“V Transylvánii vraždí neviňátka. Kdo to zastaví? Konec světa přichází.” Po prvotině Despota představuje F. Kalenda svoji druhou knihu – historickou detektivku ze středověkého Sedmihradska v období tatarských nájezdů. Mladý šlechtic Samuel přichází na své rodné tvrzi o dědický nárok. Útočiště hledá u svého strýce Aybarse Egerváriho a doufá, že se jednou bude moci vrátit domů jako dědic. Místo toho se však stává svědkem únosů dětí a je zatažen do vztahů poznamenaných dědičným šílenstvím.
 |
Zpět cestovali déle, než čekali. Blížilo se svítání. Nejprve se ozvalo pouze vzdálené kokrhání kohoutů, pak se na nebi objevily první náznaky úsvitu. Petrovi se prudce zlepšila nálada. Jestliže zakokrhal kohout a slunce se vyprostilo ze zajetí noci, ze strany neživých už jim nehrozí žádné nebezpečí. Ze strany těch ostatních ovšem prudce narůstalo.
„Doufám, že Tataři neumí lézt po stromech,“ přemýšlel nahlas Bastard.
„To nevím,“ připustil Samuel. „Ale mívají luky a šípy, takže za tebou ani lézt nemusí.“
„Ksakru. Což znamená, že jediná možnost bude jim ujet.“
„Ujet Tatarům? Mají ty nejrychlejší koně na světě, darované samotným Pánem much, vládcem Tartaru, nejhlubšího pekla. Tatarovi neujedeš. Jediná možnost je s ním bojovat, pokud tě jeho druhové neprostřílejí skrz naskrz.“
„Díky za uklidnění. Zrovna jsem začínal mít lepší náladu.“
Než dorazili k bosorčinu doupěti, jak Samuel pojmenoval její chalupu, nepotkali naštěstí ani žádné Tatary, ani jejich pekelné koně. Bůh se zřejmě rozhodl, že dostatečným trápením je cestovat ve společnosti umrlce.
Kolem probouzející se vesnice raději projeli obloukem a dál pokračovali vnitřkem lesa, aby se nesetkali s nechtěnými pozorovateli. Sam si dovedl představit, jak by se dívali na náklad v podobě mrtvého těla.
Bosorka na své návštěvníky, jak také jinak, čekala. Ověšovala svou skromnou chalupu bylinkami všeho druhu a už na dálku silně voněla, což kontrastovalo s pachem, který přinášeli příchozí.
„Věděla jsem o vašem příchodu,“ pozdravila zbytečnou frází.
„A věděla jsi, že se vrátíme dva nebo tři?“ opáčil Samuel.
„Tři, samozřejmě. Předpokládala jsem, že v sobě najdeš odvahu.“
„Nejen on!“ protestoval Petr.
Jagoda si odhrábla vlasy z čela. „Od tebe jsem nečekala nic, mladý pane.“
Petr uraženě stiskl rty. Bosorka pokračovala. „Odneste vaši přítelkyni dovnitř a vyčkejte, až vám dám znamení. Možná to bude chvíli trvat, noc je přeci jen příhodnější doba.“
„Světlo omezuje tvoje síly?“ ušklíbl se Bastard.
„Ne. Ale za světla mě někdo může vidět.“
Samuel s Petrem splnili příkaz skoro s potěšením. Přenést tělo dovnitř chalupy snad znamenalo definitivně se ho zbavit. Samuelovi ani nezkazilo náladu, že mu pomstychtivý hřebec při sundávání nevábného nákladu dupl na nohu.
Jakmile bylo hotovo, čarodějnice jim zmizela z očí a objevila se znovu teprve po hodině. Pokynula Samuelovi, aby ji následoval dovnitř. Petr se vydal za ním, bosorka však zavrtěla hlavou.
„Jen on.“
Samuel svěsil hlavu. Vždycky to musím být já, pomyslel si ublíženě. Já musím chodit do márnice, kopat hroby a teď ještě mluvit s mrtvolami. Kéž bych si našel užitečnějšího společníka. Pochyboval ovšem, že by nějakého nalezl zrovna na Horním mýtu.
