Juraj Červenák: Brána Irkally (Dobrodružství kapitána Báthoryho 2)

Ten křesťanského rytíře a básníka vykoupí z otroctví a udělá z něj svého pobočníka na cestách. Na rozkaz samotného sultána má Čelebi doprovázet záhadného vezíra Kirmiziho Mustafu do odlehlých končin Sýrie a možná ještě dál, až k ruinám dávnověkých měst hluboko v poušti. Ať už je cílem vezírova tajného poslání cokoli, bude to nebezpečná pouť. Na Čelebiho, Báthoryho a ostatní číhají piráti, vzbouřenci, záhadní zabijáci, a možná i nepřátelé, jimž obyčejná zbraň neublíží.

Druhá část cyklu o protitureckých válkách v Uhersku, Sedmihradsku, Chorvatsku a Středomoří v letech 1660–1664.

HLAVA PRVNÍ, v níž se Báthory obává, že ho z mizérie vysvobodí až smrt. Zachrání ho však nečekané setkání.

Turecká výzvědná služba tentokrát selhala na celé čáře. Když se 4. ševvala 1072 asi hodinu po půlnoci z temnoty severně od krétského pobřeží vynořil nepřítel, Osmany to naprosto zaskočilo. V provizorním přístavišti přibližně míli od Kandie vypukl chaos a shon.

Na palubu galéry Aslan avdžisi nejdříve dorazili nižší důstojníci a dozorci.

„Zvedněte se, špíny! Vstávat, vstávat! Nechrápejte, džauři líní!“ hulákali a zběsile práskali biči. Zbytečně – stovku veslařů už před hodnou chvílí vzbudilo hřmění kanónů, ječení trubek a vřava a dupot na molech. Chrastili řetězy, zvedali se z kluzkých prken a sedali si na lavice.

Vzápětí po sklopných schůdkách vedle zádě vyběhli koncoví veslaři. Každé z padesáti vesel ovládali tři muži – dva otroci, trvale přikovaní k lavicím, a jeden napůl svobodný turecký veslař, který službou na lodi splácel daň rodné provincie sultánovi. Předpokládalo se, že tito „dobrovolní galejníci“ jsou rozumnější a spolehlivější než obyčejní otroci – jak by také ne, většinu z těch tchořů v okovech tvořili zaostalí křesťané – a proto měli nejdůležitější pozici: na konci vesla, u středového můstku, kde se udržoval rytmus a korigovala síla záběru.

„K veslům. Svižně, chátro zahnojená!“

Báthory si odhrnul z obličeje špínou slepené vlasy, zaujal místo uprostřed lavice a sevřel kovové držáky vesla. Po jeho pravačce se u stříškou chráněného zábradlí hrbil mladý Chorvat. Čerstvé maso, ještě si nezvykl – po nocích sténal, naříkal a ucpaným nosem dokola huhlal modlitby. Báthory se s ním zatím nedal do řeči. V posledních měsících toho vůbec moc nenamluvil – většinou si vystačil s vlastními myšlenkami, a když měl občas chuť promluvit si, prohodil pár slov sám se sebou.

Vlevo od něj se posadil urostlý anatolský Turek. Báthory ho dobře znal. Chlap neustále pohrdavě ohrnoval nos, jako by ho od špinavých otroků odlišovalo i něco víc než jen možnost přespávat v noci mimo loď a dostávat k pilafu sem tam i kus šlachovitého skopového.

Mezitím se nalodila stovka šavlemi a mušketami ozbrojených azabů. Reis Ibrahim Evren přijel od důstojnické ubytovny na neosedlaném koni. Na břehu z něj napůl sklouzl, napůl spadl, a navzdory korpulentní postavě mrštně vyběhl po schůdkách na palubu.

Minutu na to kadirga odrazila od mola. Na sedátku pod vyvýšenou zádí udeřil holohlavý kolohnát do bubnu.

„Záběr!“ vykřikli dozorci. Karabáče zatančily jako kobry v košících egyptských zaklínačů.

Sto padesát mužů sborově zasténalo a vesla zčeřila černou hladinu.

