Frank Rehfeld: Prokletí trpaslíků (Trpaslíci II)

Hluboko pod Stínovými horami se nesčetné kilometry táhnou obrovské, nádherně zdobené síně trpasličí říše Elan-Dhor a trpaslíci pořád ještě razí štoly čím dál hlouběji do skály. Až jednoho dne narazí na úplně nový, neznámý systém jeskyní – a tím uvolní hrozbu, které nemá Elan-Dhor čím čelit. Do chodeb proniknou temné bytosti, s nimiž se nemohou obránci trpasličí říše měřit, a zabíjejí každého, na koho narazí. Barlok, jeden z největších válečníků trpasličí říše, vidí jen jednu možnost, jak svůj lid zachránit. Musí poprosit o pomoc nenáviděné, arogantní elfy…

Náhle mu cosi padlo do oka. Sehnul se a zvedl placatý kousek zlata. Byl do něj vyrytý symbol z jemných, půvabně točitých linií velikosti dlaně.

„To je elfí runa,“ zamumlal překvapeně.

„To není možné!“ nesouhlasil Warlon, ale také si prohlédl znak pozorněji. „Jak by se sem dostala elfí runa?

Elfové milují sluneční světlo a živé, rostoucí věci, zatímco mrtvým kamenem pohrdají. Nikdy by nesestoupili tak hluboko do nitra země. Odkud to vůbec znáš?“

„Myslím, že jsem kdysi někde viděl elfí znaky, které byly dost podobné tomuhle,“ odvětil Barlok vyhýbavě. „Ta runa musela být na naší proražené stěně.“

„To bych si jí všiml.“ Warlon se obrátil na dělníka, který ho doprovázel. „Viděls ji?“

Muž beze slova zavrtěl hlavou.

„No, už to asi nehraje roli.“ Barlok zastrčil nález do váčku u opasku a krátce pohlédl na mrtvého. „Vrátíme se do Elan-Dhoru,“ oznámil hlasitě. „Warlone, ty převezmeš s Morlosem vedení, já vás budu krýt společně s…“

Ozvalo se tiché, sotva slyšitelné zasvištění. Jednomu z dělníků vypadla z ruky lampa a roztříštila se na podlaze, pak se stejně jako těsně vedle něj stojící Morlos zhroutil. Oběma tryskala z proříznutých hrdel krev.

Ozval se zděšený jekot. Dokonce i Barlok potlačil jen s námahou výkřik a byl na několik vteřin jako ochromený. Oba trpaslíci stáli sotva pět metrů od něj na opačné straně skupiny. Přesto nikdo pořádně neviděl, jak byli zabiti, jejich vrah přitom musel stát přímo za nimi, aby jim mohl současně podřezat hrdla.

Nuran se vzpamatoval z hrůzy jako první. Možná ho ale k činu poháněla jen vlastní zbabělost.

„Utíkejte! Zpátky do Elan-Dhoru, utíkejte!“ zařval a rozběhl se. Ostatní dělníci se k jeho křiku přidali a také začali v panice slepě prchat.

„Zůstaňte tady, hlupáci!“ vykřikl Barlok, ale pokud ho vůbec slyšeli, nereagovali. Poháněla je smrtelná hrůza; už nebyli schopni jasně uvažovat. Oba válečníci, kteří měli jistit štolu z druhé strany, se je pokusili zadržet, ale byli prostě odstrčeni stranou.

Jen o několik vteřin později se dva dělníci v samém čele zhroutili v krvi. Někdo jim zarazil čepele mečů tak hluboko do těla, až je úplně provrtal. Muži byli mrtví dřív, než dopadli na zem.

Také pro ně si přišla smrt zničehonic. Nejděsivější ale bylo, že ani tentokrát Barlok kromě kratičkého záblesku ocele nic nezahlédl, i když se díval přesně tím směrem. Existovalo jediné vysvětlení. Vrah musel být schopný dokonale se maskovat, udělat se neviditelným, jakkoliv neuvěřitelná ta představa byla. Jak se ale mají bránit před neviditelným tvorem, útočníkem, který dokáže udeřit bleskově a bez varování, aniž by ho mohli alespoň zahlédnout?