Do nosu ho prudce udeřila aromatická vůně. Samovi se zatočila hlava. Na dubové lavici, přetažené doprostřed místnosti, spočívala žena. Působila klidným, téměř živým dojmem. Na krku se jí rýsovala dlouhá rána.
Činila se, pomyslel si Samuel. Pohled na mrtvé tělo v něm sice vzbuzoval odpor, ale zdaleka ne takový, jak se obával.
„Poklekni,“ rozkázala Jagoda. „Sluší se klečet před mrtvou, když ji o něco žádáš.“
Samuel s hlavou plnou pochybností klesl na kolena. Po tolika událostech neměl sílu klást odpor. Bylo načase zjistit pravdu.
Čarodějnice mu podala dřevěný hrnek.
„Teď pij.“
„Je to horké,“ protestoval Samuel. „A točí se mi z toho hlava.“
„Dělej, co ti říkám. Vypij to do dna.“
Jak jinak než do dna, problesklo hlavou Samuelovi. Pak začal pít. Nápoj, ať v něm bylo cokoli, nechutnal tak zle, jak si představoval. Měl jediný účinek. Otupělost.
„Cítím se… slabý.“ Víc ze sebe nevymáčkl. Zavrávoral na kolenou. Aby nespadl, přichytil se lavice. Ve spáncích se mu rozbušila tupá bolest.
„To je v pořádku. Tak to má být. Vezmi ženu za ruku.“
Poslechl. Už neodmlouval. Dostával se do stavu, kdy přemýšlení bolelo.
Ruka mrtvé ženy se zdála být podivně teplá. Samuel měl pocit, že jejími žilami proudí krev. A cítil dech, pomalý a nepravidelný, ale přesto…
„Teď se soustřeď.“ Hlas přicházel z veliké dálky. Samuel ztrácel představu o tom, kde vlastně je. A co se děje. Kromě toho, že drží ruku živé ženy. Uchopil ji do obou dlaní a tělem mu projel záchvěv silný jako elektrický výboj.
„Soustřeď se!“ zopakovala čarodějnice naléhavým hlasem. „Kdy přišla o své dítě? Kdy se to stalo?“
Samuel se pokoušel rozpomenout. O úplňku. Muselo se to přece stát o úplňku, jako všechny ostatní únosy. „Úpl… úplněk,“ vydechl s obtížemi. Jazyk mu dřevěněl.
„Soustřeď se na to. Na úplněk. Nemysli na nic jiného. Mrtví jsou stejně zmatení jako ty. Mysli na úplněk, nebo ti ukáže okamžik své smrti. A to ti nebude k ničemu, protože ten už dobře znáš.“
Soustředil se, jak to jen bylo možné. Pevně svíral ruku, která se najednou pohnula. Samuel chtěl s hrůzou ucuknout, ale Jagoda jeho dlaně přidržela na místě.
„Drž,“ přikázala. „Drž nebo neuvidíš nic.“
A tak držel. Minutu po minutě nebo možná vteřinu po vteřině, to nedokázal říct s jistotou. Ruka se chvěla, zmítala, pokoušela se vytrhnout. Pomalu začalo ožívat celé tělo. Nejprve druhá paže, která se vymrštila do vzduchu. Hruď se vzdouvala se stále větší intenzitou, jako by mrtvá žena chtěla nasát co nejvíc vzduchu. Tělo pokryl nepřirozený, lepkavý pot. Otevřela oči.
Samuel chtěl vykřiknout. Nedokázal to. Pokusil se odvrátit zrak. Nebylo to možné. Její prázdné zorničky se vpíjely do jeho vlastních. Dokud ho zcela nepohltily. Propadl se do nicoty.
*
Dítě křičelo. Žena s hlavou pulzující bolestí otráveně vstala od ohniště, na kterém vařila polévku.
