Juraj Červenák: Kámen a krev

V hlubokých lesích u Mže procitla hrůza, která měla navždy spát v útrobách staré mohyly. Pod posvátnou horou Sitno záhadně mizí kovkopové. Dva pozůstatky pohanských časů potkávají na zrádné Jantarové cestě vyslance nové víry. V hvozdech za Dněprem řádí nepředstavitelní démoni. Krveprolití v ulicích Konstantinopole se snaží objasnit český bojovník. Tlupě poturčenců někde ve slovenských horách zkříží cestu dvě dobře naostřené čepele…

Ryzí historicko-dobrodružná fantasy, která čerpá hlavně ze slovanských mýtů a středoevropské historie, získala autorovi několik ocenění včetně ceny O nejlepší fantasy, Ceny Fantázie a Ceny Akademie sci-fi, fantasy a hororu.

Žánrově se jedná výhradně o historickou fantasy, takže tu nenajdete mé ústřely do jiných žánrů (ale i na Silu viery, Útěk Jonathana Harkera či Deštivou noc v Boot Hillu jednou dojde). Povídky jsou uspořádány chronologicky, od Bivoje až k Báthorymu – a vyplatí se je takto i číst, protože mezi některými příběhy jsou drobné vzájemné odkazy. Většina textů navazuje na mé románové cykly – takže je tady Bivoj, Ilja Muromec či kapitán Báthory, ale objeví se i vědma Mirena z Černokněžníka, kníže Vladrag či člen konstantinopolské císařské gardy Slavoboj. Všechny příběhy jsem přepracoval a upravil tak, aby „ladily“ s románovými cykly. Každopádně však lze povídky číst bez jakékoli znalosti románů, každá je naprosto samostatná.

Sbírka kromě již dříve publikovaných textů obsahuje jednu novou a jednu více-méně novou povídku. Pekelníci, jejichž hrdinou je kapitán Báthory, jsou zásadně přepracovaným Hrdlořezem, který zvítězil v prvním ročníku Ceny Fantázie. V nové verzi jsem zrušil „ich formu“, mírně přepracoval zápletku a přidal Kornelovi parťáka, kozáka Stěpana Voronina (seznámíte se s ním už v Bráně Irkally, druhé knize Dobrodružství kapitána Báthoryho). Zcela novým textem jsou Věrozvěstové. Ti vznikli především proto, že ve sbírce s příběhy mých hrdinů jednoduše nemohl absentovat Rogan. A Goryvlad, samozřejmě. V tomto novém dobrodružství se s nimi potkáváme 60 let po knižní sérii, právě v době, kdy po Jantarové cestě přijíždějí na Moravu Konstantin a Metoděj. Ano, pohanské duo potká zvěstovatele nové víry a… přečtěte si, jak si (ne)padnou do noty. (autor o knize, Vidíme jen výjevy V. – duben/květen

Ukázka z povídky Věrozvěstové

Než se úplně setmělo, z volavek a kachen upečených na rožni zbyly jen kosti; ve stínech na okraji tábora se o ně prali psi. Vladykové a družiníci si olizovali prsty, otírali vousy, šťourali se v zubech a dokola si podávali čutory s medovinou a měchy s vínem. Zaznívalo spokojené vzdychání a říhání, znovu se přetřásalo, kdo se dnes nejlépe předvedl s lukem nebo sokolem.

Kocel zapil střídmou večeři douškem vody a vstal.

„Je čas jít.“

Překvapeně k němu vzhlédli.

„Nezůstaneme tu na noc, pane?“ zeptal se Straživoj. Zatímco ostatní účastníci honu byli oblečeni jen do suknic a kabátců, velitel knížecí stráže měl šupinový pancíř a u boku meč.

„Zůstaneme,“ odpověděl mu bělovousý Chotěmír. Opřel dlaně o kolena, se zasténáním vstal a zapnul si pod krkem sponu pláště. „Někteří z nás ale mají ještě povinnosti.“

„Tady?“ rozhlédl se Straživoj. Kam oko dohlédlo, se rozprostíraly jen močály a lužní lesy.