Opět zazněl zděšený křik. Ještě před okamžikem slepě vpřed pádící dělníci couvli, když pochopili, že se nepřítel nachází před nimi.

Oba válečníci, které prchající před chvílí odstrčili stranou, se – i když také vyděšení – postavili s bojovými sekyrami v rukou ochranitelsky před dělníky, aniž by jim musel Barlok udělit příslušný rozkaz. O vteřinu později připravila Solana, staršího z nich, o hlavu neviditelná čepel.

Tentokrát ovšem Barlok zahlédl, jak se to stalo, přinejmenším něco viděl.

Jeden ze zabitých dělníků měl v ruce lucernu, která spadla na zem, ale nezhasla.

Na pozadí jejího světla zaregistroval Barlok jakýsi stín, něco velkého, tmavého, co jako by se doslova vylouplo ze stěny a s neuvěřitelnou rychlostí doplachtilo k Solanovi. Ještě než trpaslíkova uťatá hlava dopadla na zem, opět se to stáhlo a splynulo se stěnou.

Barlok zamrkal. To, co spatřil, byl jen nezřetelný obrys, beztvaré nakupení tmy, viditelné jen proto, že se rýsovalo proti zářícímu světlu. Ovšem ať toho bylo sebeméně, něco viděl a tu nepatrnou šanci, která se mu tím naskytla, nesměl nechat nevyužitou.

Ještě než stín úplně zmizel, upustil Barlok bez přemýšlení sekyru na zem, rychlostí blesku vytrhl zpoza opasku dvě dýky a oběma rukama je tisíckrát nacvičeným pohybem vymrštil proti místu, kde se temná silueta před okamžikem nacházela. Jedna z čepelí se řinčivě odrazila od skály a spadla na zem, druhá jako by se kousek před stěnou rozpustila přímo ve vzduchu a zmizela.

Zazněl strašlivý výkřik, tak vysoký a pronikavý, že se nacházel na samé hranici slyšitelnosti a způsoboval fyzickou bolest. Barlok jen s námahou odolal pokušení přitisknout si obě ruce na uši, místo toho rychle zvedl sekyru. Po několika vteřinách křik opět utichl.

Barlokova naděje, že děsivého útočníka zabil nebo ho alespoň zranil tak těžce, že se dá na útěk, se nesplnila. Místo toho musel bezmocně přihlížet, jak je vražděn další dělník, a také Okran, druhý z jeho mužů umístěných na opačné straně skupiny, aniž by neznámý znovu udělal tu chybu a vstoupil do protisvětla.

Poslední útok byl už příliš na muže kutací skupiny, která se mezitím smrskla na Nurana a zbylé čtyři dělníky. Znovu začali ječet a bez rozmyslu utíkat. Barlok se je tentokrát vůbec nepokoušel zastavit. Stejně by ho neposlechli a on jim to ani nemohl mít za zlé. Také se musel přemáhat, aby odolal strachu a hrůze, a to byl válečník. Pro členy dělnické kasty, kteří se jen zřídka dostávali do nebezpečné situace, musela být noční můra neskonale horší.

„Ta zrůda tady ještě někde číhá,“ pošeptal Warlonovi, zastrčil si nemotornou bojovou sekyru za opasek a místo ní tasil meč. Pokud to alespoň trochu půjde, prokáže mu výrazně lehčí zbraň proti bleskově útočícímu nepříteli lepší služby. „Drž se těsně za mnou. Jestli mě ta nestvůra zabije, možná dokážeš rozeznat, kde se nachází.“

„Bude lepší, když první půjdu já,“ namítl Warlon, i když na něm bylo vidět, jak obtížně se mu to říká. „Ty…“

„To je rozkaz,“ přerušil ho Barlok ostře. Jak se krok po kroku sunul vpřed, nervy měl napjaté k prasknutí. Meč držel vytrčený daleko před sebe a stále znovu jím máchal ve vzduchu, aby neviditelnému soupeři co nejvíc ztížil přiblížení.

