Juraj Červenák: Ďáblova pevnost (Dobrodružství kapitána Báthoryho 3)

PROLOG, v němž se na scénu vracejí staří známí a ozvěna již vylíčeného příběhu se stane předmluvou k novému vyprávění.

Toho dne, kdy velkovezír Osmanské říše Fazil Ahmed Köprülü paša uzavřel pakt s pekelnými mocnostmi, panovalo slunečné počasí.

Vhodnější kulisou by zajisté byla větrná noc s lijákem, hromobitím a blýskavicí v kypících mračnech. Nejlépe v lese s povrzávajícími kmeny stromů, vířením stínů a škrábáním bezlistých větví. Hodilo by se i odlehlé rozcestí s chrastěním hnátů na šibenicích. Kobka s poblikávajícími loučemi. Zřícenina hemžící se džiny.

Jenže to dopadlo tak, že si velkovezír domluvil setkání s temnými silami během hřejivého odpoledne ve své vile na bosporském pobřeží. Navíc vládlo bezvětří, zde v úžině zřídkavý jev. Fazil Ahmed si nepamatoval příjemnější den.

Prostorná, rudě natřená yali stála na zděném břehu. Z jedné strany ji chránila zeleň na terasách, z druhé voda průlivu, do níž se nořily mohutné kůly pod přečnívající odou domu. Vyhlídkovou místnost lemovala řada velkých oken. Parapety byly sotva loket nad podlahou, aby hosté lebedící si na poduškách, pohovkách a taburetech měli dobrý výhled ven.

Fazil Ahmed měl rád zahálku v přepychové vile daleko od městského mumraje, smradu a vzduchu zamořeného chorobami. To ale neznamenalo, že by byl lenoch. Za necelý rok ve funkci zreformoval veřejné finance, rozběhl plán založení velké istanbulské knihovny, všemožně podpořil učence a vzdělání a zlikvidoval několik židovských a křesťanských sekt. Kromě toho řídil přípravy na válku. Obléhání Kandie na Krétě už trvalo příliš dlouho, byl nejvyšší čas tuto bolestivou kapitolu turecko-benátské války dopsat. Zároveň bylo potřeba pohrozit půlměsícem na severních hranicích. Fazil by nejraději využil finance z reforem k založení nových škol, musel se však smířit s faktem, že je investuje do tvrdé lekce věrolomnému habsburskému císaři. Už zanedlouho se na nádvoří paláce Topkapi vztyčí dva z šesti sultánových tugů, a tím bude vyhlášena nová svatá válka s džaury.

Kdepak, novopečený velkovezír nebyl povaleč a darebák. Ale oč intenzivněji se věnoval státnickým povinnostem, o to víc v soukromí „dýchal“ – istanbulští boháči a hodnostáři tak nazývali odpočinek v bosporských vilách. Když ve své rudé yali uspořádal hostinu, účastníci na ni vzpomínali měsíce. Jedl až k prasknutí, pil do bezvědomí.

Střídání vysokého pracovního nasazení a do dna vychutnaného hýření se na něm nevyhnutelně podepsalo. Bylo mu teprve sedmadvacet let, ale vypadal na čtyřicátníka. Tělo jako sud, tvář brunátná, dech jako funění kovářských měchů, ve vousech první stříbro.

Věděl, že by měl omezit pití. Ne kvůli Prorokovým přikázáním. Víno otupovalo úsudek. To si obzvláště dnes nemohl dovolit. A přece, když odtrhl zrak od třpytivé hladiny Bosporu a pohlédl na prázdnou číši ve své ruce, jen si odevzdaně povzdechl.

„Ještě.“

Černý otrok vystoupil na sedye, dlouhé pódium pod okny, hluboce se uklonil a z pozlacené karafy doplnil pohár. Přešel i k druhému muži, který si hověl na polštáři a hleděl na záliv, ten však zavrtěl hlavou.

„Chci si zachovat čistou mysl.“

Velkovezír na něj úkosem pohlédl. „Nebuď drzý, Hayreddine!“

„Rač odpustit, efendi,“ uklonil se tělnatý třicátník. „Ve své zabedněnosti se však nedomýšlím, čím se můj ničemný jazyk provinil.“

„Přestaň s tím.“ Fazil Ahmed si podrážděně přihnul z číše. „Dříve jsi kritiku halil do slov obratněji. Dnes už mě výčitkami otevřeně fackuješ. Nepotřebuji připomínat, že opium a víno zamlžují rozum. Musahib má recitovat, zpívat, předčítat z Písma. Nemám pravdu, evliyo?“

Velkovezír otázku jen prohodil přes rameno, Hayreddin se ale otočil a využil příležitosti počastovat tázaného nevlídným, povýšeneckým pohledem.