Z přístavu vyplulo jedenáct galér. Rychle vytvořily klínovou formaci – Lovec lvů na hrotu, pět a pět lodí po stranách. Za nimi se plahočil přibližně tucet menších galeot. Flotila spěšně mířila k severu, do tmy nad mořem.

Báthory neměl tušení, co se děje. Určitě však nešlo o cvičný poplach, jakými jim občas zpestřovali noci. Když v hlubokém předklonu vyhlédl pod boční stříškou k západu, uviděl čilý ruch i v Kandii. Na přístavních hradbách se rojily pochodně a lampy, ze střílen a proluk cimbuří se vysouvaly hlavně děl, daleko na moře doléhal ryk trubek.

Také na lodi probíhaly horečnaté přípravy. Azabové šťouchali nabijáky v hlavních mušket, sypali prach na pánvičky, cvakali kohoutky a ocílkami. Topčiové jako noční můry omámené světlem lampy poletovali kolem velké kolubriny a čtyř falkonetů na přídi. Další střelci přeběhli k švihovkám – menším, kartáči nabíjeným dělům na otočných ocelových držácích na zábradlí.

Schylovalo se k boji.

Jenže s kým?!

„Zvednout, ponořit, záběr! Zvednout, ponořit, záběr!“

Buben zrychloval rytmus. Listy vesel sekaly vodu, rozpáranou čeleny. Lampy se houpaly a palubou poletoval mumraj stínů.

„Tam jsou!“ pokynul reis Evren důstojnickým palcátem se stříbrnou hlavicí. „Nezpomalujte! Ve jménu Alláha a Proroka, do útoku!“

Báthory vrhl bleskurychlý pohled přes rameno. Ve tmě před přídí zahlédl černé tvary. Nepřítel plul bez světel – pod rouškou tmy se snažil proklouznout ke Kandii.

Buben hřměl. Dozorci mašírovali tam a zase zpátky, vztekle štěkali a práskali karabáči. Azabové se rozmisťovali po vyvýšeném středovém můstku.

„Benátčané?“ vydechl Chorvat.

Báthory na něj úkosem pohlédl. „Kdo jiný?“

Zvednout…

Mladíkovi zazářily oči. „Přišli vyrvat Kandii z pohanského obklíčení!“

Předklon…

„Rozdrtí flotilu a osvobodí otroky!“

Ponořit…

„Plýtváš dechem a nadějemi, hochu.“

Záběr…

„Nejspíš jen vezou jídlo a střelivo pro obránce.“

Zvednout…

Na severu se několikrát zablesklo a zahřmělo. Pár sáhů od Lovce lvů vychrstl gejzír vody, v černotě třpytivě bílý. Do boku šplouchla vlna, loď se zachvěla, veslaři mírně ztratili rytmus.

„Palte!“ zavelel Evren.

Falkonety na přídi zaštěkaly. Nepřítel bez váhání palbu opětoval. Jedna koule prosvištěla nad přídí, proděravěla plachtu a minula záď tak těsně, že urazila velitelský tug nad stříškou. Zbylé kadirgy tolik štěstí neměly – Báthory zaslechl rachot tříštěného dřeva a příšerné skučení.

Evren zvedl hlavu, vraženou mezi ramena.

„Útok! Směle, vší silou! Bůh je na naší straně!“

Bum-bum-bum-bum… Zvednout, předklon, ponořit, záběr…

„Levobok zatáhnout!“ Dozorci málem vyplivli plíce. „Rychle, tchoři! Vesla dovnitř! Dělejte, dělejte!“

Koncoví veslaři vyskočili, popadli vesla pod paže a táhli je za sebou ke středové lávce a pod ni, dokud list na opačném konci nezarachotil o kovovou vidlici v mezeře zábradlí. Kornel se hluboce předklonil a pevně se chytil lavice mezi nohama. Mladík na něj udiveně pohlédl.

Vzápětí pochopil.

Náraz jím mrštil na záda, pod nohy veslařů na lavici za ním. Okovy na kotnících zařinčely.

