Jon Sprunk: Syn Stínu (Stín 1)

V posvátném městě Otir se dá v každé uličce najít nějaká zrada nebo zvrhlost, což z něj dělá dokonalé místo pro nájemného vraha na volné noze, který k nikomu necítí věrnost a má jen velmi málo skrupulí.

Caim se živí ostřím nože, když mu ale nevyjde rutinní práce, znenadání se ocitne přímo uprostřed zákeřných intrik. Nezbývá mu, než se postavit zkorumpovaným strážcům zákona, zabijáckým rivalům a čárám z Druhé strany, a jeho jedinými spojenci přitom jsou Josefína, bohatá dcerka jeho poslední oběti, a Kit, kterou nikdo kromě něj nevidí, protože je strážný duch. V boji o život věří Caim jen svým nožům a instinktům, ty mu ale nebudou stačit, když se v touze po spravedlnosti dostane z nebezpečných otirských uliček do přepychových sídel mocných. Aby odhalil spiknutí v srdci impéria, bude se muset se ujmout svého dědictví jako syn Stínu…

Stíny se plížil zabiják.

Schovával se v šeru pod vysokým stropem a kradl se po trámech v pableskujícím světle pochodní dole v síni. Byl neviditelný jako vítr a tichý jako sama smrt.

Z komnaty pod ním se linula slavnostní hudba. Velkou síň pevnosti Ostergot zaplnil výkvět severní Nimeje, dvě stě pánů a dam. Nad jejich hovorem se neslo ostré práskání biče.

Hlavním bodem večerní zábavy byl starý, do půl pasu svlečený horal přivázaný k dřevěnému rámu. Ramena a záda mu křižovaly oteklé, krvácející šrámy. Hosté vévody Reinarda se ládovali dobrým jídlem a kat přitom pro jejich pobavení mučil vězně.

Velký bič znovu práskl a stařec se otřásl. Vévoda se tak rozchechtal, až si vínem polil hermelínem lemovaný oděv a zničil žluté šaty bledé, chvějící se dívky, která mu seděla na klíně. Její třas ještě zesílil, když jí osušil výstřih špinavým ubrouskem, načež vyjekla nad nějakou hanebností, kterou jí provedl pod stolem. Zkusila se vévodovi vykroutit, pevně ji ale sevřel a rozesmál se ještě hlasitěji.

Caim zaťal ruce v rukavicích v pěst. Nadešel čas pustit se do práce.

Seskočil na prázdný balkón trčící z kamenné stěny. Dřepl si za zábradlí, shodil si z ramene brašnu a vyprázdnil ji. Jistými pohyby složil ze dvou zahnutých kusů laminované rohoviny pevný luk. Poté otevřel lakovanou skříňku a vytáhl z ní tři šípy. Zdobilo je zářivě indigové opeření, které si oblíbily horské kmeny východního Ostergotu, přesně jak chtěl jeho klient. Caim vložil šíp do luku a zvedl ho. Zhluboka se nadechl a zadíval se přes násadu. Nepříjemně se mu sevřel žaludek. Nervy.

Odhadl vzdálenost i sklon a zacílil. Dívce se zatím podařilo uniknout z vévodova chlípného objetí, alespoň pro tuto chvíli.

Žádný strach, zlato. Caim napnul tětivu. Už nikdy tě nebude obtěžovat.

Zrovna když se chystal vystřelit, vévoda se naklonil ke krásné šlechtičně sedící vedle a zahihňal se jí do ucha. Prsteny posázenými prsty si začal pohrávat s perlovým náhrdelníkem zdobícím ženino bujné poprsí. Caim zadržel dech a počítal pomalé, klidné údery svého srdce.

Tři… čtyři…

Vévoda se každým okamžikem posadí a udělá ze sebe dokonalý cíl.

Sedm… osm…

Mířil přesně a ruce měl klidné.

Jedenáct… dvanáct…

Něco ho lehoučce polechtalo na ramenou. Caim neodtrhl oči od vévody, koutkem oka ale zahlédl záblesk stříbra.

„Ahoj, milenče,“ zašeptal mu hlas do ucha.

Průsvitné prsty lechtaly Caima na trupu, neodvrátil ale pohled od cíle. „Ahoj, Kit.“

„Další zářez do opasku, jak vidím.“

Trhl sebou, protože její hlas se silně nesl nad hostinou. Nezáleželo na tom, že ji nikdo jiný neslyšel. Rozptylovala ho.

