. Postihl by ho hněv bohů.“

„Na vaše bohy,“ vycenil bělovlasý zuby, „zvysoka seru.“

Rozhostilo se ticho. Bratimír rozvážně pokýval hlavou, o krok ustoupil, zvedl štít a sklonil hrot kopí proti aelfovi.

Skyndil se zašklebil ještě hnusněji. „Vážně? Obětuješ soukmenovce kvůli jedné ránské čubce? Proliješ potoky krve jen proto, že ti vyprazdňuje koule šikovněji než ženy z Volgostu?“

Bratimír se mírně rozkročil a zaujal bojový postoj. Muži před bránou následovali jeho příkladu. Na hradbách zavrzaly napínané luky.

„Takže je to tak,“ přikývl Skyndil. „Šoustáš s ní. Prohnaná coura. Říkal jsem Ormskaldovi: Dolgoživovu hlavu jsme nabodli na oštěp, co je ti po dceři? Jenže on ji stejně nařídil přivést. Prý aby neroztáhla nohy před nějakým smradlavým pobřežním vládcem a nepřenesla na něj nárok na rujánský stolec. Měl pravdu, jako vždycky. Je třeba zadusit to v zárodku…“

„Do nich!“ zařval Bratimír, až sebou překvapeně trhli i jeho muži.

Zároveň švihl rukou, nadhodil si kopí nad rameno a popadl je malíčkem k hrotu a palcem k patce. Narovnal se, poskočil a vší silou hodil.

Na takovou vzdálenost by zasáhl i muší srdce.

A přece minul.

*

Přestože navenek připomínali lidi, ve skutečnosti nemohli být cizejší. Pocházeli z jiného světa a času. Možná zavržení dávní bohové, kteří bez síly vyznavačů upadli a změnili se v démony. Pyšná prastará vědomí uvězněná v tělech z masa a kostí.

Prý připluli ze severu, ze skrytého království, které nalezl jen ten, kdo se odvážil do zakleté mlhy. Zbytky hrdé rasy, jíž už neměl kdo krvavě obětovat, a tak si brala krev sama.

Po vznešených předcích zdědili bílí cosi čarodějného. Čas jako by jim plynul pomaleji, takže se v boji pohybovali mnohem rychleji než obyčejní smrtelníci. Bylo v tom něco hadího, možná hmyzího… běsího. Někteří o nich tvrdili, že umí číst myšlenky. Vytuší, co chystá jejich protivník, a vyrazí do protiútoku ještě dřív, než on uskuteční svůj úmysl. Předběhnou tok událostí. Proto nepotřebovali pancíře a štíty. Byli rychlejší než šípy, natož bodné nebo sečné zbraně v rukou zoufale pomalých smrtelníků.

Bratimír to věděl. Přesto to zkusil. Předpokládal, že těch pár kroků, které ho od Skyndila dělí, bude stačit k zasazení smrtelného úderu.

Spletl se.

*

V okamžiku, když hrot hozeného kopí doletěl ke Skyndilově hrudi, plavovlasý vojevůdce už tam prostě nestál. Bratimír ho spatřil o půl sáhu vedle, ještě přikrčeného ve skoku, s rozevlátými vlasy a pravačkou nad ramenem, tenké prsty sahající po šípu.

Kopí těsně minulo i aelfa za Skyndilem a zabořilo se pod bradu prvního dwerga. Ti byli ve srovnání se svými pány směšně těžkopádní. Ohava se s prasečím zachrochtáním svalil na záda. Bratimír se zmateně zapotácel a vztekle mrkl na Skyndila. Šíp se jako lusknutím prstů přesunul z toulce k tětivě. Bratimír pohlédl podél násadky do zeleného oka.

Luk vymrštil střelu.

Vládce Volgostu trhl štítem. Hrot šípu škrtl do kování obruby. Vychýlená střela po ní sklouzla, škrábla knížete do ucha a zabodla se pod nohy jeho družiníků.

„Čubčí synu!“ zaklel Bratimír a sáhl po meči.

Na hradbách zadrnčely tětivy. Nevítané hosty zasypalo zkázonosné krupobití, mnoho zkázy ale nepřineslo – z aelfů klesli tři nebo čtyři, a i ti pouze zranění. Tmavé houfy za nimi bolestně zasténaly, avšak neubylo jich, jen se podrážděně zavlnily a vzkypěly.

