Ilona Andrews: Magie spaluje (Kate Daniels 2)

Když Atlantu zalije magie, má Kate jistotu, že velmi brzo bude mít dostatek práce. Živí se totiž likvidací „následků“, které po sobě vlna magie vždy zanechá. A likvidace je naprosto přesný výraz – oživlého démona k smrti neukecáte…

Vlny paranormální energie obvykle zaplavují město a zase ustupují, podobné mořskému příboji. Ale jednou za sedm let nastane čas erupce, kdy se magie utrhne z řetězu. A tentokrát Kate stojí před problémem nevídaných rozměrů. Doslova božských. I když vše zpočátku vypadalo na obyčejnou krádež. Smečce někdo uloupil cenné mapy a Kate vyrazila po stopě drzého zloděje. Velmi brzo však zjistila, že ukradené mapy jsou pouze prvním tahem v monumentální hře, která může skončit totální zkázou Atlanty a masakrem všech živých… (anotace)

O pětačtyřicet minut později jsem se motala podzemní garáží a polohlasně Jima proklínala. Díky magii nefungovala světla, takže jsem neviděla pomalu ani na vlastní ruku před obličejem.

Někde v hlubinách potemnělé garáže vykvetla ohnivá koule. Obrovská, zářící agresivní červenou a žlutou, a burácela si to přímo proti mně. Uskočila jsem za betonový sloup, ve zpocené ruce svírala vrhací nůž. Oblil mě žár. Na okamžik jsem nemohla dýchat a pak oheň prohučel kolem, aby se rozbil o zeď ve výbuchu jisker.

Z hlubin garáže se ozval chraplavý, radostný smích. Odvážila jsem se nakouknout tím směrem zpoza sloupu. Tma jako v pytli.

Kde byl odliv magie, když jste ho zrovna nejvíc potřebovali?

V další řadě betonových sloupů naproti stál Jim. Zvedl ruku, palcem a spojenými prsty naznačil zobák a párkrát jím zaklapal. Vyjednávej. Chtěl, abych se pokusila domluvit s bláznem, který sesmažil na popel už čtyři lidi. Dobře, to bych mohla.

„Tak jo, Jeremy!“ zaječela jsem do noci. „Dej mi toho salamandra a slibuju, že ti neuseknu hlavu!“

Jim si dlaní zakryl obličej a ramena se mu roztřásla. Měla jsem pocit, že se směje, ale nebyla jsem si úplně jistá. Postrádala jsem totiž na rozdíl od něj jednu výhodu. V noci jsem tak dobře neviděla.

Jeremyho chechtání dosáhlo hysterických výšin: „Čubko pitomá!“

Jim se odlepil od sloupu a rozpustil se ve tmě. Sledoval Jeremyho po zvuku. Zrak měl možná v podobném šeru lepší než já, ale ani on se nedokázal orientovat v úplné tmě. Musel ho lovit po hlase. Pro mě to znamenalo, že musím cíl udržovat v hovorném rozpoložení. Zatímco se Jim plížil za Jeremyho melodickým chraplákem, pyroman zase sledoval mne.

Nic, kvůli čemu bych si měla dělat starosti, jen jsem stála proti vražednému žháři-maniakovi, který měl v úmyslu nechat shořet Atlantu, nebo přesněji to, co z ní zbylo. A k tomu mu měl dopomoci salamandr v kouli z očarovaného skla. Nejdůležitější v téhle chvíli bylo, aby koule s magickým tvorem zůstala neporušená. Jestli se rozbije, budu slavnější než kráva paní O’Learyové. (1)

„Krucinál, Jeremy, měl bys zapracovat na své slovní zásobě. Existuje tolik hezkých pojmenování, která bys mohl použít, a nejlepší, se kterým přijdeš, je čubka? Dej mi toho salamandra, než si ublížíš.“

„Vykuř mi péro… děvko!“

Nalevo ode mne se zamihotala malá jiskérka. Visela ve vzduchu, obklopená temnotou, slabě osvětlovala šupinaté obrysy salamandrovy tlamy a Jeremyho ruce se zbělalými klouby, jak usilovně skleněnou kouli svíral. Očarované sklo se rozestoupilo a vypustilo jiskérku ven. Když se malý chuchvalec energie setkal se vzduchem, proměnil se v ohnivou kouli.

