James Barclay: Polední stín (Kroniky Havranů 2)

Mohou Havrani slavit vítězství? Seslali zkázonosné kouzlo a vypudili prastaré zlo.
Na Balaie však stále zuří válka a kontinentu hrozí další nebezpečí. Kouzlo vytvořilo
na nebi trhlinu, spojení s dračí dimenzí.
Havrani, legendární skupina žoldnéřů, musejí ve válkou zmítané zemi čelit hordám
Wesů a zradě těch, které kdysi považovali za přátele. Pokud selžou, padne Balaia pod
křídly bezpočtu draků…

Havrani stáli mlčky na hlavním parvském náměstí. Bitva skončila jejich vítězstvím, Zloděj úsvitu byl seslán, Černokněžní páni zničeni a jejich hlavní město se proměnilo opět jen v město mrtvých. Na obloze nad Havrany však visel následek mocného zaklínadla – dimenzionální trhlina vedoucí do nicoty, hnědá, přelévající se, cizí, zlověstná a roztahující se na balaiském nebi jako dravá šelma.

Na druhé straně náměstí Darrick spolu se zbytkem jízdy čtyř univerzit smetl poslední chabý odpor a nyní už se svými muži vršil těla mrtvých na dvě pohřební hranice – Wesy, akolyty a strážce Černokněžných pánů na jednu, vlastní padlé na druhou. Se svými mrtvými zacházeli jejich druhové s posvátnou úctou, která byla naprostým opakem toho, jak nedůstojně smýkali a pohazovali s těly nepřátel. Styliann se s protektory zdržel v troskách pobořené pyramidy, kde společně hledali cokoliv, co by jim mohlo poskytnout nějaké vodítko k informacím o zkázonosném návratu Pradávných, který naštěstí netrval příliš dlouho.

Ticho na náměstí bylo doslova hmatatelné. Darrickovi muži se mlčky věnovali svému chmurnému úkolu a na nebi okolo trhliny nebylo vidět jediného ptáka. Otevřeným prostranstvím se proháněl vítr, rozrážel se o zdi budov, ale nezněl hlasitěji než tichý šepot.

Havrani zvítězili, ale opět jen za cenu těžkých ztrát.

Denser se ztěžka opíral o Hirada a z druhé strany ho podpírala a kolem pasu držela Erienna. Barbarovi po boku stál Ilkar a na druhé straně hrobu mlčeli Will, Thraun a Neznámý Válečník.

Všichni shlíželi dolů na přikrytou postavu Jandyra, podél těla mu ležel luk a na těle meč, jílec pod bradou, špička u stehen.

Havrani se tiše ponořili do zármutku. Život z Jandyra vyprchal právě v okamžiku jejich největšího triumfu. Po všem, co dokázal přežít, s ním osud nakonec neměl slitování.

Obzvláště pro Ilkara to byla těžká ztráta. Elfů bylo na Balaie málo, protože dávali přednost teplému podnebí jižních zemí. Sem, na Severní kontinent, jich nepřiplouvalo mnoho – většinou jen tehdy, když vyslyšeli volání magie, a i takových případů bylo čím dál méně. Umínil si, že další maření elfích životů už v budoucnu nepřipustí.

Ale nejsmutnější ze všech byli Will s Thraunem, protože před nimi ležel mrtvý jejich dlouholetý přítel, který padl v balaiských službách. Co pro něho začalo jako obyčejná záchranná mise, skončilo na schodech hrobky Černokněžných pánů po zoufalé honbě za kouzlem, které mohlo jako jediné zachránit Balaiu před dávným zlem. Jandyr však zemřel dřív, než se dozvěděl, že uspěli. Život dovedl být někdy krutý. A smrt v nepravou chvíli ještě krutější.

