Frank Rehfeld: Vyhnanství trpaslíků (Trpaslíci II. – 2)

Temní elfové dobyli podzemní říši Elan-Dhor a vyhnali trpaslíky na povrch. Ti si ale
brzy uvědomí, že tam nemohou žít. Ve snaze najít novou vlast vysílají výzvědný oddíl
v čele s válečníkem Barlokem do Zarkhadulu, kdysi největšího a nejpřepychovějšího
trpasličího dolu, který byl před staletími z neznámých důvodů opuštěn. V hlubinách
Zarkhadulu narážejí trpaslíci na strašlivé tajemství.

Jediná naděje trpaslíků se nyní upíná k mladému válečníkovi Warlonovi, který se vydal spolu s několika druhy na nebezpečnou výpravu k elfům. Jen s pomocí elfí magie totiž existuje šance dobýt Elan-Dhor zpět. Vtom ale rozpoutávají temní elfové strašlivé hrůzy neuvěřitelné síly a Barlok pochybuje, zda jeho lid může útok přežít…

Lian kradmo sledoval Thir-Ailithy a skoro se neodvažoval dýchat. Když mu začali mizet ze zorného pole, nějak se mu podařilo maličko pootočit hlavu.

Nikdy se neměl dozvědět, zda to byl tento pohyb nebo jiná maličkost, co vzbudilo pozornost jednoho z nich. Thir-Ailith se otočil. Liana znovu zasáhl pohled jeho žhnoucích očí a opět jako by se mu zabořil přímo do nejhlubšího nitra. Vyzáblá, bledá ruka se natáhla a ukázala na něj.

Jeho srdce na okamžik přestalo bít, aby se pak rozbušilo ještě divočeji. Lianovi se v hlavě rozléhal pronikavý výkřik, ale nepřešel mu přes rty. Všechno v něm jako by se proměnilo v led. Bez vědomého přičinění trhavými pohyby vstal, jako by bylo jeho tělo odděleno od mysli a on už nad ním neměl kontrolu.

Thir-Ailithové lhostejně pokračovali dál, vybrali ještě další dva trpaslíky a nakonec dorazili zpátky ke dveřím. Stejně jako ostatní, na které padla volba, se Lian vydal ztuhlými kroky k východu. Nechtěl to, pokoušel se proti tomu bojovat, ale bylo to nemožné. S dalším návalem zděšení poznal, že už opravdu nemá žádnou kontrolu nad svým tělem a že ho jako loutku řídí nějaká cizí moc – a nebylo pochyb, o jakou moc se jedná.

Spolu s ním bylo vybráno devět trpaslíků, devět z víc než tří set, kteří se tísnili v jeskyni. Pohledy ostatních je provázely, stejnou měrou soucitně jako s úlevou nad tím, že to nepotkalo je.

Když býval Lian předtím svědkem takových výběrů, kladl si často otázku, proč nedošlo k projevům odporu, proč se nikdy některý z odsouzenců k smrti nepokusil o útěk – i když beznadějný – a všichni zdánlivě ochotně následovali Thir-Ailithy. Teď znal odpověď i na tuto otázku. Byl jako nezúčastněný host ve vlastním těle, které poslouchalo němé rozkazy jiných a kladlo nohu před nohu, aniž by tomu mohl zabránit, ať se snažil sebevíc. Neúprosně se blížil ke dveřím a nakonec jimi prošel.

Jeden z Thir-Ailithů počkal, až tak učiní i poslední z nich, pak dveře opět zabouchl a zavřel na závoru, aby se vzápětí zařadil na závěr malé skupiny.

Od narození Lian ještě nikdy neopustil jeskyni. S výjimkou několika letmých pohledů dveřmi, když se otevřely, neměl nejmenší představu, jak vypadá svět venku. Dokonce i krunýřem paniky, který věznil jeho mysl, pronikla jiskra zvědavosti. Ani ta mu ovšem nedokázala dodat útěchu nebo alespoň odpoutat jeho myšlenky od toho, co ho čekalo – na to bylo to, co spatřil, příliš bezútěšné.

Před jeskyní se na obě strany táhla dlouhá, naprosto pustá štola, slabě osvětlená pochodněmi, zasunutými v držácích na stěnách. Ústilo do ní několik stejně masivních a těžkými závorami opatřených dveří. Lian si v duchu kladl otázku, zda se za nimi také nacházejí obytné jeskyně, v nichž jsou namačkáni trpaslíci. Obával se, že tomu tak je, i když neměl žádnou možnost, jak si to ověřit.

Jak k tomu, pro všechno na světě, mohlo dojít? Opravdu spočíval veškerý smysl existence jeho lidu v tom, aby byli otroky Thir-Ailithů? Bylo tomu tak vždycky, narodil se jeho lid v otroctví, nebo ho Thir-Ailithové v šerém dávnověku do otroctví teprve uvrhli? A pokud ano, co bylo předtím?