Před sedye klečel dobře stavěný, nepříliš honosně oděný padesátník s opálenou, hladce oholenou tváří. V jinak bystrých očích se rýsovala směsice únavy a obav o další osud. Po Fazilově oslovení rychle položil předloktí na borovicovou podlahu a sklonil čelo k hřbetům dlaní.

„Jistěže máš, velkolepý pašo!“ zvolal. „Klaním se tvé moudrosti. Přesně jsi vystihl povinnosti musahiba. Pokud laskavě dovolíš, doplním k uvedeným schopnostem také umění kaligrafie, hru na různorodé hudební nástroje a znalosti literatury, historie a náboženství. Nejlepší musahibové se honosí tituly hadži a háfiz a v případě potřeby slouží svému pánovi coby imámové či muezzinové…“

„Stačí, Čelebi,“ zabručel velkovezír. „Ve tvém postavení bych se chvástání vyhýbal. Uděláš nejlépe, když mi budeš jen pochlebovat a na všechno přikývneš.“

„Jak přikazuješ, nejctnostnější ze statečných! Každé tvé slovo, ba jen mrknutí čí kývnutí, je pro mne zákonem!“

„Vidíš, že to jde. Pokračuj v tom a tvá hlava se nepřesune na hrot zaostřeného kůlu. Alespoň prozatím.“

„Poníženě ti děkuji, slunce říše, první mezi pověřenými, pane moudrosti!“

Hayreddin zkřivil rty, div že si směrem k Čelebimu neodplivl. „Na něco ten červ zapomněl, efendi. Musahib má být svému pánovi také důvěrníkem a rádcem.“

„To mu ale nedává právo předhazovat mu jeho slabosti. Uráží mě to. Ještě na tom nejsem tak zle, abych si je neuvědomoval sám.“ Fazil Ahmed do sebe obrátil zbytek vína. Otrok hned vykročil na sedye a pozvedl karafu, ale velkovezír zavrtěl hlavou a odložil číši na nízký stolek.

„Alláhu,“ zafuněl nasupeně a vstal, „dokdy mě ještě nechají čekat? Snad si nemyslí, že se já budu přizpůsobovat jim? Jsem druhý muž říše!“

„Jsou nevyzpytatelní, ctihodný pašo,“ ozval se Čelebi, tvář stále přitisknutou k podlaze. „Temná moc jim dává pocit, že jsou nad ostatními smrtelníky. Buď nanejvýš opatrný, prosím…“

Zvenčí dolehl zvuk trubky.

„No konečně!“ Fazil Ahmed sestoupil z pódia – prkna v podlaze hlasitě zavrzala – a přešel k velkému portálu bez dveří. „Evliyo, pojď se přivítat se starými známými. Jsem zvědav, zda potvrdí tvou verzi příběhu. Běda ti, jestli sis tu strašidelnou báchorku vycucal z prstu!“

Čelebi vstal a ztuhle následoval velkovezíra do sofy, hlavní síně domu. Zde byla podlaha dlážděná a nad zurčící fontánou se klenula kupole s bohatým ornamentálním zdobením. Všude na stěnách visely zarámované miniatury a kaligrafie. Fazil Ahmed se postavil k bohatě vyřezávanému rahle, podstavci pro Korán. Možná doufal, že jej Písmo ochrání jako nějaký amulet. Naproti se otevřely vysoké dvoukřídlé dveře a na prahu poklekl urostlý sipáhi, velitel velkovezírovy osobní stráže.

„Mocný pašo,“ sklonil hlavu, dlaň na hlavici šinširu. „Právě dorazili.“

„Nechť vstoupí!“

Čeribaši vstal, pozpátku překročil práh, ustoupil stranou a uctivě pokynul někomu na zápraží. Oblázky na stezce, která se vinula k domu nádhernou zahradou, zachrastily pod rychlými kroky. Světlo ve dveřích zastínily tmavé siluety.

Velkovezírovi se sevřelo hrdlo a kníry mu zvadly. Hned se však nadechl, vypjal hruď, zatáhl břicho a panovačně pokynul.