„Tady,“ odsekl Kocel netrpělivě. „Všechno se dozvíš cestou.“

Chotěmír vymotal z plátna dvě smolné louče a zapálil je v ohništi.

„Pánové, nečekejte nás před půlnocí.“

Udivený Straživoj si nasadil přilbici, na levé předloktí nasunul štít, oštěpem v pravačce si pomohl vstát a vykročil za knížetem a starým vladykou do tmy.

„Vezmi ještě dva chlapy,“ prohodil Kocel přes rameno. „Spolehlivé.“

V pravidelných rozestupech kolem tábora hlídkovali ozbrojenci. Straživoj dvěma z nich pokynul. Jeden od Chotěmíra převzal louči.

„Kam jdeme?“ zeptal se velitele šeptem.

„Netuším. Zdá se mi, že hon byl jenom záminka; ve skutečnosti jsme sem přišli kvůli něčemu jinému.“

Předpokládali, že je čeká brodění bahnem a stojatou močálovou vodou, jenže rákosím se vinula pěšina. Chotěmír je sebejistě vedl k černému chumáči lesa na obzoru. Plameny pochodní třepotal vánek, vodní traviny tajuplně ševelily.

Pěšinu vystřídala dřevěná lávka. Prkna na několika úsecích zářila čerstvým dřevem. Tyhle končiny očividně nebyly tak liduprázdné, jak si Straživoj myslel.

Suchou nohou vstoupili do lesa. Cestička se klikatila mezi stromy – břízy, olše a vrby zanedlouho ustoupily dubům a bukům. Porost viditelně zhoustl a louče se staly skvrnkami chabého světla v hrozivé temnotě. Chotěmír začal našlapovat obezřetněji a nakonec se zastavil.

„Jsme tady.“

Kocel se dotkl pozlaceného bronzového kříže na prsou.

„Nemusíš se bát,“ řekl stařec a překročil kameny vyloženou strouhu – byla plná popela a vytvářela kruh kolem široké mýtiny. „Staří nejsou ke křesťanům tak nevraživí jako vy k nim.“

Za žlabem Chotěmír poklekl a hluboce se uklonil. Světlo jeho louče vykrojilo ze tmy flekatý obětní kámen a trojici ztmavlých model. Straživoj a jeho druhové si vyměnili pohledy. Věděli sice, že Chotěmír navzdory křtu dál uctívá staré bohy, jenže vidět vladyku klanět se v odlehlém, skrytém svatoboru, z toho naskakovala husí kůže. Co když si bohové vyžádají oběť a po ruce bude jen jejich krev?

Chotěmír se nadzvedl a posadil se na paty.

„Pojď,“ pokynul Kocelovi.

„Neměl bych,“ hlesl kníže a palcem přejel po tepaném Ukřižovaném.

„Snad se teď nezačneš stavět na zadní?“

Vládce Blatnohradu se ohlédl na strážce. „Buďte ve střehu.“

„Ale nedělejte paniku, pokud uvidíte něco neobvyklého,“ dodal Chotěmír.

„Jen jestli k tomu dojde.“ Kocel s hlubokým nádechem překročil strouhu. Strážcové se podvědomě nahrbili. Nic se nestalo – nepukla země ani z nebe nesjel blesk.

„Slíbil, že přijde,“ odpověděl vladyka. „Třetí noc po úplňku. Mluvil jsem s ním přímo tady; přes krvavou oběť, bránou z Černobohova ohně…“

„Raději žádné podrobnosti, starče. Kolikrát jsem otci vyčítal, když se i po křtu zúčastňoval tvých rituálů. A teď já sám… Hospodine, odpusť mi to.“

„To raději nedělej. Poklekat před starými nemusíš, ale svého boha na posvátné půdě nevzývej.“

Kocel přešlápl z nohy na nohu. „Dokdy vlastně budeme čekat? Neřekl, kdy přesně přijde?“

»Heleďme, jak je nedočkavý!«

Škubli sebou, jako by je najednou štípli neviditelní ovádi. Družiníci se přikrčili za štíty, pozvedli oštěpy.