„Mám práci. Najdi si hnízdo s králíky a hraj si, dokud tady neskončím.“

Kit přitiskla tvář k jeho a zadívala se přes násadu šípu. Přestože ji tak docela necítil, tam, kde se ho dotýkala, ho svědila kůže. Pramen jejích stříbrných vlasů mu spadl přes levé oko. Caim potlačil nutkání odfouknout ho, protože by to stejně k ničemu nebylo, a napnul tětivu o další palec.

„Králíci žijí v norách, ne v hnízdech,“ opravila ho. „A míříš příliš nízko.“

„Nech mě být. Vím, co dělám.“

„Mineš krk o půl stopy.“

Caim zaskřípal zuby. Vévoda se odvrátil od šlechtičny a poplácal po zádech Lirama Kornfelše z Kornfelšova obchodního syndikátu. Syndikát financoval veškeré aktivity vévody Reinarda v naději, že spolu s ním vystoupá po žebříčku moci až do vnitřních svatyní hlavního města.

„Mířím na srdce. Teď mě nech na minutu být.“

Kit vyskočila na zábradlí, lehká jako motýl v letu. Na lidskou ženu byla moc malá, zato její postava byla snem každého muže. Měla úzký pas, velká ňadra a krémově bílou pleť s olivovým nádechem. Její šaty, upnuté a absurdně krátké, ponechávaly jen velmi málo na představivosti. Caim si řekl, že na tom nesejde, protože ji kromě něj nikdo neviděl.

Balancovala na bosých špičkách a mlaskla. „Co když má pod tou příšernou halenou kroužkovou košili?“

„Šíp je vytvrzený.“ Caim ukázal bradou na hrot. „A kromě toho zbroj nenosí. Je na něj moc těžká. Proto se obklopuje tolika vojáky.“

Znovu zkontroloval zacílení. Vévoda pořád osahával hosty. Caim si přál, aby se konečně narovnal. Přestával cítit prsty.

Kit se otočila a posadila se na zábradlí. „K ničemu mu stejně nebudou. Kdy už budeš hotový? Je tu strašný rámus. Neslyším ani vlastní myšlenky.“

„Ještě okamžik.“

Vévoda se opřel a široké dubové opěradlo křesla orámovalo jeho ramena. Caim pustil tětivu. V tu samou chvíli jeho cíl vzhlédl. Podívali se jeden druhému do očí a Reinardovi steklo po tlustém podbradku víno.

Šíp prolétl síní jako lovící sokol. Mířil přesně, měl zabíjet. Avšak těsně před tím, než zasáhl cíl, se zatřepotaly plameny pochodní. Poháry se převrhly. Talíře spadly na zem. Caimovi se naježily vlasy v zátylku, před vévodou se totiž zničehonic objevil Liram Kornfelš. Modré opeření šípu se chvělo těsně nad smaragdovou broží uhnízděnou v prohlubni na jeho krku. Od vysokých stěn síně se odrazil jekot hostů, kteří vyskočili ze židlí a dali se na útěk, všichni až na Kornfelše, který zůstal ležet na stole jako kus nadívané šunky. Vévoda spráskl ruce a vzápětí ho obklopili vojáci.

Caim sebral zbývající dva šípy a vystřelil. Prvním zasáhl jednoho ze strážců do levého oka. Druhým prorazil kování štítu a trefil dalšího vojáka do předloktí, samotnému vévodovi se ale nic nestalo. Caim odhodil luk a vyrazil přes balkón.

Kit běžela vedle něj po zábradlí. „Říkala jsem, že se netrefíš. Máš náhradní plán, že jo?“

Pevně stiskl zuby. Horší než pokazit práci bylo pokazit ji před Kit. Teď si bude muset ušpinit ruce. Sáhl za záda a tasil dva zahnuté nože. Ve světle pochodní se zaleskla osmnáct palců dlouhá ocelová ostří nabroušená jen z jedné strany.