Vešli. Byli čtyři, všichni ve splývavých temných hávech jako jezdci z pouště, a také podobně zaprášení po dlouhé cestě. Na hlavách měli černé turbany, na obličejích šátky. Bylo nevýslovně troufalé předstoupit před druhého muže říše se zahalenou tváří, natož se při vstupu do yali nezout a opomenout úkony základní očisty. Nenašel se však nikdo, kdo by čtveřici pokáral. Velkovezírovi stačil jediný pohled do očí, které hleděly z mezer mezi turbany a maskami, a byl si jistý, že nikdy nechce vidět zbytky obličejů.

Za černými muži vešel čeribaši a další členové gardy. Rozestoupili se podél zdí. V rukou svírali luky nebo kopí. Fazil Ahmed však pochyboval o jejich schopnosti včas zasáhnout, kdyby ho návštěvníci nějak ohrožovali.

Tři se zastavili opodál, čtvrtý přikročil na vzdálenost tří kroků. Neuklonil se ani nesklopil zrak. Naopak, velkovezír měl co dělat, aby snesl jeho upřený, až ke kostem pronikající pohled.

„Buď pozdraven, vládce Osmanů.“

Fazil Ahmed zvedl obočí, ale nic nenamítl. „Představte se.“

„Jsem Birindži – První,“ odvětil vůdce čtveřice. Hlas měl zastřený a chraplavý, jako by dlouhá léta holdoval tabáku. „Toto jsou Ičindži, Dördündži a Bešindži.“

„Schází vám Druhý.“

„Odebral se do neviditelného světa. Při naplňování tvé vůle zaplatil nejvyšší cenu.“

„Patří mu tedy úcta. A neúprosný hněv a trest tomu, kdo jej zabil.“

„Pohltil ho démon jménem Namtar.“

Fazil Ahmed nehnul ani brvou. „Co je zač?“

„Veliký pašo, co znamenají tvé otázky? Někdo už ti na ně přece odpověděl.“ Birindži se úkosem zadíval na Čelebiho, který se pod jeho pohledem zkroutil jako list v plameni. „Zkoušíš mě?“

„Každý příběh má mnoho verzí. Chci slyšet tu tvou. Odpověz. Co je ten džin zač?“

Birindži zachmuřeně pokýval hlavou. „Kirmizi Mustafa objevil jeho jméno na starověkých hliněných tabulkách. Namtar tisíce let před příchodem Proroka střežil podzemní svět mrtvých. Také trestal smrtelníky, když se odvraceli od bohů. Zajisté jsi slyšel příběh o Pandoře.“

„Řecká pohádka z pohanských dob.“

„Pandora měla džbán, v němž skrývala všechny choroby a neštěstí. Namtar je obsahem té nádoby.“

Velkovezír zamračeně přikývl. „Takže Kirmizi, kéž by navěky žral trpké ovoce z pekelného stromu, uspěl.“

„Ano. Objevil bránu podsvětí a podrobil si jejího strážce.“

Fazil Ahmed měl sevřené hrdlo a srdce mu divoce bušilo, ale ze všech sil se to snažil zakrýt. Po očku pohlédl na Čelebiho. Derviš se skloněnou hlavou zíral do fontány, jako by do ní chtěl skočit v naději, že ho to probere z této noční můry.

„Podle mých posledních zpráv,“ pokračoval velkovezír, „se loď s Kirmizim Mustafou připletla do námořní bitvy u ostrova Kos. Vezír v ní údajně zahynul a nakrmil ryby na mořském dně.“

„Podle našich zpráv boj přežil a ztratil se někde na západě, zřejmě coby zajatec na džaurském korábu.“

„A kde je tedy Namtar?“

„Zde.“

Fazil Ahmed měl pocit, že se síň, dosud zalitá světlem a barvami, propadla do šera. Birindžiho roucho se zavlnilo a vynořila se z něj ruka v černé rukavici. Držela stříbrnou olejovou lampu se zataveným hrdlem a pečetí místo víčka. Do ní i do povrchu nádoby byly narychlo vyryty jakési symboly. Velkovezír v nich nepoznával žádné známé písmo.

„Původně byl v jiné nádobě,“ vysvětlil První z Pěti, „ale tahle je pro cestování vhodnější.“

Fazil Ahmed mlčky zíral na lampu. Čtveřice trpělivě čekala. Velkovezír se už dál nevyptával. Nemělo smysl dokola se ujišťovat o tom, co již bylo jednou vysloveno. Po dlouhé odmlce pohlédl Prvnímu do očí, které jako by patřily třídenní mrtvole.