»Divné, když nás křesťan vyhlíží tak dychtivě.«

„Opravdu divné.“ Zpoza model vykročila vysoká postava. Byla strašidelně, jednolitě černá, ale její hlas alespoň vycházel z úst a vnikal do mysli ušima. „Většinou se nás od svých prahů a bran snaží zapudit.“

Kocel vytřeštil oči. Chotěmír uctivě sklonil hlavu. „Vítej, vládce Ohně.“

„Zdravím tě, vladyko. Držíš se?“

„Bohové jsou ke mně milosrdní.“ Chotěmír se osmělil pozvednout louči. Kmitnutí plamene odhalilo pod kápí hubenou bledou tvář s výraznými lícními kostmi. V rozpuštěných vlasech, kníru a ve vousech sahajících až po řemen toulce na hrudi se už leskly první šedivé prameny.

„K tobě tuplem,“ vydechl vladyka. „Kráčíš po zemi déle než já, ale vypadáš o polovinu mladší.“

„Jak se říká – navenek zdravý, uvnitř červivý. Taky vím, co jsou to bolavé klouby. Proto tě prosím, vstaň z té studené země.“

Chotěmír poslechl a oprášil si kolena. „Takže jsi přišel. Dodržel jsi slovo.“

„Přece bych nezklamal starého přítele.“

»Proč tak vzletně? V poslední době jsme rádi, když si na nás někdo vzpomene. Lidé už nás nepotřebují jako dřív.«

Na pěšině zadusaly tlapy. Strážci se otočili a museli zatnout zuby, aby nevykřikli. V lesní temnotě zazářily dvě ohnivé škvíry, za nimi se vynořil obrys mohutného těla. Družiníci se bleskově vyhnuli černé šelmě.

„U svatého Emeráma…“ ucouvl kníže až k obětnímu kameni.

„Koceli,“ položil mu tmavý muž ruku na rameno. „Už je to dávno, kdy jsme se viděli naposledy.“

Vládce Blatnohradu se k němu otočil. „Hodně dávno. Vlastně si to už nepamatuju.“

„Jak bys mohl? Když vás vyhnali z Nitravy, nebyly ti ani dva roky. S Pribinou jsem se pak setkával už jen potají. Nemohl se otevřeně paktovat se starými mocnostmi. Ostatně, ze stejného důvodu jsme se dnes setkali na tomhle odlehlém místě, že?“

»Jak jinak? Stydí se za to, že žádá o pomoc přízraky minulosti. Ani nás nepozve k táboráku támhle za močál, nepohostí pečenou kachničkou.«

„Jinak to nejde. Jsem křesťan. Křesťanský vládce. Dlouho jsem odmítal Chotěmírovu radu, abychom proti ďábelské hrozbě použili…“ Kocel zaváhal.

„Ďábelské zbraně,“ ušklíbl se dlouhán a stáhl si kápi. „Mluvme otevřeně, kníže. Naše služby potřebuješ, ale nikdo nás s tebou nesmí spojovat. To chápu. Nic ti nezazlívám a nevyčítám. Právě naopak – přišel jsem splatit dluh.“

„O žádném nevím.“

„Před dvěma lety jsem měl být nablízku. Měl jsem v boji stát po Pribinově boku. Možná by ještě žil. Zvěst o Rastislavově nájezdu nás ale zastihla daleko na východě. V lesích za Dněprem jsme zápasili s neslýchaným démonem a nestačili jsme se vrátit včas. Mrzí mě to.“

Kocel pohlédl do černých studní mužových očí.

»Co takhle přejít konečně k věci?« Hlas jim protivně rozechvíval lebky. »O jaké ďábelské hrozbě je řeč?«

„Avaři,“ řekl Chotěmír.