Turecká a benátská galéra se o sebe otíraly boky jako zamilované velryby. Dřevo praskalo, kování děsivě skřípalo, boční stříška se trhala. Vesla se lámala jako špejle od jitrnic, hlavně ta benátská, protože je galejníci nestihli včas zatáhnout ani ponořit. Vzduchem svištěly ostré úlomky.

„Ke střelbě připravit!“

Topčiové u švihovek už foukali do knotů. Azabové se na roztřesené palubě rozkročili, pozvedli muškety, natáhli kohoutky.

Benátští střelci zacílili ve stejném okamžiku.

„Pal!“

Salvy z obou lodí splynuly do jednoho zaburácení. Báthory sklouzl z lavice na palubu a přitiskl hlavu ke kolenům.

Olovo hvízdalo, třísky bzučely, krev tryskala, na kůži pálily drobky střelného pachu. Azabové padali z můstku mezi veslaře. Přikrčený Anatolec se svalil na záda a vykopl nohama – kulka z benátské muškety ho zasáhla do obličeje a vyškubla mu takový kus zátylku, že dírou vychrstl ven všechen mozek.

K zahákování nedošlo – galéry pokračovaly každá původním směrem. Mezi důstojníky na míjejících se zádích došlo ke krátké, avšak krvavé přestřelce. Když se dým z pistolí a otočných kanónů rozplynul, reis Evren klečel u zábradlí a držel se za vypasené břicho. Mezi prsty mu crčela krev. Navzdory tomu přerývaným hlasem vydal rozkaz.

„Vesla vysunout!“ hulákali dozorci na ohlušené, otřesené a zraněné galejníky na levoboku.

O několik vesel přišli, ostatní však rychle lezla ven a šplouchala do vody. Koncový veslař z nejbližšího zničeného postu pohotově zaujal Anatolcovo místo po Báthoryho levici. Kornel pomohl Chorvatovi vyškrábat se zpátky na lavici a společně popadli držáky.

„Ponořit! Záběr!“

Buben znovu zaduněl.

Evrenova loď se prodírala do srdce nepřátelské flotily. Jak se ukázalo, benátské galéry plnily jen funkci rychlejšího, obratnějšího doprovodu. Z temnoty před Lovcem lvů vyplula majestátní loď, o dvě paluby vyšší než veslice hemžící se kolem.

„Alláhu, smiluj se!“

Turci třeštili oči na obrovskou třístěžňovou plachetnici – vpředu galion se sochou archanděla hrozícího plamenným mečem, potom bachratý trup a nakonec vysoká, bohatě zdobená záď. Většina z nich takový kolos v životě neviděla. A Báthory tuplem ne.

„Kriste na nebi,“ hlesl Chorvat. „To je galeona!“

Záběr, zvednout…

„Myslel jsem, že takové stavějí jen Španělé a Holanďani.“

Na vysoké palubě vzplanuly pochodně, zablikaly lucerny. V mihotavém světle se na stožáru zavlnil okřídlený lev se svatozáří a s mečem v tlapě.

Reis Evren chraplavě zavelel. Kolubrina na přídi zaduněla. Dvacetiliberní ocelová střela, kterou Báthory viděl drtit galéry, a dokonce i galeázy jako slaměné hračky, práskla do bočního plátování plachetnice. Koule se odrazila jako od ocelového plátu a šplouchla do vody.

Turkům poklesly čelisti.

Zahlaholily trubky a na boku galeony se otevřely dvě řady dvířek. Z otvorů se vysunuly hlavně děl. Nebyly to žádné lehké falkonety, ale masivní kolubriny.

„A jsme v prdeli.“

Chorvat pohlédl na Kornela. Báthory nevypadal vyděšeně, právě naopak – mezi knírem a rozježenými vousy zářily vyceněné zuby.

Salva z dvaceti kanónů pohltila všechny zvuky světa. Ohnivé gejzíry na okamžik rozzářily vodní hladinu a vytrhly ze tmy propletenec křesťanských i muslimských lodí. Pravobok galeony zmizel v mračnu bílého kouře.