Skrčila jsem se za sloup, zrovna když do jeho betonového povrchu narazil oheň. Plameny vyšlehly po obou stranách. Ostrý zápach síry mě zaštípal v nose.

„Ta poslední ohnivá koule šla úplně mimo. Vsadím se, že se nemůžeš trefit ani s vlastním nádobíčkem, co, Jeremy?“

„Nažer se hoven a chcípni!“

Jim už musel být skoro u něj. Vystoupila jsem zpoza sloupu. „No tak se ukaž, ty omezenče ufňukanej! Copak nedokážeš udělat nic pořádně?“

Uviděla jsem ohnivou kouli, uskočila do strany a pak se ještě kousek koulela po podlaze. Nade mnou zavyly plameny jako běsnící bestie. Jílec nože mi popálil prsty. Vzduch se mi v plicích rozžhavil a oči zalily slzami. Tiskla jsem tvář k zaprášenému betonu a tiše se modlila, ať se vedro dál nestupňuje. A najednou bylo pryč.

Krucinál, kašlu na to. Vyskočila jsem zpátky na nohy a rozběhla se k Jeremymu. Salamandr ve svém kulatém vězení vzplanul. Zachytila jsem letmý pohled na pyromanův pokřivený úsměv nad sklem. Vytratil se ve chvíli, kdy se mu kolem krku sevřely Jimovy ruce.

Žhář se začal hroutit k zemi, sesul se jako hadrový panák a koule mu vypadla z ochablých prstů…

Skočila jsem po ní, podařilo se mi ji zachytit asi deset centimetrů nad betonem. Octla jsem se tak tváří v tvář salamandrovi. Rubínově rudé oči si mě s mírným zájmem prohlížely.

Z pootevřené tlamy vyrazil dlouhý, tenoučký jazyk a políbil sklo přímo na odraz mého nosu.

Ahoj, taky tě ráda vidím.

Opatrně jsem se zvedla na kolena a pak se postavila. Salamandrova přítomnost dorážela na mou mysl. Nabízel svou magii k použití stejně dychtivě, jako přítulné kotě nastavuje hřbet k pohlazení. Před očima mi vyvstala vidina plamenů a horka. Pojďme něco spálit… Rychle jsem ho vytlačila z mysli a zamkla ji na sedm západů. Raději ne.

Jim uvolnil stisk a žhář Jeremy se složil k zemi jako žok obilí. Oči vyvrácené tak, že bylo vidět jen bělmo, zíraly z nehybné tváře slepě na strop. Smrt ho zastihla v okamžiku naprostého překvapení. Ani jsme nezkoušeli nahmatat tep, bylo to jasné. Kruci. Právě jsme přišli o bonus.

„Říkal jsi, že ho chtěli nejlépe živého, že?“ zamumlala jsem. Za chodícího, dýchajícího Jeremyho bychom dostali mnohem víc než za jeho tělo. Pořád nám budou muset zaplatit, ale právě jsme zamávali na rozloučenou třetině peněz.

„Přesně tak.“ Jim převrátil tělo na stranu, odhalil tak Jeremyho záda. Mezi lopatkami měl zabořený štíhlý dřík, opatřený třemi letkami z černého peří.

Než jsem se měla čas nad tím hlouběji zamyslet, vrhla jsem se k zemi se salamandrem v náruči. Jim ten nápad dostal očividně dřív než já, protože už ležel. Zírali jsme do tmy. Nic než temnota a ticho.

Někdo zabil náš cíl šipkou z kuše. Nás mohl odstranit taky. Stáli jsme nad tělem nejméně čtyři vteřiny. To by na vypuštění dvou střel naprosto stačilo. Sáhla jsem na Jima a pak si ukázala na nos. Zavrtěl hlavou. S takovým množstvím síry ve vzduchu by neucítil skunka, ani kdyby se mu teď promenádoval přímo pod nosem. Ležela jsem nehybně, snažila se tiše dýchat. Nejjistější bylo vsadit na sluch.

Minuta se táhla jako malvaz, nekonečná a tichá. Jim se pomaloučku zvedl do dřepu a ukázal hlavou doleva. Měla jsem nejasný pocit, že dveře se nacházely na opačné straně, ale v temnotě, kde mohl vyčkávat neznámý střelec, jsem rozhodně věřila víc Jimovým smyslům než těm svým.