„Avaři?“ zachmuřil se temný muž. „Co je s nimi? Zbyly z nich jen zbídačené tlupy. Viděl jsem je na vlastní oči za Tisou. Špinaví, vyhladovělí, nemocemi sužovaní ubožáci. Těch pár schopnějších mužů slouží Bulharům nebo loupí na Svatoplukově východní hranici.“

„Tihle jsou dobře živení a dobře vyzbrojení,“ odvětil Kocel. „Přepadávají pocestné, drancují odlehlé osady. Zabíjejí, zotročují, šíří strach. Troufnou si dokonce i na větší ozbrojené družiny.“

„Dobře, ale proč jsi volal mě? Vyšli trestnou výpravu, ať je vystopuje a rázně s nimi skoncuje.“

„To jsme samozřejmě zkoušeli. Má to ale háček – ta smečka se vystopovat nedá.“

Černé obočí se stáhlo k vrásčitému kořeni nosu. „Naznačuješ, že jde o přízraky? O jízdu duchů? Jednou jsem takovou…“

„Ne. Jsou z masa a kostí, i stopy za sebou zanechávají. Aspoň na jistém úseku. Pak náhle zmizí – jako by se vznesli nebo se rozplynuli.“

„Není v tom nějaký trik? Nevracejí se po vlastních stopách? Nezmizí na kamenitém terénu, v korytech řek?“

„Věř mi – zvážili jsme všechny možnosti. Neexistuje přirozené vysvětlení. Navíc, je tady ještě jedna zvláštní okolnost.“

„Jaká?“

„Příliš rychle překonávají velké vzdálenosti.“

Černooděnec se zamračil ještě víc.

„Už předtím se k nám zvěsti o nájezdech dostávaly v krátkých odstupech z různých částí knížectví,“ ujal se slova Chotěmír. „Jenže jsme si říkali: avarští koně jsou rychlí, pádí s větrem o závod… Kdepak. Bude za tím něco jiného. Před deseti dny přicválal do Blatnohradu uprchlík z jihovýchodu. Hlásil vypálení vesnice u ústí Drávy do Dunaje. Druhého dne dorazil posel ze severu, od moravských hranic, kde prý Avaři vyplenili velkou osadu. Dali jsme si zprávy dohromady a vyšlo nám, že mezi přepadeními uplynul jediný den. Takovou vzdálenost lupiči nemohli překonat ani na koních samotného Striboga.“

„Jak víte, že šlo o stejnou bandu?“

„Velí jí chlap s jestřábem vytetovaným na lebce.“

„Takové tetování může mít hodně lidí.“

„Náčelníkovi chybí dva prsty na levačce. A jezdí na grošovaném koni, který má na zadku skvrnu podobnou vlčí tlapě…“

„Rozumím. Dejme tomu, že je vaše podezření oprávněné. Gorjo? Co si o tom myslíš?“

»Vypadá to na přesun trhlinou v prostoru. To je zatraceně náročné kouzlo, hlavně když je potřeba přesunout větší množství lidí, koní, nebo dokonce otroků a kořisti. Nechce se mi věřit, že by nějaký avarský šaman něco takového dokázal.«

„A i kdyby ano, tak kde se tu najednou vzal? Proč jsme mága s takovými schopnostmi nevycítili už dřív?“

»Že by někdo, koho známe?«

„Kdo ví.“ Dlouhán se zadíval na Blatnohradské. „Zajedeme na místo posledního útoku.“

Chotěmírovi se očividně ulevilo. „Není to daleko. U severního cípu jezera stála osada…“

„Goryvlad ví o přesunech prostorem a mezi světy své. Jestli takovou magii použili, určitě to vyčenichá.“

„Potřebujete posily?“ zeptal se Kocel.

„Zatím není třeba. Nebudeme dělat zbytečný rozruch. Tak sis to představoval, ne?“

„Upřímně doufám, že tu záhadu rozlousknete. Je načase, aby Blatnohrad vykročil vstříc nové době. Rastislav a Svatopluk poslali do Konstantinopole žádost o biskupa, o křesťanské učitele. To je od těch hrdlořezů velký pokrok. Moje knížectví nesmí zůstat pozadu. Musíme se zbavit pozůstatků starých temných časů.“

»I my jsme pozůstatky starých temných časů.«

„I nás vykoření, Gorjo,“ usmál se černooděnec křivě. „Předtím ale ještě jednou využijí našich schopností.“

»Tak si za to aspoň nechejme dobře zaplatit.«

„To rozhodně. Kníže? Promluvme si o odměně.“

provedení: paperback
vydá nakl. Brokilon
480 stran / 328,– (předpokládaná ce­na)