„Potřebuji důkaz.“

„Ovšem. Ale ne zde. Určitě nechceš, abychom ti znečistili dům.“

Když Fazil Ahmed Köprülü následoval temné hosty a ostražité, přestože vystrašené sipáhie ven, v duchu se ptal, zda už mu Bůh nepřidělil ďábelského karina, který ho vede po hříšné cestě rovnou k Malikovi, správci Pekla.

Chlácholil sám sebe, že to dělá v zájmu říše a za rozšíření pravé víry na území zavšivená křesťanskou a židovskou nákazou. Alláh by tedy mohl být velkodušný a milosrdný. Příliš však vlastnímu přesvědčování nevěřil.

*

Čelebi nemohl uvěřit, že do toho znovu spadl. Hlavou mu kdoví proč běžela příhoda, jíž rád bavil společnost – ta o džaurovi, který na něj zaútočil během vyprazdňování, takže se při souboji vydatně vyváleli v nečistotě a derviš musel předstoupit před serdára zaneřáděný a páchnoucí jako latrína v létě.

V této situaci by však byl jeden výkal lepší možností. Derviš se už několik dní topil v žumpě. Krátce po bitvě u Kosu padl do rukou velkovezírovým lidem, kteří ho odvedli do Istanbulu. Ponořil se do modliteb, protože si myslel, že se brzy setká s Bohem. Köprülü ho však dočasně omilostnil výměnou za podrobnou zprávu o výpravě vezíra Kirmiziho Mustafy do pouště za Firatem. Čelebi vše vyprávěl obšírně, podrobně a barvitě, aby si tak po vzoru bájné Šehrazád prodloužil život a dokázal Fazilu Ahmedovi, jak je užitečným společníkem.

Z jejich rozhovorů brzy vyplynulo, že to byl skutečně sám velkovezír, kdo povolal Pětici a přikázal jí překazit Kirmiziho výpravu. Žumpa se rázem změnila v celý oceán kalu a Čelebi se zoufale snažil udržet na hladině. Navíc hrozilo, že se z bahna dostane rovnou do hořící smůly na dně pekelné propasti.

Když na koních vyjeli z brány yali, strachem se o něj pokoušely mdloby. Pětici už jednou čelil v mystické vizi a pouze soustředěná modlitba odrazila pařáty jejich Zla. Pamatovali si to. Birindži ho nepochybně poznal. Věděl, že derviš na vlastní oči spatřil potupný konec jejich druha.

Teď však Čelebimu vrtala hlavou jiná otázka: Na čem chtějí předvést Namtarovy smrtící schopnosti?

Neviděl nablízku vhodnějšího kandidáta.

Allahu ekber! Allahu ekber! Není boha kromě Boha a Mohamed je jeho…

Birindži se otočil v sedle a probodl Čelebiho pohledem. Dervišovi zamrzlo srdce. Vzpomněl si, že Ikindži dokáže číst myšlenky. Sestoupila na něj slabost, div že se nesvalil ze sedla. Raději umlčel i vnitřní modlitbu.

Přehoupli se přes temeno kopce nad yali. Ze zeleně jižně od nich vyčnívaly věže pevnosti Anadolu Hisari, nazývané také Güzeldže – Překrásná. Ve skutečnosti se přívlastek více hodil na pevnost Rumeli Hisari, jejíž hradby se črtaly na protilehlém břehu úžiny. Těžko ale nazvat „nádherným“ místo, jež sloužilo jako vězení a jeho kobky se hemžily nevěřícím svrabem, zajatci z křesťanských pomezí.

Temnou čtveřici výhled nezajímal. Pokračovali z návrší zpátky do lesa a dolů svahem k říčce Göksi, která se kousek pod Anadolu Hisari vlévala do Bosporu. Na břehu jezdci odbočili vlevo, proti proudu, po čím dál užší stezce hlouběji do lesa. O půl míle dál nalezli nedaleko vody mýtinu, zastavili a sesedli.

„Potřebujeme dobrovolníka,“ řekl Birindži s ohavným důrazem na druhém slově.

Fazil Ahmed pohlédl na Čelebiho. Hayreddin se ušklíbl.

„Nadešel tvůj čas, pse.“

Derviš přidušeně zasténal a klesl na kolena.

„Prašivý zbabělče,“ odfrkl si Hayreddin a o krok ustoupil. Tím pohybem však přivolal Birindžiho pozornost. Karin si musahiba změřil a zkoumavě mu pohlédl do obličeje.

