James Barclay: Zloděj úsvitu (Kroniky Havranů 1)

Havrani jsou malá skupina elitních žoldnéřů, kteří se celý život drželi pevných
pravidel a jednoduchého kodexu – zabíjet ano, vraždit ne. Po deseti letech
společných bojů však stárnou a rozhodují se, zda mají definitivně odejít na
odpočinek. Poslední velkou zakázkou, která je má zabezpečit na zbytek života, by tak
měla být práce pro mága Densera z univerzity z Xetesku, příslušníka té nejtemnější
magické školy v Balaii. Havrani dostanou za úkol shromáždit skupinu magických
artefaktů, které mají dopomoci Xeteskanské univerzitě stvořit ničivé kouzlo, Zloděje
úsvitu. Proti své vůli tak jsou zataženi do světa intrik, kterému nerozumí. Nemůžou
se spolehnout na svou vlastní sílu a dovednosti a jejich kodex je zpochybněn.
Celý svět Balaia navíc stojí na pokraji války. Černokněžní pánové i barbarské kmeny
Wesů dobývají jednu zemi za druhou. A legendární obrovští draci, jejichž úmysly s
lidmi jsou více než nejasné, náhle přestávají být pouhým mýtem…

Oblohu pozdního odpoledne rozčíslo modré světlo, zazářilo proti cárům nízkých mračen a zvýraznilo srázná úbočí Taranhrotského průsmyku. Zazněl silný výbuch a výkřiky mužů. Havrani nevzrušeně vyhodnotili situaci z hradu, který průsmyk střežil. Z výhodné pozice vysoko na hradbách shlíželi přes nádvoří na bitevní pole.

Levé křídlo obranné linie bylo rozprášeno. Na spálené trávě ležela hořící, posekaná těla a nepřítel zdvojnásobil útočné snažení po celé délce bitevní linie. Jeho muži se valili vpřed.

„Sakra,“ zaklel Neznámý Válečník. „Potíže.“ Zvedl nad hlavu pěst, rozevřel prsty a opsal paží ve vzduchu široký kruh. Praporečníci ve věžičkách rozkaz okamžitě předali a z postranní brány tryskem vyrazilo pět jezdců a mág.

„Podívej se támhle,“ ukazoval na prolomenou obrannou linii Hirad. Mezerou probíhalo asi patnáct mužů, žádný z nich si nevšímal bitvy a všichni se hnali přímo k hradebním zdem.

„Vložíme se do toho?“ zeptal se.

„Vložíme,“ přisvědčil Neznámý.

„Bylo načase,“ usmál se Hirad.

„Havrani!“ zaburácel Neznámý. „Havrani, za mnou!“ Z pochvy opřené o zeď vyškubl obouruční meč a rozběhl se ke schodům. Hrudní pancíř, v němž byla jeho obrovská postava nasoukána, odrážel slábnoucí paprsky zapadajícího slunce, když se dal válečník do pohybu rychlostí, na niž doplatil již nejeden neopatrný nepřítel. Běžel dolů ostrým tempem a vyholená hlava mu poskakovala na býčí šíji.

Hradební schody vedly podél vnitřní strany zdi a pak se napojovaly na střechu pevnosti, odkud se dalo dostat dolů na nádvoří po točitém schodišti uvnitř některé ze dvou věží. Neznámý vedl skupinu ke schodišti věže vlevo. Celkem jich běželo sedm – šest válečníků v kožených a kroužkových zbrojích a jeden mág, kteří byli dohromady známí jako Havrani. Neznámý rozrazil dveře, štěkl na strážného, ať se klidí, a schody začal sbíhat po dvou, přičemž pancířem drhl o kamennou zeď.

V polovině cesty na nádvoří zahřměl druhý, ještě silnější výbuch, který otřásl samými základy hradu.

„Probourali zeď na nádvoří,“ křikl Hirad.

„Už tam skoro jsme,“ zahučel Neznámý přes rameno. Dveře u paty věže byly otevřené a Hirad pochyboval, že by Neznámý zastavil, kdyby otevřené nebyly – řítil se totiž dolů jako lavina. Havrani vyběhli do jantarově zbarvených paprsků podvečerního slunce a zamířili do rohu nádvoří, kde se ve vzduchu vznášel oblak zvířeného prachu po výbuchu.

Přes kamenné sutiny zahalené mračnem kouře už na nádvoří pronikali nepřátelé. Byli to válečníci v kožených zbrojích a s látkovými šátky přes obličej. Za nimi však Hirad spatřil ještě dalšího nepřítele, který překonával vzniklé rumiště a vůbec přitom nespěchal. I on měl lesklé kožené brnění, ale za zády mu navíc povlával černý plášť. Mezi zuby svíral dýmku, z níž pozvolna stoupal kouř, a pokud Hirada nešálil zrak, tak právě hladil kočku, jejíž hlava mu vyčnívala zpoza límce pláště.