Na konci ochozu se objevil voják. Caim se kolem něj prosmýkl tak těsně, že ucítil v mužově dechu víno. Voják se zhroutil ke stěně a mezi prsty mu z hluboké rány na krku unikal život. V přízemí zatím osobní strážci odvedli vévodu pryč dveřmi vzadu v síni. Caim se přehoupl přes zábradlí a proskočil skrz Kit. Na okamžik, když jejich těla splynula, ho zamrazilo a naskočila mu husí kůže. Přistál na stole uprostřed síně, načež mu těsně kolem obličeje prolétl oštěp. Rozběhl se po naleštěné desce stolu a odkopával přitom karafy a nádobí.

„Utíká.“ Kit se mu vznášela nad hlavou.

Caim spolkl sprosté odseknutí. „Tak co kdybys ho sledovala?“

Se zafuněním zmizela.

Caim rozkopl dveře. Vévoda se určitě vydá do svých komnat v nejvyšším patře věže, kde se zavře, dokud nedorazí posily. Pokud to udělá, Caim bude v háji. Ještě nikdy ale při práci neselhal; nemínil s tím začínat teď.

Chodba za síní nebyla osvětlená. Chystal se do ní vejít, šestý smysl ho ale donutil zaváhat. A to mu zachránilo život, protože vzápětí prosvištěl prázdným místem, kde by se jinak nacházel jeho krk, meč. Caim se přikrčil a bodl oběma noži. Levý prořízl pestrobarevný kabátec a uvízl v kroužkové košili, pravý si ale našel místečko ve zbroji. Strážce schovaný ve stínech zachroptěl a zhroutil se dopředu. Caim uvolnil oba nože a rozběhl se chodbou.

Do horních pater vedlo jediné schodiště. Schody se točily po směru hodinových ručiček kolem silného kamenného sloupu. Caim je bral po dvou. Na první podestě uslyšel zadrnčet tětivu kuše a o zlomek vteřiny později kolem proletěl šíp. Caim uskočil ke stěně. Někde nad ním se ozývalo cvakání ručního napínáku.

Caim se odstrčil od stěny a vyběhl nahoru po schodech tak rychle, jak jen dokázal. Pokud tu číhal druhý střelec, bude mrtvý dřív, než si to uvědomí. Oběhl další zatáčku. Na podestě nad ním stál osamělý muž a zuřivě točil napínákem, aby mohl znovu nabít. Voják kuš odhodil a sáhl po meči, Caim ho ale sejmul dřív, než stačil zbraň vytáhnout.

Caim se vyplížil po schodišti do nejvyššího patra pevnosti. Horní podesta byla prázdná. V mosazných držácích na stěně tu hořely svíčky, ze kterých kapal vosk a které osvětlovaly křižovatku dvou chodeb. Přitiskl se zády k chladnému kameni a nahlédl za roh, do chodby vedoucí k panským komnatám. Vévoda ukázal mimořádnou ochotu obětovat své muže, aby si zachránil kůži. Dva osobní strážci byli mrtví. Zbývali dva. To nebylo špatné. Caim opatrně vykročil chodbou. Dveře Reinardových komnat byly vyztužené silnými železnými pláty. Určitě je navíc zevnitř zabarikádovali. Bez sekyry se přes ně nedostane, dostal ale jiný nápad. Caim mířil k zabedněnému oknu v chodbě, když Kit prostrčila hlavu a pěkně tvarovaná ramena dveřmi.

„Raději by sis měl pospíšit,“ nabádala. „Balí se a chystá se utéct.“

O autorovi: Jon Sprunk

Narodil se a žije v Pensylvánii se svou ženou a synem. Pokud zrovna nepíše, rád cestuje nebo se zabývá sbíráním středověké a starověké výzbroje. A kromě toho – na Američana trochu netypicky – holduje evropskému fotbalu.

Trilogie Shadow (Shadow’s Son, Shadow’s Lure a Shadow’s Master) vznikla v rozmezí pouhých tří let 2010 – 2012 a okamžitě autora katapultovala mezi nové hvězdy současné fantasy. Sprunk nabízí přesně to, co fanoušci žánru zbožňují: silného, nekompromisního hrdinu a temný drsný svět, v němž se dotyčný umí pohybovat jako málokdo jiný. Pokud holdujete naturalistické akci, zběsilému tempu a propracovaným fantasy kulisám, budete – v tom dobrém slova smyslu – ztraceni.

Více informací o autorovi naleznete na stránkách jonsprunk.com.