„Jeho,“ řekl.

Hayreddin vytřeštil oči.

„Mého pobočníka?“ zachmuřil se velkovezír.

„Je to zrádce,“ namítl Birindži.

„Cože?“

„Jeho mozek je červivý. Hemží se v něm podlé myšlenky. Všechno, co zde viděl a slyšel, má v plánu nahlásit svému pravému pánovi.“

„Vznešený,“ zachraptěl Hayreddin a ucouvl, narazil však do ratiště kopí, jímž mu přehradil cestu jeden ze sipáhiů. „To není pravda! Nemám žádné postranní úmysly! Jsem bezvýhradně oddán jen tobě, nikomu jinému!“

„Je to špion,“ zopakoval Birindži.

Musahib se vrhl na kolena a udeřil čelem o zem. Zpod jeho feradže se ozval zvuk unikajících plynů a mlaskot. Vzduch naplnil pach výkalů.

„Co jsi to říkal o zbabělcích?“ zkřivil velkovezír ústa.

„Smiluj se nad ubohým otrokem, nedostižný pašo! Přísahám při Černém kameni z Káby, že jsem ti byl vždy věrný!“

„Mlč! Už několik týdnů mám podezření, že někdo z mého okolí donáší do sultánova paláce, zřejmě přímo Hatidže. Přiznej se – jsi tím špiclem ty?“

„Velkomožný pašo,“ naříkal Hayreddin, „já s tím opravdu nemám nic společného…“

„Lže.“ Birindžiho hlas byl stále stejně bezvýrazný, jakoby nezúčastněný.

„Úpěnlivě tě prosím, nejctnostnější ze statečných, pane moudrosti, první mezi vyvolenými…“

„Zavři zobák!“ zavrčel Fazil Ahmed. „Opakuješ Čelebiho slova. Ani podlézat neumíš.“

Hayreddin přešel do nesrozumitelného bědování.

„Pokud se přiznáš,“ pokračoval velkovezír, „nechám tvé jméno bez poskvrny. Řeknu tvé rodině, že tě zabil jed v číši určené mně. Vznešená, ba hrdinská oběť. Jestli ale budeš zatloukat, veřejně tě prohlásím za zrádce a tvé blízké postihne krutý trest.“

„Tak jako tak zemřu, nejmoudřejší z moudrých!“

„Můžeš ale rozhodnout, zda s sebou vezmeš i rodinu.“

Hayreddin chvíli jen nahlas vzlykal do trávy. Pak zvedl hlavu a uslzený zrak.

„Sultánka matka mi přislíbila titul vezíra a doživotní rentu ve franckém zlatě. Odpusť, vznešený! U Proroka tě prosím, nesesílej svůj hněv na mé příbuzné. Jsou nevinní. Nikdo z nich o mé zradě neměl tušení!“

Velkovezírovi ještě více potemněla tvář. Pohlédl na Birindžiho a přikývl.

„Ustupte,“ řekl První z Pěti a vytáhl zpod roucha stříbrnou lampu.

„Evliyo?“

K zemi přitisknutý derviš vzhlédl. Vypadal, jako by během posledních minut prožil dlouhou zimu – opálená tvář mu dočista zbledla, téměř zezelenala.

„Vstaň a jdi stranou!“

Čelebi se sebral a klidil se od Hayreddina. Také sipáhiové couvli k okraji mýtiny a vytvořili kolem klečícího musahiba zachmuřený, mlčenlivý kruh. Dokonce i Třetí, Čtvrtý a Pátý ustoupili do bezpečné vzdálenosti.

„Ať uvidíte cokoli,“ přikázal Birindži, „nemluvte s tím a nepřibližujte se k tomu.“

Načež opatrně odloupl pečeť, položil lampu na zem a o krok ustoupil. Ruku s pečetí natáhl před sebe a pronesl cosi neznámým jazykem.

Chvíli se nic nedělo. Hayreddin se blábolivě modlil a posmrkával. V korunách stromů štěbetali ptáci.

Pak najednou zmlkli.

Hayreddin vyvalil oči na černý dým, valící se z lampy. Ani nehlesl. Možná doufal, že když zůstane zticha, ta věc si ho nevšimne.

Marně. Černý chuchvalec se netrpělivě zavrtěl nad středem mýtiny a zhoustl jako bahno zvířené na dně čirého jezírka. Vzápětí z něj kdosi vykročil.