Na Lovci lvů to však už nikdo neviděl. Výhled na plachetnici zahalily nejdříve gejzíry vody, vzápětí smršť třísek a cárů plachet a provazů. Železné koule trhaly galéru i s posádkou na kusy. Jedna střela rozryla záď – reis Evren zmizel i s kusem zábradlí, o něž se opíral. Báthory se jak široký, tak dlouhý natáhl na palubu a zalezl pod lavici. Kolem pršela krev, pleskaly údy a vnitřnosti. Chorvat se zhroutil v křeči – dlouhá dřevěná tříska mu rozsekla krk a otevřela krvavou fontánu. Hlavní stěžeň se s bolestným praskáním zhroutil na pravobok, rozdrtil zábradlí i několik veslařů a šplouchl košem do vody. Plachta okamžitě vzplanula.

Báthoryho ušní bubínky se ještě chvěly ozvěnou salvy, když Chorvat naposledy patami rozmazal krev po prknech a znehybněl. Ve vyvalených očích se zrcadlil požár, který zachvátil palubu.

Lovec lvů se ochromeně pohupoval na vodě, kterou zčeřila galeona. Palubou se přeléval jekot zmrzačených mužů. Trup se zvolna nakláněl za stěžněm a nabíral vodu. Veslaři lomcovali řetězy a křičeli, aby je odemkli. Nikdo je neposlouchal – azabové i členové posádky skákali do vody v naději, že je vyloví ostatní lodě.

Mezitím galeona jako plující nedobytná pevnost směřovala k dokořán otevřené přístavní bráně. Turecké lodě se ji pokusily pronásledovat, ale mohutná dělostřelba z kandijských hradeb je přinutila odbočit a klidit se z dostřelu.

Báthoryho překvapilo bušení v hrudi – už si ani nevzpomínal, kdy mu naposledy něco zrychlilo tep. Osud galejníka ho trýznil každý den víc a víc, takže v poslední době býval otupělý a lhostejný i uprostřed námořních bitev. Žádná se však nevyvinula jako tato. Lovec lvů chcípal. Z podpalubí zněl sílící hukot. Voda soupeřila s ohněm, kdo zničí loď dříve. Báthory vylezl zpod lavice a bleskově se rozhlédl. Potřeboval něco pevného, co by zastrčil do článku řetězu a oddělil tak obruč na kotníku od kování pod lavicí. Možná nůž, hlaveň muškety…

Zrak mu padl na mrtvého azaba, který ležel naznak na Anatolci pod můstkem.

Zpoza šerpy mu vyčnívala pažba pistole.

Báthory se po kluzké palubě vrhl k nebožtíkovi. Řetěz jím škubl jako vzteklým psem – jeho délka byla přesně odměřená tak, aby otroci nemohli ohrozit dozorce na lávce.

V podpalubí jako by zarachotily výstřely. Požár se probojoval do muničního skladu.

Báthory se natáhl, popadl Anatolce za nohu a přitáhl ho k sobě. Tím si přisunul i azabovu mrtvolu. Muži chyběla levá ruka a kus hrudníku, z rány trčely ostré konce žeber. S modlitbou, aby krev nerozmočila prach na pánvičce, Báthory popadl pistoli a posadil se. Natáhl kohoutek, namířil zbraň na řetěz, odvrátil tvář a stiskl spoušť.

Cvak.

„K ďasu!“

Odklopil ocílku. Prach na pánvičce nezvlhl. Vůbec tam nebyl. Báthory se znovu natáhl po azabově opasku a popadl prachovnici z kravského rohu.

Zadunělo to a z díry v palubě vyšlehl plamen.

„Kriste, pomoz!“ Kornel nasypal prach na pánvičku, zacvakl ocílku, natáhl kohoutek, přitiskl ústí hlavně k řetězu.

Oheň v podpalubí zahučel, jako by se tam prokousala nějaká mořská příšera.

Báthory stiskl spoušť. Křemen škrtl o ocílku.

Galéra explodovala.