Aniž by se něco stalo, prošli kolem místa, kde neznámého zranil a odkud ten naposledy udeřil. Barlok opět načerpal trochu naděje. Možná bylo útočníkovo zranění přece jen natolik vážné, že se dal na útěk. Alespoň si Barlok vroucně přál, aby tomu tak bylo.

O několik desítek metrů dál vzala jeho naděje krutě za své. Jen kousek za ohbím chodby ležel další mrtvý, jeden z mužů Nuranova oddílu. Také on měl uťatou hlavu.

Barlok sevřel v bezmocném hněvu oběma rukama jílec meče. Nikdo nemohl tušit, jaké děsivé, dosud naprosto neznámé nebezpečí na ně tady dole číhá. Nikdo mu nebude moci vyčítat, že nese sebemenší vinu za smrt těchto mužů, ale to pro něj nebylo podstatné. Měl za úkol chránit je a teď byli skoro všichni mrtví, brutálně zmasakrovaní nepřítelem, kterého ani neznali.

Navíc neměli žádnou možnost vzít s sebou alespoň jejich mrtvoly a předat je rodinám. Památka mrtvých se mezi jejich lidmi těšila velké úctě, proto se Barlokovi z hloubi duše protivilo nechat padlé na místě. Doufal, že se později naskytne příležitost pro ně dojít.

Protože jim momentálně nejspíš nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, kráčeli rychleji. Brzy poté narazili na křižovatce na dalšího mrtvého. Když kolem mrtvoly procházeli, dával si Barlok záležet, aby na ni nepohlédl, místo toho lehce odvrátil hlavu.

Koutkem oka zaregistroval nezřetelný, prudký pohyb, ženoucí se na něj z levé boční chodby. Reflexy získané v mnoha bojích a po nesčetných hodinách výcviku mu zachránily život. Ještě než pořádně pochopil, co to má znamenat, vrhl se stranou.

Zdánlivě odnikud se zablýskla ocel. Barlokovi se zanořila do kroužkové košile čepel a levým bokem mu projela pronikavá bolest. Bez ohledu na ni zaútočil v tom samém okamžiku mečem a ucítil, že něco zasáhl. Znovu se ozval pronikavý, zrůzněný výkřik plný bolesti i hlubokého hněvu. Zatímco Barlok padal k zemi, naskytl se mu pohled, na který do konce života nezapomene.

Přímo vedle něj se z nicoty vynořila děsivá postava. Byla vysoká a hubená, nejméně o hlavu vyšší než většina lidí, s nimiž se dosud setkal. Oblečená byla v černém, což ostře kontrastovalo s její kůží, která v záři Warlonovy lucerny zářila strašidelnou bělobou. Na ramena jí spadaly dlouhé, rovněž sněhobílé vlasy a rámovaly protáhlý obličej s ústy s tenkými rty a úzkým nosem, k tomu oči… ty byly na zrůdě tím nejděsivějším. Vypadaly, jako by z jejich nitra vyzařovala planoucí červeň, a žhnula v nich taková nenávist, jakou Barlok dosud nezažil.

Stěží po vteřině zjevení zmizelo stejně náhle, jako se objevilo. Také Warlon překonal strnulost a rozmáchl se mečem, ale nic nezasáhl. Ozýval se už jen hrůzu nahánějící křik zrůdy, i ten se ale rychle vzdaloval.

„Co… co to bylo?“ vykoktal Warlon. Ve tváři měl vepsánu nechápavost a obrovské zděšení. Ruce, v nichž držel lampu a meč, se mu třásly. Světlo komíhavě tančilo po stěnách, lámalo se o hrany a výčnělky a vytvářelo hru světla a stínu, vykouzlující pohyby tam, kde žádné nebyly, a ještě tak posilovalo jejich nepříjemné rozpoložení.

„Já… nemám tušení,“ zamumlal Barlok. Také on byl stále omámený událostmi a usilovně se snažil vzpamatovat.