Neznámý začal melodicky pronášet slova, jimiž se Havrani loučili se svými zemřelými členy: „Na severu, na východě, na jihu, na západě. Přestože jsi odešel, budeš navždy jedním z Havranů, jedním z nás, a my nikdy nezapomeneme. Bohové nechť se usmívají na tvoji duši. Hodně štěstí nyní i na věčnosti.“

Will pokývl. „Děkuji,“ vypravil ze sebe. „Těch poct si doopravdy cením. Teď s ním ale chceme být s Thraunem sami.“

„Samozřejmě,“ řekl Ilkar a obrátil se k odchodu.

„Já ještě chvíli zůstanu,“ pravila tiše Erienna a opatrně se odpoutala od Densera. „Koneckonců mi chtěl zachránit rodinu.“ Will přikývl a čarodějka k němu a k tvaroměnci přiklekla, aby s nimi sdílela smutek a nevyslyšená přání.

Neznámý, Hirad a Denser dohnali Ilkara a všichni čtyři usedli v závětří tunelovitého vstupu do pyramidy. Vysoko nad hlavou se jim na obloze rozpínala obří, hrozivá trhlina. O něco dál na náměstí pokračovali Darrickovi muži v kupení těl na pohřební hranice. Kamenné dláždění pokrývaly velké kluzké skvrny zasychající krve a tu a tam si hřejivý vítr pohrával s cárem nějakého oděvu. Styliann byl s protektory stále v pyramidě, kde bezpochyby rozebírali a podrobně zkoumali každou runu, mozaiku a malbu.

Generál Ry Darrick se k nim připojil právě ve chvíli, kdy Neznámý dokončoval rozesílání hrnků s kávou naplněných z Willova bublajícího hrnce. Chvíli jen mlčky stál.

„Velice nerad to říkám,“ začal, „ale i když jsme dosáhli velkého vítězství, je nás jen asi tři sta a mezi námi a domovem stojí přes padesát tisíc Wesů.“

„K smíchu, že?“ ozval se Ilkar. „Jen pomyslete, co všechno jsme dnes dokázali, a výsledkem je jenom to, že jsme dali Balaie naději. Nic víc.“

„To nám ty oslavy vítězství dlouho nevydržely,“ zahučel Hirad.

„Nezlehčuj, co jsme dokázali,“ ozval se Denser, který ležel na zádech s rukama za hlavou. „Překazili jsme další pokus Černokněžných pánů získat nadvládu nad Balaiou, a to není všechno – zbavili jsme se jich nadobro a máme teď mnohem větší naději uspět ve válce. Takové vítězství můžeme oslavovat pořád.“

„Budu na to myslet,“ řekl Hirad a na tvář se mu vrátil úsměv.

„Nezapomínejte,“ promluvil opět Denser, „že Wesové jsou teď bez magie.“

„A my zase bez armády,“ řekl sklesle Ilkar.

„Snad se budeme mít kam vrátit…“ přemítal nahlas Neznámý.

„Některé věci by nám mohla pomoci vyjasnit Společná mysl,“ nadhodil Denser.

„Díky za snahu, Densere,“ pohlédl na něho Ilkar, „ale ty by ses měl spíš trochu vyspat.“

„Byl to jen návrh,“ opáčil temný mág podrážděně.

„Na Společnou mysl jsme od Podkamene trochu daleko, nemyslíš?“ poznamenal Ilkar a poplácal ho po rameni.

„Selyna ji odsud zvládla,“ ozval se Styliannův hlas. Havrani sebou překvapeně trhli a otočili se. Z přítmí tunelu vedoucího do pyramidy vyšel pán Xeteského pahorku. Protektoři zůstali daleko za ním v útrobách budovy. Styliann byl pobledlý a unavený, dlouhé vlasy po ramena měl zplihlé a rozpuštěné, protože ztratil šňůrku, která mu je svazovala do koňského ohonu.

„Mohu?“ zeptal se a ukázal na kouřící hrnec. Neznámý pokrčil rameny a přikývl. Styliann si nabral hrnek kávy a usedl mezi ně.

„Přemýšlel jsem,“ začal.

„Existuje vůbec něco, co neumíte?“ podivil se Denser sarkasticky.