„Edico!“ zařval pro změnu mužský hlas. Dobře ho znala, patřil manželovi. „Ať to dítě konečně zmlkne!“
Žena krátce přikývla a vydala se k synovi. Ležel v kolébce, celý červený od vzteklého pláče. Jemně ho hladila po vlasech, zašeptala několik uklidňujících slov. Nepomáhalo to. Za okny zuřila bouře. Oblohu každou chvíli ozářil blesk, pršelo. Matka si povzdechla a rozepjala blůzu.
„Tady máš,“ řekla dítěti. „Tady máš, tak pij a mlč.“
Dítě přitisklo rty a začalo sát.
Dveře se otřásly pod údery cizí pěsti. Kdo to může být? Kdo nás může navštívit za takového nečasu?
„Běž otevřít!“ zavolal manžel. „Edico, hni sebou, vždyť nám rozbije dveře!“
„Běž ty,“ odvětila žena. „Mám práci s malým.“
Muž pro sebe cosi zuřivě mumlal, ale nakonec se odhodlal. Dveře se vrzavě otevřely.
„Tvůj syn,“ řekl neočekávaný návštěvník. Zvenku se ozýval divoký štěkot. „Kde je tvůj syn, chlape?“
„Můj syn?“ Manželův hlas se třásl. „Uvnitř, můj pane. Proč se ptáš? Proč se ptáš na mého syna?“
„Přines ho.“
„Ale… ale proč!?“
Matka se zhluboka, vyděšeně nadechla, až ňadro vyklouzlo dítěti z úst a to se znovu rozkřičelo. Žena rychle zašněrovala blůzu. Do očí se jí draly slzy.
Výkřik. Zoufalý výkřik patřil manželovi.
„Jak myslíš,“ řekl tiše návštěvník. „Přinesu si ho sám.“
Matce nebyl dán žádný čas. Za zvuku hromu a štěkotu se přímo před ní zjevila postava připomínající spíš obra než člověka. Žena měla oči zalité slzami, nehty pevně zaťaté do vlastních dlaní, až cítila, že si je drásá do krve. Kvůli slzám neviděla před sebou víc než děsivou siluetu.
„Tady je,“ řekl návštěvník a široce se usmál. Vztáhl paži ke kolébce. Na ruce se mu zaleskl masivní zlatý prsten s rudým kamenem. Matka se mu postavila do cesty. Třásla se. Sténání jejího muže ztichlo. A dítě… její jediné dítě…
Muž napřáhl před sebe široký, zkrvavený nůž.
„Tenhle nůž.“ Prsty přejel po čepeli. „Tenhle nůž právě zabil tvého muže. A zabije i tebe, pokud mi neuhneš z cesty.“
Hrdlo jí svíral strach.Chtěla promluvit. Nemohla. Strašlivý muž mávnutím ruky zastrčil nůž za opasek a odstrčil ji z cesty. Klopýtla. Obličejem padla do špíny a prachu na zemi. Muž vytáhl dítě z kolébky. Křičelo. Jako o život. Matka se pokoušela vstát a křičet stejně jako její dítě. Ale mohla jen sípat. A plakat.
Muž se k ní otočil zády. Vzápětí dovnitř vtrhli psi. Konec, prolétlo ženě hlavou s podivuhodným klidem. Konec. A smrt. Psi se vrhli k ní. Byli rozložití, svalnatí a s tlamami plnými ostrých zubů. První se jí zakousl do stehna a trhl. Druhý mířil na obličej. Zakryla si ho rukama a konečně vykřikla, pronikavě a bolestně. Měla být mrtvá. Jenže psi náhle přestali útočit.
„Odcházíme,“ rozkázal panovačným hlasem muž, který měl v náručí její dítě, nyní podivuhodně tiché a nehybné.
Vztáhla k němu ruku, s dlaní sevřenou v pěst. Volala. Prosila. Marně. Nechal ji uvnitř, krvácející a bez sebe zoufalstvím. Toužila omdlít. Toužila zemřít. Ale nic z toho nepřicházelo.
- Ordál
- Autor: František Kalenda
- Překlad: –
- Série: –
- Forma: hardback
- Počet stran: 192
- Cena: 228 Kč
- Vydal: Vyšehrad, 2012
