Jakub Mařík: Kladivo na čaroděje 6 – Drsné sny

„Za tohle už tě vážně zabiju!“
„Klídek, Jardo,“ zabručel strážník David Novotný a dál se díval z okna služebního vozu. Ve tři v noci panoval na Modřanské ulici relativní klid. Turisti z nikdy nespícího centra tak daleko nechodili a místní už dávno zalezli do peřin. S trochou štěstí to bude jen další poklidně proježděná noc.
„Klídek? Klídek?“ vztekal se dál Hudec, jednou rukou svíral volant a v druhé držel igeliťák plný drobků. Znovu jím zamával na Novotného. „Tohle už je tenhle měsíc potřetí, cos mi sežral svačinu!“
„Viděl jsi, co máme napsaný na autě? Pomáhat a chránit. A když si nedokážeš ochránit vlastní sváču, tak se nediv, že si k ní někdo pomůže.“ Zmuchlaný igeliťák těsně minul Novotného hlavu.
„Ty –“
Novotný ho umlčel zvednutou rukou a zamžoural do noci. „Zpomal… Vidíš ho? Ten blb zaparkoval přímo na tramvajových kolejích.“
Hudec na chvíli zapomněl na svačinový zločin století a podíval se na inkriminované auto. „Máš pravdu.“ Zastavil u krajnice. „Vyřídíš to ty, nebo mám jít já?“
„Já se o to postarám.“
Novotný vylezl z auta a v rychlosti si protáhl záda, než zapnul baterku a světlem namířil na zaparkované vozidlo. Byla to cisterna, v jaké se většinou vozí zkapalněné plyny, a samozřejmě stála přímo na kolejích. Novotný přejel paprskem světla oprýskanou bílou nádrž. Černý nápis DEMETER, dlouhý oranžový pruh a pár sprejem nastříkaných klikyháků, jež se podobaly malůvkám z okrajů školních sešitů, kterými si jako student krátil nudné přednášky.
Demeter? Snad to nebudou Maďaři.
Zpoza cisterny se najednou vynořil vysoký chlap, možná dokonce řidič. Ve vybledlé kožené bundě a klobouku vypadal jako průvodce po safari. Novotný na něj namířil baterkou.
„Hej, pane, tady policie! To vozidlo patří vám?“
Chlap se zastavil, zamrkal ve světle baterky. Přes levou tvář jeho opáleného obličeje se mu táhla ošklivá jizva. Něco držel v ruce. Novotný po tom rychle přejel paprskem baterky a v duchu si oddechnul, když se z předmětu vyklubal barevný sprej.
Buď řidič idiot, nebo vandal, v každém případě konec klidné noci.
„Vy jste mě neslyšel? Ptal jsem se, jestli to auto patří vám.“
Dveře kabiny se otevřely a na zem seskočil další chlap. Stejná bunda, stejný klobouk, a když si na něj Novotný posvítil, stejná tvář i jizva? Co to má, sakra, být? Páreček pošahanejch dvojčat?
Oba dva na něj jen dál tupě zírali.
Novotný ztěžka polkl. Dvojice se nechovala nepřátelsky, neměla žádné viditelné zbraně, ale přesto z nich neměl dobrý pocit. Spíš bojoval s neodolatelným nutkáním vytáhnout zbraň a na místě je zastřelit.
„Možná jste si toho nevšimli,“ pokračoval profesionálním tónem, „ale stojíte na tramvajových kolejích s nočním provozem, proto vás musím požádat, abyste okamžitě přeparkovali své vozidlo a ukázali mi –“
Jedno z dvojčat se otočilo, a než mohl Novotný cokoliv říct, třikrát dlaní praštilo do cisterny. Zadunělo to a Novotnému se pohnul žaludek, stejně jako před pár lety, když s ním při návratu z dovolené v turbulenci nečekaně kleslo letadlo.
Na okamžik se mu zdálo, že vidí svého otce, jak do dlaně plácá řemenem. Někdo mu něco vyčítal. Provokoval ho. Zaplavila ho takřka neslyšitelná bouře slov, i když dvojčata nic neříkala a ani nikdo jiný tam nebyl.
Nevolnost a halucinace odezněly stejně rychle, jako přišly.
Za zády uslyšel prásknutí dveří. I Hudcovi už očividně došlo, že tady něco nesedí.
„Pánové, naposledy vás vyzývám –“
Bezchybný zásah pendrekem do beder. Kopnutí do podkolenní jamky. Brutální rána do pravého spánku.
Novotný ležel na zemi dřív, než stačil vykřiknout bolestí. Instinktivně si zakryl obličej rukou a nechápavě přes ni zíral na Hudce, jak se znovu rozmachuje pendrekem.
„Jardo?“
Předloktí povolilo jako nic, do rukávu služební bundy se z otevřené zlomeniny vyvalila krev. Další rána šla na bok. Několik rychlých kopnutí do ledvin. Novotný se pod přívalem ran schoulil do klubíčka jako vyplašený ježek.
Koutkem oka zahlédl dvojčata, jak se vracejí k autu. Spreje teď drželi oba dva a stříkali na cisternu další čmáranice. Ne¬ otáčeli se, nemluvili spolu, bitka pět metrů od nich je vůbec nezajímala. Klidně dokončili poslední kostrbatou vlnovku a beze slova se vrátili do kabiny.
A pak auto zmizelo.
Novotný zamrkal uslzenýma očima. Pohled na prázdné koleje ho natolik šokoval, že mu pár vteřin trvalo, než si uvědomil, že krupobití ran ustalo. Pomalu otočil hlavu a podíval se na Hudce.
Dlouholetý parťák měl krví podlité oči, z koutku úst mu vytékaly sliny, potil se jak maratonec v posledním tažení. Novotného však víc než jeho vzhled zajímala namířená služební pistole.
„Jardo, co to děláš?“
„Tu… tu svačinu jsi mi fakt žrát neměl,“ zavrčel Hudec a stiskl spoušť.

Ve chvíli, kdy kulka opustila hlaveň a vydala se na krátkou cestu s jasně vytyčeným cílem v srdci strážníka Novotného, se stalo ještě několik dalších věcí.
Na nedalekém Pražském okruhu dvaatřicetiletý Petr Dub prudce zabrzdil svou felicii, vystoupil, vytáhl z kufru hever a utloukl jím manželku, protože mu neustále mluvila do řízení.
V protisměru jedoucí mazda vyletěla ze silnice a narazila do sloupu, když se pětačtyřicetiletá Sandra Lounská rozhodla za jízdy uškrtit přítele, který se na abiturientském večírku příliš ochomýtal kolem své staré školní lásky.
V paneláku na rohu Bezové a Na Mlejnku vzal třiašedesátiletý Robert Horváth brokovnici a šel studentům v sousedním bytě vysvětlit, co si myslí o nočním poslechu metalu.
A na druhém konci Prahy někdo upustil sklenku drahého francouzského koňaku na pravý perský koberec a plynule zaklel ve třech mrtvých jazycích a jednom, který se ještě nenarodil.

Autor: Jakub Mařík

Obálka: Lubomír Kupčík

Formát: paperback, 125×195 mm

Počet stran: 160

Nakladatel: Nakladatelství Epocha (www.epocha.cz)

Edice: Fantastická Epocha (31. svazek edice Fantastická Epocha)

ISBN: 978–80–7425–197–9