Hayreddinovi poklesla čelist. „Ali?“

Velkovezír žádného Aliho neviděl. Chlapec, který se uprostřed mýtiny zjevil, ze všeho nejvíce připomínal Ilhana, jeho otroka a milence, který loni zemřel na zápal plic. Téměř ho oslovil, ale vzpomněl si na výstrahu, aby na sebe neupozorňoval.

„Ali, kde se tu bereš?“ Hayreddin vstal. Jeho dávno mrtvý bratr se vlídně usmál a podal mu ruku. Musahib ji sevřel.

Čelebi odvrátil zrak.

Velkovezíra nejvíce překvapila – a vyděsila – rychlost, s jakou vše proběhlo. Hayreddin se okamžitě zkroutil bolestí. Ohlušivě zavyl a s rukama vraženýma do slabin se svalil na tvář, v tu chvíli již bublající vředy. Zalomcovaly jím křeče. Křik se změnil v chrčení. Z úst vychrstly krvavé zvratky. Zmítal se, zarýval chodidla do země, zkřivenými prsty škubal trsy trávy. Z praskajících fialových vředů prýštil hnis.

Všichni okolostojící, včetně temné čtveřice, udělali další krok vzad.

Hayreddinův hlas postupně odumřel. Po šatech se mu šířily tmavé skvrny, zpod límce a z rukávů feradže vytékalo cosi jako krvavé bláto. Tělo se naposledy zachvělo a znehybnělo. Mýtinou se šířil dusivý pach.

„Alláhu,“ šeptl velkovezír.

Ilhan se k němu otočil. Birindži však zvedl ruku, ukázal mladíkovi symbol na pečeti a cosi mu přikázal. Přízrak s jistým zklamáním ve tváři vkročil zpět do černého oblaku. Kouř – nebo co to mohlo být – se bleskově vrátil do lampy. První z Pěti ji zvedl a pečlivě uzavřel pečetí.

„Spalte to,“ kývl k ubohé hromádce uprostřed mýtiny.

Jeden sipáhi na Birindžiho povel přinesl nádobu s hořlavým olejem. Zakryl si tvář cípem turbanu, opatrně přistoupil k mrtvole a z největší možné vzdálenosti ji štědře polil. Čeribaši mezitím škrtl křesadlem a zapálil kousek koudele. Krátce na to Hayreddinovy ostatky vzplanuly vysokým plamenem a korunami stromů se začal prodírat černý kouř.

To už stál Fazil Ahmed opodál na břehu Gökse a hlasitě lapal po dechu. Nezdravě brunátný obličej mu ještě nezdravěji zbledl. Zakašlal a hlasitě si odchrchlal do vody.

„Přesvědčil ses, co Namtar dokáže.“

Velkovezír se ohlédl. Birindži stál kousek za ním, černá silueta v tmavě zeleném lesním stínu.

„Představ si,“ pokračoval První, „jak rychle vyhladí nepřátelský hrad nebo město. Nakažení tisíců lidí se nebude počítat na dny, ale na hodiny.“

„Je to mocná zbraň, nepochybně. Možná nejmocnější, jakou kdy smrtelník držel v rukou. Což mě přivádí k zásadní otázce.“

„Chceš vědět, proč ti ji nabízíme. Proč ji nepoužijeme ke svým cílům a k vlastnímu prospěchu. Proč se chceme dělit o moc, kterou Namtar svému pánovi dává.“

Fazil Ahmed pohlédl karinovi do očí a chvíli tak vydržel. „Jaká je tedy odpověď?“

„Máme své důvody. Žijeme v utajení, pohybujeme se ve stínech, šeptáme ve tmě.“

„Taková je přirozenost karina,“ osmělil se velkovezír.

Birindži chvíli neodpověděl. Vzduchem se šířil puch spáleného masa.