Vzápětí vzlétl druhý smrtící roj, tentokrát z úbočí k hradbám. Střely jako by měly vlastní rozum – téměř každá našla mezeru v palisádě nebo tvář vyhlížející nad hroty kůlů. Nad ochozy se rozlehl řev a dunění padajících těl.

„Jarovííííte!“

Bratimír se ohnal mečem a pokusil se štítem vrazit do Skyndila. Propadl se do prázdna. Koutkem oka zahlédl soupeře vedle sebe. Aelf vyškubl z toulce další šíp. Neobtěžoval se nasadit ho na tětivu, rovnou jím bodl nad Bratimírovo rameno.

Hrot vnikl knížeti pod ucho a vylezl na druhé straně pod ohybem čelisti.

Vlado… U bohů, utíkej…

Skyndil šíp okamžitě vytrhl, přiložil ho k tětivě a ve spršce knížecí krve se otočil k Bratimírově družině. První pobočník se s pomstychtivým křikem rozběhl proti němu.

Skyndil mu střelil šíp do oka. Muž se zřítil na záda a Morana ho objala, ještě než se chrčící Bratimír svezl na cestu.

Nelidské vojsko pod hradbami zavylo a vyrazilo k otevřené bráně.

Huuuuuuuuuuuum!

*

Tři žreci hlasitě naříkali a jako můry ošálené plamenem poletovali kolem Jarovítovy modly uprostřed svatyně. Doutnajícími svazky bylin črtali do vzduchu znamení a snažili se tak vyčistit znesvěcený prostor. Plameny v ohništi se zmítaly a velký pozlacený štít u nohou sochy rozséval neklidné odlesky.

Vlada na žrece nedbala. Stála u otevřených dveří a s narůstající úzkostí naslouchala křiku a lomozu, jenž se dral vzhůru úbočím. Na zápraží nervózně přešlapovali Ránové. Nevydržela to, otevřela dveře dokořán a vyšla ven. Strážci ji počastovali nesouhlasnými pohledy, ale žádný z nich se neodvážil ji zadržet.

K tomu měla Pregvala.

„Paní!“ kulhal ke svatyni. „Přikázal jsem ti přece…“

„Mluv, co se děje?“ dupla si. „Slyším boj.“

„Je zle. Zaútočili.“

„Bratimír…“

„Zřejmě už klečí před Velesem.“

Ztuhla. Neměla kdy se vzpamatovat – Pregval ji bezohledně postrčil ke dveřím. „Jestli si nepospíšíme, půjdeme za ním.“

V nesmyslném vzdoru uskočila z dosahu znetvořené ruky. „Nepřišli jen tak. Nerozpoutali by další jatka, kdyby nevěděli…“

„Kdo ví, jaký běs je přivedl. Ale jestli se nezastavili před knížetem, sotva je zadrží Jarovít. Bratři, odcházíme! Za kopcem je druhá brána. Vy čtyři, běžte tam a zajistěte kněžně bezpečný průchod. Rychle!“

Vybraní bojovníci si bez otálení přehodili štíty na záda a oběhli svatyni. Vřava na svahu zesílila. Cizinci prolomili obranu a řinuli se do hradiště.

„Pojď,“ zavelel Pregval, a nakolik mu šmatlavá noha dovolila, rázně vešel do svatyně. Bledá Vlada ho následovala. Kněží znovu zakvíleli a zašermovali čadícími otýpkami. Pregval zavrtěl hlavou a sundal z trámu stříbrem pobité sedlo a postroj.

„Nedotýkej se jich!“ zaječel kněz Hranibor. „U všech bohů na Veledubu…“

„Kuš!“ osopil se na něj Pregval a zamířil k bočnímu východu.

„Jen Jarovít může nasednout na…“

„Zadek jako zadek.“ Pregval kopl zdravou nohou do dveří a vyšel do světla.

V ohradě za srubem chovali posvátného koně. Běloskvoucí hřebec ržál, dupal, pohazoval bujnou hřívou a nervózně běhal dokola – jako by věděl, že křik a rámus zvěstují boj, a dožadoval se sedla, aby na něj mohl nasednout bůh.

„Hóóóu!“ křikl Pregval.

Oř splašeně uskočil, vzepjal se a zabubnoval kopyty.

„Prokletý prašivče! Nestřečkuj, jinak tě…“

„Nech ho být!“ Ze dveří vyšel rozhořčený Hranibor. „Nesmíš…“

Pregval se otočil a probodl velekněze takovým pohledem, že muž o krok ucouvl.