Za sebou zaslechl Ilkarovo zaklení. „Xetesk,“ odfrkl si pohrdlivě elfí mág z Julatsy. Hirad zpomalil a ohlédl se, ale Ilkar na něho mávl, aby pokračoval.

„Bojuj,“ vybídl ho. Jeho štíhlá atletická postava působila napjatě, oválné oříškové oči pod krátkými tmavými vlasy na čele měl přimhouřené očekáváním. „Dohlédnu na něj sám.“ Nepřátelští bojovníci mezitím rázným krokem pochodovali k holé skalní stěně, podél jejíž paty stály od vnějšího opevnění až k pevnosti kůlny na obilí, nářadí a dřevo.

Neznámý Válečník okamžitě změnil směr s úmyslem jejich postup zastavit. Vedl proto Havrany vlevo. Hirad se zamračil a zjistil, že se mu od osamělé postavy v černém plášti za nepřátelskými šermíři nedaří odtrhnout zrak.

Pak se ale konečně začal soustředit a zvuky bitvy za hradbami mu začaly slábnout v uších. Jakmile nepřátelé Havrany spatřili, odklonili se od původního směru a vydali se přímo k nim. Bylo jich téměř třikrát více a hradby se rozezněly ozvěnou jejich sebevědomého řevu, kterým dávali najevo svoji početní převahu. Z hlavní skupiny se vyčlenila pětice válečníků s pozvednutými meči, která vyrazila do útoku.

„Zformujte se!“ houkl Neznámý a Havrani se za chůze okamžitě seřadili do tradiční bojové formace. Neznámý se jako vždy postavil do středu vzniklého útvaru ve tvaru nesouměrné špice. Po Neznámého levici stáli v šikmé řadě Talan s Rasem a Richmondem a po jeho pravici se připravili Sirendor s Hiradem. Za ně za všechny se zařadil Ilkar, který již připravoval ochranný štít.

S každým dalším krokem, který Havrani učinili, klepl Neznámý hrotem obouručního meče o zem. I Hirad měl rituál – očima se snažil vyhledat zraky protivníků, a když se jejich pohledy setkaly, vycenil na ně zuby, což vneslo do jejich jistého kroku mírnou nervozitu.

„Štít připraven,“ oznámil Ilkar. Hirada zamrazilo. Dokonce i teď, po deseti letech. Žádný štít necítil, přesto tu byl – tvořil neviditelnou vzdušnou bariéru, která je dočasně chránila před magickými útoky. Neznámý přestal ťukat mečem a v příštím okamžiku se Havrani vrhli do bitvy.

Neznámý zaútočil první. Mocným spodním obloukem ťal zprava doleva přímo do soupeřovy směšné obrany. Odmetl stranou jeho nastavenou čepel a rozsekl mu tvář od brady až po čelo. Když obouručák tělo opouštěl, vytryskla krev.

Smrtící sek muže odhodil zpátky, takže zády srazil dva spolubojovníky. Zemřel tiše, nestihl ani hlesnout.

Napravo vykryl Sirendor útok trojúhelníkovým štítem a vzápětí prohnal nepříteli čepel žebry. Hirad se snadno vyhnul neohrabanému seku na hlavu, vytočil se doprava a obouruč probodl útočníkův krk. Když měli uvolněná místa po mrtvých druzích obsadit noví bojovníci, zaváhali. Barbarský bojovník s úšklebkem vystoupil z řady a lákal je k sobě gestem ruky.

Po Neznámého levici byla situace méně jednoznačná. Ras i Talan si vyměňovali údery se schopnými soupeři, kteří v rukou třímali štíty, zatímco Richmond se musel protivníkovi od začátku bránit, přestože se mu pokoušel vzdorovat rychlými a plynulými seky meče.

„Kouzelník se posouvá. Je teď vlevo,“ stihl ještě křiknout na ostatní a odrazil ránu, která mu směřovala na trup. Pak od sebe protivníka odstrčil.

„Vidím ho,“ ozval se Ilkar zastřeně, jak se koncentroval na udržení magického štítu. „Právě něco sesílá.“

„Nechte ho Ilkarovi,“ nařídil Neznámý. Jeho čepel prudce dopadla na nepřátelský štít a muž pod ním zakolísal.

„Pořád se sune doleva,“ hlásil Richmond.

„Nevšímej si ho,“ napomenul ho Neznámý a prosekl nepříteli břicho, zatímco vedle stojící

Talan dorazil svoji první oběť, která ho však ještě před smrtí stihla nepříjemně seknout do paže.