„Ano. My vedeme. Radíme. Ukazujeme cestu.“

„Cestu kam? Do Džehennemu?“

„To je úkol karinů, kteří slouží Alláhovi. My jsme se z jeho moci vymanili. Ale to je teď vedlejší. Potřebuješ vědět pouze toto: Tak nebezpečná zbraň by měla sloužit vyšším cílům. Jistě, s její pomocí je možné vyhladit celá království, dokonce národy. Jenže proč by to někdo dělal? Zkáza podobného rozsahu nemá žádný smysl. Když už jednou máš v rukou tak ničivou sílu, stačí ji použít coby hrozbu.“

„Čím mocnější zbraň, tím méně mrtvých. To chceš říct?“

„Říkám, že můžeš zajistit neslýchaný rozmach říše, aniž bys vedl krvavou válku.“

Velkovezír zachmuřeně přikývl. „To je lákavá představa. Ale znovu se ptám – proč by vám mělo záležet na rozšíření říše? Jste zhmotnělé rouhání. Nezáleží vám na šíření víry.“

„A já ti znovu říkám, aby ses o naše důvody nestaral. Nechystáme na tebe zradu. Mysli jen na možnosti, jež ti naše dohoda nabízí.“

„Jsem muž, který myslí i na důsledky.“

„Jsi především mocný muž. Možná nejmocnější pod sluncem. Sultán je jen palácový panák, maminčin mazánek. Ty vládneš Osmanovým vnukům. Proto vložíme zbraň do tvých rukou. Lépe řečeno – použijeme ji ve tvém jménu. Představ si, jak tvá moc vzroste, když se ti podaří zlomit nevěřící bez obrovských ztrát na tureckých životech.“

„Kam ještě může růst má moc?“

„I velkovezír je jen sultánův otrok. Nechceš to změnit?“

„Hovoříš o svržení panovníka? O nastolení nové dynastie?“

„Když uskutečníme náš plán, Mehmed ti rád odevzdá svých šest tugů.“

Velkovezír odvrátil zrak a chvíli zamyšleně hleděl do vody. „Jaký je tedy plán?“

„Poštveme Namtara na významné křesťanské město. Proměníme je v obrovské mrchoviště a tím zasejeme do srdcí nevěřících králů smrtelný strach. Krátce poté nastane čas recitovat vítěznou súru.“

„Aby se nám podrobili, musejí uvěřit, že tu zkázu dokážeme způsobit záměrně, kdy chceme a kde chceme.“

„Jistě. Proto jim předtím pošleš dopis s výstrahou. Budou to považovat za plané hrozby… dokud jim Namtar nezaklepe na dveře.“

„Jak zabráníme rozšíření nákazy na větší území?“

„Neviděl jsi, jak rychle zabíjí? Myslíš, že někdo stačí utéct a zavléct chorobu do jiného města?“

„Hm. Zní to jednoduše. Tak jako tak ale musím na sever vytáhnout s vojskem.“

„Musíš. Jenže jeho jediným úkolem bude obsazovat území vydaná zastrašenými džaurskými vládci. Rychlý zisk z nových provincií, navíc nezpustošených válkou, ti mnohonásobně vynahradí náklady na vyslání vojska.“

„Ještě něco: když jsi řekl významné město, napadla mě Vídeň.“

„Nejlogičtější možnost.“

„Byla by jí škoda. Vídeň je jako přeplněná pokladnice, stačí urazit zámek a začne se sypat zlato. Navíc má dokonalou polohu, může být naším novým hlavním městem v Evropě. Kdybychom nákazu vypustili za jejími hradbami, město by bylo měsíce, ne-li roky neobyvatelné. Zvažme jinou možnost.“

„Rozumím, veliký pašo, ale naše hrozba křesťanským vládcům musí mít váhu. Když zničíme jen nějaký bezvýznamný hrad, žádný král nebo císař se ti nepodvolí.“

„Nebude to bezvýznamný hrad, Birindži. Na hranicích Kanižského ejáletu postavili chorvatští džauři novou pevnost. Je to výsměch do tváře pravověrných, a hlavně výsměch sultánovi, který její výstavbu lstivému chorvatskému knížeti osobně povolil.“

„Povolil výstavbu nepřátelské pevnosti?“ zachechtal se Birindži. „To je ale hlupák!“

Velkovezír ztuhl. Ne že by ten názor nesdílel, ale jakživ by něco takového neřekl nahlas. Ani v kruhu nejvěrnějších – kdekoli se mohlo vyskytnout pozorné ucho, k němuž patřila užvaněná ústa. Hayreddin byl důkaz.