„Dobře mě poslouchej, starče! Přišli si pro ni. Zabijí každého, kdo se jim postaví do cesty. Mě, tebe, kohokoliv. Jediné, co můžeme udělat, je překazit jim plány. Ať nedostanou, kvůli čemu přitáhli. Pomůžeš mi?“

Hranibor vyvalil oči, přeskočil pohledem z Pregvala na Vladu a zase zpátky.

„Zachráníme i posvátného hřebce,“ dodal Pregval. „Protože, to mi věř, přijdou i sem. Zmocní se všeho cenného ve svatyni.“

Žrec se zhluboka nadechl, kývl hlavou, beze slova prošel mezi kněžnou a bojovníkem a natáhl ruce k běloušovi. Ten ještě dvakrát pohodil hlavou a dupl velkým kopytem do země, ale pak pokorně sklonil pysky. Hranibor si od Pregvala vzal ohlávku a obratně ji nasadil na hlavu koulející černými očisky. Pak pokynul Ránovi. Pregval přehodil přes koňský hřbet přikrývku a sedlo.

„Otevřete vrata!“ přikázal třem bojovníkům na zápraží. Velekněz znovu zanaříkal a vběhl zpátky do svatyně.

„Co máš v plánu?“ vydechla Vlada.

„Kůň je silný, poletí s větrem o závod.“ Pregval se sklonil pod koňské břicho, aby utáhl podpěnku. „Dávej si ale pozor, cesta se vine skrz močály…“

„To mám jet sama?!“

„My zadržíme tu hordu.“

„Potřebuju tě, Pregvale! Kůň nás unese oba.“

„Ne. Uspořádají štvanici, takže se je pokusíme…“

„Přikazuji ti to! Sama to nedokážu. I kdybych utekla, co pak? Kam půjdu?“

Podíval se na ni a zachmuřil se.

„Jestli mě necháš bez pomoci,“ přeskočil jí hlas, „jako bys mě zabil.“

„Holka bláznivá,“ zabručel, vzal koně za uzdu a zamířil k otevřeným vratům ohrady.

„Počkejte na nás!“ Ze svatyně vyšli žreci. Velekněz nesl Jarovítův štít, jeho pomocníci menší idoly z pozlaceného a postříbřeného dřeva. „Nesmějí skončit ve spárech jinověrců. Jdeme s vámi, ukryjeme se v močálech.“

„Na nikoho nečekáme,“ sykl Pregval, zasunul nohu do třmenu a nasedl na bělouše. Hřebec ještě jednou zpupně zatančil, družiník ale přitáhl uzdu a přinutil ho, aby se podvolil. Pak se sklonil, natáhl ruku, a když Vlada sevřela jeho předloktí, trhnutím ji zvedl za sebe.

„Drž se.“

Průlivu ukázali záda a vydali se dolů řídce zastavěným svahem k vnitrozemské bráně. Tři Ránové běželi za koněm a za nimi klopýtali žreci.

Brána byla dokořán, ale po vyslané čtveřici ani vidu, ani slechu. Vladě sevřela hrdlo zlá předtucha. Pregval nasměroval koně do průjezdu pod bránovou věží. Jen co se na druhé straně vynořili ze stínu, škubl uzdou. Bělouš zaržál a poskočil – Vlada jen tak tak nesklouzla ze svalnatého zadku.

Ránové leželi na prostranství před bránou, oči vytřeštěné k nebi, ústa krvavá, hrudě a břicha prošpikované šípy.

„Ó, bohové,“ zaúpěl Hranibor, který se právě vypotácel z brány a zastavil se vedle bělouše.

Zpoza balvanů a jalovčí u cesty vystoupilo sedm štíhlých světlovlasých postav s luky v rukou. Další se mohly skrývat v porostu.

„Kerrelas,“ hlesla Vlada.

U aelfů se těžko odhadoval věk – nerostly jim vousy, nešedivěli a tváře měli jako z vosku, takže vypadali, jako by za úsvitu času všichni vylezli z jednoho slizkého lůna. Vůdce skupiny však působil dojmem mladíka. Vlasy na spáncích měl spletené do copů a v nich měl nastrkané havraní peří. Vzhůru po krku se mu až na tváře plazilo tetování podobné spleti hadů.

„Snad jste si nemysleli, že jsme zapomněli na druhou bránu?“ ušklíbl se.

• Zlato Arkony 1
• Autor: Juraj Červenák
• Překlad: Robert Pilch
• Série: Černý Rogan
• Forma: paperback
• Počet stran: 298
• Cena: 258 Kč
• Vydá: Brokilon, září 2012