Otázky jako tyto zaměstnávaly Liana od chvíle, kdy dokázal uvažovat, ačkoliv věděl, že na ně nikdy nedostane odpověď. Thir-Ailithové je střežili, dávali jim najíst a určovali, kdo z nich musí zemřít, ale nebylo možné s nimi navázat jakoukoliv formu kontaktu, která by toto přesahovala. Každý pokus je byť jen oslovit byl trestán smrtí.

Lian zažil pouze jedinkrát, že se trpaslík opovážil přímo se obrátit na jednoho z bledých vládců. Trpaslík, jehož jméno už dávno zapomněl, pokud ho vůbec kdy znal, byl nemocný a kvůli strašným bolestem Thir-Ailitha úpěnlivě prosil, aby mu pomohl. Ten se na něj na okamžik bezvýrazně podíval, pak tasil dýku a prořízl mu hrdlo. Ale to ještě nebylo všechno. Stalo se něco, co Liana děsilo do dnešního dne. Zatímco trpaslík krvácel, začalo se jeho tělo měnit, šílenou rychlostí stárlo a smršťovalo se. Po smrti z něj zbyla jen vysušená, prázdně působící schrána; usni podobná kůže, napínající se na kostech. Lian na ten pohled nikdy nezapomněl a už při pouhé vzpomínce na něj se chvěl.

Bylo to to, co teď čekalo i jeho a ostatní? Ale proč je nezabili na místě, pokud to byl osud, jenž jim byl předurčen? Nebo tomu bylo opravdu tak, jak se v ničím konkrétním podložené naději domnívali někteří z těch, s nimiž mluvil, totiž že ty, které Thir-Ailithové vybrali, nečekala smrt, ale byli jen dopravováni na jiné místo, aby tam pro vládce odváděli otrocké práce?

Lian tomu nevěřil, přesto cítil, jak se něco hluboko v něm začíná upínat k této naději, ať byla sebemenší, zatímco dál jednotvárně kladl nohu před nohu. Nechtěl zemřít!

Uvnitř obytné jeskyně neexistovala možnost, jak měřit plynutí času, takže pojmy jako měsíce či roky pro něj neměly žádný význam. Také nevěděl, jakého věku se může trpaslík dožít, když ho předtím nezabili Thir-Ailithové, ale určitě vyššího, než měl teď. Teprve nyní tělesně dospěl a cítil se dosud mladý a na vrcholu síly a výkonnosti. Co to bylo za krutý osud, který ho už nyní odsuzoval k smrti, aniž by někdy spatřil víc než obytnou jeskyni nebo mohl dělat něco jiného než spát, jíst, pít, čekat a – alespoň v poslední době – pářit se s několika trpaslicemi?

Už poněkolikáté se pokusil vzepřít cizí vůli, která ho poháněla k chůzi, ale opět neúspěšně. Magie Thir-Ailithů, kteří převzali kontrolu nad jeho tělem, byla prostě příliš silná.

Nezadržitelně se blížili ke konci chodby.

Ústila do síně, obrovitější, než si Lian dokázal představit i v nejbujnějších snech. Byla mnohonásobně větší než obytná jeskyně, která dosud představovala celý jeho svět – a nesrovnatelně nádhernější. Na několik vteřin díky tomu pohledu dokonce zapomněl na svou nezáviděníhodnou situaci a smrtelné nebezpečí, které mu hrozilo.

Kdyby ho neúprosně nepopoháněla vpřed vůle Thir-Ailithů, určitě by nebyl schopen udělat už ani jediný krok, místo toho by zůstal stát a rozhlížel se kolem sebe očima rozšířenýma v nevěřícném údivu. Ale i tak mohl alespoň těkat pohledem, protože oči byly jedinou částí jeho těla, jíž byl schopen z vlastní vůle pohybovat.

Síní se ve čtyřech řadách táhly sloupy tak velkého průměru, že by bylo třeba přinejmenším pěti nebo šesti trpaslíků, aby některý z nich objali, a podpíraly strop, který se klenul někde tak vysoko nad nimi, že Lian nemohl zkroutit zrak dost na to, aby ho zahlédl. Byly tvořeny černě a bíle žilkovaným kamenem, jenž byl tak hladký, až se třpytil, a dokonce jako by trochu zrcadlil svět kolem sebe.

V držácích na sloupech vězely četné pochodně. Zalévaly síň mihotavým světlem, v jehož záři Lian teprve teď spatřil zástupy Thir-Ailithů, které se v klenutém prostoru zdržovaly. Ten pohled roztrhal mlhu údivu a bázně, která mu na okamžik obestřela mysl, a vzpamatoval ho. Musely tu být tucty bledých postav, možná dokonce i víc než sto. Žádná z nich nevěnovala malé skupince trpaslíků pozornost. Jednotlivě nebo v nepočetných skupinách procházely různými směry síní. Ve stěnách se nacházely početné východy, v nichž bytosti mizely nebo jimiž další vstupovaly dovnitř.

Stejně jako ostatní trpaslíci zahnul Lian doprava, kde oddíl zamířil k jednomu z východů. Kámen byl u tohoto průchodu umně opracován, a když se Lian přiblížil na stěží tucet kroků, objevil něco, co ho tak zarazilo, že na okamžik zapomněl na všechno ostatní. Přesně nad průchodem se skvěl kámen velký asi jako hlava, a jak teď dokázal rozeznat, opravdu se jednalo o zpodobnění hlavy. Hornina byla zvětralá, a obličej se dal proto identifikovat jen nezřetelně, ale v žádném případě se nejednalo o znázornění tváře Thir-Ailitha.