„Ať už je to, jak chce, hrad stojí a prasožrouti z něj podnikají nájezdy na naše území. I sultán pochopil svou chybu. Na jeho naléhání jsme zbourání pevnosti připsali na seznam podmínek, které musí německý císař splnit, pokud má být prodloužena mírová smlouva. Peklu zaprodaní Chorvati však odmítli hrad srovnat se zemí.“

„Což ti vyhovuje, protože o mír nemáš zájem.“

„Zjednodušeně řečeno. Tak nebo tak, pevnost je pro bezvěrce symbolem odporu proti Osmanské říši.“

„A pro Turky je zase velikou hanbou. Už chápu, proč jsi ji vybral jako cíl. Sultán udělal chybu, ty ji napravíš. To ho zahanbí ještě víc. Podkope to jeho postavení.“

Velkovezír se letmo usmál. „O chorvatském knížeti a jeho hradu hovoří s obdivem celá křesťanská Evropa. Když je zničíme, dozvědí se to všichni džauři. Pošleme jim jasnou zprávu o naší nové zhoubné moci.“

„A když to nevěřící nezlomí?“

„Přistoupíme k druhému kroku a vypustíme Namtara ve větším městě. Po dvou úderech pochopí, že to nebyla náhoda.“

Birindži pokýval hlavou. Chvíli mlčky stál, potom přešel k velkovezírovi a z roucha se vynořila ruka v černé rukavici. Fazil Ahmed ucukl, ale potom si všiml, že dlaň je prázdná. Čeribaši, který mezitím přešel ke dvojici, sevřel rukojeť šinširu. Velkovezír směrem k němu učinil letmé odmítavé gesto a po krátkém zaváhání stiskl podávanou ruku. Zdálo se, že rukavice ukrývá obyčejné maso a kosti.

„Uzavřeli jsme dohodu,“ řekl Birindži. „Co nejdříve vyrazíme na sever.“

„Připravím průvodní dokumenty. Jeden dopis vám otevře každé dveře mezi Istanbulem a Kaniží…“

„Zbytečnost. Zásadně cestujeme v utajení, většinou v noci, straníme se jakékoli společnosti.“

„Jenže nepojedete jen vy čtyři.“

Birindži se zachmuřil. „Kdo ještě?“

„Vyslanec a jeho osobní stráž.“

„Vyslanec?“

„Muž, který džaurským vládcům odevzdá mé dopisy a zařídí, aby se celá věc mezi nepřáteli dostatečně rozkřikla.“

„O to se může postarat kdejaký provinční hodnostář.“

„Kdepak. Udělá to muž, kterému dám instrukce já osobně.“

Birindži přimhouřil oči. „Nejsi v postavení, abys podroboval zkoušce naši důvěryhodnost. Prostě nám musíš věřit. Kromě toho cestujeme rychle. Rychleji než obyčejní smrtelníci.“

„Věř mi, je to zkušený jezdec, zvyklý překonávat velké vzdálenosti i v nehostinnějším terénu, než je Rumelie. Nezpomalí vás.“

„Kdo je to?“

Velkovezír kývl hlavou někam za Birindžiho. „Ten derviš.“

„Žertuješ!“

Fazil Ahmed dal výrazem tváře jasně najevo, jak je to s jeho smyslem pro humor. „Je zasvěcený. Nemusím mu nic vysvětlovat.“

„Je to tvůj odpůrce.“

„Sloužil mým protivníkům, ale nepovažuji ho za nepřítele. Je to inteligentní, přizpůsobivý a jistým způsobem čestný muž. Před chvílí jsem ušetřil jeho život, takže je mi zavázán. Ať už ho pověřím čímkoliv, udělá všechno, aby mi vyhověl. Ale dosti slov. Vyrazíte ráno. Vy čtyři, Čelebi a tři strážci. Mezitím připravím dopisy. Teď mě nechte. Potřebuji si utřídit myšlenky.“

Birindži přikývl, dokonce se zlehka uklonil a vrátil se ke třem temným druhům. Velkovezír netrpělivým gestem propustil i čeribašiho a spěšně vykročil po břehu. Když se ujistil, že ho nikdo nevidí, klesl na kolena, křečovitě se prohnul a začal úporně zvracet.

• Ďáblova pevnost
• Autor: Juraj Červenák
• Překlad: Robert Pilch
• Série: Dobrodružství kapitána Báthoryho 3
• Forma: hardback
• Počet stran: 447
• Cena: 398 Kč
• Vydá: Brokilon, 2011

Také si přečtěte:

Ukázku z 1. dílu Strážcové Varadínu
Recenzi 1. dílu Strážcové Varadínu (Marian Kubicsko)
Ukázku z 2. dílu Brána Irkally
Recenzi 2. dílu Brána Irkally (Boris Hokr)

A taky si s námi nezapomeňte zasoutěžit o celou trilogii Dobrodružství kapitána Báthoryho!