Nepřátelský mág vyštěkl poslední slovo sesílací formule a vzduchem se prohnala vlna spalujícího horka. Nastala chvíle ticha, kdy se bojovníci obou stran na okamžik zarazili a mimoděk o krok ucouvli.

„Kryjte se!“ vyjekl elf, když užitkové budovy podél zadní zdi vybuchly a po nádvoří začaly do všech stran létat kusy prken a kovu.

Nastal chaos.

Kus prkna zasáhl Hiradovu stojnou nohu. Barbar ztratil rovnováhu a začal padat, avšak ještě za letu se snažil přetočit na záda. Vlevo od něj se síla výbuchu opřela do širokých zad Neznámého, ale ten jako by si toho ani nevšiml. Prudce švihl mečem ve výšce pasu a muži před sebou čistě rozsekl páteř na dva kusy.

„Štít zrušen!“ zvolal Ilkar. Tlaková vlna výbuchu ho srazila k zemi a narušila mu soustředění. Okamžitě však byl zpátky na nohou. „Beru si na starost toho mága.“

„Je můj,“ ozval se Richmond, kterého silná exploze málem nahnala protivníkovi do náruče.

Havran se ale vzpamatoval rychleji než on a zabořil mu meč do břicha. Poté se otočil k nepřátelskému mágovi a nechal bitvu za zády.

„Zůstaň v řadě!“ zařval na něho Neznámý. „Richmonde, zůstaň v řadě!“

Hirad ležel na zádech a hleděl do očí muži, který se ho právě chystal zabít. Nepřátelský šermíř totiž dokázal po výbuchu zůstat stát a neschopný uvěřit svému štěstí po bezmocném barbarovi sekl. Rána však nikdy nenašla cíl, protože klesající meč zařinčel o nastavený trojúhelníkový štít. Vzápětí se nad Hiradem rozkročily Sirendorovy nohy a Havran vojákovi vrchním sekem rozťal krk. Pak se shýbl a pomohl Hiradovi vstát.

Richmond se vzdálil z formace na půl tuctu kroků, když si uvědomil, jaké osudové chyby se dopustil. Ras, zaměstnán bojem se svým protivníkem, si nevšiml, že má levou stranu zcela nekrytou. Jiný nepřítel se chopil příležitosti, prosmýkl se kolem spolubojovníka a zanořil meč Havranovi do boku.

Ras zachroptěl a začal se hroutit, ruce měl přitisknuté k ráně, z níž se mu valila krev prosakující koženou zbrojí, a bezvládně dopadl na nohy Talanovi, který bojoval vedle něho. Talan právě vykrýval seknutí, ale nečekaným nárazem ztratil rovnováhu a ocitl se v pozici, kdy už se dalšímu seku vyhnout nemohl.

„K sakru!“ zaklel Neznámý chraplavě. Nastavil čepel dvěma ranám mířícím na nepřipraveného Talana, prudce vykopl pravou nohou a zasáhl jednoho z protivníků do podbřišku.

To už se zpět do bitvy přiřítil Richmond a v tu samou chvíli se vzpamatoval i Talan, který se přes tělo raněného druha vyhrabal na nohy. Probodl hruď dalšímu nepříteli a vytrhl meč z rány. Křik probodnutého muže se změnil v bublání, jak se nešťastník topil ve vlastní krvi. Ilkar stál dál za bitvou, a tak mohl pouze přihlížet, jak xeteský mág přibíhá k zadní zdi, kterou obnažil kouzlem – všechny kůlny, které ji původně chránily, byly teď rozmetány po okolí – chvíli čeká, otáčí se k němu, nasazuje úsměv, něco pronáší a v příštím okamžiku mizí. Ilkar zaskřípěl zuby a obrátil pozornost zpět k bitvě. Ras ležel zkroucený na zemi a nehýbal se. Neznámý skolil dalšího muže a po jeho pravici už opět zkušeně zabíjeli Sirendor s Hiradem. Jen Richmond máchal mečem hlava nehlava a jeho pohyby dávaly tušit, jak nesmírně je rozčilený. Ilkar vyrazil kupředu a začal před sebou formovat vzorec many zadržovacího kouzla, což zbývajícím nepřátelům úplně stačilo. Jakmile ho uviděli, rozvolnili řadu a obrátili se na útěk.

„Nech je,“ křikl Neznámý na Hirada, který se je chystal pronásledovat. Barbar zůstal stát a útěk už jen sledoval, zatímco mu v uších zněly posměšky, kterými protivníky vyprovázela hradní posádka. Pak se nad bitevním polem rozeznělo troubení k ústupu a z hradeb se ozval jásot.

Pro Havrany to však vítězství nebylo.