Palubu to rozervalo na několik kusů, které ohnivý gejzír vymrštil vysoko nad vrak. Křičící Báthory letěl vzduchem a netušil, kde je nahoře a kde dole. Vlasy a vousy mu vzplanuly. Zanechávaje za sebou kouřovou stopu, opsal úctyhodný půloblouk nad přídí veslice a plácl do vody kousek před čelenem.

Mokrá temnota ho spolkla jako peklo hříšníkovu duši.

*

Ráno se zdálo, že moře zahalila mlha, v těchto končinách zřídkavý úkaz. Opar však ve skutečnosti páchl spáleninou, škrábal v krku a místo vlhkého povlaku pokrýval všechno vrstvou popela. I celé hodiny po nočním boji se na hladině převalovaly hořící a vydatně čmoudící vraky. Do ticha znělo jen vzdálené volání muezzina, který v táboře obklopujícím Kandii svolával pravověrné k první modlitbě.

Krátce nato nad vodou zaduněly bubny. Mračno kouře rozřízlo několik trojúhelníkových plachet. Galeoty vyplouvaly ze šedi jako přízraky dávno potopených lodí, vítající v záhrobní flotile nové přírůstky.

Přídě rozhrnovaly trosky a mrtvoly. Tu a tam se z veslic ozvalo volání, hlasy však zanikaly v tichu a z dýmu nepřicházely odpovědi. Nebylo divu. První záchrannou flotilu vyslal kaptan paša Abdülkadir bezprostředně po boji. Lodě a čluny potmě lovily z moře vyčerpané ztroskotance, povětšinou námořníky a azaby – veslaře přikované k palubám stáhla potápějící se plavidla do hlubin.

Krátce po svítání vypluly veslice znovu, aby se porozhlédly po přeživších, které noční pátrači přehlédli.

„Bůh ví, že jen plýtváme časem a silami,“ utrousil reis Bakran, stojící na zádi kalite Fatima.

Čelebi Mehmed ibn Derviš Mehmed Zilli na něj úkosem pohlédl. „Bůh ví, že každý život má cenu a stojí za záchranu.“

„Život věřícího bezpochyby. Jenže kaptan paša přikázal vytahovat z vody i ty otrocké hnidy.“

„Pochopitelně. Duše džaurů jsou zatraceny, avšak jejich tělesná síla slouží záměrům Alláha a sultána, nechť je požehnán. Flotila potřebuje veslaře. Křesťanských otroků je v poslední době nedostatek.“

„Hm. S tím musím souhlasit. Kéž nám Bůh co nejdříve dopřeje další válku.“

„Obléhání Kandie ti nestačí?“

„Tohle není žádná válka, evliyo. I během dětské pouliční rvačky vyteče víc krve. Sloužím tu už tři roky, ale nezažil jsem ani jeden pořádný útok. Jen tu nadarmo vyčkáváme a nikdo neví, na co vlastně. K čemu je nám vláda nad celým ostrovem, když se z hradeb hlavního přístavu pořád šklebí prašivý křesťanský lev?“

„Vskutku,“ přisvědčil Čelebi zamyšleně. „Džaurové vzdorují houževnatě. Ani lstivost jim nechybí. Dnes v noci nás pořádně zaskočili. Ta obrovská černá loď musela dovézt spoustu zásob a střeliva. Díky nim bude Kandie čelit blokádě další týdny, možná dokonce měsíce.“

„Pokud ne roky. Obléhání se bude táhnout, a mě tu mezitím sežerou roupy. Jak říkám, chtělo by to pořádnou válku.“

„Dočkáš se, reisi. Nový velkovezír, dej mu Bůh pevnou ruku v boji s pohany, má velké ambice.“

„Tak proč už nevyslal flotilu proti Benátkám? Prokletí bezvěrci se odváží skoro až k Istanbulu, klidně zablokují Dardanely, a my jim nedokážeme oplatit stejnou mincí? Hanba!“