To, co spatřil, byla bez sebemenších pochybností v kameni zvěčnělá tvář trpaslíka. Lian už se nedostal k tomu, aby o tom dál přemítal. Půda pod ním se dala do pohybu. Nejprve to bylo jen lehké chvění, které ale bleskurychle sílilo. Ze stropu se uvolňovaly malé kamínky. Jeden zasáhl Liana do ramene. Bolest nebyla příliš zlá, přesto ale byla skoro nesnesitelná, protože ze sebe nemohl vydat hlásek ani si to místo promasírovat.

Co se tu to dělo?

Všechno kolem něj jako by se ocitlo v pohybu. Ze stropu a stěn se uvolňovaly další kameny a dopadaly s třeskem na zem. Kolem se rozléhalo praskání a pukání přetížené skály a třes i chvění pořád sílily. Celá země jako by se kymácela.

Stejně jako ostatní trpaslíci se i Lian zastavil. Thir-Ailithové se bázlivě, s očividným zděšením rozhlíželi. Bylo to poprvé, co Lian spatřil na jejich tvářích podobný výraz strachu. Další zachvění země připravilo trpaslíka o půdu pod nohama. Instinktivně se pokoušel pád zadržet, ale tělo ho stále ještě neposlouchalo. Tvrdě dopadl na zem. Několika dalším trpaslíkům se vedlo stejně.

Ozvalo se mocné hřmění a praskání. Nedaleko se musel ze stropu uvolnit a zřítit velký balvan, ale Lian ze své pozice nemohl nic vidět.

Země pod ním se zachvívala stále silněji, otřásala se jako zvíře probuzené ze spánku. Když Liana Thir-Ailithové vybrali, začal se smiřovat s nevyhnutelným a loučil se se životem. Místo strachu se ho zmocnilo jakési ochromení, ale teď se v něm znovu probudila panika. Něco podobného ještě nikdy nezažil a nešlo mu do hlavy, co to má všechno znamenat. Jak mohla mrtvá hornina procitnout k životu? Nebo to vůbec nebyla sama skála a otřesy pocházely od nějaké nesmírné obludy či démona v nitru země? Jen jedno mu připadalo jasné. Toto nebyl osud, který byl pro něj a ostatní trpaslíky připravený. Thir-Ailithové byli z dění stejně vyděšeni jako on sám.

Další kusy horniny se s hřměním řítily do hlubiny, mezitím už takřka bez ustání. Jeden z východů se s rachotem zřítil, a ani ten, k němuž mířil jejich oddíl, nezůstal ušetřený. Kamenná trpasličí lebka se se skřípotem uvolnila z ukotvení nad průchodem. Hluk vyburcoval oba Thir-Ailithy, kteří stáli přímo pod ní, ale na úhybný manévr už bylo pozdě. Se směsicí děsu a ponurého zadostiučinění Lian sledoval, jak kámen rozdrtil jednomu z nich hlavu a také druhého zasáhl natolik tvrdě, že byl odmrštěn stranou a zůstal bez hnutí ležet.

V bezprostřední blízkosti zaznělo další, ještě hlasitější praskání. Lian obrátil hlavu a spatřil, jak jen pár metrů od něj pukla pata jednoho z gigantických sloupů. Tuny vážící výtvor se začal pomalu naklánět jeho směrem.

Bez přemýšlení se odvalil stranou, jak rychle jen mohl, a teprve potom pochopil, že získal opět vládu nad tělem. Všude kolem něj hustě padaly ze stropu a hroutících se sloupů úlomky horniny. Některé minuly Liana jen o vlásek. S odvahou zoufalce vyskočil na nohy a spěšně zamířil k jednomu z dosud nedotčených průchodů ve stěně nedaleko toho, jenž byl cílem jejich skupiny.

Ušel jen tři kroky, pak znovu ztratil na vzpínajícím se terénu rovnováhu a byl sražen na zem. V tom samém okamžiku otřásl zemí strašlivý náraz, jak obří kamenný sloup se zaduněním dopadl kousek vedle něj a rozlomil se na několik částí. Hřmot byl nepopsatelný, dosahoval skoro bolestivé úrovně – a pak náhle zavládlo nepřirozené ticho. Se sotva víc než šelestěním létaly vzduchem kamenné úlomky a několik z nich ho zasáhlo. Lian vykřikl, neslyšel ale dokonce ani vlastní hlas. V uších cítil tupý tlak.

Všude kolem něj se náhle ocitl prach, který ho nejen zbavil vidění, ale také proměňoval dýchání v utrpení a nutil ho ke kašli. S jednou rukou přitištěnou na ústa a nos se znovu vyškrábal na nohy. Skoro slepý a s pálícíma, slzícíma očima klopýtal vpřed.

Pryč, jen pryč odtud! byla jediná myšlenka, která ho ovládala.