Styliannovi blýsklo v očích. „Urychlovače Zloděje úsvitu byly možná zničeny, ale pořád jsem tvůj nadřízený. Bylo by dobré, kdybys na to nezapomínal.“ Odmlčel se. „Selyna byla odbornicí na Společnou mysl. Těsně předtím, než dorazila sem do Parve, ohlásila, že odsud vyrážejí početné síly a směřují k Podkameni. Ještě tam nebudou, takže se s nimi cestou k průsmyku jistě setkáme.“ Styliann zkřivil ústa, jako by mu bylo zatěžko vyslovit následující slova. „Prozatím bychom tedy měli spolupracovat.“

Nálada kolem ohně ochladla a jako první promluvil Neznámý. „Váš poslední zásah, přestože vítaný, bych jen stěží nazval cílenou snahou o pomoc. Není to tak dávno, co jste se nás pokusil všechny zabít – na mě jste chtěl poštvat protektory, a teď čekáte, že s vámi budeme spolupracovat?“ Neznámý odvrátil tvář k pyramidě s ustaraným výrazem.

„Dostali jsme se až sem i bez vaší pomoci, takže se bez ní dostanem i zpátky,“ prohlásil Hirad. Styliann si je poklidně měřil a v koutcích úst mu pohrával slabý úsměv.

„Jste dobří, to se musí nechat,“ řekl, „ale neuvědomujete si vážnost situace. Bez mé pomoci se zpátky na východ nikdy nedostanete. Nezapomeňte, že když jste jeli sem, byl pro vás Podkamenský průsmyk zprůchodněný pomocí kouzla, ale teď už bude zcela jistě uzavřen. Jsem v dosahu Společné mysli a mám kontakty, které mohou zajistit, že bude opět otevřen. Vy podobné kontakty nemáte a Darrick podléhá mně a čtyřem univerzitám.“

„Takže se zdá, že nás vlastně vůbec nepotřebujete,“ řekl Hirad. Styliann se usmál.

„Havrani se vždycky hodí. Chci vás mít po ruce.“

Neznámý přikývl. „Předpokládám, že s námi máte nějaké konkrétní plány?“

„Ano, vybral jsem jednu trasu. Taktiku nechám na generálovi.“ Pohlédl šikmo na Darricka, který během celého rozhovoru mlčel a výraz se mu nepatrně změnil pouze ve chvíli, když Styliann připomněl jeho podřízené postavení v řetězci velení.

„Možná byste nám mohl prozradit, kudy ta vaše trasa povede, můj pane,“ ozval se generál.

Hiradovi tepala ve spáncích krev. Cítil, že se potřebuje napít. Pokud možno alkoholu, aby tu bolest alespoň dočasně potlačil. Vyskočil na nohy a vykročil k ohni.

„V pořádku, Hirade?“ staral se Ilkar.

„Ani ne,“ odpověděl. „Strašně mě bolí hlava.“ Vtom mu po zádech přeběhl mráz, jako by mu na ně někdo sklepal rychle tající sníh ze stromu. Něco ve vzduchu se změnilo a barbar ucítil zvláštní zachvění, které nemělo nic společného s hřejivým větrem.

Zastavil se a vzhlédl k blankytně modré obloze, kterou narušovala pouze obří, poklidně se přelévající trhlina. Podíval se přímo do ní a uviděl, jak se její skvrnitý povrch divoce rozvlnil, vyklenul se ven a na zlomek vteřiny se rozevřel. Ovzduší klidného parvského odpoledne prořízl hlasitý řev. Triumfální, apokalyptický, strašný. Hirad vykřikl, otočil se a slepě vyrazil k lesu vzdálenému několik mil na východ. V trhlině se totiž právě zhmotnila jeho nejstrašnější noční můra, která ho pronásledovala už od setkání se Ša-Kaanem.

Nedlouho poté, co Balaiané zvítězili, museli čelit definitivní porážce a naprosté likvidaci. Na jejich oblohu přilétl drak.