Jim popadl Jeremyho tělo, přehodil si ho přes rameno a vyrazili jsme. V předklonu, běželi jsme, co nám nohy stačily. On vepředu a já, v přítmí poloslepá, kousek za ním.

Mihli jsme se kolem jednoho sloupu, druhého a třetího. Technologie si zase přivlastnila svět, a než jsem stačila udělat další krok, magie přestala trápit technické výtvory a vytratila se.

Zářivky na stropě zablikaly a s bzučením se probudily k životu. Garáž zalilo slabé umělé světlo.

Obdélníkový východ se černal tři metry před námi. Jim jím proskočil. Já se vrhla nalevo pod ochranu nejbližšího sloupu. Salamandr v kouli přestal zářit a usnul, znovu vypadal jako neškodná černá ještěrka. Moje zbraň s dlouhým dosahem se rozhodla dát si šlofíka.

Položila jsem ji na zem a vytáhla z pochvy Zabíječe. Salamandři se stejně přeceňují.

„Je pryč,“ prohlásil Jim ze dveří a ukázal za mne.

Otočila jsem se. Daleko za mnou v polorozpadlé betonové zdi zel úzký průchod, pravděpodobně vedoucí kamsi na ulici. Jim měl pravdu. Kdyby nás chtěl neznámý sejmout, měl na to spoustu času.

„Takže si pocvičil střelbu na našem cíli a pak prostě odešel?“

„Vypadá to tak.“

„To nechápu.“

Jim zavrtěl hlavou. „Kolem tebe se děje spousta nevysvětlitelného svinstva.“

„Tenhle kšeft jsi sehnal ty, ne já.“

Z prostoru nad dveřmi se snesla záplava jisker. Zelený nápis VÝCHOD se rozsvítil. Jim na něj chvíli upřeně hleděl, obličej zkřivený v charakteristicky kočičím výrazu, kde se znechucení mísilo s povýšenou rezignovaností. Znovu zavrtěl hlavou.

„Zabírám si tu šipku v zádech!“ ohlásila jsem mu.

„Posluž si.“

Jimův pager se rozezněl garáží. Podíval se na displej. Na tváři se mu usadil neutrální výraz.

„Ale ne, opovaž se! Nemůžu ho odsud odtáhnout sama!“

„Smečkové záležitosti,“ odtušil prostě a s tím zamířil k východu.

„Jime!“

S vypětím všech sil jsem se ovládla, abych po prázdném prostoru ve dveřích něco nehodila. Vzala jsem zakázku s chlapem, který zasedal v radě Smečky. Dobře mi tak. Nemůžu tvrdit, že by Jim byl špatný kamarád. Jenže u kožoměnců měla Smečka vždycky přednost. Na stupnici důležitosti od jedné do desíti představovala jedenáctku. A všechno ostatní dosáhlo stěží na jedničku.

Upřeně jsem Jeremyho pozorovala. Ležel na zemi jako pytel brambor. Velmi mrtvý pytel brambor. Asi sedmdesátikilové bezvládné tělo. Neexistoval způsob, jak bych mohla nést jeho a zároveň kouli se salamandrem. Nepřipadalo v úvahu, abych salamandra nechala bez dozoru. Magie se mohla kdykoliv vrátit a ještěrka by mohla opět vzplanout. Navíc by ten ostřelovač klidně mohl být někde poblíž. Potřebovala jsem se odtamtud dostat, a rychle. Jeremy i salamandr stáli každý čtyři tisíce. Nedělala jsem teď tolik práce pro Cech a podobně placené zakázky jsem nedostávala často. I když se rozdělím s Jimem, odměna pokryje náklady na dvě hypotéky na dva měsíce. Už jen z myšlenky, že bych měla někde jen tak nechat ležet čtyři tisíce dolarů, se mi dělalo fyzicky zle.

Podívala jsem se na Jeremyho, potom na salamandra. Těžké rozhodování. Hodně těžké.

(1) Ubohé dobytče, patřící Catherine O’Learyové, které lidové povídačky viní za velký požár Chicaga v roce 1871. (pozn. překl.)