Čelebi zkřivil ústa a zakašlal. Dým ho dráždil v krku, vháněl mu slzy do očí. „Važ slova, reisi,“ mumlal zpod navoněného hedvábného šátku, přitisknutého k nosu a ústům. „Zaslechnou tě nesprávné uši, a než se naděješ, z Istanbulu ti doručí hedvábnou stuhu. Velkovezír ví, co dělá. Nejdříve obrátí pozornost k severu – situace na tamních hranicích je vážná.“

„Skutečně? Nemám čerstvé zprávy…“

„Sedmihradsko je pořád rozvrácené, za Dunajem ničemný císař bezvěrců posiluje posádky pevností a v Chorvatsku nám zloduch Nikola Zrínský vyhlásil otevřenou válku – na hranicích postavil nový hrad, z něhož podniká zločinné nájezdy na území Kanižského ejáletu. Jsem přesvědčen, že velkovezír zanedlouho odpoví. Ve vzduchu visí další svatá válka. Možná s pomocí Alláha – vždy vítězného! – znovu potáhneme na Vídeň. Potom bude dost křesťanských veslařů, kteří poženou sultánovu flotilu až k Benátkám!“

Z přídě se ozval výkřik. Reisův pobočník, který v pravidelných intervalech volal do šedi a naslouchal, zda se neozvou zapomenutí ztroskotanci, mával na muže na zádi a ukazoval kamsi vedle lodě. Čelebi a Bakran se naklonili přes zábradlí. Na zčeřené hladině se pohupovala několik loktů dlouhá dřevěná troska. Křečovitě se jí držel polonahý muž se spálenými vlasy a vousy.

„Žije!“ zvolal Čelebi, když chlap pohnul hlavou.

„Džaur,“ odfrkl si Bakran. „Ještě má okovy.“

„Rozkazy kaptana paši jsou jasné.“

„Vždyť se na něj podívej, evliyo. Je popálený. Očividně má duši na jazyku. Jen ať si ho vezme moře.“

„Reisi,“ zaskřípal v Čelebiho hlase nevlídný tón, „nevidíš snad, na čem ten ubožák plave?“

„Bok z nějaké kadirgy…“

„Kdyby jen z nějaké. Ten pozlacený ornament ti nic neříká?“

„Hm. Že by Lovec lvů?“

„Pokud vím, z jeho posádky se nikdo nezachránil. Ten muž může být jediným svědkem zkázy Evrenovy lodi. A já mám z velkovezírova pověření podrobně zaznamenat průběh všech bojových akcí. Možná ten člověk viděl, jak benátská obluda rozdrtila Lovce lvů.“

„Otrok může být z kterékoli jiné lodě…“

„Reisi!“

Bakran sebou až škubl. Zaskočilo ho, kolik autority vytrysklo z toho nadutce, který prý uměl šermovat akorát jazykem a rákosovým perem.

„Okamžitě nech toho muže vytáhnout na palubu!“

*

Okovy zaduněly na prknech, řetěz zařinčel. Námořníci, kteří bezvládného muže přetáhli přes lodní bok, rychle ustoupili a se svraštělými tvářemi si otírali ruce do kolujícího mokrého hadru. Přestože se otrok důkladně vykoupal v moři, otřesně páchl a ve vlasech a vousech, sežehlých téměř až na kůži, se pořád hemžily vši.

„Milosrdný Bože,“ zakašlal Čelebi a ucouvl. Mrzelo ho, že si šátek přitisknutý k obličeji nepokapal parfémem vydatněji. Jistě, všichni veslaři na galérách smrděli – veškerá hygiena spočívala v tom, že se paluba pod lavicemi ráno a večer opláchla vodou. Jenže na tomto muži jako by se špína sbírala dvakrát déle než na ostatních.

„Rozumíš latinsky, džaure?“

Ztroskotanec neodpověděl. Ležel schoulený jako v bolestivé křeči, dech měl chrčivý, chvěl se chladem a vyčerpáním.