Nebylo to poprvé, co se ocitl v ohrožení života a jen o vlásek unikl smrti, ale ještě nikdy k tomu nedošlo za takových okolností. S námahou vstal. Srdce mu bušilo, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Nepřítel, se kterým tady měli co do činění, byl naprosto odlišný od všech, s nimiž se dosud utkal. Toto nebyli žádní zlí gnómové nebo chamtiví goblini, nýbrž forma života, jejíž pouhá přítomnost ho naplňovala děsem, vzpírajícím se veškeré logice.

„Ale zranil jsi to.“

Barlok se zahleděl na meč. Na čepeli se leskla bělavá, tuhá tekutina, vytvářela temné skvrny a místy se zažírala do oceli jako kyselina. Zhnuseně meč odhodil.

„Ty jsi taky zraněný!“ zvolal Warlon polekaně.

Barlok sklopil zrak. Z levého boku, do kterého ho zasáhla soupeřova zbraň, mu tekla krev. Díky rozčilení a zděšení na zranění skoro zapomněl. Teprve teď začal znovu vnímat bolest, ta se ale držela v mezích.

„Nic to není, jenom škrábnutí,“ tvrdil. „Dokázal jsem ještě včas uhnout, takže mě jeho čepel moc nezasáhla.“ Se zamrazením si uvědomil, že za to, že pořád žije, vděčí kromě bleskurychlých reflexů i pořádné dávce štěstí. Kdyby nereagoval tak rychle, probodl by mu meč bezpochyby srdce a na místě ho usmrtil. Raději už o tom nepřemýšlel. „Hlavní je, že jsme tu zrůdu zahnali, alespoň prozatím. Využijme tu příležitost.“

Spěchali dál, podstatně rychleji než předtím, až konečně dorazili zpátky na místo, které nechali cestou tam důkladně prozkoumat dělníky, protože chodba tu budila dojem, že by se mohla každým okamžikem zřítit. Barlok dostal nápad.

„Počkej!“ pronesl bez dechu a pátral na stěnách po vhodném místě pro svůj plán.

„Co chceš dělat?“

„Vyvolat zával, abych se ujistil, že nás zrůda nebude pronásledovat.“

„A co bude se zlatem?“

„To je momentálně moje nejmenší starost. Nebo bys chtěl riskovat, že se nestvůra nebo jí podobné dostanou do Elan-Dhoru a tam rozpoutají masakr?“

Warlon viditelně zbledl.

„Myslíš…“

„Nevíme, jestli je ta bytost sama, nebo jich existuje víc. V každém případě nechci podstupovat žádné zbytečné riziko.“ Barlok si sundal z opasku sekyru, ale když ji zvedl, projela mu bokem pronikavá bolest a musel nechat těžkou zbraň opět klesnout. Zjevně bylo jeho zranění přece jen vážnější, než si myslel. „Nezvládnu to,“ vyrazil ze sebe. „Musíš to udělat za mě.“

Warlon si ho chvíli ustaraně měřil, pak mu podal lucernu a popadl vlastní sekyru. Počkal, až Barlok kousek poodstoupí, potom několikrát mocně udeřil do kamene. I kdyby se na čepeli, která nebyla pro takovou práci určená, vytvořily zuby, byla by to jen malá cena za to, že snad zabrání pohromě, již Barlok předpovídal.

Úlomky horniny létaly na všechny strany. Po třetí ráně začal strop nebezpečně praskat a odletovaly z něj menší kamínky, po páté se odlomil větší kus, po kterém okamžitě následovaly další, protože soudržnost byla narušena. Warlon stihl ještě na poslední chvíli uskočit, aby nebyl sám zasažen.

Oba trpaslíky zahalil hustý oblak prachu a začali kašlat. Když se konečně usadil, spatřili, že je chodba po celé šíři zatarasena tunami balvanů.

„Tudy se hned tak někdo nedostane,“ konstatoval Barlok. Trochu tišeji dodal: „Aspoň doufám.“