„Toho už jen dorazit,“ řekl Bakran zhnuseně. „Podříznout kejhák a hodit zpátky, ryby se o něj postarají.“

Čelebi se na reise ani nepodíval. „Dejte mu napít.“

Jeden z dozorců nabral ze sudu sladkou vodu a natáhl naběračku na dlouhé rukojeti k otrokovi. Ten trochu nadzvedl hlavu, s námahou popadl nádobu do obou rukou a hlasitě srkal.

„Mluvíš latinsky?“ zopakoval Čelebi dotaz.

Galejník vystoupal pohledem k učencovým kolenům – výš už nemohl.

„Ano,“ zachraptěl.

„Výborně. Vesloval jsi na Lovci lvů?“

Ohořelá hlava chabě přikývla.

„Nelžeš? Skutečně jsi sloužil pod reisem Evrenem?“

„Ibrahim… Evren, ano.“

Čelebi spokojeně přikývl. „Takže víš přesně, co se stalo. Byl jsi při tom, když benátští Šejtáni zničili loď.“

„Galeona… spustila palbu.“

Čelebi s úsměvem pohlédl na Bakrana. „Mám očitého svědka!“

Pak si dřepl, aby mohl otrokovi pohlédnout do obličeje. „Dobře mě poslouchej, připečená kebule. Až se vrátíme na břeh, všechno mi podrobně vylíčíš. Nejdříve tě ale musí vydrhnout, pořádně odvšivit a převléknout do něčeho, co aspoň zhruba připomíná oděv. I najíst a napít dostaneš, o to se postarám. Rozuměl jsi? Neopovažuj se chcípnout, dokud mi neřekneš všechno o posledních okamžicích Lovce lvů!“

Otrhanec mezitím znovu vzhlédl; tentokrát vystoupal zrakem až k Čelebiho tváři. Když Turek během řeči odhalil obličej, přimhouřil oči.

„Ty?“ hlesl.

„Co já?“ nechápal Čelebi.

„Znám tě.“

„To je možné. Pokud jsi vesloval na lodi, která mě přivezla…“

„Ne. Varadín.“

Čelebi se zamračil. „Varat v Sedmihradsku? Tam jsi mě viděl?“

„Přišel jsi za mnou.“

Vzdělanec se zarazil. Pohlédl na otroka pozorněji, jenže špinavá, zarostlá tvář mu nic neříkala. Pak si všiml ošklivé jizvy mezi chumáči vlasů nad mužovým pravým uchem. Zvedl obočí, zalovil v paměti. Ten detail si dokonce zapsal…

„Báthory?“ vydechl.

„Myslím, že ano.“

„Myslíš?“

„Skoro dva roky jsem neslyšel… zvuk svého jména.“

„Ty to nevěřící prase znáš?“ zeptal se Bakran udiveně.

Čelebi se vztyčil.

„To prase je kapitán Kornelius Báthory. Možná jsi o něm slyšel. Podle některých nejlepší křesťanský šermíř.“

Reis sklonil hlavu zpátky k otrokovi. „Tenhle vyzáblý všivák, který se tu plazí jako vyoraný červ na slunci?“

„Galeje zlomí i nejlepší muže.“

„Slyším dobře, evliyo? Hovoříš obdivně o křesťanovi? Nezapomněl jsi při pouti pohanskými končinami, že jsou to úhlavní nepřátelé vznešeného Boha?“

„Spíše ty jsi zapomněl, že jsem imám, háfiz a muezzin. O sílu mé víry nemusíš mít obavy!“

„Jen ti dobře radím. Dej si pozor, až ho budeš vyslýchat. Ty okovy bych mu nesundával, a nechal bych k nim přidělat nový, silnější řetěz.“

Čelebi sklonil pohled k ubožákovi. Právě teď ani trochu nevypadal jako někdo, koho je nutné se obávat. Navzdory tomu se Čelebi proti Bakranovu sýčkování neohradil.

Kormidelník na reisův rozkaz otočil loď.

• Autor: Juraj Červenák
• Překlad: Robert Pilch
• Formát: hardback s přebalem
• Počet stran: 391
• Cena: 368 Kč
• Nakladatel: Brokilon
• Vyjde: Fénixcon 2010 (3.-5. 12. 2010)